Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
12 C 43/2022-21
Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudkyní Mgr. Hanou Rapušákovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o 20.457,23 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10 000 Kč od 7. 12. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 10 457,23 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 457,23 Kč od 12. 1. 2020 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 000 Kč od 12. 1. 2020 do 6. 12. 2021 a zákonný úrok z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky 10 000 Kč od 7. 12. 2021 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10 000 Kč od 7. 12. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 10 457,23 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 457,23 Kč od 12. 1. 2020 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 000 Kč od 12. 1. 2020 do 6. 12. 2021 a zákonný úrok z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky 10 000 Kč od 7. 12. 2021 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu došlým Okresnímu soudu v Bruntále dne datum se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 20.457,23 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru ze dne datum uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba a žalovaným.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, dlužnou částku do dne rozhodnutí soudu dobrovolně neuhradil. Soud doručoval veškeré písemnosti určené žalovanému na adresu pro doručování dle ustanovení § 46b písm. a) občanského soudního řádu (např. usnesení Ústavního soudu č. II. ÚS 1308/10 ). Zásilky soudu si žalovaný v místě trvalého pobytu nepřevzal.
3. Soud nařídil ve věci jednání na den datum. Žalobkyně omluvila svou neúčast, žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, soud proto v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 občanského soudního řádu jednal v nepřítomnosti účastníků řízení.
4. Žalobkyně je ve věci aktivně legitimována, neboť pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum uzavřené mezi společností právnická osoba, se sídlem adresa, PSČ obec a číslo, IČO, jako původním věřitelem a postupitelem, a společností právnická osoba, se sídlem adresa, IČO, jako postupníkem a novým věřitelem, postoupena na žalobkyni. (shodná tvrzení účastníků, smlouva o postoupení pohledávek ze dne datum, včetně seznamu pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum, podací lístek ze dne datum)
5. V průběhu řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne datum smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl poskytnut žalovanému úvěr ve výši 10.000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne datum. Žalobkyně v žalobě popsala proces uzavírání smlouvy, kdy původní věřitel poskytoval úvěry prostřednictvím své webové stránky webová adresa, na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů včetně svého telefonního čísla a emailové adresy, čímž zahájil kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu. Žalovaný poté odsouhlasil znění úvěrové smlouvy, což bylo podmiňujícím krokem pro pokračování v registraci na webových stránkách původního věřitele, a následně zaslal původnímu věřiteli žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet, mu byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy s navrhovanou výší úvěru a splatností. Žalovaný návrh smlouvy akceptoval a původní věřitel úvěr žalovanému vyplatil dne datum. K uživatelskému účtu měl pomocí vlastního hesla přístup jen žalovaný. Úvěr byl převeden na bankovní účet žalovaného č. bankovní účet. Věřitel identifikoval platbu úvěru uvedením variabilního symbolu číslo, tedy rodným číslem žalovaného. Žalovaný úvěr k datu splatnosti neuhradil, k úhradě nedošlo ani přes opakované upomínky a předžalobní upomínku zaslanou právním zástupcem žalobkyně s datem datum. Žalobkyně v řízení nárokuje jistinu pohledávky v částce 10.000 Kč a poplatek za poskytnutí úvěru v částce 10.457,23 Kč (shodná tvrzení účastníků, smlouva o spotřebitelském úvěru, potvrzení o provedené platbě ze dne datum, všeobecné obchodní podmínky pro smlouvy o zápůjčce, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, výzva k úhradě před podáním žaloby ze dne datum, podací lístek ze dne datum)
6. V žalobním návrhu žalobkyně uváděla, že úvěruschopnost žalovaného ověřoval původní věřitel zejména lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI. K výzvě soudu k doplnění konkrétních tvrzení a dokazování ohledně ověřování schopnosti žalovaného úvěr splatit žalobkyně nedoplnila ničeho.
7. Dle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
9. Dle ustanovení § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Na základě dokazováním zjištěného skutkového stavu dospěl soud k těmto právním závěrům: Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2395 a následující občanského zákoníku , kterou soud posoudil v souladu se shora citovaným ustanovením zákona č. 257/2016 Sb. jako smlouvu o spotřebitelském úvěru. Smlouva měla povahu smlouvy spotřebitelské, neboť nebylo zjištěno, že by ji žalovaný uzavíral v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.„ Spotřebitelským úvěrem se rozumí poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit. Zákon se nevztahuje na půjčku poskytnutou bez úroku nebo jakékoliv úplaty, neboť v takovém případě není třeba zvláštní ochrany spotřebitele, ale vztahuje se na půjčky úplatné, které v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti poskytuje podnikatel (fyzická nebo právnická osoba, popř. sdružení takových osob) spotřebiteli (fyzické osobě jednající mimo oblast své podnikatelské činnosti) .” (Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, 2321 s.) Smlouvou se zavázal věřitel (právní předchůdce žalobkyně), že dlužníkovi poskytne peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč a dlužník (žalovaný) se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a uhradit poplatek ve výši 10.457,23 Kč. Žalovaný však porušil ujednání smlouvy o úvěru a dluh vůči věřiteli nehradil řádně, za dobu trvání závazkového vztahu neuhradil ničeho.
12. S ohledem na ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru soud v prvé řadě zjišťoval, zda byla smlouva uzavřena platně, přičemž postupoval v souladu se stávající judikaturou, která je dle názoru soudu aktuální i po přijetí nového zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. V tomto směru se soud opírá zejména o aktuální Rozsudek Soudního dvora C -679/18 ze dne 5. 3. 2020, jakož i o usnesení Pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011, který se podrobně zabývá otázkou aplikace práva Evropských společenství, právě pokud jde o posuzování nepřiměřených ujednání ve spotřebitelských smlouvách, kdy dospěl k závěru, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv je nutné chápat jako nesouladnou nejen s evropským právem, ale i českým ústavním pořádkem. Soud tak přistupuje ke zkoumání platnosti smlouvy z úřední povinnosti. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015 -39 (prejudikatura: rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další (C -449/13)):„ Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.).“
13. K samotné nutnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a způsobu tohoto posuzování je vhodné citovat z aktuální judikatury:„ ..tak nutno dospět k závěru, že formulář„ Hodnocení klienta“ vyvrací pravdivost tvrzení žalobkyně, že příjmy žalované byly ověřovány, když z tohoto formuláře jednoznačně vyplývá, že poskytovatelka úvěru vyšla z prohlášení žalované, čemuž odpovídá i skutečnost, že potvrzení o výši příjmu nebylo žalobkyní předloženo a stejně tak nedoložila žalovanou tvrzené výdaje na bydlení apod. Opřít se v tomto směru lze o rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie CA Cunsumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další C – 449/13, EU: C: 2014: 2464, z nějž subjektivizace výdajů nepochybně vyplývá.“ (rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 383/2018 -66 ze dne 22. 1. 2019) Jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit pak konstatuje Ústavní soud v aktuálním nálezu III. ÚS 4129/18 .
14. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce provedl šetření v dostupných veřejných i neveřejných registrech, přičemž nezjistil negativní informace k osobě žalovaného. Přes výzvu soudu žalobkyně nedoplnila, jaké konkrétní sociální a majetkové poměry žalovaného byly zjištěny a jakým způsobem byly ověřovány. Povinnost prošetřit poměry dlužníka přitom ze zákona stíhá věřitele, nikoli samotného dlužníka. Úvěruschopnost žalovaného právní předchůdce žalobkyně neprověřil, dle názoru soudu, s odbornou péčí, soud proto dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je z pohledu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná.
15. Soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlédl i bez návrhu, neboť jde o jednání v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. K tomu lze odkázat na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2019 č. j. 8 Co 383/2018 -66:„ Podle § 588 obč. zák. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatností právního jednání (v tomto je možno se opřít o závěry občanskoprávní teorie - Lavický, P. a kolektiv občanský zákoník I. obecná část – (§ 1 a § 654 ). Komentář 1. vydání Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 citovaného zákona, potažmo druhu jeho neplatnosti. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznit povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva v poměrech souzené věci § 87 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění o účelu směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamyšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech, což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 “
16. Na základě neplatného právního jednání bylo žalovanému ze strany právního předchůdce žalobkyně poskytnuto plnění ve výši 10.000 Kč, žalobkyně má právo na vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (právo na vydání bezdůvodného obohacení v souladu s ustanovením § 2991 odst. 1 občanského zákoníku ). Žalovaný neuhradil ničeho, k úhradě tak zůstává částka 10.000 Kč. Soud uložil žalovanému uhradit závazek ve lhůtě dle ustanovení § 160 odst. 1 občanského soudního řádu . Ve zbylém rozsahu, tedy ohledně částky 10.457,23 Kč, byla žaloba zamítnuta, neboť šlo o nárok požadovaný na základě smlouvy, jež byla shledána neplatnou.
17. Soud přiznal žalobkyni nárok spolu s úrokem z prodlení v zákonné sazbě od data datum. Úrok z prodlení odpovídá současné právní úpravě, tedy ustanovení § 1970 občanského zákoníku a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném ke dni vzniku prodlení. Z nepřiznané části nároku pak žalobkyni nepřiznal ani zákonný úrok z prodlení.
18. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 151 odst. 2 , § 142 odst. 2 občanského soudního řádu , přičemž přihlédl ke skutečnosti, že procesně úspěšnějšímu žalovanému náklady v řízení prokazatelně nevznikly (úspěch žalobkyně: 10.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od datum; úspěch žalovaného 10.457,23 Kč se zákonným úrokem z prodlení od datum).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení, písemně, dvojmo, prostřednictvím zdejšího soudu ke Krajskému soudu v Ostravě.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 občanského soudního řádu ).