Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
13 C 150/2022
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 581 337,59 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 461 444,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 461 444,40 Kč od 8. 3. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 119 893,19 Kč s úrokem ve výši 4,8 % ročně z částky 569 337,59 Kč od 1. 4. 2021 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 569 337,59 Kč od 7. 5. 2021 do 7. 3. 2022 a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 107 893,19 Kč od 8. 3. 2022 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 30 898,88 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně příjmení jméno příjmení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 461 444,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 461 444,40 Kč od 8. 3. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 119 893,19 Kč s úrokem ve výši 4,8 % ročně z částky 569 337,59 Kč od 1. 4. 2021 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 569 337,59 Kč od 7. 5. 2021 do 7. 3. 2022 a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 107 893,19 Kč od 8. 3. 2022 do zaplacení, zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 30 898,88 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 581 337,59 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že se žalovaným uzavřela dne 13. 9. 2011 smlouvu o stavebním spoření a poté dne 27. 6. 2017 uzavřela smlouvu o stavebním spoření i s celé jméno žalovaného, narozeným datum. Následně dne 21. 7. 2017 na základě žádosti žalovaného a celé jméno žalovaného, narozeného 30. 12. 1969, s nimi uzavřela smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření do výše 650 000 Kč (smlouva číslo). Dodatkem k úvěrové smlouvě ze dne 14. 7. 2017 se spoludlužníkem stala jméno příjmení, datum narození (Mezi žalobkyní a dlužníky celé jméno žalovaného a jméno příjmení byla uzavřena dohoda o narovnání a žalobkyně jim vydala potvrzení, že jejich závazky jsou vyrovnány). Žalobkyně v žalobě uvedla, že bylo celkem čerpáno 690 000 Kč, nicméně z předložených podkladů je zřejmé, že se jedná o překlep a celkem bylo čerpáno 650 000 Kč. Žalovaný sjednané splátky úvěru řádně neplnil, a žalobkyně proto od smlouvy odstoupila. Žalobkyně se žalobou na žalovaném domáhala jednak zaplacení zbývající dlužné jistiny ve výši 581 337,59 Kč, sjednaného úroku ve výši 4,8 % ročně z částky 569 337,59 Kč za dobu od 1. 4. 2021 do zaplacení a zároveň i úroku z prodlení v zákonné výši 8,25 % ročně z částky 569 337,59 Kč za dobu od 7. 5. 2021 do zaplacení. K okolnostem uzavření smlouvy, zejména k tomu, jakým způsobem žalobkyně ověřila úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že žalovaného prověřila v registrech SOLUS a BRKI, z nichž zjistila, že žalovaný v době uzavření smlouvy neměl žádný závazek po splatnosti. Dále o žalovaném zjistila, že je svobodný, bez vyživovací povinnosti, bydlí u rodičů, je zaměstnán jako mechanik ve právnická osoba anonymizováno právnická osoba na dobu neurčitou s průměrným čistým měsíčním příjmem 13 574 Kč a splácí 2 000 Kč měsíčně právnická osoba anonymizováno. Pravidelné předpokládané měsíční výdaje žalobkyně uvažovala v celkové výši 7 446 Kč, přičemž částka 4 036 Kč představuje výdaje na domácnost a částka 3 410 Kč náklady na obživu. Současně žalobkyně vzala v potaz finanční rezervu ve výši 10 % čistého měsíčního příjmu. Na základě těchto propočtů dospěla k závěru o úvěruschopnosti žalovaného.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci provedl dokazování, na jehož základě zjistil následující skutkový stav.
4. Z rodného listu plyne, že žalovaný (datum narození) je synem rodičů celé jméno žalovaného, (narozeného datum) a jméno příjmení, (narozené datum).
5. Dne 16. 3. 2017 podal žalovaný návrh na změnu smlouvy o stavebním spoření číslo spočívající ve zvýšení cílové částky z aktuální výše 740 000 Kč na novou výši 900 000 Kč, přičemž je z návrhu patrno, že tak učinil se záměrem ihned financovat bytovou potřebu z meziúvěru stavebního spoření. Dopisem ze dne 20. 3. 2017 oznámila žalobkyně žalovanému, že došlo ke zvýšení cílové částky na stavebním spoření na částku 900 000 Kč. Následně dne 13. 6. 2017 podal žalovaný návrh na změnu smlouvy o stavebním spoření spočívající ve snížení cílové částky z aktuální výše 900 000 Kč na novou výši 476 000 Kč. Dopisem ze dne 20. 6. 2017 oznámila žalobkyně žalovanému, že došlo ke snížení cílové částky na stavebním spoření na částku 476 000 Kč. Konečně dne 27. 6. 2017 podal žalovaný opět návrh na zvýšení cílové částky na stavebním spoření na částku 600 000 Kč, přičemž je z návrhu patrno, že tak učinil se záměrem ihned financovat bytovou potřebu z meziúvěru stavebního spoření. Dopisem ze dne 7. 7. 2017 oznámila žalobkyně žalovanému, že došlo ke zvýšení cílové částky na stavebním spoření na částku 600 000 Kč.
6. Z kupní smlouvy uzavřené dne 2. 6. 2017 mezi jméno příjmení jako prodávající a žalovaným jako kupujícím plyne, že jejím předmětem byl pozemek parc. číslo zastavěná plocha a nádvoří jehož součástí je stavba adresa, v katastrální uzemí. Kupní cena za tuto nemovitou věc byla sjednána ve výši 515 000 Kč, přičemž částku 40 000 Kč žalovaný zaplatil již před podpisem kupní smlouvy a zbývající částka 475 000 Kč má být uhrazena z hypotečního úvěru poskytnutého právnická osoba, s tím, že tyto prostředky mají být převedeny do úschovy na účet zprostředkovatele společnosti právnická osoba, která je za splnění podmínek stanovených ve smlouvě následně vyplatí prodávající.
7. Dne 27. 6. 2017 byl s celé jméno žalovaného, narozeným datum (tj. otcem žalovaného), sepsán návrh na uzavření smlouvy o stavebním spoření číslo. Z návrhu je patrné, že byl podáván se záměrem financovat bytovou potřebu z meziúvěru stavebního spoření.
8. Dne 27. 6. 2017 žalovaný podepsal prohlášení o financování stavebních prací s využitím prostředků ze stavebního spoření, v němž prohlásil, že provádí stavební práce, které nevyžadují stavební povolení ani ohlášení. Téhož dne sepsal žalovaný kalkulaci nákladů udržovacích prací, v níž uvedl druh prováděných prací.
9. Dne 27. 6. 2017 byla se žalovaným a dále s jeho otcem celé jméno žalovaného, jakožto dlužníky a s jméno příjmení jako spoludlužnicí sepsána žádost o poskytnutí meziúvěru. V obsahu žádosti je jako účel úvěru zaškrtnuta možnost„ koupě domu/bytu staršího“ a„ údržba, rekonstrukce, změna, modernizace“ a dále je zaškrtnuta možnost, že se jedná o„ rodinný dům“. Jako způsob zajištění je pak zaškrtnuta možnost„ bez zajištění“. Ohledně žalovaného je v žádosti uvedeno, že je svobodný, jako místo trvalého pobytu je uvedena adresa obec a číslo. Je zde dále uvedeno, že žalovaný se žalobkyní uzavřel smlouvu o stavebním spoření číslo výše meziúvěru z této smlouvy činí 600 000 Kč. Co se týče nejvyššího dosaženého vzdělání, typu kontraktu, povolání a ekonomického sektoru, údaje jsou v žádosti uvedeny v interních kódech používaných žalobkyní. Jako datum nástupu do zaměstnání je udán den 14. 11. 2016. Dále jsou v žádosti uvedeny údaje o rodičích celé jméno žalovaného a jméno příjmení, z nichž plyne, že otec žalovaného, se žalobkyní uzavřel smlouvu o stavebním spoření číslo výše meziúvěru z této smlouvy činí 50 000 Kč. Ve formuláři ze dne 13. 6. 2017 v části A), která je nadepsaná„ Potvrzení o příjmu“ je uvedeno, že žalovaný je svobodný, zaměstnán jako údržbář, mechanik u právnická osoba anonymizováno právnická osoba, od 14. 11. 2016 na dobu určitou do 31. 5. 2018 s průměrným čistým měsíčním příjmem 13 574 Kč. V části B) nadepsané slovy„ Údaje o finanční situaci“ je vyplněna pouze první část, kde je uvedeno, že žalovanému byl poskytnut úvěr od právnická osoba anonymizováno ve výši 72 000 Kč se splátkami 2 000 Kč měsíčně. Kolonky nadepsané„ Další pravidelné náklady domácnosti“ a„ Jsem účastníkem úvěrového případu“ zůstaly nevyplněny. Část C) nadepsaná slovy„ V případě potřeby mohu nabídnout do zástavy“ je proškrtnuta. V dokumentu nadepsaném slovy„ kontrola příjmů“ ze dne 12. 7. 2017 je z předtištěných údajů zaškrtnuta varianta s výší nákladů na bydlení 4 036 Kč a nákladů na obživu 3 410 Kč. Dále z této listin y plyne, že měsíční výše závazků vůči žalobkyni činí 4 070 Kč se splátkami úroků z meziúvěru ve výši 410 Kč a další závazky činí 2 000 Kč. Průměrný čistý měsíční příjem žalovaného je zde vyčíslen částkou 13 574 Kč, po odečtení finanční rezervy ve výši 10 % z čistého příjmu pak zůstatek činí 12 217 Kč. Žalobkyně soudu předložila též náhled do svého interního systému, v němž jsou vyhodnoceny výsledky dotazů na databáze SOLUS a BRKI (hodnocení 1), dále je v systému k žalovanému přirazen údaj o tom, že je svobodný, jako povolání je uvedeno„ dělník“, kolonka vzdělání obsahuje údaj„ vyučen“, u bydlení je uvedeno„ u rodičů nebo příbuzných“, počet dospělých ve společné domácnosti je jeden. K žalovanému je zároveň přirazen údaj o celkovém životním minimu 7 446 Kč, kolonka„ náklady dle klienta“ je nevyplněna, v kolonce„ splátkové závazky“ je uvedeno 6 480 Kč, dále v kolonkách„ nesplátkové závazky“,„ evidovaný příjem“,„ deklarovaný příjem“ je uvedena číslice 0, v kolonce čistý měsíční příjem je uvedena částka 13 574 Kč. Z výpisů z osobního účtu žalovaného soud zjistil, že v březnu 2017 činila výplata žalovaného 12 711 Kč, v dubnu 2017 pak činila 14 655 Kč a v květnu 2017 činila částku 13 374 Kč.
10. Z listin y ze dne 14. 7. 2017 nazvané„ Spisové zrcadlo“ plyne, že má být poskytnut meziúvěr ve výši 650 000 Kč na koupi a rekonstrukci rodinného domu s tím, že meziúvěr ve výši 600 000 Kč se váže ke stavebnímu spoření žalovaného a meziúvěr ve výši 50 000 Kč se váže ke stavebnímu spoření jeho otce celé jméno žalovaného. Jako spoludlužník je zde uvedena i jméno příjmení. Jsou zde shrnuty výsledky hodnocení ukazateli Solus a BRKI, oba s výsledkem 1. Závěr hodnocení zní schválit se základní úrokovou sazbou.
11. Samotná úvěrová smlouva číslo byla žalobkyní podepsána dne 14. 7. 2017, žalovaný a jeho otec celé jméno žalovaného, ji podepsali dne 19. 7. 2017. Podle bodu 4. smlouvy mohl být těmto účastníkům stavebního spoření poskytnut meziúvěr až do částky 650 000 Kč, úvěr ze stavebního spoření pak do částky 422 500 Kč. Z tabulky A plyne, že ze smlouvy o stavebním spoření žalovaného byl poskytnut meziúvěr ve výši 600 000 Kč s úrokem 4,8 % ročně, plná výše měsíční splátky úroků činila 2 400 Kč, výše povinného měsíčního vkladu 1 560 Kč, výše poplatku za vedení meziúvěrového účtu 360 Kč. Dále z této tabulky plyne, že ze smlouvy o stavebním spoření celé jméno žalovaného byl poskytnut meziúvěr ve výši 50 000 Kč s úrokem 4,8 % ročně, plná výše měsíční splátky úroků činila 200 Kč, výše povinného měsíčního vkladu 180 Kč, výše poplatku za vedení meziúvěrového účtu 360 Kč. Z dodatku úvěrové smlouvy vyplývá, že se matka žalovaného jméno příjmení stala spoludlužnicí společně a nerozdílně zavázanou se žalovaným i jeho otcem celé jméno žalovaného. Všechny tyto informace jsou zopakovány také v Evropském standardizovaném informačním přehledu. Blíže jsou podmínky čerpání a splácení meziúvěru a úvěru vymezeny ve Všeobecných obchodních podmínkách stavebního spoření a Obecných úvěrových podmínkách.
12. Dne 19. 7. 2017 podal žalovaný společně se svými rodiči dvě žádosti o čerpání úvěru, a to na částku 175 000 Kč, která měla být vyplacena na účet žalovaného, a na částku 475 000 Kč, která měla být vyplacena na účet společnosti právnická osoba Listinami ze dne 26. 7. 2017 oznámila žalobkyně čerpání finančních prostředků, k němuž došlo tak, že prostředky ve výši 50 000 Kč byly zaslány na účet žalovaného; další peněžní prostředky v souhrnné výši 600 000 Kč byly vyplaceny následovně: částka 475 000 Kč na účet společnosti právnická osoba, zbývající částka 40 000 Kč a částka 85 000 Kč byly vyplaceny opět na účet žalovaného.
13. Průběh splácení meziúvěru je zachycen ve výpise z meziúvěrového účtu, z něhož lze zjistit, že žalovaný postupně uhradil celkem 188 555,60 Kč (z toho částka 45 162,41 Kč byla připsána dne 31. 3. 2021 z vkladového účtu).
14. Dopisem ze dne 12. 6. 2020 oznámila žalobkyně žalovanému, že přijala jeho oznámení o záměru využít ochrannou dobu dle zákona č. 177/2020 Sb. a že odklad splátek bude trvat od 1. 6. 2020 do 31. 10. 2020.
15. Dne 10. 8. 2020 uzavřela žalobkyně s žalovaným, s celé jméno žalovaného, narozeným datum, a s jméno příjmení dohodu o narovnání, v níž bylo sjednáno, že dluhy celé jméno žalovaného a jméno příjmení z úvěrové smlouvy jsou splaceny a osobou nadále výlučně zavázanou z dané smlouvy zůstává žalovaný. Z dopisu ze dne 3. 2. 2022 plyne, že žalobkyně v úvěrovém případu číslo neeviduje za rodiči žalovaného celé jméno žalovaného a jméno příjmení žádné splátky po splatnosti.
16. Dopisem ze dne 6. 4. 2021 oznámila žalobkyně žalovanému, že ani v dodatečné lhůtě nesplnil závazek ze smlouvy číslo; ke dni 31. 3. 2021 tak nastala účinnost odstoupení a splatnost celého závazku. Dlužná částka je zde vyčíslena na 581 337,59 Kč. Dne 25. 2. 2022 zaslala žalobkyně žalovanému výzvu k plnění, v níž vyčíslila svoji pohledávku vzniklou ze smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření číslo částkou 644 540,14 Kč a vyzvala jej k úhradě této pohledávky do 7. 3. 2022. Podání zásilky k poštovní přepravě vyplývá z podacího archu.
17. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
18. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
19. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
20. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
21. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
22. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
23. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
24. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.
25. Co se týče příjmů žalovaného, žalobkyně si vyžádala potvrzení o příjmu a výše příjmu žalovaného je též patrná z výpisu z účtu žalovaného, na který mu byla výplata zaměstnavatelem zasílána. V tomto směru tedy žalobkyně postupovala řádně a opatřila si potřebné doklady osvědčující příjmovou situaci žalovaného. Pokud však jde o pravidelné výdaje žalovaného, žalobkyně nedoložila, že by je před uzavřením smlouvy relevantně prověřila. Z dokumentu nadepsaného slovy„ kontrola příjmů“ vyplývá, že žalobkyně nezjišťovala skutečné náklady na bydlení a vycházela pouze z pravděpodobných výdajů. Navíc je zde patrný rozpor mezi obsahem této listin y, v níž údaje vychází z toho, že v případě žalovaného se jedná o jednočlennou domácnost a tvrzením žalobkyně, která poukazovala na to, že žalovaný bydlel u rodičů (a neměl tedy povinnost hradit nájemné), pak by se ovšem nejednalo o jednočlennou domácnost. Navíc okolnost, že osoba bydlí ve společné domácnosti s rodiči (což v projednávané věci ani doloženo nebylo), nutně neznamená, že její náklady na bydlení jsou nižší či nulové. Bylo tedy povinností žalobkyně, aby potřebné údaje o pravidelných výdajích žalovaného řádně zjistila a ověřila, což ovšem neučinila, neboť jak již bylo řečeno, žalobkyně vycházela nikoli z reálných nákladů, ale z nákladů pravděpodobných. Navíc nelze pominout, že žalobkyně sama při propočtu životního minima a měsíčních závazků zahrnující i předpokládané platby související s uzavíranou smlouvou o úvěru dospěla k závěru, že tyto měsíční platby ve svém souhrnu dosahují částky 13 926 Kč (7 446 Kč životní minimum + 6 480 Kč platby na úhradu závazků) a přesahují tak průměrný měsíční příjem žalovaného, který činil 13 574 Kč. Za tohoto stavu věcí se soud domnívá, že žalobkyně, pokud by postupovala s odbornou péčí, tak jak jí to zákon ukládá, nemohla dospět k závěru, že žalovaný bude schopen své závazky řádně plnit. A to tím spíše v situaci, kdy disponovala výpisy z účtu žalovaného, z nichž je patrné, že zůstatek na účtu byl v jednotlivých měsících vždy záporný a žalovaný k pokrytí svých výdajů využíval kontokorent. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované.
26. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
27. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
28. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
29. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byla od počátku povinna vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“
30. Žalovanému bylo celkem poskytnuto 650 000 Kč, celkem uhradil 188 555,60 Kč a zbývá mu tedy uhradit ještě 461 444,40 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní upomínku, v níž byla žalovanému poskytnuta lhůta k úhradě do 7. 3. 2022. Ode dne následujícího, tj. ode dne 8. 3. 2022, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Ve zbývající části, tj. co do částky 119 893,19 Kč s úrokem ve výši 4,8 % ročně z částky 569 337,59 Kč od 1. 4. 2021 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 569 337,59 Kč od 7. 5. 2021 do 7. 3. 2022 a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 107 893,19 Kč od 8. 3. 2022 do zaplacení, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
1. Žalobkyně byla v řízení převážně úspěšná a podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř. “) má právo na náhradu poměrné části nákladů řízení. Při porovnání míry úspěchu a neúspěchu ve věci soud nároky žalobkyně kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku (tj. k 6. 10. 2022) k tomuto datu žalobkyně požadovala zaplacení jistiny ve výši 581 337,59 Kč, dále úroku ve výši 41 478,97 Kč a úroku z prodlení ve výši 66 659,29 Kč (celkem 689 475,85 Kč) a přiznáno jí bylo právo na zaplacení částky 461 444,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 22 215,70 Kč (celkem 483 660,10 Kč). Úspěch žalobkyně tedy představuje 70 %, úspěch žalovaného 30 % a žalobkyně má tudíž právo na náhradu nákladů řízení odpovídající v procentech výši rozdílu uvedených částek (70 – 30), tedy právo na náhradu 40 % nákladů řízení.
1. Žalobkyni, která byla v řízení zastoupena advokátem, tak náleží poměrná náhrada nákladů řízení. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 23 254 Kč a dále z nákladů spojených s tím, že žalobkyně byla zastoupena advokátem. Advokát učinil 4 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, písemný návrh ve věci samé, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé, účast na jednání před soudem dne 29. 9. 2022). Tarifní hodnota v souladu s § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 581 337,59 Kč. Při této tarifní hodnotě činí odměna za jeden úkon právní služby dle ustanovení § 7 bod 6 . advokátního tarifu částku 10 660 Kč a celkem odměna činí 42 640 Kč. Kromě mimosmluvní odměny za úkony právní služby přísluší ke každému z těchto úkonů dále paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a to ve výši 300 Kč za každý z úkonů, celkem 1 200 Kč.
1. V souvislosti s účastí u jednání konaného dne 29. 9. 2022 advokátu náleží dle § 13 advokátního tarifu náhrada cestovních výdajů za cestu z obec do obec a zpět (o celkové délce 160 kilometrů). Advokát účtoval tuto náhradu pouze ve výši jedné poloviny, neboť se téhož dne u Okresního soudu v Hodoníně účastnil ještě dalšího jednání. Advokát uskutečnil tuto cestu automobilem s doloženou spotřebou pro kombinovaný provoz 5,8 litru na 100 kilometrů a při sazbě základní náhrady 4,70 Kč za kilometrů a průměrné ceně pohonných hmot 44,50 Kč za litr činí cestovní náhrady 1 164,96 Kč (z toho polovina 582,48 Kč). Advokát má podle § 14 advokátního tarifu také nárok na náhradu za čas promeškaný cestou k jednání a zpět, a to ve výši 100 Kč za každou započatou půlhodinu, což za 4 půlhodiny činí 400 Kč. Jak již bylo výše řečeno, advokát se téhož dne u zdejšího soudu zúčastnil ještě dalšího jednání a tak i tyto náklady za promeškaný čas zahrnul soud do výpočtu z jedné poloviny, čemuž odpovídá 200 Kč Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 77 247,20 Kč, z toho 40 % odpovídá částka 30 898,88 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, 695 46 Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popř. návrhem na nařízení exekuce.