Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
16 C 7/2023-52
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Romanem Smetkou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 29 705,51 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 19 286,28 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 19 051,40 Kč od 1. 8. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 11 894,83 Kč, úroku ve výši 4,99 % ročně z částky 27 430,51 Kč od 1. 8. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 379,11 Kč od 1. 8. 2022 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 327,58 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 19 286,28 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 19 051,40 Kč od 1. 8. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 11 894,83 Kč, úroku ve výši 4,99 % ročně z částky 27 430,51 Kč od 1. 8. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 379,11 Kč od 1. 8. 2022 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 327,58 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 29 705,51 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela dne 13. 1. 2020 smlouvu o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření číslo na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 27 430,51 Kč. Poskytnutý úvěr měl žalovaný splácet ve sjednaných měsíčních splátkách, což však nedodržel a žalobkyně z toho důvodu odstoupila od úvěrové smlouvy. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů, které žalovaný uvedl v Prohlášení k žádosti o úvěr, tedy z čistého měsíčního příjmu ve výši 22 000 Kč a dalšího pravidelného příjmu ve výši 3 000 Kč, z výdajů ve výši 800 Kč a dále žalobkyně zohlednila interně počítanou rezervu 2 500 Kč a existenční minimum ve výši 6 400 Kč. Žalobkyně uvedla, že žalovaný na překlenovací úvěr ve výši 50 000 Kč uhradil celkem částku 30 948,60 Kč a zůstal na jistině úvěru dlužen 27 430,51 Kč. Žalobkyně dále požadovala kapitalizovaný úrok ve výši 1 132,72 Kč a kapitalizovaný smluvní úrok z prodlení ve výši 342,88 Kč, oboje za období od 1. 7. 2022 do 31. 7. 2022, smluvní úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 27 430,51 Kč od 1. 8. 2022 do zaplacení, úrok ve výši 4,99 % ročně z částky 27 430,51 Kč od 1. 8. 2022 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 275 Kč, které se skládají z poplatku za vedení účtu ve výši 275 Kč a z poplatků za odeslané upomínky ve výši 2 000 Kč.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “), soud rozhodl bez nařízení jednání a z listinných důkazů předložených žalobkyní zjistil následující skutkový stav.
4. Ze smlouvy o úvěru a dodatku ke smlouvě o stavebním spoření ze dne 13. 1. 2020 soud zjistil, že žalovaný uzavřel se žalobkyní smlouvu o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření ke smlouvě o stavebním spoření číslo. Na základě ní se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky (překlenovací úvěr) ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal až do přidělení cílové částky stavebního spoření provádět pravidelné měsíční vklady ve výši 1 351 Kč a hradit úroky ve výši 207,92 Kč a po přidělení cílové částky provádět pravidelné měsíční splátky jistiny a úroků ve výši 1 558,92 Kč. Úroková sazba úvěru byla sjednána ve výši 4,99 % ročně po dobu od uzavření smlouvy až do splacení jistiny. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně. V čl. 9 odst. 3 podmínek bylo sjednáno, že v případě prodlení s placením více než dvou splátek úvěru nebo s úhradou jakékoliv dlužné částky po dobu delší než 3 měsíce, nebo neprovádění vkladu dle smlouvy o úvěru a smlouvy o stavebním spoření, je banka oprávněna od smlouvy odstoupit či úvěr zesplatnit. Ze žádosti o výplatu plyne, že žalovaný požádal o výplatu předmětného úvěru dne 13. 1. 2020. Z oznámení o čerpání úvěru na bydlení ze dne 16. 1. 2020 a výpisu z účtu úvěru od 16. 1. 2020 do 31. 12. 2020 vyplývá, že žalovaný čerpal poskytnutý úvěr ve výši 50 000 Kč dne 16. 1. 2020.
5. Z výpisů z úvěrového účtu a z přehledů stavů úvěru je patrné, jak žalovaný úvěr čerpal a splácel. Dle přehledu stavu pohledávky ke dni 31. 7. 2022 a přehledu úroků z úvěru za období od 31. 1. 2022 do 31. 7. 2022 zůstal žalovaný žalobkyni dlužen na jistině částku 27 430,51 Kč, poplatcích částku 2 275 Kč, na úrocích částku 1 132,72 Kč, na smluvních pokutách částku 1 500 Kč a na úrocích z prodlení částku 342,88 Kč.
6. Dopisem ze dne 1. 6. 2022, odeslaným dle dodejky dne 2. 6. 2022, byl žalovaný vyzván k úhradě částky 9 145,60 Kč do 30. 6. 2022 a pro případ prodlení žalobkyně oznámila žalovanému odstoupení od smlouvy o úvěru k témuž dni, přičemž v takovém případě byl žalovaný vyzván k úhradě částky 31 600,70 Kč, a to bez zbytečného odkladu.
7. Dle žádosti o poskytnutí překlenovacího úvěru ke smlouvě o stavebním spoření číslo ze dne 13. 1. 2020 byl žalovaný bezdětný, žijící ve vlastním bytě, zaměstnán byl jako řemeslník, kvalifikovaný dělník s čistým měsíčním příjmem ve výši 22 000 Kč a jeho další pravidelné měsíční příjmy pak měly činit 3 000 Kč; měsíční nájemné a poplatky za služby byly vyčísleny částkou 500 Kč a roční daň z majetku částkou 300 Kč. Z návrhu na úvěr je zřejmé, že z poskytnutého úvěru měla být financována rekonstrukce bytu ve vlastnictví žalovaného. Z hodnocení bonity je patrno, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z výše měsíčního příjmu 25 000 Kč, celkové rezervy 2 500 Kč, životního minima 6 400 Kč a celkových výdajů na splácení překlenovacího úvěru ve výši 1 558,92 Kč. Dle dokladu o lustraci žalovaného v bankovních a nebankovních registrech nebyly ohledně jeho osoby nalezeny negativní záznamy.
8. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník občanský zákoník “):„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
9. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť dle § 2 odst. 2 písm. c) citovaného zákona platí, že„ Spotřebitelským úvěrem na bydlení je spotřebitelský úvěr poskytnutý stavební spořitelnou podle zákona upravujícího stavební spoření“.
10. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
11. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
12. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
13. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
14. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
15. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“
16. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala na základě jím poskytnutých informací, které ověřila na základě interního ekonomického modelu. Žalobkyně vycházela z příjmu žalovaného ve výši 25 000 Kč měsíčně, tuto skutečnost však ničím nedoložila. Také stran výdajů žalovaného žalobkyně nepřeložila soudu žádné doklady, jimiž jejich výši ověřovala; žalobkyně se spokojila pouze s údaji od žalovaného a dále vycházela z existenčního minima ve výši 6 400 Kč a interně stanovené rezervy ve výši 2 500 Kč. Tento postup založený na zohledňování nepersonalizovaného údaje v podobě existenčního minima však rozhodně není dostačující, neboť skutečné měsíční výdaje mnoha úvěrovaných se mohou od výdajů předpokládaných ekonomickým modelem značně lišit. Ekonomický model tak může zajisté sloužit jako pomůcka k porovnání, zda úvěrovaným uváděné údaje odpovídají skutečnosti, a to zejména u výdajů, které lze přesně doložit pouze obtížně (náklady na ošacení, na obživu). Avšak ekonomický model nemůže nahradit povinnost poskytovatele úvěru ověřovat relevantními doklady výdaje žalovaného, které objektivně zjistit lze, zejména náklady na bydlení, neboť tyto náklady zpravidla tvoří podstatnou část výdajů úvěrovaných. Bez znalosti těchto údajů mohla žalobkyně dle názoru soudu jen stěží řádně posoudit, zda finanční možnosti žalovaného mu umožňují splácet poskytnutý úvěr. Soud tak vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.
17. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek, a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
18. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. příjmení část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
19. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
20. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 50 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“
21. Na tento svůj závazek vrátit žalobkyni částku 50 000 Kč žalovaný uhradil celkem 30 948,60 Kč, soud tak žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni jistinu ve zbývající výši 19 051,40 Kč včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou upomínku ze dne 1. 6. 2022, v níž byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 9145,60 Kč do 30. 6. 2022 a pro případ prodlení s touto platbou byl žalovaný poučen, že žalobkyně k témuž dni odstupuje od smlouvy a v takém případě byl žalovaný vyzván k neprodlené úhradě zbytku celé dlužné částky. Odeslání výzvy dne 2. 6. 2022 žalobkyně prokázala dodejkou. Vzhledem k tomu, že povinnost žalovaného uhradit dluh ve zbývající výši byla vázána na marné uplynutí dne 30. 6. 2022 a po tomto datu byl žalovaný vyzván k úhradě ve lhůtě„ bez zbytečného odkladu“, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 1. 7. 2022 a ode dne následujícího, tj. ode dne 2. 7. 2022, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Vzhledem ke skutečnosti, že smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou, nelze přihlížet k ujednání o smluvním úroku z prodlení a soud tak uložil žalovanému povinnost zaplatit úrok z prodlení v zákonné výši, která ke dni 2. 7. 2022 činila 15 % ročně. Žalobkyně požadovala úrok z prodlení v kapitalizované výši 342,88 Kč za období od 1. 7. 2022 do 31. 7. 2022, soud tak žalovanému uložil povinnost zaplatit úrok z prodlení v kapitalizované výši 234,88 Kč (15 % ročně z částky 19 051,40 Kč od prvního dne prodlení, tj. od 2. 7. 2022, do 31. 7. 2022) a ve zbytku návrh žalobkyně na přiznání kapitalizovaného úroku z prodlení zamítl. Dále soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 19 051,40 Kč od 1. 8. 2022 do zaplacení.
22. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť jistina ve zbývající výši 8 379,11 Kč byla již uhrazena, na náklady za uplatnění pohledávky ve výši 2 275 Kč, na kapitalizovaný úrok ve výši 1 132,72 Kč ani na úrok ve výši 4,99 % ročně z částky 27 430,51 Kč od 1. 8. 2022 do zaplacení nevzniklo žalobkyni právo, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou, a konečně co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 2. 7. 2022, a to pouze s částkou 19 051,40 Kč, tudíž na kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 103 Kč za období od 1. 7. 2022 do 31. 7. 2022, na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 379,11 Kč od 1. 8. 2022 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.
23. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení částky 35 162,17 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 21 361,05 Kč (úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku). Žalobkyně tak byla z 61 % úspěšná a ze 39 % neúspěšná (ze 39 % tak byl úspěšný žalovaný) a má tak vůči žalovanému právo na zaplacení 22 % náhrady nákladů řízení.
24. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 189 Kč a dále z nákladů řízení nezastoupeného účastníka. Podle § 151 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. platí, že účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Tím je vyhláška č. 254/2015 Sb. , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen„ vyhláška“). Žalobkyni v souladu s § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky náleží náhrada za jeden úkon (písemné podání ve věci samé), a to ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky). Celkem žalobkyni náleží náhrada ve výši 327,58 Kč (22 % ze součtu částek 1189 Kč a 300 Kč).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, obec). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.