Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
8 C 212/2023-20
Okresní soud v Novém Jičíně rozhodl soudkyní JUDr. Taťánou Hodaňovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení 16 470,20 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 454,89 Kč s 15 % ročním úrokem z prodlení z částky 11 454,89 Kč od datum do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
II. Žaloba na zaplacení částky 5 015,31 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 482,93 Kč od datum do datum, kapitalizovaným úrokem ve výši 2 475 Kč od datum do datum, 15 % ročním zákonným úrokem z prodlení z částky 5 015,31 Kč od datum do zaplacení, 15 % ročním úrokem z částky 14 670,2 Kč od datum do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 769,49 Kč, k rukám JUDr. jméno příjmení, advokáta se sídlem adresa, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 454,89 Kč s 15 % ročním úrokem z prodlení z částky 11 454,89 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.</b> <b>II. Žaloba na zaplacení částky 5 015,31 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 482,93 Kč od [datum] do [datum], kapitalizovaným úrokem ve výši 2 475 Kč od [datum] do [datum], 15 % ročním zákonným úrokem z prodlení z částky 5 015,31 Kč od [datum] do zaplacení, 15 % ročním úrokem z částky 14 670,2 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 769,49 Kč, k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem [adresa], do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.</b>
1. Žalobou doručenou soudu dne datum se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 16 470,20 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 470 Kč od datum do zaplacení, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 14 670,20 Kč od datum do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 482,93 Kč od datum do datum, kapitalizovaného úroku ve výši 2 475 Kč od datum do datum a náhrady nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tvrzením, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne datum Smlouvu o revolvingovém úvěru číslo Touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr s celkovým úvěrovým rámcem 15 000 Kč s tím, že úvěr mohl žalovaný čerpat opakovaně vždy až do vyčerpání uvedeného úvěrového limitu. Žalovaný se zavázal splatit úvěr s úrokem ve výši 16,90 % p. a. Úvěr měl žalovaný splácet pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 3 % ze sjednaného úvěrového limitu, tj. ve výši 450 Kč, splatnými vždy 20. den každého kalendářního měsíce. Žalovaný neuhradil více než 2 splátky úvěru, z toho důvodu žalobkyně prohlásila ke dni datum celý úvěr za okamžitě splatný a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě celé dlužné částky ve vši 17 496 Kč. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši 14 670,20 Kč, poplatku ve výši 1 800 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 2 475 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 482,93 Kč. Žalovaný tuto částku neuhradil a to ani poté, kdy mu byla právním zástupcem žalobkyně zaslána předžalobní výzva.
2. Usnesením soudu ze dne 21. 67. 2023 č. j. číslo jednací a ze dne 28. 8. 2023 č. j. číslo jednací, byla žalobkyně vyzvána, aby doplnila, zda a jakým způsobem posuzovala dle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet.
3. K tomu žalobkyně v doplnění žaloby ze dne datum uvedla, že Smlouva o úvěru číslo ze dne datum byla žalovanému poskytnuta přes mobilní bankovnictví žalobkyně. Žalobkyně zkoumala zejména příjmy žalovaného, a to na základě porovnání příjmu uvedenému v žádosti o poskytnutí úvěru a průměrnému příjmu v měsících předcházejících úvěrové žádosti. Obě částky odpovídaly příjmu ve výši 17 738 Kč. Žalobkyně dále ověřila pomocí interního napojení na Insolvenční rejstřík, že žalovaný nebyl v době úvěrové žádosti v aktivním insolvenčním řízení, jeho zaměstnavatel nebyl v době úvěrové žádosti v aktivním insolvenčním řízení, z informací z CBCB ověřila předchozí splátkovou morálku žalovaného, z historie v interní evidenci klientů žalobkyně ověřila, že žalovaný neměl žádné relevantní negativní informace, např. záznam o podvodném jednání či kriminálních aktivitách, záznam v souvislosti s AML pravidly, záznam o exekučním řízení. Žalovaný v žádosti uvedl výdaje ve výši 0 Kč a nájemné ve výši 3 000 Kč. Žalobkyně proto stanovila životní výdaje žalovaného po zohlednění jeho situace podle svého interního ekonomického modelu (pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení) na 6 944 Kč. Zároveň žalobkyně při výpočtu disponibilního příjmu žalovaného stanovila maximální hranici poměru splátkového zatížení k průměrnému příjmu. Tato hranice spolu s ekonomickým modelem stanovenými náklady stanovuje maximální částku z příjmu, kterou lze použít pro splácení úvěrů. Klient musí vyhovět jak ukazateli splátkového zatížení, tak nákladům dle ekonomického modelu. Příjem nad tuto hranici splátkového zatížení je tedy příjmem využitelným k pokrytí životních nákladů klienta, které vychází z ekonomického modelu. Žalovaný v žádosti uvedl splátky ve výši 0 Kč. Žalobkyně dotazem do CCB a vlastních systémů zjistila, že žalovaný měl v době úvěrové žádosti úvěr pro fyzické osoby u žalobkyně kontokorentní úvěr s limitem 10 000 Kč a s orientační splátkou 300 Kč a dále spotřební úvěr se splátkou 9 387 Kč. Splátka nového úvěru činila 450 Kč a nové splátkové zatížení tedy činilo 10 137 Kč. Příjem žalovaného byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů. Po odečtení nového splátkového zatížení od příjmů žalovanému zbylo 7 601 Kč k pokrytí jeho životních nákladů. Žalobkyně schopnost splácet úvěr posuzovala z výpisu účtu žalovaného, dále provedla kontrolu platební morálky žalovaného v registrech BRKI, v registru exekucí a v insolvenčním rejstříku. Dále žalobkyně uvedla, že celková vyčerpaná částka žalovaným činí 32 938,10 Kč a suma splátek provedených žalovaným za zkoumané období činí 21 483,21 Kč.
4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
5. Soud věc projednal bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. o. s. ř. ), neboť měl náležitě zjištěn skutkový stav věci na základě účastníky předložených listin a nemusel založit své rozhodnutí ve věci na závěru o neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene některým z účastníků řízení (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1696/2005 ).
6. Ze Smlouvy o revolvingovém úvěru číslo ze dne datum soud zjistil, že jejím obsahem je závazek žalobkyně jakožto bankovního ústav u poskytnout žalovanému revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 15 000 Kč a závazek žalovaného splatit tento úvěr včetně běžného úroku pravidelnými měsíčními splátkami ve výši sjednané smlouvou v závislosti na výši čerpaného úvěru, a to včetně smluvního úroku ve výši 16,90 % ročně. Nedílnou součást smlouvy tvoří obchodní podmínky žalobkyně, jimiž jsou smluvní strany vázány. Pro případ nezaplacení splátky v řádné lhůtě nebo pro případ, že se úvěr s příslušenstvím stane splatným v důsledku ustanovení čl. 7 1, resp. 7. 2. smlouvy (mj. v případě, že se žalovaný dostane do prodlení se splacením jedné splátky po dobu delší než tři měsíce nebo do prodlení se splacením více než dvou splátek v dohodnuté lhůtě) byl žalobce oprávněn požadovat zaplacení všech dluhů z úvěru včetně řádného úroku z úvěru navíc s úrokem z prodlení z nesplacené částky (ze smlouvy o revolvingovém úvěru). Žalovaný vyčerpal v období od datum do datum celkem částku 32 938,10 Kč. Ke dni datum zbývá k úhradě částka 14 670,20 Kč na jistině, 2 536,30 Kč na řádném úroku, 1 544,06 Kč na úroku z prodlení a 1 800 Kč na poplatcích, celkem tedy 20 550,56 Kč (z podkladů pre súdné konanie). Z dopisu žalobkyně adresovaného žalovanému ze dne datum soud zjistil, že jeho obsahem je rozhodnutí o okamžité splatnosti celkového dluhu a dále pak výzva na žalovaného, aby uhradil dlužnou částku v celkové výši 17 496 Kč. Právní zástupce žalobkyně zaslal žalovanému dne datum předžalobní výzvu k úhradě dluhu ve výši 20 428,33 Kč, a to do 5 dnů od doručení této výzvy.
7. Po právní stránce soud věc posoudil podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku , podle něhož smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále též ZoSÚ), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
10. Uvedený skutkový stav soud posoudil dle citovaných ustanovení. Při tomto hodnocení dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru podle ustanovení § 2395 OZ , která je podle svého obsahu smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 1 a násl. zákona č. 257/2016 Sb. Žalobkyně jednala při jejím uzavření jako poskytovatel spotřebitelského úvěru ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písmeno d) zákona č. 257/2016 Sb. , zatímco žalovaný vystupoval jako spotřebitel. Uplatní se tedy právní úprava zakotvená v § 86 odst. 1 ZoSÚ, podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele a poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
11. Princip odpovědného úvěrování zahrnující ochranu spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochranu věřitele před nedobytností pohledávky je vyjádřen v ustanovení § 86 ZoSÚ a posílen v ustanovení § 87 odst. 1 zavedením sankce pro případ, že věřitel nedostojí odborné péči při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 odst. 26). Nejvyšší správní soud ČR v citovaném rozhodnutí zformuloval závěr o nezbytnosti poskytovatele úvěru aktivně zjišťovat a prověřovat úvěruschopnost dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto údaje také aktivně zjišťuje a prověřuje. Tyto závěry potvrdil rovněž Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018 spisové značky 33 Cdo 2178/2018 , z něhož mimo jiné vyplývá, že věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele, nýbrž odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. příjmení je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
12. Rovněž Ústavní soud ČR ve svém nálezu III. ÚS 4129/18 ze dne datum zdůraznil, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Řádným splněním této povinnosti není chráněn jen samotný spotřebitel a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale v širším pojetí sama společnost jako taková. Obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.
13. Soud odkazuje rovněž na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne datum ve věci C – číslo (OPR-Finance), jímž rozhodl o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě. Ze závěrů tohoto rozsudku vyplývá, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají, spočívající v neplatnosti úvěrové smlouvy ve spojení s povinností spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, bez ohledu na to, zda spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době.
14. S ohledem na uvedená zákonná ustanovení a citovanou judikaturu dospěl soud k závěru, že neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb. , soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží z moci úřední, aniž by se jí spotřebitel dovolal námitkou v tříleté promlčecí lhůtě. Jedná se tedy o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. Stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu s citovanou směrnicí a se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávací a ekonomické síly.
15. V projednávané věci žalobkyně tvrdila, že řádně zkoumala schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, nicméně toto tvrzení nijak nedoložila. Žalobkyně vycházela z průměrného příjmů žalovaného ve výši 17 738 Kč, jak uvedl sám žalovaný a žalobkyně ověřila ve výpisech z účtu předcházejících úvěrové žádosti. Pokud jde o celkové životní výdaje žalovaného, ty žalobkyně stanovila podle svého interního ekonomického modelu (pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení) na částku 6 944 Kč, přičemž sám žalovaný uvedl náklady na bydlení 3 000 Kč a ostatní výdaje ve výši 0 Kč. Žalobkyně nepředložila žádné doklady o tom, jak ověřila příjmy žalovaného (např. zmiňované výpisy z účtu žalovaného) a jak zkoumala výdaje žalovaného. Naopak bylo žalobkyni při uzavírání smlouvy o úvěru známo, že má žalovaný ještě další úvěry, které splácí a jeho nové celkové splátkové zatížení činilo 10 137 Kč. Soud tedy nepovažuje za prokázané, že žalobkyně splnila své zákonné povinnosti a před uzavřením smlouvy řádně posoudila schopnost žalovaného úvěry splácet ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.
16. S ohledem na výše uvedené soud shledal předmětnou úvěrovou smlouvu neplatnou podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, a s odkazem na výše citovaná rozhodnutí Ústavního soudu ČR, Nejvyššího správního soudu, Nejvyššího soudu ČR a zejména Soudního dvora EU. Z těchto důvodů požadované plnění z titulu smlouvy považoval za nedůvodné. Žalobkyni tak vznikl pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 a násl. OZ .
17. Soud vypočetl výši bezdůvodného obohacení tak, že od částky 32 938,10 Kč, kterou žalovaný od žalobkyně obdržel, odečetl částku, kterou dle tvrzení žalobkyně zaplatil, tedy částku 21 483,21 Kč. Žalovaný do dnešního dne nevrátil žalobkyni částku 11 454,89 Kč, která představuje bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu ustanovení § 2991 OZ . Soud v této části žalobě vyhověl a zavázal žalovaného zaplatit tuto žalobkyni částku se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně ode dne datum do zaplacení. Oprávnění žalobkyně požadovat úroky z prodlení je v souladu s ustanovením § 1970 OZ a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
18. Ohledně dalších požadovaných nároků soud žalobu zamítl, neboť nad přisouzenou částku, která představuje bezdůvodné obohacení žalovaného, jsou veškerá ujednání ze smlouvy o úvěru co do základu a výše nedůvodné, neboť smlouva je jako celek neplatná z důvodu porušení zákonné povinnosti věřitele zkoumat schopnost dlužníka splácet úvěr před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru.
19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 769,49 Kč, přičemž tato částka představuje 39,1 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 69,55 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 30,45 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 16 470,20 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 800 Kč ve výši 168 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu v Novém Jičíně. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, je možno rozhodnutí vykonat.