Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
18 C 10/2023-22
Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Moravcem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 14 134 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 7 994 Kč s úrokem z prodlení v částce 1 513,29 Kč, s úrokem v částce 2 266,77 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 895,40 Kč od 29. 1. 2022 do 15. 12. 2022, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 755,40 Kč od 16. 12. 2022 do zaplacení a s úrokem ve výši 26,1 % ročně z částky 7 895,40 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení, zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 140 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 140 Kč od 16. 12. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 7 994 Kč s úrokem z prodlení v částce 1 513,29 Kč, s úrokem v částce 2 266,77 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 895,40 Kč od 29. 1. 2022 do 15. 12. 2022, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 755,40 Kč od 16. 12. 2022 do zaplacení a s úrokem ve výši 26,1 % ročně z částky 7 895,40 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení, zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 140 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 140 Kč od 16. 12. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobou podanou u zdejšího soudu se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 14 134 Kč s příslušenstvím v podobě obchodního úroku a zákonného úroku z prodlení, a to s odůvodněním, že její právní předchůdkyně právnická osoba, IČO, na základě úvěrové smlouvy z datum, číslo poskytla žalovanému po prověření jeho úvěruschopnosti 10 000 Kč, které se zavázal vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru 7 994 Kč (úrok 26,1 % p. a. kapitalizovaný částkou 3 103 Kč + 4 891 Kč poplatek za zpracování úvěru a péči o zákazníka) v 52 týdenních splátkách á 347 Kč s poslední splátkou splatnou 28. 12. 2020. Žalovaný uhradil toliko 3 860 Kč, poslední úhradu provedl dne 2. 3. 2020. Pohledávka za ním byla postoupena žalobkyni. Zbývající část dluhu žalovaný neuhradil ani přes zaslanou upomínku.
1. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Účastníci se vzdali práva účasti u jednání, a to i postupem podle § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. Soud proto postupoval podle § 115a o. s. ř. o. s. ř. , a ve věci rozhodl jen na základě účastníky předložených listinných důkazů
2. Z žalobkyní předložených listin má soud za prokázané, že se dne datum právnická osoba a žalovaný dohodli, že právnická osoba poskytne žalovanému v hotovosti 10 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu s kapitalizovaným úrokem 3 103 Kč a poplatkem za zpracování úvěru a další péči o zákazníka 4 891 Kč, a to v 51 týdenních splátkách á 347 Kč a 52. týdenní splátce 297 Kč (smlouva o spotřebitelském úvěru). Ke svým poměrům žalovaný v žádosti uvedl, že žije ve spolubydlení, je svobodným nemá vyživovací povinnost, nevlastní automobil, pracuje na dohodu o provedení práce jako stavební dělník, jeho příjem činní 21 000 Kč měsíčně netto, další příjem domácnosti činí 20 000 Kč měsíčně a jeho odhadované měsíční výdaje činí 8 000 Kč. Uvedl, že zápůjčku u jiné společnosti nemá a nemá ani bankovní účet (zákaznická karta). Výše jeho průměrného čistého měsíčního příjmu 21 000 Kč za poslední dva měsíce byla potvrzena zaměstnavatelem žalovaného (potvrzení o výši příjmu). Dne datum se právnická osoba a žalobkyně dohodly o postoupení pohledávky za žalovaným z označené smlouvy na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek s přílohou), což bylo žalovanému notifikováno (oznámení o postoupení pohledávky).
3. Z ostatních předložených listin soud nezjistil skutečnosti pro posouzení a rozhodnutí věci významné.
4. Soud věc právně posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník , (dále jen„ o. z.“) za užití zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru.
5. Smlouvou o úvěru dle § 2395 o. z. se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, (dále jen„ ZSÚ“) je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
7. Podle § 76 ZSÚ poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.
8. Podle § 86 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).
9. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Žalobkyní bylo v řízení prokázáno, že ze strany její právní předchůdkyně, která na ni pohledávku za žalovaným postoupila (§ 1879 o. z.), byla úvěruschopnost žalovaného posuzována na základě údajů uvedených v zákaznické kartě a potvrzením žalovaného. Na takovéto prověření úvěruschopnosti je však nutno nahlížet jako na zcela nedostatečné a nevyhovující požadavkům § 86 ZSU, a to zejména z důvodu, že sice byla prověřována příjmová stránka žalovaného, nikoliv však jeho stránka výdajová, resp. existence dosavadních dluhů žalovaného. Přitom ani případný prokázaný vysoký příjem potenciálně úvěrovaného nesvědčí ničeho o jeho úvěruschopnosti, je-li na něj nahlíženo izolovaně bez kontextu výdajů úvěrovaného – jinými slovy i v případě osoby prokazatelně vysokopříjmové lze dospět s přihlédnutím k jejím vydáním k závěru o její neúvěruschopnosti. Na výdaje žalovaného bylo v posuzovaného věci usuzováno pouze z jeho nijak blíže neupřesněného a zjevně nepodloženého tvrzení, že jeho měsíční výdaje představují 8 000 Kč. Je zřejmé, že výdajovou stránku žalovaného nebylo možno ověřit výpisem z jeho účtu, neboť žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že jej nemá. Ač není povinností mít zřízen bankovní účet, jedná se v poměrech současné doby i s přihlédnutím k věku žalovaného o situaci přinejmenším neobvyklou zasluhující pozornost, která by měla v osobě potenciálního úvěrujícího vzbudit vyšší míru ostražitosti vybízející k otázce, z jakého důvodu nedisponuje osoba potenciálně úvěrovaného bankovním účtem, věcí v dnešní době tak běžnou. Jako jedno z možných vysvětlení této skutečnosti se nabízí, že je daná osoba zatížena exekucemi – ověření takové domněnky je pak pro potenciálního úvěrujícího snadno ověřitelné v rámci jednotek minut náhledem do Centrální evidence exekucí, přičemž požadavek, aby úvěrující v rámci prověření úvěruschopnosti úvěrovaného provedl jeho lustraci v CEE, se nejeví nijak nepřiměřeným. V posuzované věci se tomu tak zjevně nestalo, neboť provedla-li by právní předchůdkyně žalobkyně v rámci prověření úvěruschopnosti žalovaného jeho lustraci v CEE, nezbytně by musela zjistit skutečnosti, které jsou soudu známy z jeho úřední činnosti, a sice že již v době předcházející poskytnutí úvěru žalovanému proti němu bylo zahájeno více exekučních řízení, která trvala i v době jeho žádosti o úvěr, neboť jsou vedena do dnešní doby. Za takové situace by pak musela právní předchůdkyně žalobkyně dospět k závěru neúvěruschopnosti žalovaného, či alespoň přistoupit k detailnějšímu prověření jeho úvěruschopnosti. O tom, že však byl žalovaný v době poskytnutí peněžních prostředků ze strany právní předchůdkyně žalobkyně spíše zcela neúvěruschopný pak svědčí to, že za necelé tři měsíce od poskytnutí peněžních prostředků vrátil uhradil toliko 3 860 Kč a dále již ničeho.
11. S ohledem na shora popsaný skutkový stav věci je soud toho názoru, že na straně právní předchůdkyně žalobkyně nelze mít za to, že splnila svou ZSÚ danou povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného coby spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je v ZSÚ uložena pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být ve smyslu daného ustanovené poskytnut pouze v případech, kdy nejsou na základě posouzení úvěruschopnosti dány důvodné pochybnosti o tom, že je spotřebitel schopen hradit sjednané splátky. Tím právní předchůdkyně žalobkyně coby akreditovaný poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit i práva a zájmy spotřebitele. Na tuto svou povinnost však zjevně právní předchůdkyně žalobkyně v posuzované věci rezignovala.
12. Ač se ze znění ZSÚ podává, že neplatnost úvěrové smlouvy lze shledat k námitce úvěrovaného, je třeba ve světle již ustálené judikatury hledět na smlouvou o úvěru při nedostatečném posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného jako na absolutně neplatnou ve smyslu § 588 o. z. K tomu lze dále podotknou (jak již učinil např. ve své rozhodovací praxi Krajský soud v Praze – srov. např. jeho rozsudek ze dne 14. 1. 2022, sp. zn. číslo jednací), že závěr o neplatnosti úvěrové smlouvy při porušení povinnosti úvěrujícího ověřit úvěruschopnost spotřebitele není stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale stejnou:„ …měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. spisová značka). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora. Zákon tak zdůrazňuje celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování spotřebitelů a snaží se potírat navazující predátorské praktiky některých poskytovatelů úvěru (tzv.„ úvěrových šmejdů“), kteří poskytují (zhusta velmi nevýhodné) úvěry téměř výhradně osobám, které úvěruschopné nejsou. Zákon tím také (zejména po celosvětové finanční krizi z roku 2008) více chrání i stabilitu celé ekonomiky, včetně zájmů investorů do nejrůznějších finančních produktů, které jsou na rizikové úvěry případně navázány.“
13. Soud si je vědom toho, že výklad ZSÚ by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou, kdy nelze očekávat hlubší systematické prověřování pravosti a správnosti předložených podkladů, nejsou-li zcela zjevně falešné, nicméně určité podklady musí být k ověření zásadních tvrzení spotřebitele opatřeny a údaje v nich uvedené musí být odborně posouzeny. Pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat, byť v některých oblastech jen racionálním odhadem. Neověření uváděných výdajů je ale u právní předchůdkyně žalobkyně jasně účelové – ve snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.
14. Důsledkem popsaného postupu právní předchůdkyně žalobkyně a nesplnění zákonné povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ a z toho plynoucí omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru, a to podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, a to konkrétně § 2991 o. z., podle kterého platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil, když se žalovaný bezdůvodně obohatil získáním majetkového prospěchu plněním bez právního důvodu (z neplatné úvěrové smlouvy). Jeho dosud nevydané bezdůvodné obohacení představuje neuhrazená částka jistiny úvěru 6 140 Kč.
15. S ohledem na shora popsané skutečnosti proto soud rozhodl tak, že pod výrokem ad I. žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 7 994 Kč s úrokem z prodlení v částce 1 513,29 Kč, s úrokem v částce 2 266,77 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 895,40 Kč od 29. 1. 2022 do 15. 12. 2022, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 755,40 Kč od 16. 12. 2022 do zaplacení a s úrokem ve výši 26,1 % ročně z částky 7 895,40 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení, zamítl.
16. Výrokem ad II. pak žalovanému uložil zaplatit žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení částku 6 140 Kč. Úrok z prodlení (§ 1968 o. z.) ve výši žádané žalovanou pak stanovil žalovanému k úhradě od 16. 12. 2022 v návaznosti na to, kdy se do dispozice žalovaného dostala žaloba (zásilka byla připravena k vyzvednutí na poště od 14. 12. 2022, tj. daného dne se dostala do dispozice žalovaného, pročež lze jeho prodlení počítat ode dne následujícího, tj. od 16. 2. 2022). Úrok z prodlení nebylo možno přiznat v zákonné výši dle § 1970 o. z. ve spojení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , neboť by s ohledem na datum, kdy fakticky prodlení žalovaného nastalo, převýšil žalobní žádání, jímž je soud vázán.
17. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť úspěch stran ve věci byl de facto rovnocenný. Větší úspěch ve věci svědčí žalovanému, tomu však v řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 7. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, lze se jeho splnění domáhat výkonem rozhodnutí podle části šesté o. s. ř. o. s. ř. , či exekucí podle příslušných ustanovení zákona č. 120/2001 Sb. , exekučního řádu.