Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
11 C 68/2023
Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Gabrielou Kadlecovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 453 860,66 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 452 378,89 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 33 166,02 Kč a nadále běžícím ve výši 11,75 % ročně z částky 452 378,89 Kč od 22. 11. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplatit žalobkyni 1 481,77 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 491,83 Kč a nadále běžící ve výši 11,75 % ročně z částky 1 481,77 Kč od 22. 11. 2022 do zaplacení, kapitalizovaný úrok od 4. 9. 2017 do 21. 11. 2022 ve výši 33 368,70 Kč a nadále běžící ve výši 11,75 % ročně z částky 452 378,89 Kč
od 22. 11. 2022 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 55 682,26 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně příjmení jméno příjmení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 452 378,89 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 33 166,02 Kč a nadále běžícím ve výši 11,75 % ročně z částky 452 378,89 Kč od 22. 11. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplatit žalobkyni 1 481,77 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 491,83 Kč a nadále běžící ve výši 11,75 % ročně z částky 1 481,77 Kč od 22. 11. 2022 do zaplacení, kapitalizovaný úrok od 4. 9. 2017 do 21. 11. 2022 ve výši 33 368,70 Kč a nadále běžící ve výši 11,75 % ročně z částky 452 378,89 Kč od 22. 11. 2022 do zaplacení, zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 55 682,26 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky v celkové výši 453 860,66 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výrocích pod body I. a II. tohoto rozsudku. Tvrdila, že s žalovaným dne
4. 9. 2017 uzavřela smlouvu o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 600 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit tuto částku žalobkyni spolu se smluvním úrokem a poplatky ve 119 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 8 693 Kč Poslední splátka měla být splatná k 25. 1. 2028 ve výši 1 349,52 Kč. Žalovaný se však se splácením úvěrových splátek dostával do prodlení, resp. poskytoval částečné plnění, a proto žalobkyně úvěr ke dni
9. 4. 2022 zesplatnila. Žalovaný uhradil částku ve výši 147 621,11 Kč. Žalobkyně tak požadovala zaplacení dlužné částky v celkové výši 520 887,21 Kč, která se skládá z jistiny ve výši 452 378,89 Kč, poplatků ve výši 1 481,77 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 33 368,70 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 33 657,85 Kč. Žalovaný dlužnou částku neuhradil, přestože byl o zaplacení upomenut. Žalobkyně dále uvedla, že řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného v době uzavření předmětné smlouvy, když vyhledala žalovaného v databázi dlužníků, v insolvenčním rejstříku, v centrální evidenci exekucí, zpracovala informace, které získala přímo od žalovaného a prověřila pohyb na jeho bankovním účtu.
2. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) žalovaného vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. za to, že souhlas byl dán. Žalobkyně s rozhodnutím na základě listin souhlasila již v podaném žalobním návrhu. Žalovaný na výzvu soudu žádným způsobem nereagoval. Soud proto věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.
3. Soud ve věci vycházel z obsahu listin založených ve spise, kdy po provedeném dokazování
a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. o. s. ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil tento skutkový závěr:
4. Ze smlouvy o úvěru ze dne 4. 9. 2017 soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu
o úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 600 000 Kč, přičemž jeho čerpání i splácení bylo vedeno na úvěrovém účtu č. bankovní účet. Za poskytnutý úvěr se žalovaný zavázal zaplatit úrok ve výši 11,90 % ročně. Poskytnuté finanční prostředky se žalovaný zavázal spolu s úrokem a poplatky splácet v pravidelných měsíčních splátkách po
8 693 Kč, přičemž dle Dodatku ke smlouvě o úvěru měl být celý úvěr uhrazen do 25. 1. 2028.
5. Z podkladů pre sudné konanie soud zjistil, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 600 000 Kč,
na který uhradil celkem částku 147 621,11 Kč.
6. Z rozhodnutí o okamžité splatnosti celkového dluhu ze dne 9. 4. 2022 bylo zjištěno, že z důvodu neuhrazení pohledávky žalovaným žalobkyně poskytnutý úvěr ke dni 9. 4. 2022 zesplatnila.
7. Z poslední výzvy k úhradě dlužné částky ze dne 8. 3. 2022 a z výzvy k úhradě dluhu ze dne
22. 11. 2022 má soud za prokázané, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.
8. Z výpisů z účtu žalovaného č. bankovní účet za období od 4. 9. 2017 do 31. 12. 2017, období od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018, období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019, období
od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2020 a období od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021 soud zjistil pohyby na účtu žalovaného v jednotlivých měsících.
9. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. o. s. ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Žalovaný uzavřel s žalobkyní smlouvu o úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 600 000 Kč. Žalovaný se současně zavázal zaplatit úrok ve výši 11,90 % ročně. Celý dluh se žalovaný zavázal splácet pravidelných měsíčních splátkách po 8 693 Kč. Na svůj dluh žalovaný uhradil celkem 147 621,11 Kč. Žalovaný však dluh nesplácel řádně, a proto žalobkyně úvěr zesplatnila
a vyzvala žalovaného k jeho úhradě. Žalobkyně opětovně vyzvala žalovaného k zaplacení, ten však ničeho neuhradil.
10. Při právním posouzení soud vycházel z § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen„ o. z“), podle něhož smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
11. Soud ve smyslu § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Z § 2991 odst. 1 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
13. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon
o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
16. Podle § 1968 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dále z § 1970 o. z. plyne, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku
z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , v platném znění.
17. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba byla uplatněna po právu pouze co do částky 452 378,89 Kč, neboť mezi žalobkyní a žalovaným nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Ve smyslu ustanovení § 86 zákona
o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu soudu učiněnou usnesením ze dne 21. 4. 2023
č. j. 11 C 68/2023 – 12, ve které soud žalobkyni vyzval k doplnění důkazů, nebylo zjištěno, že by žalobkyně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána z insolvenčního rejstříku, z informací sdělených přímo žalovaným v rámci žádosti o poskytnutí úvěru a z výpisu z účtu žalovaného. K důkazům žalobkyně však ničeho dalšího nepředložila. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaný měl v žádosti o úvěr podané přes interní klientské call centrum uvést příjem 32 300 Kč měsíčně a výdaje 0 Kč. Z výpisů z účtu žalovaného č. bankovní účet za období
od 4. 9. 2017 do 31. 12. 2017, období od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018, období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019, období od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2020 a období od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021 soud zjistil pohyby na účtu žalovaného v jednotlivých měsícících. O skutečných výdajích žalovaného však není nic známo, zda žije sám nebo nikoli, zda má nějakou vyživovací povinnost, zda bydlí ve vlastním či nájemním bydlení, atd. Z žádného z provedených a žalobkyní předložených důkazů výše uvedené skutečnosti nelze zjistit.
18. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně řádně nezkoumala bonitu žalovaného ve smyslu § 86 a násl. zákona o spotřebitelském úvěru. Soud má tak za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je uvedená smlouva neplatná dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 o. z.
19. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 ), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.
20. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy přihlédl z úřední povinnosti
ve smyslu § 588 o. z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
9. 1. 2020, č. j. 27 Co 280/2019 - 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011 , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13. 11. 1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21. 4. 2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16. 11. 2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.
21. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši
600 000 Kč, a žalovaný jí zaplatil jen 147 621,11 Kč, jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení ve výši 452 378,89 Kč, které je povinen žalobkyni vydat. Z tohoto důvodu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 452 378,89 Kč, a proto v tomto rozsahu žalobě vyhověl. Vedle dlužného bezdůvodného obohacení soud uznal žalovaného povinným uhradit kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 33 166,02 Kč
a nadále běžící ve výši 11,75 % ročně z částky 452 378,89 Kč od 22. 11. 2022 do zaplacení (výrok pod bodem I. tohoto rozsudku).
22. Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, soud ve zbývajícím rozsahu (tj. v rozsahu souhrnných poplatků a obchodního úroku a k nim požadovaného úroku z prodlení) žalobu zamítl (výrok pod bodem II. tohoto rozsudku).
23. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. za použití § 151 odst. 1 o. s. ř tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v poměrné výši 55 682,26 Kč Náklady žalobkyně v plné výši se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 18 155 Kč a dále z odměny advokáta podle § 7 bodu 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátní tarif, za 3 úkony po 10 140 Kč (převzetí a příprava věci, předžalobní upomínka, sepis žaloby), 3 paušální náhrady po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21% DPH ve výši 6 577,20 Kč, tj. celkem 56 052,20 Kč. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byla částka 453 860,66 Kč a soud vyhověl žalobě co do částky 452 378,89 Kč, přičemž ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, odečetl soud„ neúspěch“ žalobkyně ve výši 0,33 %, od jejího„ úspěchu“ ve výši 99,67 %. Žalovaný, který ve sporu převážně neuspěl, je tak povinen zaplatit žalobkyni poměrnou část náhrady nákladů žalobkyně ve výši 99,34 % celkových nákladů řízení, tj. z částky 56 052,20 Kč, představující celkové náklady řízení, částku 55 682,26 Kč, přičemž její zaplacení soud žalovanému uložil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. (výrok pod bodem III. tohoto rozsudku).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Berouně. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.