Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 32/2023-39
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 217 639 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Řízení v části týkají se zaplacení částky 157 639 Kč spolu se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 67 824 Kč od 4. 12. 2022 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 30 800 Kč od 4. 12. 2022 do zaplacení, se zastavuje.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 60 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 60 000 Kč od 4. 12. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Řízení v části týkají se zaplacení částky 157 639 Kč spolu se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 67 824 Kč od 4. 12. 2022 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 30 800 Kč od 4. 12. 2022 do zaplacení, se zastavuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 60 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 60 000 Kč od 4. 12. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou původně domáhala zaplacení částky 217 639 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 90 800 Kč od 4. 12. 2022 do zaplacení, a dále smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 67 824 Kč od 4. 12. 2022 do zaplacení, jakož i nákladů řízení, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit žalobkyni na základě smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru číslo uzavřené mezi stranami dne 10. 8. 2022 s tím, že smlouva o úvěru byla sjednána elektronicky. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč při úrokové sazbě ve výši 26 % ročně a RPSN ve výši 39,23 % p.a. Úvěr byl sjednán na dobu určitou v délce 72 měsíců a celková částka splatná žalovaným měla činit 119 016 Kč (jistina 60 000 Kč, úroky 59 016 Kč). Uvedená částka měla být uhrazena v 72 měsíčních splátkách po 1 653 Kč. Účastníci úvěrové smlouvy si dále sjednali doplňkové služby, a to inkasní službu a dále doplňkovou službu PODPORA. Žalovaný však nedodržel splátkový kalendář a dostal se do prodlení se splátkou splatnou dne 15. 9. 2022. Žalobkyně zaslala žalovanému první písemnou upomínku ze dne 20. 9. 2022, v níž vyzvala žalovaného k úhradě dlužné splátky a dále sankce za zaslání této upomínky ve výši 300 Kč, žalovaný však tento splatný závazek neuhradil. Žalobkyně zaslala žalovanému druhou písemnou upomínku ze dne 5. 10. 2022, v níž jej vyzvala k úhradě dlužné splátky včetně sankce za první písemnou upomínku 300 Kč a sankce za druhou písemnou upomínku 500 Kč. Současně byl žalovaný poučen, že neuhradí-li splatné závazky, dojde k zesplatnění celého úvěru a k uplatnění dohodnuté smluvní pokuty. Žalovaný ani poté nereagoval, pročež žalobkyně úvěr zesplatnila a žalovaného vyzvala k úhradě dluhu ve výši 217 760,30 Kč, což bylo žalovanému oznámeno v dopise žalobkyně ze dne 21. 10. 2022. Částka 217 760,30 Kč sestává z dosud neuhrazené jistiny ve výši 60 000 Kč, dlužných úroků ve výši 59 016 Kč, zbylé části doplňkové služby PODPORA ve výši 67 824 Kč (podpora – odklad 13 536 Kč, podpora – nemoc 27 144 Kč, podpora – práce 27 144 Kč), nákladů za upomínku č. 1 ve výši 300 Kč a č. 2 ve výši 500 Kč, jakož i smluvní pokuty za prodlení úvěru ve výši 30 000 Kč, smluvních úroků za prodlení úvěru ve výši 120,30 Kč. Žalobkyně však z výše uvedených položek neuplatňuje pokutu za prodlení s úhradou splátky úvěru ve výši 120,30 Kč a zohledňuje platbu žalované ve výši 1 Kč. V doplnění žaloby ze dne 3. 2. 2023, učiněném na výzvu soudu ve vztahu k tomu, jakým způsobem žalobkyně při uzavírání smlouvy posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, uvedla, že postupovala v souladu se zákonnými i smluvními ustanoveními, kdy při posuzování bonity dlužníka učinila všechny nezbytné kroky, které v těchto případech lze rozumně očekávat. Žalobkyně posoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet pravidelné splátky spotřebitelského úvěru dle podepsaného Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Žalobkyně si pro účely úvěrové smlouvy a posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (žalovaného) vyžádala od spotřebitele následující dokumenty: oboustrannou kopii občanského průkazu a výpisy z bankovního účtu spotřebitele. Dále posoudila schopnost spotřebitele splácet podle výpisu z insolvenčního rejstříku, výpisu z centrální evidence exekucí, výpisu z databáze neplatných dokladů a výpisů z registrů SOLUS a REPI. Žalobkyně má za to, že ke dni poskytnutí úvěru neexistovala důvodná pochybnost, že dlužník – žalovaný nebude úvěr splácet.
2. Podáním ze dne 23. 5. 2023 vzala žalobkyně svou žalobu částečně zpět, a to v rozsahu zbylé části úroků, zbylé části doplňkové služby PODPORA, nákladů na upomínkování, smluvní pokuty a smluvního úroku z prodlení s tím, že nadále nárokuje pouze zbývající část jistiny ve výši Kč 60 000 a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z dlužné částky ve výši Kč 60 000 od 4. 12. 2022 do zaplacení. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby, učiněné podáním žalobkyně ze dne 23. 5. 2023 soud rozhodl podle § 96 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. a řízení v příslušné části zastavil (výrok I).
3. Žalovaný se k žalobě na výzvu soudu písemně nevyjádřil.
4. K jednání nařízenému na 20. 7. 2023 se žádná z procesních stran nedostavila, přitom doručení předvolání k tomuto jednání bylo u obou řádně vykázáno a lhůta k přípravě jednání byla zachována. Vzhledem k této skutečnosti, jakož i k tomu, že žalobkyně svoji neúčast u jednání řádně omluvila a souhlasila s konáním jednání v její nepřítomnosti, soud v souladu s ust. § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) v jejich nepřítomnosti.
5. Soud provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní, z nichž zjistil: Ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru číslo ze dne 10. 8. 2022, včetně příloh, z žádosti o zřízení doplňkové služby PODPORA, smlouvou o zřízení doplňkové služby PODPORA, předsmluvními informacemi ke spotřebitelskému úvěru, jakož tabulkou umoření je v řízení prokázáno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 60 000 Kč, z čehož částka 19 703 Kč měla být vyplacena na účet žalovaného č. bankovní účet, částka 31 297 Kč měla být použita na úhradu předchozího závazku žalovaného vůči žalobkyni ze smlouvy číslo ze dne 4. 8. 2022 a částka 9 000 Kč měla být započtena na náklady žalobkyně v souvislosti s poskytnutím úvěru. Článek II. smlouvy obsahuje posouzení úvěruschopnosti žalovaného, prohlášení žalovaného o jeho oprávněnosti a schopnosti plnit závazky ze smlouvy, dále prohlášení žalobkyně o posouzení úvěruschopnosti žalovaného na základě uvedených prohlášení žalovaného a jím předané dokumentace v podobě kopie občanského průkazu, druhého dokladu totožnosti a kompletního výpisu z bankovního účtu na jméno žalovaného, informací z databází a jiných zdrojů, a to výpisu z insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí. Úvěr byl sjednán na dobu určitou v délce 72 měsíců v celkové výši 1 653 Kč měsíčně a celková částka úvěru byla splatná ke dni 15. 7. 2028. Úroková sazba činila 26 % ročně a RPSN 39,23 %. V bodě 4.9 smlouvy se žalovaný zavázal splatit poskytnutý úvěr ve výši 60 000 Kč a úrok ve výši 59 016 Kč, tj. celkem částku ve výši 119 016 Kč. Podle bodu 5.5 smlouvy žalobkyně je oprávněna zesplatnit jistinu úvěru, pokud žalovaný ani po dvou upomínkách neuhradí celou dlužnou částku. Pro tento případ byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, s níž je věřitel v prodlení, souhrn uplatněné smluvní pokuty přitom nesmí přesáhnout částku 50 % zůstatku jistiny, nejvýše však 200 000 Kč. V článku VII. smlouvy byla dohodnuta nepovinná doplňková služba PODPORA s tím, že její podmínky jsou upraveny samostatnou smlouvou. Nedílnou součástí smlouvy o úvěru byly její přílohy, a to příloha číslo 1 – posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, příloha číslo – smlouva o zřízení doplňkové služby PODPORA, přičemž tato doplňková služba byla zřízena na žádost žalovaného. Podle této smlouvy měl žalovaný možnost využít tří služeb – možnost odkladu tří splátek úvěru ročně vždy o jeden kalendářní měsíc po řádném termínu splatnosti, dále možnost přerušení splácení na dobu až 9 měsíců nad rámec v článku V. odst. 5.13 smlouvy o úvěru v případě úrazu, závažného onemocnění nebo hospitalizace a dále možnost přerušení splácení na dobu až 9 měsíců nad rámec článku V. odst. 5.13 smlouvy o úvěru v případě nezaviněné ztráty zaměstnání. V souvislosti s touto doplňkovou službou se žalovaný zavázal platit žalobkyni 188 Kč měsíčně za službu odkladu 3 splátek úvěru ročně, 377 Kč měsíčně za možnost přerušení splácení na dobu až 9 měsíců v případě nezaviněného úrazu, závažného onemocnění nebo hospitalizace a 377 Kč měsíčně v případě přerušení splácení na dobu až 9 měsíců v případě nezaviněné ztráty zaměstnání; doplňková služba PODPORA byla sjednána na dobu platnosti smlouvy o úvěru. Z detailu pohybu – okamžitá příchozí platba na účtu žalobkyně č. bankovní účet je zjištěno, že dne 10. 8. 2022 přišla na účet žalobkyně z účtu žalovaného č. bankovní účet s názvem celé jméno žalovaného verifikační platba ve výši 1 Kč; z detailů pohybu na účtu žalobkyně č. bankovní účet ze dne 11. 8. 2022 je pak dále prokázáno, že žalobkyně vyplatila na účet žalovaného č. bankovní účet částku 19 703 Kč a téhož dne poukázala na další svůj účet č. bankovní účet částku 31 297 Kč, čímž došlo podle potvrzení žalobkyně ze dne 11. 8. 2022 k doplacení jiného úvěru žalovaného číslo. Dopisem žalobkyně ze dne 20. 9. 2022, včetně kopie poštovního podacího archu, je v řízení dále prokázáno, že žalovaný byl upomenut k úhradě splátky splatné dne 15. 9. 2022 v celkové výši 2 595 Kč a současně byl upozorněn, že je povinen uhradit náklady na tuto upomínku ve výši 300 Kč. Stejně tak dopisem žalobkyně ze dne 5. 10. 2022, včetně kopie poštovního podacího archu, je v řízení také prokázáno, že žalovaný byl opakovaně upomenut k úhradě splátky splatné dne 15. 9. 2022 v celkové výši 2 595 Kč a současně byl upozorněn, že je povinen uhradit náklady na první upomínku ve výši 300 Kč a na tuto upomínku ve výši 500 Kč podle článku 5.4 smlouvy o úvěru. Dopisy právního zástupce žalobkyně ze dne 21. 10. 2022, včetně kopie podacího lístku, je pak prokázáno, že tento oznámil žalovanému zesplatnění pohledávky z úvěrové smlouvy v celkové výši 217 760,30 Kč (z toho jistina 60 000 Kč, zbylá část úroků 59 016 Kč, zbylá část doplňkové služby PODPORA – odklad 13 536 Kč, nemoc 27 144 Kč, práce 27 144 Kč, náklady za upomínky v celkové výši 800 Kč, smluvní úroky za prodlení úvěru 120,30 Kč a smluvní pokuta podle článku V. bod 5.5 smlouvy 30 000 Kč); žalovaný byl vyzván k úhradě tohoto dluhu do 3. 12. 2022.
6. Výsledkem lustrace žalovaného v registru SOLUS, registru platebních informací (REPI), výpisem z centrální evidence exekucí, výpisem z insolvenčního rejstříku, kopii občanského průkazu a cestovního pasu žalovaného, výpisem o kontrole v neplatných dokladech, výpisem z obchodního rejstříku zaměstnavatele žalovaného - právnická osoba, anonymizováno, výplatní páskou žalovaného za období 5-6/ 2022, jakož i výpisem z běžného účtu žalovaného č. bankovní účet za dobu od 1. 6. do 30. 6. 2022, je dále prokázáno, že žalobkyně si před poskytnutím úvěru žalovanému ověřila, že vůči žalovanému nebylo vedeno insolvenční ani exekuční řízení, v rejstřících SOLUS a REPI neměl negativní záznam, na jeho jméno není veden žádný neplatný osobní doklad, žalovanému byla za měsíc 5/ 2022 vyplacena čistá mzda ve výši 30 817,11 Kč a za měsíc 6/ 2022 čistá mzda ve výši 19 734,66 Kč, na jeho bankovním účtu byl na začátku měsíce červen 2022 zůstatek 1 370,10 Kč a na konci stejného měsíce zůstatek 322,35 Kč, přičemž celkové příjmy na účtu byly ve výši 46 236,11 Kč a celkové výdaje 47 283,86 Kč, na účtu je evidován příjem od zaměstnavatele ve výši 30 817,11 Kč, kterážto částka je ovšem téhož dne téměř v plné výši (30 000 Kč) odeslána na účet č. bankovní účet (příjmení jméno). Ze stejného účtu (bankovní účet) pak na účet žalovaného v průběhu měsíce přišlo několik plateb v celkové výši 15 000 Kč. Z výpisu z účtu nejsou patrné žádné pravidelné platby týkající se výdajů na bydlení, většina výdajů jsou výběry hotovosti v bankomatu, případně drobné platby kartou.
7. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé. Soud přitom provedl všechny důkazy navrhované účastníky, přičemž potřeba provedení dalších důkazů v řízení nevyšla najevo.
8. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností učinil soud skutkový závěr, že: Mezi žalobkyní a žalovaným bylo dne 10. 8. 2022 dohodnuto listino u označenou jako smlouva o úvěru číslo že žalobkyně poskytne žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč, z čehož částka 19 703 Kč byla vyplacena na účet žalovaného č. bankovní účet, částka 31 297 Kč byla použita na úhradu předchozího závazku žalovaného vůči žalobkyni ze smlouvy číslo ze dne 4. 8. 2022 a částka 9 000 Kč byla započtena na náklady žalobkyně v souvislosti s poskytnutím úvěru.; žalovaný se zavázal uhradit žalobkyni celkem částku 119 016 Kč v 72 splátkách po 1 653 Kč měsíčně včetně plateb za výkon doplňkové služby PODPORA. Úroková sazba činila 26 % ročně a RPSN 39,23 %. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet jednak prohlášením samotného žalovaného, výpisem z jeho bankovního účtu a jeho výplatní páskou za jeden kalendářní měsíc, jednak tím, že ověřila, že žalovaný ke dni uzavření předmětné úvěrové smlouvy neprochází registrem insolvenčních dlužníků a na jeho jméno není veden žádný neplatný osobní doklad. Zatímco žalobkyně svůj závazek splnila a úvěr ve výši 60 000 Kč žalovanému poskytla způsobem dohodnutým ve smlouvě, žalovaný svůj závazek úvěr včetně sjednaného úroku splácet řádně a včas porušil tím, že nezaplatil v termínu splatnosti splátku splatnou dne 15. 9. 2022, a to ani po zaslání upomínky číslo 1, za kterou byla vyúčtována sankce 300 Kč a upomínky číslo 2, za kterou byla vyúčtována sankce 500 Kč v souladu se smlouvou. Žalobkyně využila svého práva a úvěr zesplatnila, což bylo žalovanému oznámeno v dopise ze dne 21. 10. 2022, současně byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do 3. 12. 2022. Žalovaný však doposud na poskytnutou částku ničeho neuhradil.
9. Podle § 86 odst. 1 , 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Soud danou věc posoudil ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je po učiněném částečném zpětvzetí žalobního nároku důvodná. Daný právní vztah je nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. , neboť žalovanému jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve výši 60 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019 ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V konkrétním případě pak žalobkyně při uzavírání předmětné smlouvy s žalovaným sice měla k dispozici výpis z jeho běžného účtu, nicméně tento se ukázal jako zcela nedostatečný pro posouzení skutečné úvěruschopnosti žalovaného. Je třeba zohlednit zejména to, že žalovaný si bral ve velmi krátké době již druhý úvěr od žalobkyně, i přesto žalobkyně podstatně navýšila částku nově poskytnutého úvěru, byť jeho bankovní účet vykazoval nulové nebo minimální měsíční zůstatky, pokud na tomto byly kromě pravidelného příjmu ze zaměstnání vykazovány blíže nejasné příjmy, tyto již žalobkyně dále neprověřovala, neprověřovala ani zcela nejasné a nepravidelné výdaje žalovaného na tomto běžném účtu, už vůbec pak žalobkyně neprověřovala skutečné výdaje žalovaného na bydlení, jeho osobní poměry (zda a s kým bydlí ve společné domácnosti, zda mí nějakou vyživovací povinnost apod.). Všechny tyto skutečnosti by pak dle názoru soudu měly podstatný vliv na skutečně dostatečné a správné posouzení toho, zda žalovaný byl schopen předmětný úvěr vůbec splácet. Soud má tedy za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného nebylo v uvedeném případě dostatečné, pročež žalobkyně nemohla dostát své povinnosti dané zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o.s.ř. zde přitom nebyly předpoklady, když sama uvedla, že žádnými dalšími doklady prokazujícími její tvrzení nedisponuje a v části odpovídající smluvním sankcím vzala žalobu částečně zpět.
12. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že žalovanému poskytla částku 60 000 Kč, žalovaný přitom žalobkyni nevrátil na tuto částku ničeho, pročež ke dni rozhodování soudu dluží žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) právě a toliko částku 60 000 Kč. S ohledem na tyto závěry tedy soud žalobě, v části týkající se zaplacení částky 60 000 Kč vyhověl a zavázal žalovaného, aby ji žalobkyni uhradil. Žalobkyně přitom vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 21. 10. 2022, tato výzva byla žalovanému odeslána téhož dne, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j. 15 Co 128/2019 -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 26. 10. 2022. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , žalovanému lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2484/2012 , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 –2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998-1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že pokud žalobkyně poskytla žalovanému k splnění jeho povinnosti lhůtu delší, tj. do 3. 12. 2022, je tato lhůta ve prospěch žalovaného jako spotřebitele a dá se posuzovat jako přiměřená pro splnění dluhu, a s ohledem na tuto skutečnost měl žalovaný splnit svůj dluh nejpozději dne 3. 12. 2022. Protože tak žalovaný neučinil, dostal se ode dne 4. 12. 2022 podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 60 000 Kč, která odpovídá zákonné výši úroku z prodlení k prvnímu dni prodlení ve smyslu vládního nařízení č. 351/2013 Sb.
13. Pokud jde o lhůtu k plnění, dle důvodové zprávy k § 87 zákona č. 257/2016 Sb. „ s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Slova "v době přiměřené jeho možnostem" míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Poskytovatel, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má spotřebitel splácet.“. Smyslem a účelem právní úpravy tedy bylo, aby se dluh spotřebitele na vrácení jistiny poté, co je smlouva neplatná pro porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost žadatele, nestal splatným ihned, ale aby splatnost byla vázána na jeho faktické schopnosti a možnost jistinu vrátit tak, aby se nedostal ihned do prodlení s vrácením jistiny jen proto, že jeho aktuální možnosti a schopnosti k vrácení celé jistiny nejsou dány. Podle odborné literatury - například Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, 900 s.,„ Důsledkem je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o splácení jistiny soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran“. Ustanovení § 87 odst. 1 výše citovaného zákona tak stanovení zvláštní splatnost (hmotněprávní splatnost, nikoliv pariční lhůtu) nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého absolutně neplatnou smlouvou o spotřebitelském úvěru v důsledku porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Do prodlení se spotřebitel s povinností vrátit jistinu spotřebitelského úvěru dostane jen tehdy, pokud nevrací jistinu v době přiměřené jeho možnostem a schopnostem. V případě, že se žalobce domáhá nevrácené jistiny v rámci soudního řízení, je nutno dovodit, že je zde spor nejen o to, zda má žalovaný vracet žalovanou částku, ale logicky je zde spor i o tom, kdy a zda se stala splatnou. Pokud se žalobce domáhá i úroků z prodlení z nevrácené jistiny, je nezbytné zkoumat i to, jaké byly možnosti a schopnosti spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu (břemeno tvrzení a důkazní nese spotřebitel). Pokud spotřebitel v rozsahu odpovídající jeho možnostem a schopnostem nevrátí poskytnutou jistinu či její část, pak se dostává teprve do prodlení s povinností vrátit jistinu či její část a věřiteli následně přísluší i nárok na úrok z prodlení v zákonné sazbě. Břemeno tvrzení a důkazní o možnostech spotřebitele jistinu spotřebitelského úvěru vrátit však nese spotřebitel, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil. V daném konkrétním případě však žalovaný netvrdil a již vůbec v tomto směru nedoložil ničeho, co by osvětlovalo jeho aktuální majetkové poměry a dokládalo, jaké jsou jeho současné možnosti předmětný dluh zaplatit, resp. splácet. Dle názoru soudu úplná procesní pasivita žalovaného jako dlužníka, nemůže znamenat, že soud v neprospěch žalobkyně sám stanoví splátky či rozhodne, že zatím žalovaný vůbec dluh není schopen splatit. Takové zesílení již tak výrazné ochrany spotřebitele by bylo dle názoru soudu nepřiměřené.
14. Soudem stanovená lhůta k plnění proto vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.
15. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 60 000 Kč s příslušenstvím z celkového předmětu řízení ve výši 217 639 Kč s příslušenstvím. Ve zbývající části žalobkyně vzala žalobu zpět a soud proto na její straně shledal odpovědnost za částečné zastavení řízení (§ 146 odst. 2 o.s.ř. ). Z tohoto je zřejmé, že procesně úspěšnější byl v daném řízení žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.