Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
12 C 182/2023-18
Okresní soud v Benešově rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Jun Liškovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
zastoupené: anonymizováno jméno příjmení, anonymizováno, IČO, advokát,
sídlem adresa žalobkyně
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
bytem adresa žalovaného
o zaplacení částky 7 888 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 792 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 792 Kč od datum do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá ohledně částky 7 096 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 515,35 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 940,40 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 2 642,81 Kč od datum do datum a z částky 1 850,81 Kč od datum do zaplacení, a s úrokem ve výši 30 % ročně z částky 2 642,81 Kč od datum do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – na účet Okresního soudu v Benešově – doplatek soudního poplatku za žalobu částkou 600 Kč, a to ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 792 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 792 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se zamítá ohledně částky 7 096 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 515,35 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 940,40 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 2 642,81 Kč od [datum] do [datum] a z částky 1 850,81 Kč od [datum] do zaplacení, a s úrokem ve výši 30 % ročně z částky 2 642,81 Kč od [datum] do zaplacení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – na účet Okresního soudu v Benešově – doplatek soudního poplatku za žalobu částkou 600 Kč, a to ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
1. Žalobce se žalobou podanou u soudu dne datum domáhal vydání rozsudku, kterým bude žalovanému uloženo zaplatit mu částku 7 888 Kč s příslušenstvím (úroky a zákonné úroky z prodlení a úroky) a nahradit náklady řízení. Uváděl, že se žalovaným uzavřel jeho právní předchůdce smlouvu o zápůjčce, který na základě této smlouvy poskytl žalovanému částku 7 000 Kč, se sjednaným souhrnným poplatkem ve výši 7 306 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutou zápůjčku a poplatek, nesplatil však tyto částky řádně a včas, a to přes výzvy k úhradě, včetně výzvy předžalobní. Žalobce proto žádal zaplacení částky 7 888 Kč, dále zákonné úroky z prodlení a sjednaný úrok, z dlužné jistiny, ve výši 30 % ročně.
2. Na základě provedeného dokazování listinami, předloženými žalobcem, soud dospěl k následujícím závěrům ohledně skutkového stavu věci: Žalovaný s právním předchůdcem žalobce, právnická osoba, IČO, uzavřel dne datum smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo. Téhož dne právní předchůdce žalobce žalovanému poskytl částku 7 000 Kč. Ve smlouvě dohodli vrácení zápůjčky s poplatkem 7 306 Kč (souhrn těchto plateb - úrok 30 % ročně v kapitalizované výši za předpokládanou dobu trvání smlouvy 2 172 Kč, administrativní poplatek a poplatek za péči o zákazníka ve výši 3 574 Kč a pojistné), v 52 týdenních splátkách po 276 Kč, a to nejpozději do dne datum. Dne datum smlouvou o postoupení pohledávek právní předchůdce žalobce pohledávku z uvedené smlouvy za žalovaným postoupil žalobci, žalovanému tuto skutečnost písemně oznámil. Žalovaný částku 7 000 Kč čerpal, avšak vrátil pouze částku 6 208 Kč, a to přes upomínání žalobcem. Před podáním žaloby zaslal žalobce žalovanému ještě předžalobní výzvu k plnění, avšak opět bezvýsledně.
3. Při právním hodnocení soud vycházel, vzhledem k datu vzniku závazkového právního vztahu mezi účastníky, z ustanovení občanského zákoníku účinného od 1.1.2014, zákona č. 89/2012 Sb. , a to především z ustanovení o zápůjčce, o postoupení pohledávky a o prodlení dlužníka. Podle § číslo při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Při posouzení postoupení pohledávky vycházel soud z § číslo a násl. Konečně podle § 1968 věta prvá, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 , podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Při posouzení výše úroku z prodlení požadovaného žalobcem vycházel soud z nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
4. Dále soud vycházel ze zákona o spotřebitelském úvěru, zákona č. 257/2016 Sb. Podle § 86 odst. 1 a 2 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
5. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí spisová značka, (PR číslo s. 757) uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
6. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí ústavní nález uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I․ ústavní nález; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb. , zvláštní část - k § 86 ; 7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 - 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z "objektivizovaného" hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. V sp. zn. spisová značka, podle kterého důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.
7. Po aplikaci uvedených zákonných ustanovení na shora popsaný zjištěný skutkový stav vzal soud za prokázané, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 7 000 Kč dne datum na základě absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy spočívá v okolnosti, že žalobce v žalobě sice tvrdil, že před poskytnutím úvěru byla prověřována úvěruschopnost žalovaného, resp. že žalovaný ve smlouvě prohlásil, že je schopen úvěr splatit, k takovému (případnému) prověření nabídl jako důkaz pouze smlouvu; ze žádných důkazů žalobcem nabídnutých, které soud všechny provedl, však nevyplynulo, že by (právní předchůdce) žalobce úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a poskytnutím úvěru řádně prověřoval s výsledkem, že žalovaný bude schopen úvěr s poplatkem splatit. Jelikož však ž7lovaný částku 6 000 Kč skutečně obdržel, stalo se tak bez právního důvodu.
8. S ohledem na neplatnost smlouvy soud postupoval rovněž podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb. , Občanský zákoník , podle kterého kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
9. Soud rovněž vycházel z ustanovení § 101 odst. 1 , písm. a) a b) občanského soudního řádu , podle kterého k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a b) plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1 ) o.s.ř. Nesplní-li účastník svou povinnost tvrdit skutečnosti, které jsou rozhodující z hlediska skutkové podstaty právního předpisu, který má být aplikován, pak jestliže i po poučení soudem (§ 118a odst. 1 , 2) zůstanou skutková tvrzení neúplná, přirozeně nemůže splnit ani svou povinnost důkazní. Jinými slovy, aby mohl účastník nějakou skutečnost dokázat, musí ji především tvrdit. Rozsah povinnosti účastníka tvrdit skutečnosti je určen tím právním předpisem, který má být použit k právnímu posouzení žaloby (srov. dále komentář k § 118a a 120 o břemeni tvrzení a o břemeni důkazním). Nesplnění povinnosti důkazní a povinnosti tvrzení není procesním právem sankcionováno jako nesplnění jiné procesní povinnosti. Ve sporném řízení je následkem rozhodnutí, které vyzní nepříznivě pro účastníka, který tuto povinnost nesplnil (srov. zejména komentář k § 114b a 118a).
10. Vzhledem k tomu, že se žalobce k soudu nedostavil, nemohl mu soud poskytnout poučení dle § 118a o.s.ř. v jakém směru má doplnit svá tvrzení a důkazy. Soud rovněž neodročil jednání za účelem doplnění dokazování, neboť dle § 118b o.s.ř. mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, případě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností.
11. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu účastníků, která naplnila znaky spotřebitelského úvěru a takto ji soud posoudil, neplatnou, a v řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 7 000 Kč, jednalo se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení, které musí žalobci vydat. Žalobce je k vydání bezdůvodného obohacení aktivně legitimován smlouvou o postoupení pohledávek, platně uzavřenou s poskytovatelem úvěru. Vzhledem k tomu, že žalovaný dosud vrátil žalobci pouze částku 6 208 Kč, je povinen vydat žalobci ještě zbylou část poskytnutého plnění ve výši 792 Kč. Ohledně této částky soud žalobě vyhověl, s tím, že prodlení nastalo až na základě doručení žaloby žalovanému (dle obsahu spisu dne datum), a to ode dne následujícího, tedy od datum; teprve žalobu lze považovat za řádnou hmotněprávní výzvu k vydání bezdůvodného obohacení, na rozdíl od žalobcem zaslané procesní předžalobní výzvy k plnění.
12. Zbylé požadované částky – 7 096 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 515,35 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 940,40 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 2 642,81 Kč od datum do datum a z částky 1 850,81 Kč od datum do zaplacení, a s úrokem ve výši 30 % ročně z částky 2 642,81 Kč od datum do zaplacení - nemají oporu v zákonných ustanoveních ani ve smlouvě účastníků, neboť ta je neplatná, a v této části proto soud žalobu zamítl.
13. Při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vycházel soud z ustanovení § 142 odst. 2 ve spojení s § 142a o.s.ř. a rozhodl, že žádný z účastníků toto právo nemá. Žalovaný byl totiž ve sporu převážně úspěšnější, avšak žádné účelně vynaložené náklady mu s řízením nevznikly.
14. Nedoplatek soudního poplatku ve výši 600 Kč (výrok IV.) žalobkyni vznikl v důsledku nevydání elektronického platebního rozkazu z důvodu nutnosti posouzení splnění povinnosti žalobce posoudit úvěruschopnost žalovaného a tedy nutnosti nařízení soudního jednání ve věci; proto je třeba, aby žalobkyně v souladu s položkou 2 bod 2. - ve spojení s položkou 1 bod 1. písm. a) – Sazebníku soudních poplatků doplatila soudní poplatek do částky 1 000 Kč (dosud bylo uhrazeno 400 Kč), tedy doplatila 600 Kč.
15. Tento rozsudek je zkráceně odůvodněn podle § 157 odst. 4 o.s.ř. , podle něhož soud v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o.s.ř. ).
Nebude-li rozhodnutí plněno dobrovolně, lze podat návrh na výkon rozhodnutí podle části šesté o.s.ř. nebo návrh na nařízení soudní exekuce a pověření soudního exekutora podle zák. č. 120/2001 Sb. (exekučního řádu).