Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

55 C 179/2023

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Langhansem ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený opatrovnicí příjmení jméno příjmení

sídlem adresa

o zaplacení 51 478,08 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 49 739,51 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V částce kapitalizovaného úroku ve výši 4 192,56 Kč, poplatků ve výši 1 738,57 Kč, úroku ve výši 23,99 % ročně z částky 49 739,51 Kč od 17. 12. 2019 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 49 739,51 Kč od 17. 12. 2019 do zaplacení ve výši 10 % ročně, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 49 739,51 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V částce kapitalizovaného úroku ve výši 4 192,56 Kč, poplatků ve výši 1 738,57 Kč, úroku ve výši 23,99 % ročně z částky 49 739,51 Kč od 17. 12. 2019 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 49 739,51 Kč od 17. 12. 2019 do zaplacení ve výši 10 % ročně, se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že anonymizováno právnická osoba, IČO (dále též jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela s žalovaným dne 2. 11. 2018 smlouvu, kterou účastníci smlouvy označili jako„ smlouvu o vydání kreditní karty“ s číslo (dále též jen„ smlouva“) na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěrový rámec až do částky 50 000 Kč a žalovaný se zavázal splácet čerpaný úvěr povinnou minimální splátkou ve výši 3,2 % měsíčně z čerpaných prostředků spolu s úrokem ve výši 23,99 % ročně a poplatky. Žalovaný čerpané finanční prostředky nesplácel řádně a včas, proto došlo ke dni 22. 10. 2019 k zesplatnění úvěru. Ke dni podání žaloby se dlužná částka sestává z částky 49 739,51 Kč představující nesplacenou jistinu, z částky 4 192,56 Kč představující úroky a z částky 1 738,57 Kč představující dlužné poplatky. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila smlouvou o postoupení pohledávek pohledávku na žalobkyni. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku. Přes upomínku žalovaný ničeho nezaplatil.

2. S ohledem na skutečnost, že soudu nebyl znám pobyt žalovaného, ustanovil soud žalovanému usnesením ze dne 12. 5. 2022, č. j. číslo jednací, opatrovnici příjmení jméno příjmení, advokátku, se sídlem adresa.

3. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 23. 5. 2023, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z údajů poskytnutých ze strany žalovaného a podle dostupných informací v interních a externích databázích, bankovního a nebankovního registru klientských informací a dalších.

4. Soud ve věci na den 13. 6. 2023 nařídil jednání, ke kterému se dostavila opatrovnice žalovaného a zástupkyně žalobkyně. Opatrovnice žalovaného namítala, že není dostatečně jasné, podle čeho právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně byla v souladu s  , (dále jen „ “) poučena, že nenavrhla důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného a dále byla poučena o neúplné apelaci a o koncentraci řízení podle Žalobkyně nenavrhla žádné další důkazy k prokázání svého tvrzení ohledně řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného.

5. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, neboť žalovaný je státním občanem Nigérie. S přihlédnutím k neexistenci dvoustranné smlouvy mezi Českou republikou a státem strany žalované, jež by právní vztah, který je předmětem řízení, upravovala, soud určil svoji pravomoc k projednání této věci dle čl. 4 odst. 1 a 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle kterých platí, že (cit.)„ Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu“ a„ Na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v něm mají bydliště, se použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť žalovaný měl v době poskytnutí úvěru bydliště na území České republiky.

6. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav.

7. Mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně byla dne 2. 11. 2018 uzavřena smlouva o vydání kreditní karty číslo na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytnula žalovanému úvěrový rámec až do částky 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet čerpaný úvěr minimální splátkou ve výši 3,2 % měsíčně z čerpaných prostředků spolu s úrokem ve výši 23,99 % ročně a s poplatky. (Zjištěno z návrhu na uzavření smlouvy o vydání kreditní karty)

8. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, proto právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 22. 10. 2019 zesplatnila. (Zjištěno z prohlášení o okamžité splatnosti)

9. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. (Zjištěno z vyrozumění ze dne datum)

10. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky. (Zjištěno z předžalobní výzvy k úhradě dluhu ze dne datum)

11. Provedené důkazy soud zhodnotil z hlediska jejich pravosti a vypovídající hodnoty a posoudil je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti podle , (dále jen „ “) tak, aby mohl zjistit skutečný skutkový stav. Další důkazy soud neprováděl, neboť nebyly pro rozhodnutí ve věci podstatné.

12. Na základě zjištěných skutečností dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o vydání kreditní karty. Na základě cit. smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěrový rámec až do částky 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách z čerpaných prostředků, a to spolu s úrokem a poplatky. Žalovaný svůj dluh řádně a včas nesplácel. Pohledávka byla smlouvou postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky předžalobní výzvou

13. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto.

14. Rozhodným právem je potom právo české, a to podle čl. 4 odst. 1 písm. b/ nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.6.2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle něhož platí, že„ V míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu zvoleno podle článku 3, a aniž jsou dotřeny články 5 až 8, je právo rozhodné pro následující smlouvy určeno takto: smlouva o poskytování služeb se řídí právem země, v níž má poskytovatel služby obvyklé bydliště“, neboť účastníci řízení a současně smluvního vztahu si rozhodné právo nezvolili a žalobkyně, jako poskytovatel služeb, má sídlo v České republice.

15. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

17. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

18. Podle , o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (dále též jen„ ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

19. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

20. Podle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2, věta první).

21. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne 9. 11. 2016 uzavřena smlouva, kterou soud kvalifikuje jako smlouvu o úvěru podle an. o. z., přičemž žalovaná ji uzavřela mimo souvislost se svým podnikáním či samostatným výkonem zaměstnání, a tedy s ohledem na spotřebitelský charakter této smlouvy aplikuje se rovněž , o spotřebitelském úvěru.

23. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , Nejvyšší soud konstatoval, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. příjmení, L a příjmení, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. číslo, ISBN číslo). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“

24. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , v něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. -39, či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další). Podle nich součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel úvěru má tudíž„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“

25. Byť se uvedená judikatura vztahovala k  , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s.r.o. v. GK. Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Dále nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

26. V právě souzeném případě není jasné, na základě jakých podkladů právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala majetkovou situaci žalovaného a jeho úvěruschopnost. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně činila sama aktivně jakékoliv kroky za účelem přezkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Z ničeho navíc nevyplývá, že by žalovaný byl prověřen prostřednictvím insolvenčního rejstříku bankovního i nebankovního registru klientských informací a s jakým výsledkem a z jakých konkrétních informacích o majetkových poměrech právní předchůdkyně žalobkyně při poskytování úvěru u žalovaného vycházela. Pokud žalobkyně y, které by dokazovaly prověření úvěruschopnosti žalovaného, soudu nepředložila z toho důvodu, že je nemá, odkazuje soud na zákon o spotřebitelském úvěru, který ukládá poskytovateli uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly ( , odst. 2 písm. b), odst. 4 ZoSÚ). Podle soudu tedy není zřejmé, zda a jaké dokumenty nezbytné k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného byly právní předchůdkyni žalobkyně skutečně předloženy a jaké údaje obsahovaly. Jinými slovy řečeno, při nepředložení dokladů, kterými měly být prověřeny majetkové poměry žalovaného (jako spotřebitele) před poskytnutím úvěru, má soud nadále za neprokázané, zda k prověření úvěruschopnosti žalovaného došlo. Na základě těchto úvah soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti podle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy neposoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr (spotřebitelský úvěr), a přesto jí poskytla spotřebitelský úvěr. S ohledem na to je tato smlouva o úvěru neplatná ( a 86 odst. 1 ZoSÚ).

27. Žalobkyně má tedy vůči žalovanému právo toliko na to, aby jí zaplatil zůstatek (nesplacenou část jistiny) poskytnutých finančních prostředků z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.

28. Z údajů poskytnutých žalobkyní vyplývá, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 49 739,51 Kč, kdy na tuto částku nebylo ze strany žalovaného právní předchůdkyni žalobkyně uhrazeno ničeho. Ve vztahu k této částce má žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil i úroky z prodlení podle o. z. ve spojení s 

29. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. , má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou část jistiny úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Soud neměl možnost zkoumat poměry dlužníka. V souladu s posledně citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu rozhodl soud tak, že lhůtu k vrácení nesplacené části jistiny ztotožnil s lhůtou pariční.

30. Na základě výše uvedeného soud žalobě co do částky 49 739,51 Kč vyhověl. Ve zbylém rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

31. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle , protože žalobkyně a žalovaný měli ve věci úspěch jen částečný a jejich úspěch, resp. neúspěch byl stejný; soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem dobrovolně, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.