Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
14 C 5/2023-30
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
pro zaplacení 83 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 74 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 74 000 Kč od 25. 11. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 9 000 Kč, úroku z prodlení ve výši 7 176,32 Kč, úroku ve výši 16,9 % ročně z částky 83 000 Kč od 17. 9. 2021 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 83 000 Kč od 17. 9. 2021 do 24. 11. 2021, úroku z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky 74 000 Kč od 25. 11. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 9 000 Kč od 25. 11. 2021 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 6 545 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 74 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 74 000 Kč od 25. 11. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 9 000 Kč, úroku z prodlení ve výši 7 176,32 Kč, úroku ve výši 16,9 % ročně z částky 83 000 Kč od 17. 9. 2021 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 83 000 Kč od 17. 9. 2021 do 24. 11. 2021, úroku z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky 74 000 Kč od 25. 11. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 9 000 Kč od 25. 11. 2021 do zaplacení, zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 6 545 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 83 000 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou uzavřela dne 23. 12. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 83 000 Kč účelově určená ke konsolidaci dlužných závazků žalované. Celkovou dlužnou částku se žalovaná zavázala splatit pravidelnými měsíčními splátkami. K prověření schopnosti žalované splácet úvěr žalobkyně uvedla, že před poskytnutím úvěru byl prověřovány dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky. Dále byly interním ekonomickým modelem stanoveny měsíční příjmy a výdaje žalované na základě historických dat z ČSÚ. Přesto však žalovaná posléze přestala sjednané splátky hradit a právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 19. 5. 2020 prohlásila za splatný. Žalovaná uhradila po pohledávku žalobkyně v době od 9. 2. 2022 do 12. 5. 2022 celkem částku 9 000 Kč. Nyní tak žalovaná dluží na jistině celkem částku ve výši 83 000 Kč, úrok smluvní ve výši 7 176,32 Kč za dobu do 16. 9. 2021, úrok ve výši 16,9 % ročně z částky 83 000 Kč od 17. 9. 2021 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 83 000 Kč od 17. 9. 2021 do zaplacení.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. o. s. ř. ), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.
3. Ze smlouvy o úvěru ze dne 23. 12. 2019 soud zjistil, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byl žalované poskytnut spotřebitelský úvěr celkem ve výši 83 000 Kč, účelově určený k úhradě dluhů žalované dle čl. III bodu 1a a žalovaná se zavázala uhradit jistinu spolu s úrokem ve výši 16,90 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách. Dle čl. II, bodu 4 smluvních podmínek byla úroková sazba sjednána ve výši 16,90 % ročně. Nedílnou součástí úvěrové smlouvy byly všeobecné produktové podmínky, účinné od 1. 8. 2019, základní produktové podmínky, účinné od 1. 8. 2017 a sazebník poplatků. Dle čl. 31 a 32 všeobecných produktových podmínek, pokud se klient dostane do prodlení se splácením jakékoliv pohledávky vůči bance, má společnost právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Dle oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 21. 5. 2020 a výpisů z úvěrového účtu žalovaná nehradila splátky řádně a včas, dostala se do prodlení s plněním svého závazku a byla právní předchůdkyní žalobkyně vyzvána k úhradě pohledávky ve lhůtě do 4. 6. 2020.
4. Dle výpisu z úvěrového účtu ze dne 31. 12. 2019 čerpala žalovaná úvěr dne 23. 12. 2019 celkem ve výši 83 000 Kč, z toho převodem na běžný účet žalované částkou 1 418,21 Kč a ve zbývající části částkami určenými dle výpisu ke konsolidaci. Dle výpisů z úvěrového účtu žalované za dobu od 1. 1. 2019 (č. výpisu 2020) do 17. 9. 2021 (č. výpisu 2021) neuhradila žalovaná na pohledávku právní předchůdkyně žalobkyně žádnou částku.
5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 9. 2021 a seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni. V oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 9. 2021 byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu. podací arch nebyl předložen.
6. Předžalobní upomínkou ze dne 12. 11. 2021, odeslané dle podacího archu téhož dne, byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu ve lhůtě 7 dnů.
7. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“). Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru “), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
9. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.
11. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.
12. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
13. Soud aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru , neboť žalovaná je spotřebitelka, právní předchůdkyně žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr.
14. Předložené důkazy hodnotil soud podle § 132 o. s. ř. o. s. ř. a dospěl k závěru, že dne 16. 9. 2021 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou platně sjednána smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku , na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované celkem částku 83 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit pravidelnými měsíčními splátkami. Tuto svou smluvní povinnost žalovaná řádně a včas nesplnila, když dosud uhradila na pohledávku žalobkyně za dobu po zesplatnění úvěru celkem částku 9 000 Kč.
15. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smluv úvěruschopnost žalované. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 , kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Žalobkyně nepředložila žádost žalované o úvěr, ani platební historii žalované. Příjmy a výdaje žalované nebyly dle vyjádření žalobkyně ověřeny. Z listin předložených žalobkyní tak nelze učinit závěr, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila schopnost žalované splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru ověřením skutečné výše příjmů a výdajů žalované z jí předložených listin.
16. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, příjmení versus Enel (C číslo). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a jméno nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
17. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako "Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele" zní následovně: "Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat." Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení "členské státy zajistí", pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako "Sankce" stanoví následující: "Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující." Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou "účinné, přiměřené a odrazující", tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. příjmení část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, příjmení a příjmení (C 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, neboť poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že "Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů." Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a příjmení jméno (C 240/98 až C 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C 243/08 ), ze dne 4. června 2015, příjmení (C 497/13 ) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C 176/17 ). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C 473/00 ), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
18. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C číslo) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
19. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat.
20. Předmětnou smlouvu je proto nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze jistinu poskytnutou celkem ve výši 83 000 Kč, sníženou o platby žalované v celkové výši 9 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení v souladu s ustanovením § číslo odst. 1 a 2 a § 2993 o. z. Soud vyhověl žalobkyni i co do požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení za dobu od 25. 11. 2021 do zaplacení z částky 74 000 Kč (soud vzal za prokázané, že výzva k úhradě ze dne 12. 11. 2021 byla žalované doručena dne 17. 11. 2021 a ode dne 25. 11. 2021 je tedy žalovaná v prodlení).
21. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , neboť žalobkyně měla ve věci úspěch celkem v částce 82 444 Kč (66 %) a neúspěch celkem v částce 41 821 Kč (34 %). Žalobkyně má nárok na náklady v poměru odpovídajícím rozdílu úspěchu v řízení a úspěchu žalovaného, tedy celkem v rozsahu 32 % Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 3 320 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 83 000 Kč sestávající z částky 4 420 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 14 160 Kč ve výši 2 973,60 Kč Celkem náklady řízení činí 20 453,60 Kč a žalobkyně má nárok na 32 %, tedy 6 545 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem adresa. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.