Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
228 C 41/2023
Okresní soud v Kladně rozhodl samosoudcem Richardem Galisem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 12 320,60 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 8 899,99 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 8 899,99 Kč od 10. 3. 2023 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se co do částky 1 767,05 Kč, úroku z prodlení ve výši 602,17 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 10 450,04 Kč od 28. 10. 2022 do 9. 3. 2023 a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 1 550,05 Kč od 10. 3. 2023 do zaplacení zamítá.
III. Řízení se co do částky 1 870,56 Kč a úroku ve výši 9 520,67 Kč zastavuje.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně doměřený soudní poplatek za žalobu ve výši 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 8 899,99 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 8 899,99 Kč od 10. 3. 2023 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se co do částky 1 767,05 Kč, úroku z prodlení ve výši 602,17 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 10 450,04 Kč od 28. 10. 2022 do 9. 3. 2023 a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 1 550,05 Kč od 10. 3. 2023 do zaplacení zamítá. III. Řízení se co do částky 1 870,56 Kč a úroku ve výši 9 520,67 Kč zastavuje. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně doměřený soudní poplatek za žalobu ve výši 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba, IČO (dále jen„ právní předchůdkyně“) uzavřela s žalovanou dne 17. 2. 2021 smlouvu o úvěru číslo na základě které předala žalované 12 000 Kč v hotovosti při podpisu. Žalovaná se zavázala vrátit jistinu a zaplatit příslušenství 10 302 Kč spočívající v úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladech vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku v 14 měsíčních splátkách. Splatnost poslední splátky byla dne 17. 4. 2022. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně zkoumala úvěruschopnost žalované tak, že vycházela z vyplněné žádosti o úvěr a dokladů, které byly žalovanou předloženy k posouzení její bonity. Žalovaná však úvěr nesplácela řádně a včas a doposud uhradila jen 3 100,01 Kč. Pohledávka za žalovanou byla dne 27. 10. 2022 postoupena na žalobkyni. Žalobkyně nyní žádá jistinu ve výši 10 450,04 Kč, kapitalizovaný úrok 872,36 Kč (za období před postoupením pohledávky), kapitalizovaný úrok 768,72 Kč za období od 18. 4. 2022 do 14. 10. 2022 (15 % ročně z jistiny), poplatek za poskytnutí úvěru 5 060,76 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru 959,77 Kč, inkasní poplatek 1 859,06 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení 602,17 Kč za období od 18. 4. 2022 do 14. 10. 2022, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč, smluvní pokutu za prodlení žalované 1 870,56 Kč (v sazbě 0,1 % ročně z jistiny za období od 18. 4. 2022 do 14. 10. 2022) a úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z jistiny od 28. 10. 2022 do zaplacení.
2. Podáním ze dne 6. 4. 2023 žalobkyně vzala žalobu zpět co do částky 9 520,67 Kč (kapitalizovaný úrok) a částky 1 870,56 Kč (smluvní pokuta), neboť nedisponuje důkazy o posuzování úvěruschopnosti žalované.
3. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.
4. Soud zjistil následující skutečnosti.
5. Dne 17. 2. 2021 společnost právnická osoba a žalovaná podepsaly smlouvu o úvěru číslo. Právní předchůdkyně se v ní zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč, zatímco žalovaná se je zavázala vrátit a zaplatit úrok 1 155 Kč, poplatek za uzavření 5 880 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru 1 107 Kč a inkasní poplatek 2 160 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 1 593 Kč. Ze smlouvy dále plyne, že částka 12 000 Kč byla žalované předána v hotovosti při jejím podpisu.
6. Žalovaná téhož dne podepsala žádost o úvěr, ve které uvedla, že pobírá rodičovský příspěvek 10 000 Kč. Je na mateřské dovolené. Platí na bydlení a energie 1 000 Kč, na dopravu, jídlo a osobní náklady 6 320 Kč a má srážky ze mzdy a výživné ve výši 500 Kč. Má jedno vyživované dítě. Bydlí u rodičů. Z dokladů předložila doklad o rodičovském příspěvku (jeho obsah není z žádosti zřejmý). Jako použitelný příjem je uvedena částka rozdílu mezi příjmy a výdaji, tj. 2 180 Kč. Pole„ dostatečný“ (myšleno dle kontextu dostatečný měsíční příjem) je proškrtnuto jak u„ ano“, tak u„ ne“ s tím, že pole s „ ne“ je dodatečně vyčerněno (tedy výsledek je takový, že příjem je dle žádosti dostatečný).
7. Oznámením ze dne 10. 11. 2022, odeslaným dne 11. 11. 2022 (viz poštovní podací arch), oznámila právní předchůdkyně žalované postoupení pohledávky z výše uvedené smlouvy na žalobkyni.
8. Žalobkyně dne 3. 3. 2023 (viz poštovní podací arch) zaslala žalované předžalobní výzvu, kterou vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky ve výši 29 071,01 Kč do 9. 3. 2023.
9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník , ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník “), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
10. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou tohoto zákona, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.
13. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
14. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.
15. Podle § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb. , o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, je odborná péče úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.
16. Po právní stránce soud věc hodnotil tak, že právní předchůdkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. občanského zákoníku . Úvěr byl sjednán jako spotřebitelský ve smyslu ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaná byla spotřebitelka (§ 419 občanského zákoníku ). Právní předchůdkyně pak byla poskytovatelkou podle 3 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebitelském úvěru, neboť jako podnikatelka (§ 420 občanského zákoníku ) poskytla spotřebitelský úvěr. Soud proto vedle občanského zákoníku aplikoval i příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.
17. Z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru plyne povinnost poskytovatele s odbornou péčí (§ 75 tohoto zákona) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Porušení této povinnosti § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sankcionuje neplatností smlouvy o úvěru. Podle ustálené judikatury přitom platí, že se jedná o neplatnost absolutní (§ 588 občanského zákoníku ), ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (viz zejména rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance, C číslo, a dále např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020, č. j. 27 Co 230/2020 – 103, s jejichž závěry se soud plně ztotožňuje a odkazuje na ně).
18. Judikatura Nejvyššího soudu k obsahu povinnosti věřitele posuzovat úvěruschopnost spotřebitele, kterou lze s ohledem na prakticky totožné znění relevantních ustanovení aplikovat i v poměrech nynější právní úpravy zákona o spotřebitelském úvěru, dospěla k závěru, že„ věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 , zvýraznění doplněno soudem).
19. Soud má za to, že právní předchůdkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalované. Právní předchůdkyně toliko nekriticky vyšla z údajů, které žalovaná uvedla v žádosti o úvěr a jež neměla jakkoliv objektivně podloženy. Výjimkou je doklad o rodičovském příspěvku, který žalovaná podle žádosti předložila právní předchůdkyni. Žalobkyně však nepřednesla žádná tvrzení o tom, co bylo jeho obsahem, který ani neprokázala. Jinými slovy žalobkyně sice prokázala, že žalovaná předložila tyto dokumenty, ale netvrdila, co v nich bylo uvedeno, a ani neprokázala, že údaje zachycené v žádosti o úvěr odpovídaly údajům podle těchto dokumentů. Stejně tak žalobkyně ve svých tvrzeních vůbec nekonkretizovala, jak údaje zjištěné z žádosti (o jaké údaje jde, rovněž konkrétně netvrdila) vlastně vyhodnotila a proč dospěla k závěru o úvěruschopnosti žalované. V tomto směru tedy neunesla své břemeno tvrzení a důkazní.
20. Tvrzení žalované v zákaznických kartách jsou kromě toho značně vágní a nevěrohodná. Především jde o položky výdajů, které, jak již bylo výše uvedeno, neměla právní předchůdkyně nijak ověřené (objektivně podložené). Žalovaná tvrdila, že na bydlení má výdaje ve výši 1 000 Kč, což je částka zcela neodpovídající běžným nákladům, i kdyby bylo pravdivé tvrzení žalované o tom, že bydlí u rodičů a tedy neplatí nic za samotné užívání prostor (vezme-li soud v potaz, že žalovaná se musela minimálně podílet na výdajích za energie, jako je vodné, stočné, plyn, elektřina, teplo, poplatky za odpad atp.) Stejně tak je nevěrohodné, že by na výživné žalovaná platila pouze 500 Kč měsíčně – taková částka není reálná ani pro dítě ve věku do jednoho roku při minimální mzdě (nehledě opět na vágnost tohoto tvrzení – není zřejmé, jaké jsou odůvodněné potřeby dítěte žalované či aspoň jak je staré, aby bylo možné z hlediska právní předchůdkyně alespoň odhadnout věrohodnost tvrzení žalované). Celkově údaje o výdajích žalované skoro působí dojmem, jako by byly účelově přizpůsobené tak, aby v konečném výsledku vycházela„ pozitivní“ částka, tj. taková, která je vyšší než splátka úvěru (byť i jen marginálně – nyní je to asi 600 Kč, což je zhruba rozdíl mezi„ použitelným příjmem“ 2 180 Kč a splátkou 1 593 Kč měsíčně). Tomu odpovídá i původně zaškrtnuté pole, dle kterého nebyl příjem žalované dostatečný, jež bylo dodatečně změněno na„ ano“.
21. Žádná další tvrzení ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyně neuvedla ani k nim neoznačila důkazy. Soud měl v úmyslu při jednání poučit žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř. “), aby doplnila svá tvrzení a označila důkazy k tomu, že právní předchůdkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr (včetně výzvy k prokázání výše uvedených neprokázaných skutečností). Žalobkyně se však jednání nezúčastnila. Jak plyne z ustálené judikatury, poučení podle § 118a o. s. ř. o. s. ř. je zásadně poskytováno při jednání. Po účastníkovi lze spravedlivě žádat, aby se takového jednání účastnil, nebo aby v opačném případě nesl procesní následky své neúčasti. Soud ani není povinen uvedené poučení sdělovat účastníkovi jinak, či odročovat kvůli tomu jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009 ).
22. Soud tedy uzavírá, že žalobkyně neunesla své břemeno tvrzení a důkazní stran toho, že právní předchůdkyně dostála povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Na základě takového nedostatečného posouzení nemohla mít právní předchůdkyně bez důvodných pochybností za to, že žalovaná bude schopna spotřebitelský úvěr splácet, jak vyžaduje § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru. Jelikož právní předchůdkyně spotřebitelský úvěr žalované v rozporu s tímto ustanovením i přesto poskytla, je smlouva o úvěru absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a to včetně dílčích ujednání o úroku, různých poplatcích, náhradě nákladů na vymáhání, smluvní pokutě, přirůstání těchto a dalších nároků k jistině a splatnosti. Soud podotýká, že právo na náhradu nákladů na vymáhání žalobkyni (či právní předchůdkyni) neplyne z žádného ustanovení právního předpisu ani – platného – ujednání účastníků (§ 513 občanského zákoníku pouze stanoví, že tento nárok představuje příslušenství pohledávky, ale samo o sobě jej bez dalšího nezakládá – podobně jako např. u úroků, které jsou v tomto ustanovení rovněž vyjmenovány). K analogické aplikaci § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. není důvod, neboť zde nevzniká žádná mezera v právu, a navíc ani nejde o obdobné situace (právě z důvodu rozdílů mezi spotřebitelskými a podnikatelskými vztahy).
23. Právní předchůdkyně nicméně žalované na základě neplatného závazku poskytla peněžní prostředky ve výši celkem 12 000 Kč, z nichž jí žalovaná doposud vrátila jen 3 100,01 Kč. Rozdíl ve výši 8 899,99 Kč tedy představuje bezdůvodné obohacení (§ 2991 občanského zákoníku ) na straně žalované, které byla povinna podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru vrátit právní předchůdkyni v době přiměřené jejím možnostem. Pohledávka na zaplacení výše uvedené částky za žalovanou byla v souladu s § 1879 občanského zákoníku posléze postoupena na žalobkyni (k závěru o aktivní legitimaci žalobkyně postačuje řádné oznámení postoupení žalované, viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007 ). Soud podotýká, že„ alokace“ jednotlivých plateb žalobkyní na různé dílčí pohledávky je bezpředmětná, neboť zúčtování bezdůvodného obohacení provádí přímo soud.
24. Splatnost se v případech bezdůvodného obohacení obecně řídí doručením výzvy k vydání takového obohacení, popř. uplynutím lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007 ). Právní předchůdkyně vyzvala předžalobní výzvou žalovanou k úhradě dlužné částky do 9. 3. 2023. Žalovaná se proti této lhůtě nijak nebránila (nevznikl tedy„ spor“ ve smyslu § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru) a v řízení ani nevyšlo najevo, že by byla nepřiměřená jejím možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Počínaje následujícím dnem je tak žalovaná v prodlení. Od tohoto dne též žalobkyni náleží úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (žalobkyně jej nicméně žádala pouze ve výši 11,75 % ročně).
25. Ze shora uvedených důvodů soud žalobě prvním výrokem vyhověl v části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 8 899,99 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 8 899,99 Kč od 10. 3. 2023 do zaplacení. Lhůta k plnění se opírá o § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. Ve zbývající části (tj. zejména co do úroků, poplatků, nákladů na vymáhání, částky jistiny, která žalobkyni s ohledem na platby žalované nenáležela a úroků z prodlení) soud žalobu druhým výrokem jako nedůvodnou zamítl.
26. Třetím výrokem soud řízení zčásti zastavil co do částky 1 870,56 Kč a úroku ve výši 9 520,67 Kč, neboť žalobkyně ještě před začátkem jednání vzala žalobu v tomto rozsahu zpět (§ 96 odst. 1 , 2 a 4 o. s. ř. o. s. ř. ).
27. Čtvrtým výrokem soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 146 odst. 2 větou první a § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. Při posouzení procesního úspěchu a zavinění stran soud musel přihlédnout i k příslušenství vypočtenému ke dni rozhodnutí soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 ). Žalobkyně svým zpětvzetím zavinila částečné zastavení řízení, v tomto rozsahu má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů proti žalobkyni (§ 146 odst. 2 věta první o. s. ř. o. s. ř. ). V součtu s částečným procesním úspěchem žalované se jedná o větší část předmětu řízení, než je částečný procesní úspěch žalobkyně. Žalovaná by tak měla proti žalobkyni podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. právo na poměrnou část náhrady účelně vynaložených nákladů řízení. Žádné náklady jí však nevznikly a žádný z účastníků proto nemá právo na jejich náhradu.
28. Pátým výrokem soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit soudní poplatek za žalobu ve výši 200 Kč, který byl doměřen poté, co nedošlo k vydání platebního rozkazu podle položky 2 bodu 2 ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. a) přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb. , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. O uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek soud rozhodl v rozhodnutí, jímž se řízení končí (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 93 Co 56/2013 , publ. pod č. 48/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek NS). Lhůta k plnění se opírá o § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím Okresního soudu v Kladně.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuční návrh.