Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

16 C 76/2023-18

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi, o zaplacení částky 34.041,74 Kč s příslušenstvím,

takto:

I. Žalovaný celé jméno žalovaného je povinen zaplatit žalobci částku 29.193 Kč s úroky z prodlení ve výši 15% ročně z této částky od 28.3.2023 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se pro částku 4.848,74 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 15.10.2019 do zaplacení a pro úrok z prodlení z částky 29.193 Kč od 15.10.2019 do 27.3.2023 zamítá.

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení ve výši 3.457,80 Kč k rukám JUDr. jméno příjmení, AK obec, ulice a číslo, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění:

I. Žalovaný [celé jméno žalovaného] je povinen zaplatit žalobci částku 29.193 Kč s úroky z prodlení ve výši 15% ročně z této částky od 28.3.2023 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se pro částku 4.848,74 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 15.10.2019 do zaplacení a pro úrok z prodlení z částky 29.193 Kč od 15.10.2019 do 27.3.2023 zamítá. III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení ve výši 3.457,80 Kč k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], AK [obec], [ulice a číslo], do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Žalobce se domáhal zaplacení částky 34.041,74 Kč se zákonnými úroky z prodlení z částky 32.842 Kč od 15.10.2019 do zaplacení. Svůj nárok opřel o skutečnost, že právnická osoba (dále jen anonymizováno) uzavřela s žalovaným dne 15.1.2016 smlouvu o úvěru, kde se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 32.842 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet formou 12 měsíčních splátek po 2.809 Kč, kdy první splátka byla splatná dne 20.3.2019. Mezi stranami byla ujednána úroková sazba ve výši 4,94% ročně z nesplacené jistiny. anonymizováno posoudila úvěruschopnost žalovaného, a to na základě informací získaných od žalovaného při osobním pohovoru, přičemž získané informace si dále ověřila nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V případě žalovaného bylo shledáno, že je schopen požadovaný úvěr splácet. anonymizováno poskytla žalovanému úvěr tím, že za něho zaplatila část kupní ceny zboží ve výši 32.842 Kč prodejci anonymizováno 5 slov. Protože žalovaný neuhradil žádnou ze splátek byl vyzván výzvou ze dne 29.5.2019 k zaplacení. Protože žalovaný dlužnou částku neuhradil byla dlužná částka zesplatněna. Toto zesplatnění bylo žalovanému oznámeno oznámením o prohlášení okamžité splatnosti úvěru a výzvou k plnění závazku ze dne 21.7.2019 Smlouvou o postoupení pohledávek byla žalovaná pohledávka s veškerým příslušenstvím postoupena z právnická osoba na žalobce. O tom byl žalovaný vyrozuměn spolu s výzvou k plnění dle Žalovaná pohledávka se skládá z nesplacené jistiny úvěru ve výši 32.842 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 533 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 666,74 Kč. Žalobce dále požaduje zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny.

V podání ze dne 9.5.2023 žalobce uvedl, že původní věřitel posoudil úvěruschopnost na základě informací získaných od žalovaného, kdy ověřil získané informace nahlédnutím do databází do BRKI, NRKI, SOLUS a insolvenčního rejstříku ISIR. Posoudil schopnost žalovaného splácet sjednané splátky úvěru na základě porovnání příjmů a výdajů žalovaného a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů. Telefonicky kontaktoval zaměstnavatele žalovaného ke zjištění jeho příjmové stránky a zohlednil i dostupné pohyby na bankovním účtu žalovaného za současného reflektování státem publikovaných údajů o životním a existenčním minimu. Žalovaný načerpal úvěr ve výši 32.842 Kč a uhradil souhrnně před postoupením pohledávky částku 3.649 Kč. Po postoupení pohledávky žalovaný neuhradil ničeho.

Soud z dokladů předložených žalobcem zjistil, že na základě Smlouvy o postoupení pohledávek byla žalovaná pohledávka s veškerým příslušenstvím postoupena z právnická osoba na žalobce. Dopisem ze dne 17.10.2019 bylo postoupení pohledávky na žalobce oznámeno žalovanému.

Žalovanému byla žaloba spolu s výzvou k vyjádření se doručena. Žalovaný se v dané lhůtě nevyjádřil a na výzvu soudu nereagoval.

Podle ustanovení k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. K dotazu soudu žalobce uvedl, že souhlasí, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalovaný se ve lhůtě dané soudem nevyjádřil, soud tedy předpokládal, že žalovaný dle vyslovil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání

Soud má za prokázané tyto skutečnosti:

Z žádosti/smlouvy o úvěru ze dne 15.1.2019 soud zjistil, že byla uzavřena mezi žalobcem a žalovaným smlouva o poskytnutí úvěru. Úvěr byl poskytnut ve výši 32.842 Kč. Splácení úvěru bylo dohodnuto 12 měsíčními splátkami po 2.809 Kč. Strany si dohodly fixní úrokovou sazbu 4,94%, RPSN činilo 4,94%. Celková částka činila 33.708 Kč.

Podle předložené y právnická osoba nábytek účtovala k úhradě částku 36.491 Kč.

Podle přehledu plateb uhradil žalovaný dne 27.2.2019 částku 3.649 Kč.

Výzvou ze dne 29.5.2019 byl žalovaný vyzván k bezodkladnému uhrazení nedoplatku na splátkách ve výši 8.427 Kč a upozorněn, že pokud do 12.6.2019 nedojde k úhradě, bude věřitel oprávněn úvěr zesplatnit.

V dopise ze dne 21.7.2019 bylo žalovanému oznámeno, že vzhledem k tomu, že dlužné splátky ve stanovené lhůtě nesplatil, dluh z úvěrové smlouvy ve výši 33.384,01 Kč se stal splatný v celém rozsahu najednou.

Výzvou ze dne 22.10.2019 byl žalovaný právním zástupcem žalobce vyzván k zaplacení dluhu ve výši 34.105,60 Kč.

Žalobce předložil oskenovaný občanský průkaz žalovaného.

Banka se zabývala úvěruschopností žalovaného. Z žádosti/úvěrové smlouvy soud zjistil, že žalovaný uvedl, že je ženatý, počet vyživovaných osob 0, bydlí ve vlastním bytě/domě, je zaměstnaný a označil zaměstnavatele. Jako čistý měsíční příjem uvedl částku 26.500 Kč. Jako náklady na bydlení uvedl částku 400 Kč.

Po provedeném řízení a dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav:

Mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla uzavřena dne 15.1.2019 smlouva o úvěru. Právní předchůdce žalobce prověřil úvěruschopnost žalovaného na základě jeho prohlášení, telefonicky ověřil příjem žalovaného u jeho zaměstnavatele a dle svého tvrzení prověřil úvěrovou historii žalovaného v databázích BRKI, NRKI, SOLUS a insolvenčního rejstříku. Žalovaný čerpal úvěr tak, že za něj byla zaplacena kupní cena zboží. Ve výši 32.842 Kč. Žalovaný svůj závazek splácet úvěr v pravidelných peněžních splátkách neplnil (dle tvrzení žalobce uhradil částku 3.649 Kč) a z toho důvodu žalobce dopisem ze dne 21.7.2019 prohlásil věr za splatný. Předžalobní výzvou ze dne 22.10.2019 byl žalovaný vyzván k úhradě částky 34.105,60 Kč.

Podle (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.

Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn. , že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.

V projednávané věci uzavíral právní předchůdce žalobce s žalovanou úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský.

Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to z důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

Schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr právní předchůdce žalobce prověřil na základě žádosti žalovaného a telefonického ověření příjmu žalovaného u jeho zaměstnavatele. V žádosti žalovaný uvedl příjem ve výši 26.500 Kč (který právní předchůdce žalobce ověřil u zaměstnavatele). Pokud jde o výdaje žalovaného, žalovaný v žádosti uvedl náklady na bydlení ve výši 400 Kč. Soudu nebyl předložen žádný doklad, obsahující skutečné výdaje žalovaného. Žalobce uvedl, že zohlednil i dostupné pohyby na bankovním účtu žalovaného v relevantním časovém období ke zjištění osobního rozpočtu žalovaného za současného reflektování státem publikovaných údajů o životním a existenčním minimu. Soudu však žádné bankovní účty žalovaného předloženy nebyly a žalobce ani nesdělil, jaké konkrétní informace z uvedených bankovních účtů získal a s jakými částkami výdajů jeho právní předchůdce pracoval. Na základě těchto skutečností soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce se nezajímal o faktické výdaje žalovaného, kdy se v rámci předsmluvního hodnocení klienta omezil na administrativní údaje vyplývající ze statistických dat (které o skutečných výdajích žalovaného nevypovídají), aniž by je porovnal se skutečnými výdaji žalovaného. Věřitel nesplní svou povinnost, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. U nákladů žalovaného se právní předchůdce žalobce nezajímal o skutečné výdaje žalovaného (z žádného dokladu nevyplývá, že by žalovaný nějaké doklady o svých výdajích předkládal). K posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr ve smyslu § 86 z.s.ú. patří získání dostatečných podkladů, přičemž poskytovatel úvěru musí být obezřetný a nespoléhat se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, tyto údaje musí řádně prověřit, tj. musí trvat na jejich doložení (prokázání). U výdajů sice poskytovatel může vycházet z veřejně dostupných informací (státem publikované údaje o životním a existenčním minimu), ale tyto musí porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (tj. musí např. zjistit a ověřit skutečné náklady na bydlení v podobě dokladů o platbách záloh na služby, popř. platbách nájemného). Právní předchůdce žalobce zcela rezignoval na povinnost ověřit výdaje žalovaného, a při uzavírání smlouvy o úvěru nejednal s odbornou péčí. Poskytl tak žalovanému finanční prostředky, aniž by před uzavřením úvěrové smlouvy dostatečně prověřil jeho schopnost dlužnou částku řádně splácet. Ze strany právního předchůdce žalobce tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele.

Podle ustanovení § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 o.z. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn. a sp.zn. ) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 o.z., neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 o.z.).

Podle ustanovení § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

Podle ustanovení § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

Podle ustanovení § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

Podle ustanovení § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 32.842 Kč. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyl žalovaný smluvně zavázán ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě ve smlouvě uvedených úroků. Soud má za prokázané, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 32.842 Kč, tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které byl žalovaný povinen podle § 2991 odst. 1 o.z. vydat. Z tvrzení žalobce vyplývá, že žalovaný zaplatil částku 3.649 Kč. Soud proto žalovanému uložil povinnost vydat zbývající bezdůvodné obohacení ve výši 29.193 Kč (částka poskytnutá 32.842 Kč – částka žalovaným zaplacená 3.649 Kč) a pro zbývající požadované částky a úroky žalobu zamítl.

Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v  určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem k plnění vyzván ( o.z.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovaného k plnění a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalovanému doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 26.3.2023. Nárok se stal splatným 27.3.2023 a žalovaný se dostal do prodlení od 28.3.2023. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 28.3.2023 v souladu s ust. nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. , kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Úspěch účastníka podle v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.12.2015 sp.zn. ). Nejvyšší soud tento právní názor přijal ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp.zn. (pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství). Žalobce v řízení požadoval zaplacení částky 46.044,74 Kč (částku 34.041,74 Kč + 12.003 Kč – úrok z prodlení ve výši 10% ročně z částky 32.842 Kč od 15.10.2019 do 9.6.2023). Žalobci bylo ke dni rozhodnutí soudu přiznáno celkem 30.080,70 Kč (jistina – 29.193 Kč + 887,70 Kč – úrok z prodlení ve výši 15% ročně z 29.193 Kč od 28.3.2023 do 9.6.2023). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 65%, tomu odpovídá úspěšnost žalovaného ve výši 35%. Poměr úspěchu tedy činí 30% ve prospěch žalobce.

Náklady řízení v dané věci činí zaplacený soudní poplatek ve výši 1.362 Kč, mimosmluvní odměna zástupce žalobce za tři úkony právní služby ( , d), g) vyhl. č. 177/199 Sb. - převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva k plnění) po 2.500 Kč ( vyhl. č. ), tři náhrady hotových výdajů zástupce žalobce za tři úkony právní služby ( , d), g) vyhl. č. 177/199 Sb. - převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva k plnění) po 300 Kč ( , 3 vyhl. č. ) s připočtením 21% daně z přidané hodnoty ve výši 1.764 Kč ( ) Celkem 11.526 Kč, z toho 30% činí částka 3.457,80 Kč, které soud žalobci přiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově.

Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.