Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
19 C 61/2022-27
Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl samosoudcem JUDr. Rudolfem Prokopem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 10 814,55 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky 10 814,55 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 814,55 Kč od 4. 9. 2022 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky 10 814,55 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 814,55 Kč od 4. 9. 2022 do zaplacení, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 10 814,55 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru číslo kterou žalovaná podepsala dne datum a na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 37 000 Kč. Jelikož žalovaná neplnila závazky ze smlouvy řádně a včas, došlo k zesplatnění celého úvěru, čímž v souladu se smlouvou vznikla tzv. nová jistina úvěru ve výši 40 532,22 Kč sestávající z nesplacené jistiny úvěru a veškerých dosud nezaplacených úroků. Zesplatnění úvěru bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 12. 6. 2019. Žalovaná se smlouvou mj. zavázala pro případ s nezaplacením nové jistiny úvěru uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny až do jejího zaplacení. Jelikož žalovaná své závazky ze smlouvy i přes výzvy nesplnila, obrátila se žalobkyně na zdejší soud, přičemž rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 5. 2021, č. j. číslo jednací, bylo mj. rozhodnuto, že žalovaná je povinna uhradit žalobkyni smluvní pokuty ve výši 998 Kč a 6 687,45 Kč. Druhá z uvedených částek představovala smluvní pokutu z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 40 532,22 Kč za období do 25. 11. 2019. Jelikož prodlení žalované trvalo i po tomto datu, vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty i za následující období. Žalobkyně tedy požaduje smluvní pokuto ve výši 0,1 % denně z částky 40 532,22 Kč za období od 26. 11. 2019 do 18. 8. 2022 ve výši celkem 10 814,55 Kč včetně zákonného úroku z prodlení. Žalovaná ničeho nezaplatila, ač byla vyzvána předžalobní upomínkou.
2. Soud žalobkyni vyzval, aby doplnila svá tvrzení o tom, zda a jakým způsobem byla zkoumána úvěruschopnost žalované a současně, aby tato svá tvrzení doložila listinnými důkazy. Žalobkyně uvedla, že řádně zjišťovala úvěruschopnost žalované. Z dokladů o příjmech vyplynulo, že čistý měsíční příjem žalovaní činí 12 600 Kč a měsíční náklady 8 850 Kč. Dále byla ověřena úvěrová historie žalované v databázích název a název a rovněž bylo zjištěno, že žalovaná není evidována v insolvenčním rejstříku, nemá u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání a nemá neplatný doklad totožnosti. Formulářem hodnocení klienta žalobkyně zjistila, že žalovaná má volné zdroje ke splácení 3 250 Kč. K výdajové stránce žalované odkázala na částku životního minima, která byla stanovena na 3 410 Kč, tudíž pokud není uvedena vyšší částka, vychází žalobkyně z ní. Žalobkyně vycházela z údajů poskytnutých žalovanou, která ve svém prohlášení uvedla, že všechny jí poskytnuté údaje jsou úplné a pravdivé. Ohledně uvedených výdajů na bydlení ve výši 1 300 Kč žalobkyně sdělila, že vycházela z toho, že každý je povinen v právním styku jednat poctivě. Dále sdělila, že žalovaná uvedla, že měla s žalobkyní uzavřenou další úvěrovou smlouvu se splátkou 4 140 Kč. Žalobkyně uzavírá, že příjmy žalované převyšovaly tvrzené výdaje a nelze tedy shledat nemožnost splácet. Není v silách žalobkyně prověřovat výdaje žalované. Žalobkyně proto považuje zkoumání úvěruschopnosti za zcela dostačující.
3. Žalovaná zůstala nečinná a ve věci se nevyjádřila.
4. Soud k projednání věci nařídil jednání na den 28. 2. 2023, na které se dostavila pouze žalobkyně. Žalovaná se bez omluvy k nařízenému jednání nedostavila, ač byl řádně předvolána. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř. “). Soud nevyhověl návrhu žalobkyně na vydání rozsudku pro zmeškání, neboť z doložených listin neměl prokázané zkoumání úvěruschopnosti žalované, což je soud povinen zkoumat z úřední povinnosti, jak bude rozvedeno dále.
5. Soud z provedených důkazů učinil tato skutková zjištění:
6. Žalovaná dne datum požádala žalobkyni o poskytnutí peněžních prostředků v částce 37 000 Kč, a to proti závazku žalované prostředky vrátit spolu s úrokem 83,83 % p. a. v celkem 60 měsíčních splátkách po 2 022 Kč, splatných podle splátkového kalendáře vždy nejpozději k 8. dni každého měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci poskytnutí peněžních prostředků. Pro případ prodlení s úhradou kterékoli splátky po dobu 30 dnů byla ujednána povinnost žalované zaplatit za každou takovou splátku pokutu 499 Kč splatnou 10 dnů ode dne vzniku povinnosti k její úhradě (čl. 6 smlouvy). Dále bylo ujednáno právo žalobkyně požadovat po žalované náhradu účelně vynaložených nákladů v souvislosti s prodlením žalované s úhradou splátky po dobu 15 dnů ve výši 200 Kč za každou ze splátek v prodlení, kdy tato náhrada se stává splatnou 10 dnů ode dne vzniku práva na její uhrazení (čl. 6 smlouvy). Pro případ prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části po dobu 65 dnů bylo ujednáno zesplatnění poskytnutých prostředků k 65. dni prodlení s úhradou splátky, a to jistiny včetně doposud přirostlých úroků, smluvních pokut a náhrad (souhrnně„ nová jistina úvěru“) s tím, že žalobkyně byla povinna žalovanou před zesplatněním vyzvat k plnění a poskytnout jí k tomu lhůtu alespoň 30 dnů (čl. 6 a 6.4 smlouvy). Pro případ prodlení s úhradou nové jistiny úvěru ke dni zesplatnění byla žalovaná povinna hradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny úvěru ode dne následujícího po dni zesplatnění až do úplného zaplacení (čl. 6 smlouvy). Ohledně komerčního úroku bylo ujednáno, že ten běží i po zesplatnění úvěru, a to z původní nesplacené jistiny zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do doby úplné úhrady. Nabídka na uzavření smlouvy byla ze strany žalobkyně akceptována dne datum (prokázáno návrhem smlouvy o úvěru/smlouvou o úvěru číslo).
7. Žalovaná v hodnocení klienta uvedla, že její příjmy činí důchod ve výši 12 600 Kč měsíčně, celkové výdaje pak 8 850 Kč měsíčně (3 410 Kč životní minimum, 4 140 Kč splátky žalobkyni, 1 300 Kč náklady bydlení), tudíž její volné zdroje činí 3 250 Kč měsíčně. Žalovaná dále uvedla, že je vdova, má výuční list a bydlí u rodičů. Žalovaná na formuláři prohlásila, že jí uvedené údaje jsou úplné a pravdivé (prokázáno hodnocením klienta ze dne datum a prohlášením klienta ze dne datum).
8. Žalobkyně provedla lustraci žalované v databázi název se skóre 449 (prokázáno výpisem z nebankovního registru klientských informací) a název, kde byl žalovaný bez negativního hodnocení (prokázáno výpisem záznamů z registru název). Žalobkyně si rovněž ověřila totožnost žalované (prokázáno kopií dokladu totožnosti).
9. Žalovaná dala v rámci svého internetového bankovnictví souhlas k inkasu s názvem„ název“ s limitem 6 170 Kč. Dne 4. 1. 2018 byla na účet žalované zaslána částka ve výši 12 648 Kč od ČSSZ s poznámkou„ důchod/dávka“. Zůstatek na účtu před přijetím této transakce byl 66,23 Kč (prokázáno snímky obrazovky z internetového bankovnictví).
10. Žalované byl poskytnut předsmluvní formulář vztahující se k poskytnutí peněžních prostředků formou úvěru ve smyslu její žádosti (prokázáno předsmluvním formulářem ze dne 12. 1. 2018).
11. Dopisem ze dne 12. 6. 2019 sdělila žalobkyně žalované, že tímto dnem došlo v souladu s uzavřenou smlouvou k okamžitému zesplatnění všech závazků ze smlouvy s tím, že celková dlužná částka k danému dni činí 41 390 Kč, z toho 35 085,26 Kč na původní jistině, 5 446,96 Kč na úroku za poskytnutí úvěru ke dni zesplatnění úvěru, 998 Kč za neuhrazené smluvní pokuty a 400 Kč za náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného (prokázáno oznámením ze dne 12. 6. 2019).
12. Rozsudkem zdejšího soudu ze dne 11. 5. 2021, č. j. číslo jednací, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 49 930 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 41 930 Kč od 25. 11. 2019 do zaplacení, částku ve výši 6 687,45 Kč a úrok ve výši 62,46 % p. a. z částky 35 085,26 Kč od 14. 6. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 145 584 Kč. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že předmětem řízení byl nárok ze smlouvy o úvěru číslo uzavřené mezi žalobkyni a žalovanou (prokázáno citovaným rozsudkem).
13. Žalovaná byla výzvou ze dne 18. 8. 2022, odeslanou téhož dne, vyzvána před podáním žaloby k úhradě smluvní pokuty ve výši 10 814,55 (prokázáno předžalobní upomínkou ze dne 18. 8. 2022, včetně podacího archu).
14. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:
15. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen o. z.) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
16. Dle § 2048 odst. 1 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.
17. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru “) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
18. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
19. Dle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
20. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
21. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
22. Mezi žalobkyní a žalovanou byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru, která svou povahou odpovídá smlouvě o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud však nemá za prokázané, že by žalobkyně řádně splnila svou povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované coby spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je v zákoně o spotřebitelském úvěru uložena žalobkyni pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být ve smyslu daného ustanovení poskytnut pouze v případech, kdy nejsou na základě posouzení úvěruschopnosti dány důvodné pochybnosti o tom, že je spotřebitel schopen hradit sjednané splátky. Tím žalobkyně coby akreditovaný poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit i práva a zájmy spotřebitele. Na tuto svou povinnost však žalobkyně v posuzované věci zjevně rezignovala.
23. V této souvislosti lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. spisová značka, v němž Nejvyšší soud uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí, kterou mu ukládá zákon o spotřebitelském úvěru , vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, majetkových a výdělkových poměrech.
24. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované pak byla v daném případě na místě zejména vzhledem k nereálným údajům uvedeným ve formuláři, a to bez ohledu na to, zda žalovaná prohlásila, že tyto jsou pravdivé a úplné. Prohlášením žalované na příslušném formuláři nezbavilo žalobkyni povinnosti prověřit úvěruschopnost žalované a neodůvodňuje možnost vycházet toliko z žalovanou uvedených a nijak nepodložených údajů, nadto zjevně neodpovídajících realitě, pročež se žalobkyně nemůže odvolávat na to, že vychází z premisy, že své klienty považuje za svéprávné osoby a že případné uvedení nepravdivých údajů ze strany žalované jí nelze klást k tíži, a tak se fakticky odvolávat jen na„ nepoctivost“ žalované. U nákladů na stravu lze obecně vycházet z částky životního minima, to lze jen stěží žalobkyni vyčítat (toto prokazovat). Nicméně výdaj určený na bydlení ani rámcově neodpovídá obvyklým výdajům na bydlení v České republice, a přesto nebyl nijak prověřován. Žalovaná ve formuláři uvedla, že její měsíční výdaje na bydlení činí 1 300 Kč. Již pouhým laickým pohledem je fakticky nemožné s takto nízkou částkou pokrýt běžné náklady na bydlení. Přitom právě obvyklé náklady na bydlení (zahrnující náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky, hrazené zpravidla formou inkasa) lze doložit poměrně snadno. Jde tedy o údaje zjevně smyšlené. Navíc za situace, kdy žalovaná, ročník 1948, ve formuláři uvedla, že bydlí se svými rodiči. To samozřejmě není přímo nemožné, avšak krajně nepravděpodobné rozhodně ano. Žalobkyně proto měla požadovat vysvětlení tohoto tvrzení a doložení příslušných listin. Žalobkyně dále vyšla z toho, že žalovaná má příjem ve výši 12 600 Kč a po odečtení výdajů volné zdroje ve výši 3 250 Kč. Výši příjmů si ověřila ze snímku obrazovky internetového bankovnictví žalované, dle něhož byl na účet žalované připsán důchod od České správy sociálního zabezpečení. Ze stejného snímku obrazovky ovšem vyplývá, že zůstatek žalované na účtu před připsáním důchodu činil 66,23 Kč, tedy částku podstatně nižší, než tvrzených 3 250 Kč. Reálný měsíční zůstatek (finanční rezervu) žalované mohla žalobkyně snadno zjistit vyžádáním výpisů z tohoto účtu. Ty však ze strany žalobkyně požadovány nebyly.
25. Žalobkyně si tedy vystačila jen s velmi nepravděpodobnými tvrzeními. Soud si je vědom toho, že výklad zákona o spotřebitelském úvěru by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou, kdy nelze očekávat hlubší systematické prověřování pravosti a správnosti předložených podkladů, nejsou-li zcela zjevně falešné, nicméně určité podklady musí být k ověření zásadních tvrzení spotřebitele opatřeny a údaje v nich uvedené musí být odborně posouzeny. Pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat, byť v některých oblastech jen racionálním odhadem. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů je ale u žalobkyně jasně účelové, ve snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.
26. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Nedostatečný způsob zkoumání úvěruschopnosti žalované ze strany žalobkyně pak má v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za následek neplatnost smlouvy o úvěru, a to neplatnost absolutní, k níž soud podle § 588 o. z. přihlíží z úřední povinnosti.
27. Soud pro úplnost konstatuje, že podle shora citovaného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění, je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní. Tato zákonná úprava však zapracovává směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a dané ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat v souladu s unijním právem. Soudní dvůr Evropské unie k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. spisová značka číslo, právnická osoba právnická osoba anonymizováno, v bodě 34. uvedl, že„ (…) účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48, a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti.“ V bodě 46. pak soudní dvůr uzavřel, že„ (…) články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Důsledkem nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je tedy podle Soudního dvora Evropské unie absolutní neplatnost smlouvy.
28. Uvedené je v souladu rovněž s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. ústavní nález, podle kterého by obecné soudy měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Podle Ústavního soudu pak uložením a řádným splněním povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková.
29. Soud dodává, že poskytovatelům úvěrů byla povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitelů před uzavřením smlouvy uložena již v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016, a jako důsledek nesplnění této povinnosti byla judikaturou vyvozena absolutní neplatnost následně uzavřené smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. spisová značka). Právní úprava účinná do 30. 11. 2016 stála na zásadě ochrany spotřebitele jako slabší strany. Tato zásada byla přenesena i do právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 přijaté zákonem o spotřebitelském úvěru, přičemž z důvodové zprávy k tomuto zákonu jednoznačně vyplývá, že záměrem zákonodárce bylo v nové právní úpravě ochranu spotřebitele posílit. Posouzení neplatnosti smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako relativní by tomuto záměru odporovalo, neboť by to ochranu spotřebitele naopak zjevně oslabovalo. Pokud tak za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb. bylo na neplatnost spotřebitelských smluv ustáleně nahlíženo jako na neplatnost absolutní, nelze ji napříště ve smyslu právě uvedeném posuzovat jako pouhou neplatnost relativní. Takový výklad § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru by pomíjel jeho účel a smysl.
30. Na základě shora uvedeného soud posoudil stranami uzavřenou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou. Na tom nic nemění fakt, že některé nároky ze smlouvy byly žalobkyni přiznány citovaným rozsudkem zdejšího soudu. Jelikož je předmětná smlouva neplatná, je nadbytečné v řízení zkoumat, zda byly peněžní prostředky žalované skutečně poskytnuty, ani zda je žalovaná v prodlení s úhradou svých závazků. Vzhledem k neplatnosti smlouvy totiž žalobkyni nemohlo právo na zaplacení smluvní pokuty vůbec vzniknout. Soudu tak nezbylo než žalobu v celém rozsahu zamítnout.
31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jelikož žalované, která měla ve věci plný úspěch, žádné náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 7.