Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
8 C 46/2023-25
Okresní soud v Klatovech rozhodl předsedou senátu Mgr. Martinem Matějíčkem, jako samosoudcem, ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 18 716 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 8 900 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 8 900 Kč od datum do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Ohledně částky 9 816 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 18 716 Kč od datum do datum a s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 9 816 Kč od datum do zaplacení se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 8 900 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 8 900 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Ohledně částky 9 816 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 18 716 Kč od [datum] do [datum] a s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 9 816 Kč od [datum] do zaplacení se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> <b>IV. Žalobkyně je povinna zaplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.</b>
1. Návrhem podaným u zdejšího soudu dne datum se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 18 716 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně od datum do zaplacení. Podání návrhu odůvodnila žalobkyně tím, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž poskytla žalobkyně žalovanému finanční prostředky ve výši 12 000 Kč a žalovaný se za poskytnutí úvěru zavázal zaplatit souhrnný poplatek ve výši 9 816 Kč Celkem se tedy žalovaný zavázal žalobkyni k úhradě částky ve výši 21 816 Kč, a to formou týdenních splátek po 364 Kč. Žalovaný však splácel nepravidelně, když žalobkyni uhradil pouze částku v celkové výši 3 100 Kč. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení s plněním, stal se dle smluvních podmínek smlouvy o úvěru zbylý dluh včetně příslušenství splatným v termínu splatnosti nejbližší další týdenní splátky.
2. K jednání u zdejšího soudu, které se ve věci konalo dne datum, se žalovaný nedostavil ani svoji nepřítomnost žádným způsobem neomluvil či z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání, ačkoliv z obsahu spisu vyplynulo, že předvolání k jednání společně s návrhem na zahájení řízení bylo žalovanému řádně a včas doručeno fikcí dle občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. o. s. ř. ). V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, když vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.
3. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
4. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
5. Z předložené Smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo uzavřené dne datum mezi žalobkyní jako úvěrujícím na straně jedné a žalovaným jako úvěrovaným na straně druhé, vzal soud za prokázané, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému hotovostní bezúčelový spotřebitelský úvěr v částce 12 000 Kč, který se žalovaný zavázal žalobkyni vrátit a zaplatit jí dále související náklady v celkové částce 9 816 Kč, sestávající z úroku ve výši 2 376 Kč, poplatku za zpracování a doručení úvěru ve výši 3 600 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek úvěru ve výši 3 840 Kč Celkem se tedy žalovaný uvedenou smlouvou zavázal žalobkyni k zaplacení částky ve výši 21 816 Kč, a to formou 60 pravidelných týdenních splátek po 363,60 Kč s tím, že první splátka byla splatnou dne datum. Nedílnou součástí uzavřené smlouvy byly předložené Smluvní podmínky ke Smlouvě o spotřebitelském úvěru, podle nichž v případě nesplnění povinnosti uhradit jednotlivou splátku, a to ani v dodatečné lhůtě, vzniká žalobkyni právo požadovat uhrazení celé dlužné částky včetně příslušenství, a to v termínu splatnosti nejbližší další týdenní splátky. Soudu pak byly dále žalobkyní k důkazu předloženy i vyplněný Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru včetně jeho přílohy a vyplněná Evidenční karta klienta. Žalovaný měl dle tvrzení žalobkyně z titulu výše uvedené smlouvy o úvěru uhradit pouze částku v celkové výši 3 100 Kč (1 600 Kč + 1 500 Kč), jak vyplynulo i z předložené bilance úvěrové smlouvy a z předžalobní výzvy k zaplacení dluhu ze dne datum.
6. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o úvěru, když již jen s ohledem na deklarovanou výši sjednaných nákladů úvěru v celkové výši 9 816 Kč dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s ustanovením § 580 odst. 1 o. z., podle něhož neplatným je kromě jiného právní jednání, které se příčí dobrým mravům. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. V posuzované věci byla mezi smluvními subjekty úvěrová smlouva uzavřena jako smlouva spotřebitelská v souladu s § 1810 a násl. o. z., když ustanovení § 1813 o. z. přímo výslovně zakazuje ve spotřebitelských smlouvách, tj. ve smlouvách uzavíraných mezi podnikatelem a spotřebitelem, ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem dobré víry značnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tzn. z úřední povinnosti. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být rovněž i podle Směrnice Rady č. 93/13 EHS ze dne datum a podle judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Článek 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě, jak je zřejmé z textace předložené smlouvy, tato byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisovaly konkrétní částky a údaje související s osobou žalovaného. Žalovaný tedy samotný text smlouvy v tomto směru nemohl nijak ovlivnit. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury jsou„ dobré mravy“ souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv„ dobrých mravů“ musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z.
7. V daném případě se žalovaný jako spotřebitel předmětnou smlouvou o úvěru zavázal žalobkyni k zaplacení nákladů za poskytnutí úvěru v celkové výši 9 816 Kč, tzn. že tyto náklady u poskytnutého úvěru v částce 12 000 Kč činí 81,8 % samotné výše úvěrové částky. Takto sjednanou výši odměny za poskytnutí úvěru je nutné dle názoru zdejšího soudu shledat jako odporující dobrým mravům. V tomto ohledu si zdejší soud rovněž dovolí odkázat např. na právní závěry, k nimž ve svém rozsudku sp. zn. 25 Co 335/2018 ze dne 30. 1. 2019 v obdobné věci dospěl Krajský soud v Plzni, který konstatoval, že„ pokládá za zcela nepřípustné, aby věřitel, byť se jedná o odměnu za zapůjčení peněžních prostředků ve formě úroku víceméně přiměřenou, navyšoval svoji odměnu za poskytnutí peněžních prostředků prostřednictvím dalších poplatků v takové formě, jak bylo zahrnuto do uvedené smlouvy, kdy celková částka placená dlužníkem měla fakticky přesahovat částku zapůjčenou (v nyní posuzované věci sjednané náklady úvěru převyšují 4/5 samotné částky úvěru)“. Odvolací soud k tomuto dále poznamenal, že případné poplatky sjednávané v souvislosti s poskytováním finančních prostředků mohou mít pouze vedlejší charakter, když základní odměnou věřitele za půjčení peněžních prostředků má být úrok, s tím, že v bankovní praxi je obvyklé, že případné poplatky, pokud vůbec jsou požadovány, tvoří zcela zanedbatelný podíl z půjčené částky. Sjednáním takto vysokého nepřiměřeného poplatku věřitel zcela nepochybně obchází zákon. V jiném svém rozsudku sp. zn. 25 Co 100/2020 ze dne 24. 6. 2020, který se rovněž zabýval obdobným nárokem, pak Krajský soud v Plzni k tomuto poznamenal, že„ požaduje-li žalobkyně po žalovaném zaplacení dalších poplatků, jejichž celková výše dosahuje více než ⅔ půjčené částky, je z toho zřejmé, že věřitel chtěl„ vydělat“ na těchto dalších poplatcích, což ve svém souhrnu nelze hodnotit jinak než jako vysoce nemravné. Odvolací soud má za to, že sjednání úroku a veškerých těchto poplatků, které v souhrnu představují odměnu za půjčení peněžních prostředků, je v rozporu s dobrými mravy, a tudíž jde o ujednání neplatné (§ 580 o. z.). Jinými slovy řečeno, z okolností věci plyne, že bez sjednání tak vysokého„ souhrnného poplatku“ by věřitel peněžní prostředky žalovanému nepůjčil“.
8. I při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy je tedy nutné dle názoru zdejšího soudu dospět k takovému závěru, že nastalá nerovnováha vzájemných práv a povinností v případě, kdy za poskytnutí úvěru ve výši 12 000 Kč se spotřebitel zaváže k zaplacení celkové částky ve výši 21 816 Kč, je tak významná, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit v celku jako obecně nespravedlivé, když obecná ustanovení o. z., vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Lze přitom důvodně dovozovat, že žalobkyně by požadovanou částku úvěru žalovanému neposkytla a smlouvu by s ním neuzavřela, pokud by žalovaný na její podmínky nepřistoupil. Jenom výše součtu poplatku za zpracování a doručení úvěru a poplatku za hotovostní inkaso splátek v celkové částce 7 440 Kč činí 62 % samotné žalovanému poskytnuté úvěrové částky.
9. Zdejší soud tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pro její rozpor s dobrými mravy. Nárok žalobkyně tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. Žalovaný přijal od žalobkyně částku 12 000 Kč, aniž tu byl platný závazek, a proto má žalobkyně vůči žalovanému nárok na vrácení toho, co bylo plněno. Ze žalobního tvrzení, podloženého předloženými listinami, vyplývá, že žalovaný zaplatil pouze částku v celkové výši 3 100 Kč. Žalobkyně tak má z titulu vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému nárok na zaplacení částky ve výši rozdílu mezi částkou žalovanému poskytnutou (12 000 Kč) a částkou žalovaným zaplacenou (3 100 Kč), tj. nárok na zaplacení částky ve výši 8 900 Kč. Pokud se žalobkyně dále podanou žalobou domáhala přiznání zákonného úroku z prodlení z částky ve výši 18 716 Kč, lze žalobkyni přiznat tento úrok z prodlení v odpovídající výši 15 % ročně pouze z částky 8 900 Kč, když v případě bezdůvodného obohacení nastává splatnost dluhu na základě výzvy věřitele. V posuzované věci byla soudu jako jediná prokazatelná výzva k plnění předložena předžalobní výzva žalobkyně ze dne datum, kterou byla žalovanému poskytnuta k úhradě dlužné částky lhůta 7 dnů od jejího doručení. Žalobkyně v řízení doložila, že tato výzva byla žalovanému prostřednictvím pošty odeslána tohoto dne, tj. dne datum (středa). V souladu s ustanovením § 573 o. z. tak byla výzva doručena žalovanému třetí pracovní den po odeslání, tzn. dne datum (pondělí). Poskytnutá lhůta 7 dnů pak uplynula dnem datum a dnem následujícím, tj. dnem datum, se žalovaný mohl nejdříve dostat do prodlení. Podané žalobě tedy soud vyhověl v rozsahu částky 8 900 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně z této částky od datum do zaplacení (výrok I.). Nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení obecně vyplývá z ustanovení § 1970 o. z. Samotná výše úroku z prodlení je pak dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb. , účinným od 1. 1. 2014. Pro zaplacení byla žalovanému dle § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.
10. Ohledně zbývajících částek žalované jistiny v celkové výši 9 816 Kč (18 716 Kč – 8 900 Kč) a žalovaného příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení, požadovaných žalobkyní na podkladě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, pak byla žaloba zamítnuta (výrok II.), protože závazek k jejich úhradě nebyl platně sjednán.
11. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě měli oba účastníci ve věci úspěch pouze částečný s tím, že procesní úspěch žalovaného převyšuje úspěch žalobkyně. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, a proto bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.
12. V posuzovaném případě soud nevydal na návrh žalobkyně elektronický platební rozkaz, ale v řízení po jeho zahájení nařídil ústní jednání, a proto žalobkyni, která byla ve sporu více neúspěšnou a vůči žalovanému jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, stíhá s ohledem na výsledek řízení povinnost doplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech soudní poplatek z návrhu ve výši 200 Kč podle položky 2 bodu 2 Sazebníku poplatků. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši 800 Kč podle položky 2 bodu 1 písm. b) Sazebníku poplatků, když podle položky 2 bodu 2, ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. a) tohoto sazebníku, soudní poplatek činí částku 1 000 Kč. Žalobkyni tedy zbývá doplatit částku ve výši 200 Kč. Splatnost doplatku v tomto případě nastává uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé podle § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb. , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Pro jeho zaplacení pak byla rovněž stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení podáním ke zdejšímu soudu. O odvolání by rozhodoval Krajský soud v Plzni.
Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem dobrovolně splněna, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení exekuce či výkonu rozhodnutí.