Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
9 C 169/2022-50
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Evou Hankovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 22 529 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 130 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 7 130 Kč od datum do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč, splatných vždy k poslednímu dni kalendářního měsíce až do úplného zaplacení, a to počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, pod ztrátou výhody splátek.
II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 15 399 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 560 Kč od datum do zaplacení ve výši 11,75 % ročně, úrok 44,8 % ročně z částky 7 690 Kč od datum do zaplacení a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 540,98 Kč, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku doplatek soudního poplatku za řízení ve výši 227 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 130 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 7 130 Kč od [datum] do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč, splatných vždy k poslednímu dni kalendářního měsíce až do úplného zaplacení, a to počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, pod ztrátou výhody splátek. II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 15 399 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 560 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 11,75 % ročně, úrok 44,8 % ročně z částky 7 690 Kč od [datum] do zaplacení a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 540,98 Kč, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku doplatek soudního poplatku za řízení ve výši 227 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 22 529 Kč s příslušenstvím. právnická osoba, právní předchůdkyně žalobkyně, s žalovaným dne datum uzavřela smlouvu o zápůjčce, jejíž nedílnou součástí byly smluvní podmínky obsažené na stejném listu smlouvy, na podkladě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 10 000 Kč v hotovosti a žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně tuto částku vrátit spolu s částkou 9 709 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou 44,80 % ročně, odměnu za zpracování, doručení a flexibilní splácení a administrativní činnost a komfortní splácení, a to v 65 týdenních splátkách po 304 Kč, čemuž žalovaný nedostál a do postoupení pohledávky uhradil pouze částku 2 870 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení, vznikla mu povinnost uhradit dále smluvní pokutu 0,1 % denně z hodnoty dlužné částky, ohledně níž byl v prodlení (tuto žalobkyně požaduje ve výši kapitalizované ke dni datum a pouze ve výši 5 000 Kč), sankčních poplatků ve výši 1 500 Kč a dále kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení, který žalobkyně požaduje pouze ve výši 540,98 Kč (ke dni datum). Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum postoupena právní předchůdkyní žalobkyně na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno písemně dne datum. Ke dni postoupení činila výše pohledávky 23 069,98 Kč sestávající se z jistiny 7 690,09 Kč, poplatků za poskytnutí a správu úvěru ve výši 8 338,91 Kč, kapitalizované smluvní pokuty ve výši 5 000 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 540,98 Kč, sankčních poplatků ve výši 1 500 Kč, přičemž od tohoto data do sepisu žaloby žalovaný ničeho neuhradil. Žalobkyně tedy požaduje po žalovaném zaplacení celkové dlužné částky 22 529 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení 540,98 Kč, úroku ve výši 44,80 % ročně z částky 7 690,09 Kč ve od datum do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z 7 690,09 Kč od datum do zaplacení.
2. Právní předchůdkyně žalobkyně posoudila při uzavírání úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalovaného, tak, že prověřila výši závazků a platební morálku žalovaného, a to i z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, žalovaného a dalších informačních zdrojů nezávislých na žalovaném. Předchůdkyně žalobkyně nahlédla do registru BRKI, NRKI a SOLUS, ze kterých nezjistila žádné negativní informace, dále si žalovaného prověřila v interní databázi, insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí, kde neměl záznam, ověřila jej v databázi neplatných dokladů a jeho adresu ověřila v evidenci adres úřadů. Příjem žalovaného si ověřila a vyhodnotila na základě informací od žalovaného, které vycházely z dostupných historických informací, demografických dat, behaviorálních dat, jakož i z pracovní smlouvy, podle které byl zaměstnán od září rok s příjmem 24 943 Kč, který byl prověřen vázaným zástupcem předchůdkyně žalobkyně z doložených výplatních pásek za říjen a listopad rok. Vázaným zástupcem byl rovněž ověřen další čistý příjem domácnosti 13 000 Kč. Zároveň byl využit skóringový systém. Všechna data pak byla vyplněna do zákaznické karty, která se pořizuje před podpisem smlouvy a jejím podpisem žalovaný stvrzuje, že informace tam obsažené, jsou pravdivé. Stran výdajů byly posouzeny nejen ty sdělené žalovaným, ale i ty vycházející ze statistických dat a právních institutů (např. životní minimum), v neposlední řadě byly výdaje též zkoumány v souladu s vnitřními předpisy předchůdkyně žalobkyně. Žalovaný sdělil a bylo počítáno s výdaji 6 000 Kč. K tomu všemu žalobkyně nad rámec listin navrhla výslech vázané zástupkyně předchůdkyně žalobkyně, která úvěr sjednávala – jméno příjmení. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu předžalobní upomínkou, přesto však žalovaný dlužnou částku nezaplatil.
3. Žalovaný se k žalobě nejprve nevyjádřil. Soud ve věci nařídil jednání, jelikož žalobkyně nesouhlasila s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání. K jednání se nedostavila žalobkyně, jejíž neúčast omluvil její zástupce a souhlasil s tím, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti. Soud proto jednal v nepřítomnosti žalobkyně. Žalovaný u jednání pouze na dotaz zástupkyně žalobkyně uvedl, že by byl ochoten platit splátky, ale je evidován na úřadu práce. S ohledem na uvedené zástupkyně žalobkyně navrhla vydání rozsudku pro uznání, a aby soud umožnil hradit předmět řízení, jakož i náklady řízení v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč pod ztrátou výhody splátek. Při jednání soud provedl dokazování listinami (listiny označeny kurzivou), které předložila žalobkyně, a učinil z nich tento závěr o skutkovém stavu věci:
4. Listinou označenou jako Smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne datum a ze Smluvních podmínek, jako nedílné součásti této smlouvy, se právnická osoba dohodla se žalovaným, že mu tímto poskytuje částku 10 000 Kč v hotovosti, což žalovaný stvrdil podpisem na dohodě. Žalovaný se naproti tomu zavázal tuto částku vrátit a zaplatit anonymizováno poplatek 7 759 Kč, který byl vypočten jako součet úroku ve výši 3 093 Kč (úroková sazba 14 % ročně), částky 4 666 Kč za zpracování, garanci celkové ceny a péče o zákazníka, garanci neuplatnění pohledávky v případě smrti zákazníka, a navíc se žalovaný připojil k pojištění v jednorázové výši 1 950 Kč, z čehož vyplývá, že celková dlužná částka, kterou měl žalovaný zaplatit anonymizováno činila 19 709 Kč. Tuto částku se žalovaný zavázal zaplatit v 65 týdenních splátkách po 304 Kč s tím, že poslední splátka činí 253 Kč. Podle ujednání ve smlouvě se součástí smlouvy staly i Smluvní podmínky. Schopnost splácet byla zaznamenána do zákaznické karty ze dne datum, ve které žalovaný uvedl, že je svobodný, má základní vzdělání, žije v nájmu a nemá vyživovací povinnost. Do karty žalovaný uvedl, že je zaměstnán na pracovní smlouvu s příjmem 24 943 Kč a dále uvedl nespecifikovaný příjem domácnosti ve výši 13 000 Kč. Jako výdaje byly uvedeny jen celkové odhadované výdaje ve výši 6 000 Kč. Údaje o výdajích a příjmech si předchůdkyně žalobkyně měla dle karty ověřit z pracovní smlouvy a dvou výplatních pásek za měsíce říjen a listopad rok Ani jednu z listin však žalobkyně nepředložila. Žalovaného si předchůdkyně žalobkyně měla zkontrolovat i v Centrální evidenci exekucí, nicméně výpis založený do spisu (č. l. 24) je z data datum, tudíž z něj soud ani nic nezjišťoval. Jelikož předchůdkyně žalobkyně vyhodnotila žalovaného jako úvěruschopného, podepsala s žalovaným uváděnou dohodu a částku 10 000 Kč mu předala. Žalovaný pak postupně na svůj dluh uhradil celkem 2 870 Kč, nicméně splátky nehradil řádně a včas. Písemnou dohodou označenou jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne datum, včetně seznamu postupovaných pohledávek, právnická osoba prodala žalobkyni předmětnou pohledávku za žalovaným za sjednanou úplatu, přitom toto postoupení žalovanému oznámila původní věřitelka, a to dopisem ze dne datum (oznámení o postoupení pohledávek ze dne datum). Spolu s oznámením byla žalovanému zaslaná i výzva vyhotovená žalobkyní dne datum, ve které ho žalobkyně vyzvala k zaplacení dluhu, jehož výše ke dni datum činí 23 069,98 Kč, a poskytla mu k tomu lhůtu do datum (výzva k okamžitému splacení dluhu ze dne datum). Tato výzva a oznámení byly žalovanému odeslány dne datum (potvrzení o podání). Žalobkyně před podáním žaloby opět vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky dopisem ze dne datum, který dala do poštovní přepravy dne datum, s tím, že pokud dlužnou částku neuhradí, bude se žalobkyně pohledávky domáhat soudní cestou (předžalobní upomínka ze dne datum a potvrzení o podání).
5. Soud neprovedl výslech navržené svědkyně, vázané zástupkyně předchůdkyně žalobkyně, jelikož žalobkyně nespecifikovala, jaká konkrétní tvrzení má výpověď svědkyně prokázat. Dle žalobkyně vázaná zástupkyně ověřovala údaje o příjmu žalovaného a výdajích žalovaného na základě dokumentů, které jsou specifikované v zákaznické kartě, konkrétně pracovní smlouva a výplatní, avšak absentují tvrzení, o jaké konkrétní příjmy a jaké výdaje se jedná a co konkrétně by tedy měla výpověď vázané zástupkyně prokázat nad rámec toho, co je již uvedeno v kartě. Dle zákaznické karty navíc měla předchůdkyně žalobkyně pouze údaj o odhadovaných výdajích žalovaného, nikoliv o jeho konkrétních výdajích. Žalobkyně má povinnost tvrzení, které se nemůže zprostit navržením svědkyně, jejíž výpověď by snad měla nahrazovat tvrzení ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného.
6. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen„ ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
7. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
8. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle § 87 odst. 1 ZSU Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne datum smlouvu o zápůjčce podle § 2390 o. z. na základě, které se předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 10 000 Kč. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).
11. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, potažmo její právní předchůdkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.
12. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Předchůdkyně žalobkyně si nepočínala s náležitou odbornou péčí již při ověřování příjmů žalovaného, když se spolehla na výplatní pásky za pouhé 2 měsíce předcházející uzavření smlouvy a v dalším se spolehla pouze na statistický nástroj, aniž by od žalovaného požadovala např. výpisy z účtu za delší předcházející období, nebo další výplatní pásky. Předchůdkyně žalobkyně pak absolutně ničím nespecifikovala a už vůbec neověřila další udávaný příjem 13 000 Kč, u kterého ani ze zákaznické karty nevyplývá, z čeho konkrétně pochází. Pokud se jedná o výdaje, na jejich individuální ověření předchůdkyně žalobkyně zcela rezignovala a deklarované výdaje zjevně hodnotila pouze na základě statistických dat, případně připočetla částky podle svého uvážení (např. životní minimum podle zvláštního právního předpisu), aniž by se zabývala tím, jaké jsou reálné výdaje žalovaného a jak žalovaný sám nakládá se svými finančními prostředky. Není samozřejmostí, že osoba s určitými poměry, má stejné výdaje, jako jiná osoba se stejnými poměry. V dnešní době není nic jednoduššího než si od klientů vyžádat výpisy z účtu za přiměřené období předcházející smlouvě, výplatní pásky, SIPO, nájemní smlouvu apod., ze kterých bude možné zjistit alespoň pravidelné výdaje konkrétního klienta. Nelze přehlédnou, že výdaje ve výši 6 000 Kč za měsíc vzbuzují samy o sobě pochybnosti, že jsou výrazně podhodnoceny. Statistický nástroj je sice relevantním nástrojem, jak si ověřit úvěruschopnost klienta, nicméně pouze a jen jako nástroj doplňkový. Zbývá ještě dodat, že jelikož byla smlouva uzavřena za účinnosti ZSU, tak v § 78 odst. 2 písm. b) ZSU je stanovena povinnost uchovávat dokumenty sloužící pro zkoumání úvěruschopnosti. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr proto nebylo dle závěru soudu dostatečné a správné, proto právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce v souladu s § 87 odst. 1 ZSU za absolutně neplatné, protože v souladu s § 588 o. z. je soud povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet, neboť předmětná zápůjčka je v rozporu se zákonem. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá již např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. Dnes je tato skutečnost již výslovně zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. přitom nebyly předpoklady, neboť žalobkyně tvrdila všechny skutečnosti a předložila všechny důkazy, kterými disponovala ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného její právní předchůdkyní. Soud nerozhodoval na základě neunesení břemene důkazního nebo břemene tvrzení, ale na podkladě zjištěného skutkového stavu, který ve vztahu k úvěruschopnosti, vyhodnotil jako nedostatečný.
13. Pokud žalobkyně odkazovala na rozhodnutí jiných soudů ve věcech incidenčních sporů, tak tyto nejsou přiléhavé na projednávaný případ, když úvěrující společností byl bankovní subjekt, u něhož měl zároveň úvěrovaný vedený běžný účet a úvěrující společnost tak měla přehled o jeho příjmech i výdajích, což v tomto případě není stejná situace. Dále žalobkyně z uvedené judikatury Nejvyššího správního soudu a Nejvyššího soudu dovozovala pouze nutnost ověřit spotřebitelovy příjmy, nikoli jeho výdaje, avšak dle soudu takový závěr z judikatury nevyplývá, když ta naopak výslovně uvádí, že pro zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele nepostačují pouze informace od něj získané a využití údajů o životním a existenčním minimu je třeba porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými, ale nikoli pouze tvrzenými, informacemi o jeho příjmech a výdajích.
14. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi nimi posoudit ve smyslu § 87 ZSU. Žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdkyně poskytla žalovanému částku 10 000 Kč a žalovaný jí vrátil částku 2 870 Kč, pročež jí z tohoto důvodu dluží částku 7 130 Kč. Pro doplnění soud dodává, že právní předchůdkyně žalobkyně, jako postupitel, uzavřela se žalobkyní, jako postupníkem, platnou smlouvu o postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni, která je tak nyní aktivně legitimována k vymáhání pohledávky. Proto soud vyhověl žalobě co do zaplacení uvedené částky a zavázal žalovaného k jejímu zaplacení.
15. Žalobkyně v řízení prokázala, že žalovaný byl poprvé vyzván k uhrazení dlužné částky dopisem ze dne datum, kterým žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení dlužné částky do datum. Toto oznámení bylo dáno k poštovní přepravě dne datum. K doručení zásilky došlo třetí pracovní den (srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019-109), tj. dne datum. Od té doby měl žalovaný lhůtu do datum na to, aby dlužnou částku žalobkyni uhradil. Tuto lhůtu soud považoval za dostatečnou k tomu, aby si žalovaný finanční prostředky opatřil a předal je žalobkyni. Ode dne následujícího se žalovaný dostal do prodlení. Podle § 1970 o. z. má žalobkyně právo na úrok z prodlení z částky 7 130 Kč, a to ode dne datum. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě zákonného úroku z prodlení v zákonné výši, která ke dni prodlení činila výši 11,75 % ročně. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
16. Soud dodává, že ve věci nerozhodl rozsudkem pro uznání, jelikož žalovaný se k předmětu řízení a závazku samotnému v průběhu celého řízení nevyjádřil. Pouhé uvedení, že by byl ochoten platit splátky nelze bez dalšího považovat za uznání dluhu.
17. Lhůtu k plnění 3 dny od právní moci rozsudku soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovil žalovanému splátky, když s ohledem na jeho tvrzení, které nebylo nijak rozporováno, aktuálně není zaměstnán a se splátkou by mu museli pomáhat rodiče. Jelikož žalobkyně i žalovaný současně navrhli splátky po 1 000 Kč měsíčně, soud tomuto shodnému návrhu vyhověl. Pokud žalobkyně akceptovala splátky ve vztahu k celému předmětu řízení, lze předpokládat, že splátky ve stejné výši, ale k nižšímu dluhu pro ni rovněž nebudou zátěží. Pro případ že by žalovaný splátky řádně nesplácel, ztratí výhodu splátek, čímž je zachována rovnováha mezi zájmy žalobkyně a žalované.
18. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měl žalovaný úspěch částečný, oproti žalobkyni, jejíž úspěch byl jen s ohledem na požadované částky a kapitalizované příslušenství menší než úspěch žalovaného, když její žalobě bylo vyhověno pouze co do částky 7 130 Kč z celkových 22 529 Kč. Již z tohoto pohledu je tedy zřejmé, aniž by soud konkrétně kapitalizoval požadované a přiznané příslušenství ke dni vydání rozsudku (jak toto vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015), že procesně úspěšnější byl v daném řízení žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.
19. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 22 529 Kč s příslušenstvím domáhala nejprve vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 900 Kč. Elektronický platební rozkaz nebyl vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni soudní poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. b), tj. 5 % z částky (1 127 Kč), ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 227 Kč Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.