Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
48 C 10/2022
Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudkyní Mgr. Monikou Oliveriusovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 11 199,16 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 11 199,16 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 904,87 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 170,45 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 10 139,16 Kč jdoucím od 26. 5. 2022 do zaplacení, a s úrokem ve výši 11,75% ročně z částky 10 139,16 Kč, jdoucím od 26. 5. 2022 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 4 526,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 11 199,16 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 904,87 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 170,45 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 10 139,16 Kč jdoucím od 26. 5. 2022 do zaplacení, a s úrokem ve výši 11,75% ročně z částky 10 139,16 Kč, jdoucím od 26. 5. 2022 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 4 526,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 199,16 Kč s příslušenství uvedeným ve výroku č. I. tohoto rozsudku, a to na základě tvrzení, že s žalovaným dne 28. 7. 2011 uzavřela smlouvu o osobní kreditní kartě k účtu číslo bankovní účet, na základě které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr ke kreditní kartě až do výše 10 000 Kč, přičemž tento úvěr byl veden na č. účtu ke kreditní kartě č. bankovní účet. Úvěr byl sjednán s úrokovou sazbou 11,90% p.a. s tím, že úroková sazba se mohla měnit v souladu s čl. 3 Všeobecných obchodních podmínek žalobkyně a Podmínkami osobních kreditních karet, jež tvořily nedílnou součást úvěrové smlouvy. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet v měsíčních splátkách ve výši číslo vyčerpané jistiny úvěru, a to podle stavu ke dni vyhotovení výpisu z účtu ke kreditní kartě, přičemž minimální výše měsíční splátky činila 100 Kč. Žalovaný se dostal s plněním do prodlení, proto žalobkyně dne 10. 5. 2022 od smlouvy o osobní kreditní kartě odstoupila, přičemž odstoupení od smlouvy bylo žalovanému odesláno dne 11. 5. 2022 a doručeno dne 21. 5. 2022, a tedy k tomuto dni smlouva zanikla. K tomuto dni činila výše závazků žalovaného částku 13 195,48 Kč a sestávala se z jistiny 10 080,16 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 904,87 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 170,45 Kč, a poplatků ve výši 1 040 Kč. I nadále však měla žalobkyně nárok na úhradu úroku ve výši 11,75 % ročně z jistiny a úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z jistiny. Oba tyto úroky žalobkyně požadovala vedle sebe s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. 33 Odo 657/2005, podle jehož závěrů mají každý z těchto úroků odlišnou funkci. Žalovaný do dnešního dne ničeho neuhradil, ač byl o to upomínán.
2. Podáním ze dne 8. 11. 2022 žalobkyně doplnila žalobu tak, že před poskytnutím úvěru žalovanému s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, a to především z bankovních, nebankovních a ostatních registrů a databází a příjmů a výdajů žalovaného a jeho finančních rezerv, když zjistila, že žalovaný má kromě žalobkyně jeden další dluh ze smlouvy o finančním leasingu ze dne 17. 12. 2007 se souhrnnou měsíční splátkou ve výši 5 850 Kč, přičemž z registru žalobkyně ověřila, že žalovaný nebyl ke dni nahlížení do registru po splatnosti s plněním povinností z předmětné smlouvy a v závažném prodlení nebyl ani nikdy v minulosti, u žalovaného nebyl v registru SOLUS veden žádný negativní záznam, proti žalovanému nebylo zahájeno insolvenční řízení, žalovaný byl veden v živnostenském rejstříku s tím, že jeho živnostenské oprávnění vzniklo dne 20. 10. 2018 na dobu neurčitou, nezaniklo ani nebylo přerušeno, či nebyla dána překážka provozování živnosti, trvalý pobyt žalovaného se nenacházel na adrese obecního nebo městského úřadu, na základě čestného prohlášení ze dne 28. 7. 2011 ověřila žalobkyně, že jeho příjem ze závislé činnosti ve výši 19 650 Kč po zohlednění pravidelných výdajů je dostatečný pro splácení měsíční splátky ve výši 500 Kč s tím, že žalovaný byl od 1. 7. 2008 zaměstnán na dobu neurčitou u společnosti právnická osoba, jeho pravidelná mzda od této společnosti za posledních 7 měsíců činila v průměru 22 278,43 Kč, nadto měl v tomto období další příjmy v souhrnné výši 7 977 Kč a jeho pravidelné měsíční výdaje představovaly náklady na bydlení ve výši 3 500 Kč, ostatní výdaje 1 000 Kč a splátky dříve poskytnutých úvěrů ve výši 5 850 Kč.
3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.
4. Žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky, a proto se soud zprvu zabýval otázkou pravomoci a příslušnosti českého soudu a otázkou rozhodného práva. Soud na daný vztah – podle ustanovení § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen„ ZMPS“) – aplikoval co do určení příslušnosti úpravu obsaženou v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, a dospěl k závěru, že dle tohoto ustanovení je dána jeho pravomoc i příslušnost zdejšího soudu k rozhodnutí věci, neboť osoba, která má bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost může být žalována u soudů tohoto členského státu, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn (článek 4 a 7 nařízení č. 1215/2012). Podle článku 4 odst. 1 písm. b) nařízení (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy ze dne 17.6.2008 (Řím I) je rozhodným právem v daném případě právo České republiky, když sídlo poskytovatele služby (poskytnutí úvěru) se nachází na území České republiky.
4. Na základě listinných důkazů vzal soud za prokázaný tento skutkový stav věci.
5. Účastníci uzavřeli dne 28. 7. 2011 smlouvu o osobní kreditní kartě číslo jejíž součástí byly Všeobecné obchodní podmínky, Podmínky k osobním kreditním kartám, Oznámení banky a Sazebník (prokázáno Smlouvou o osobní kreditní kartě číslo Všeobecnými obchodními podmínkami, Podmínkami k osobním kreditním kartám, Oznámením banky, Sazebníkem žalobkyně a informacemi k doplňkovým službám k osobním kreditním kartám). Na základě této smlouvy žalobkyně žalovanému poskytla úvěr do limitu 10 000 Kč (úvěr byl veden na č. účtu ke kreditní kartě č. bankovní účet), ohledně kterého bylo dohodnuto, že bude žalovaným čerpán prostřednictvím kreditní karty, žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky splácet v měsíčních splátkách ve výši číslo vyčerpané jistiny úvěru, a to podle stavu ke dni vyhotovení výpisu z účtu ke kreditní kartě. Úvěr byl sjednán s úrokovou sazbou 19,90% p.a., přičemž tato byla s účinností od 6. 1. 2015 změněna na 21,99% p.a (prokázáno Smlouvou o osobní kreditní kartě číslo Oznámením banky). Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splatných závazků vůči žalobkyni, proto žalobkyně dopisem ze dne 10. 5. 2022 od smlouvy odstoupila, přičemž byl žalovaný vyrozuměn, že ke dni uplatnění práva na odstoupení všechny kreditní karty vydané na základě smlouvy uvedla na Stoplist (prokázáno upomínkou ze dne 30. 8. 2021, odstoupením od smlouvy ze dne 10. 5. 2022, včetně dodejky). K datu 21. 5. 2022 činila dlužná částka 13 195,48 Kč, z čehož částka 10 080,16 Kč představovala jistinu, částka 1 040 Kč poplatky, částka 1 904,87 Kč kapitalizovaný úrok a částka 170,45 Kč kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení (prokázáno bilancí úvěru ze dne 25. 5. 2022). Žalovaný, ačkoliv byl k úhradě dlužné částky vyzván předžalobní upomínkou ze dne 3. 6. 2022, do dnešního dne ničeho neuhradil (prokázáno předžalobní upomínkou ze dne 3. 6. 2022, včetně podacího archu). Žalobkyně zároveň prokázala, že před poskytnutím úvěru řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného když zjistila, že žalovaný má dostatečné příjmy pro splácení úvěru, měl jeden další dluh ze smlouvy o finančním leasingu se souhrnnou měsíční splátkou ve výši 5 850 Kč, u žalovaného nebyl v registru SOLUS veden žádný negativní záznam, výdaje žalovaného představovaly náklady na bydlení ve výši 3 500 Kč, ostatní výdaje 1 000 Kč, splátky dříve poskytnutých úvěrů ve výši 5 850 Kč a jeho příjmy v průměru 22 278,43Kč, nadto měl v daném období další příjmy v souhrnné výši 7 977 Kč (prokázáno informacemi o žalovaném ze dne 28. 7. 2011, čestným prohlášením ze dne 28. 7. 2011, bankovním výpisem na čl. 31, kopií občanského průkazu žalovaného, včetně potvrzení o přechodném pobytu, výsledkem aplikačního ratingu na čl. 46).
5. Ostatní důkazy předložené žalobkyní neobsahují skutečnosti nové či pro tuto věc relevantní.
6. Zaplacení dlužné částky, ani jiné skutečnosti významné z hlediska základu či výše žalobou uplatněného nároku nebyly tvrzeny, tedy ani prokázány.
7. Hmotněprávní posouzení v případě smlouvy o osobní kreditní kartě bylo založeno na právní úpravě občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen„ OZ“) účinné do 31. 12. 2013 (§ 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. - dále jen„ NOZ“), když smlouva o osobní kreditní kartě byla uzavřena za jeho účinnosti.
8. Podle § 497 zákona č. 513/1991, obchodního zákoníku, v tehdy platném znění (dále jen„ ObchZ“), smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
9. Podle § 502 odst. 1 ObchZ od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona.
10. Podle § 9 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
11. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona č. 257/2016 Sb.), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
12. Podle § 164 zákona č. 257/2016 Sb. platí, že není-li stanoveno jinak, řídí se práva a povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.
13. Podle § 168 zákona č. 257/2016 Sb. dostal-li se spotřebitel do prodlení s plněním povinností vyplývajících ze smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo ze smlouvy o zprostředkování spotřebitelského úvěru po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, použijí se namísto příslušných ustanovení smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo smlouvy o zprostředkování spotřebitelského úvěru, pokud jsou s tímto zákonem v rozporu, ustanovení § 122 až 124 a § 132, i když byla smlouva uzavřena přede dnem nabytí jeho účinnosti.
14. Podle § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. u dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší.
15. Podle Čl. II bodu 1. zákona č. 186/2020 Sb., jímž byl novelizován s účinností od 24. 4. 2020 zákon č. 257/2016 Sb., platí, že dostal-li se dlužník do prodlení s plněním povinností vyplývajících ze smlouvy o odložené platbě, peněžité zápůjčce, úvěru nebo obdobné finanční službě po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, použije se namísto příslušných ustanovení smlouvy, pokud jsou v rozporu s § 122 odst. 4 nebo 5 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, § 122 odst. 4 nebo 5 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, i když byla smlouva uzavřena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
16. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně. V řízení bylo provedeným dokazováním prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru podle § 497 a násl. ObchZ, na základě níž žalovanému vznikla povinnost vrátit poskytnutý úvěr i s dohodnutým úrokem z úvěru. Žalovaný tuto svou povinnost nesplnil řádně a včas, dostal se do prodlení a je povinen platit i úrok z prodlení v zákonné výši, tj. ve výši stanovené vládním nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (dle § 1970 NOZ).
17. Jak vyplývá z výše citovaných předpisům pak hodnocení splnění podmínek pro smlouvu o spotřebitelském úvěru je vzhledem k § 164 zák. č. 257/2016 Sb. posuzovat vzhledem k datu jejího uzavření podle zákona č. 145/2010 Sb., avšak otázku úroků vzhledem k přechodným ustanovením zák. č. 186/2020 Sb. podle § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., a to s ohledem na dobu vzniku prodlení žalovaného, která nastala až po účinnosti zákona č. 186/2020 Sb. Na základě výše uvedeného soud žalobě vyhověl (výrok I.).
18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 4 526,80 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ AT”), z tarifní hodnoty ve výši 11 199,16 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů (příprava a převzetí, předžalobní upomínka a návrh ve věci samé) uvedených v § 11 odst. 1 AT realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) AT, a jednoho úkonu dle § 6 odst. 1 a § 7 AT z tarifní hodnoty ve výši 11 199,16 Kč sestávající z částky 1 580 Kč za jeden úkon právní služby (účast na jednání u soudu) včetně jedné paušální náhrady výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 3 080 Kč ve výši 646,80 Kč. Aplikace ustanovení § 14b AT je v řešeném případě odůvodněna skutečností, že řízení bylo zahájeno k návrhu žalobkyně podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakované ve skutkově i právně obdobných věcech (např. v řízeních vedených u zdejšího soudu pod sp. zn. 36 C 277/2020, sp. zn. 21 C 382/2019, 22 C 11/2022 či 24 C 325/2021) a předmětem řízení je peněžitá částka nepřevyšující 50 000 Kč.
19. Lhůtu k plnění soud stanovil v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.), náhradu nákladů řízení pak na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu Praha-východ.
Nebude-li dobrovolně splněna povinnost uložená tímto rozsudkem, je možné se jejího splnění domáhat prostřednictvím soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.