Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
55 C 383/2021
Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Langhansem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený opatrovníkem příjmení jméno příjmení
sídlem adresa
o zaplacení 603 520,49 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 570 219 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Co do částky 29 781 Kč, kapitalizovaného úroku od 11. 9. 2019 do 18. 2. 2020 ve výši 25 143 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení od 11. 9. 2019 do 18. 2. 2020 ve výši 28 727,47 Kč, úroku ve výši 8,9 % ročně z částky 598 258,49 Kč od 19. 2. 2020 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 598 258,49 Kč od 19. 2. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Účastníci nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Ustanovenému opatrovníkovi žalovaného příjmení jméno příjmení se přiznává odměna za zastupování žalovaného ve výši 40 075,20 Kč.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 570 219 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Co do částky 29 781 Kč, kapitalizovaného úroku od 11. 9. 2019 do 18. 2. 2020 ve výši 25 143 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení od 11. 9. 2019 do 18. 2. 2020 ve výši 28 727,47 Kč, úroku ve výši 8,9 % ročně z částky 598 258,49 Kč od 19. 2. 2020 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 598 258,49 Kč od 19. 2. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Účastníci nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení. IV. Ustanovenému opatrovníkovi žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení] se přiznává odměna za zastupování žalovaného ve výši 40 075,20 Kč.
1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že uzavřela s žalovaným dne 11. 9. 2018 smlouvu, kterou účastníci označili jako„ smlouvu o úvěru číslo“ (dále též jen„ smlouva o úvěru“) na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému částku 600 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku splatit v pravidelných měsíčních splátkách po 7 649 Kč spolu se smluvním úrokem ve výši 8,90 % p. a. podle smlouvy o úvěru. Žalovaný poskytnutou částku nesplácel řádně a včas, proto došlo ke dni 1. 9. 2019 k zesplatnění. Ke dni podání žaloby činí dlužná částka celkem částku ve výši 603 520,49 Kč. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku. Přes upomínku žalovaný ničeho nezaplatil.
2. S ohledem na skutečnost, že soudu nebyl znám pobyt žalovaného, ustanovil soud žalovanému usnesením ze dne 26. 4. 2022, č. j. číslo jednací, opatrovníka příjmení jméno příjmení, se sídlem adresa.
3. Soud ve věci na den datum nařídil jednání, ke kterému se dostavil opatrovník žalovaného a zástupce žalobkyně. Opatrovník uvedl, že ve spise jsou založeny všechny dokumenty, které dokládají oprávněnost žalovaného nároku. Žalobkyně byla v souladu s § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) poučena, že nenavrhla důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného. K tomuto jí byla poskytnuta lhůta v délce 3 dnů od konání tohoto jednání. Žalobkyně v této lhůtě doložila soudu listin y, které mají osvědčovat, že byla ze strany žalobkyně zkoumána úvěruschopnost žalovaného.
4. Soud dále nařídil jednání, které se konalo dne datum, k němuž se dostavil opatrovník žalovaného a zástupce žalobkyně. Opatrovník žalovaného uvedl, že má za to, že nebyla dostatečně zkoumána úvěruschopnost žalovaného, proto by měla být smlouva o úvěru posouzena jako neplatná. Zástupce žalobkyně uvedl, že na žalobě trvá.
5. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, protože žalovaný je státním občanem Bulharské republiky. Soud nejprve zkoumal, zda je dána pravomoc českých soudů k projednání této věci. Podle čl. 4 odst. 1 a čl. 5 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, platí, že není-li stanoveno jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly. Pravomoc rozhodovat je tak dána českým soudům.
6. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav.
7. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena dne 11. 9. 2018 smlouva o úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému částku 600 000 Kč, a to převodem na úvěrový účet žalovaného č. bankovní účet. Ve smlouvě o úvěru si smluvní strany ujednaly, že žalovaný bude úvěr splácet měsíčními splátkami po 7 649 Kč spolu s úrokem ve výši 8,90 % ročně. (Zjištěno ze smlouvy o úvěru ze dne datum)
8. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas. Žalovaný celkem uhradil částku 29 781 Kč (Zjištěno z výpisu z úvěrového účtu č. bankovní účet)
9. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky. (Zjištěno z předžalobní výzvy k úhradě dluhu ze dne datum a podacího lístku)
10. Provedené důkazy soud zhodnotil z hlediska jejich pravosti a vypovídající hodnoty a posoudil je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti podle § 132 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) tak, aby mohl zjistit skutečný skutkový stav. Další důkazy soud neprováděl, neboť nebyly pro rozhodnutí ve věci podstatné.
11. Na základě zjištěných skutečností dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru. Na základě smlouvy o úvěru poskytla žalobkyně žalovanému finanční prostředky, a to převodem na úvěrový účet žalovaného. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit v pravidelných měsíčních splátkách, a to spolu s úrokem. Žalovaný svůj dluh řádně a včas nesplácel. Celkem žalovaný uhradil částku 29 781 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky předžalobní výzvou.
12. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto.
13. Jelikož předmětem řízení je nárok vyplývající ze závazkového vztahu, aplikoval soud pro určení rozhodného práva nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), přičemž dle čl. 6 je rozhodným právem právo české.
14. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
15. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (dále též jen„ ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
16. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.
17. Podle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2, věta první).
18. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
19. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 11. 9. 2018 uzavřena smlouva, kterou soud kvalifikuje jako smlouvu o úvěru podle § 2395 an. o. z., přičemž žalovaný ji uzavřel mimo souvislost se svým podnikáním či samostatným výkonem zaměstnání, a tedy s ohledem na spotřebitelský charakter této smlouvy aplikuje se rovněž zákon č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. K tomu soud uvádí, že žalobkyni byla poskytnuta lhůta k doplnění dokazování týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného, což však dostatečně nedoplnila.
20. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , Nejvyšší soud konstatoval, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“
21. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , v něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015 -39, či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další). Podle nich součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel úvěru má tudíž„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“
22. Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s.r.o. v. GK. Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Dále nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
23. V právě souzeném případě není zřejmé, podle jakých podkladů, žalobkyně posuzovala majetkovou situaci žalovaného. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by žalobkyně činila sama aktivně dostatečné kroky za účelem přezkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Z ničeho ani nevyplývá, že by žalovaný byl prověřen prostřednictvím insolvenčního rejstříku bankovního i nebankovního registru klientských informací a s jakým výsledkem a z jakých konkrétních informacích o majetkových poměrech žalobkyně při poskytování úvěru u žalovaného vycházela. Pokud žalobkyně listin y, které by dokazovaly prověření úvěruschopnosti žalovaného, soudu nepředložila z toho důvodu, že je nemá, odkazuje soud na zákon o spotřebitelském úvěru, který ukládá poskytovateli uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly (§ 78 odst. 1 , odst. 2 písm. b), odst. 4 ZoSÚ). Žalobkyně sice soudu doložila výpis z bankovního účtu žalovaného, potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu a dokument označený jako„ posouzení úvěruschopnosti klienta“, ale z těchto listin vyplývají pouze příjmy žalovaného, které činí 24 243 Kč měsíčně. Z listin y označené jako„ posouzení úvěruschopnosti klienta“ pak vyplývá, že žalovaný měl měsíční výdaje ve výši 0 Kč a nájemné ve výši 1 000 Kč, což soud považuje za pouze formální a neúplnou informaci; pokud by tomu tak skutečně bylo, tak žalobkyně soudu nedoložila listin y, které by tato tvrzení dokazovala (např. nájemní smlouvu a další). Podle soudu tedy není zřejmé, zda a jaké dokumenty nezbytné k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného byly žalobkyni skutečně předloženy a jaké údaje obsahovaly. Jinými slovy řečeno, při nepředložení dokladů, kterými měly být náležitě a úplně prověřeny majetkové poměry žalovaného (jako spotřebitele) před poskytnutím úvěru, má soud nadále za neprokázané, zda k prověření úvěruschopnosti žalovaného došlo. Na základě těchto úvah soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti podle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy neposoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr (spotřebitelský úvěr), a přesto mu poskytla spotřebitelský úvěr. S ohledem na to je tato smlouva o úvěru neplatná (§ 87 odst. 1 a 86 odst. 1 ZoSÚ).
24. Žalobkyně má tedy vůči žalovanému právo toliko na to, aby jí zaplatil zůstatek (nesplacenou část jistiny) poskytnutých finančních prostředků z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.
25. Z údajů poskytnutých žalobkyní vyplývá, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 600 000 Kč a zaplatil žalobkyni částku ve výši 29 781 Kč, proto nesplacená část jistiny představuje částku 570 219 Kč.
26. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021 , má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou část jistiny úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Rozhodnutí o době splatnosti ponechali účastníci na soudu. Soud neměl možnost zkoumat poměry dlužníka, k dohodě mezi účastníky nedošlo. V souladu s posledně citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu rozhodl soud tak, že lhůtu k vrácení nesplacené části jistiny ztotožnil s lhůtou pariční.
27. Na základě výše uvedeného soud žalobě co do částky 570 219 vyhověl. Ve zbylém rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
28. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , protože žalobkyně a žalovaná měly ve věci úspěch jen částečný a jejich úspěch resp. neúspěch byl stejný; soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
29. Soud přiznal ustanovenému opatrovníkovi žalovaného za poskytnuté právní služby odměnu ve výši 40 075,20 Kč, která se skládá z následujících úkonů podle § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, účast na jednání soudu dne 1. 2. 2023 a dne 16. 2. 2023), náleží mu podle § 7 a. t. odměna za zastupování žalovaného stanovená z tarifní hodnoty (603 520,49 Kč) stanovené podle § 7 a. t. ve výši 10 740 Kč za každý ze tří úkonů právní služby. Opatrovníkovi dále náleží částka 900 Kč jako náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 a. t. (3 x režijní paušál à 300 Kč). Opatrovník je plátcem DPH, proto mu soud přiznal DPH ve výši 21 % z částky 33 120 Kč, které činí 6 955,20 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.