Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
10 C 41/2023
Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 38 250 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba o zaplacení částky ve výši 38 250 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 5 783,84 Kč a úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 23 250 Kč od 7. 6. 2022 do zaplacení a, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba o zaplacení částky ve výši 38 250 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 5 783,84 Kč a úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 23 250 Kč od 7. 6. 2022 do zaplacení a, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 26. 10. 2022 domáhala zaplacení částky v celkové výši 38 250 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba, IČO, sídlem adresa, PSČ obec (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela dne 24. 8. 2018 s žalovaným Smlouvu o úvěru číslo jejíž součástí byl Předpis splátek. Na základě této smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému v hotovosti částku ve výši 30 000 Kč, kterou žalovaný převzal při podpisu smlouvy. Žalovaný se tuto částku zavázal žalobkyni vrátit a zaplatit i příslušenství úvěru ve výši 25 800 Kč představující kapitalizovaný smluvní úrok, poplatek za správu úvěru, případně poplatek za uzavření smlouvy a poplatek za hotovostní inkaso splátek. Celkovou částku ve výši 55 800 Kč byl žalovaný povinen uhradit ve 14 měsíčních splátkách po 3 985,71 Kč, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž byla smlouva uzavřena a konče dnem 24. 10. 2019. Žalobkyně dále uvedla, že prověřila bonitu žalovaného na základě údajů poskytnutých žalovaným. Žalovaný však sjednanou částku neuhradil řádně a včas. Žalovaný na dluh uhradil částku 32 550 Kč, která odpovídá osmi řádně uhrazeným splátkám, čímž mu vznikla povinnost uhradit právní předchůdkyni žalobkyně smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení, a to od 1. dne prodlení po splatnosti poslední splátky úvěru, tj. od 25. 10. 2019 do 31. 7. 2021. Žalobkyně dále uvedla, že ke dni 28. 9. 2018 byla část závodu právní předchůdkyně žalobkyně převedena na společnost právnická osoba, IČO, která se tak stala věřitelem předmětné pohledávky za žalovaným. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena ze společnosti právnická osoba, IČO na žalobkyni na základě rámcové smlouvy o postupování pohledávek ze dne 4. 4. 2022 ve spojení s dílčí smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 3. 6. 2022, a to s účinností ke dni 6. 6. 2022, o čemž byl žalovaný písemně informován dne 21. 6. 2022. Ode dne postoupení pohledávky neuhradil žalovaný na svůj dluh ničeho. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky ve výši celkem 38 250 Kč, která sestávala z jistiny ve výši 23 250 Kč, smluvní pokuty ve výši 15 000 Kč a z kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 5 783,84 Kč za dobu od 25. 10. 2019 do 20. 4. 2022. Dále žalobkyně požadovala s ohledem na prodlení žalovaného úrok z prodlení z dlužné jistiny ve výši 23 500 Kč ode dne následujícího po účinnosti postoupení pohledávky tj. od 7. 6. 2022 do zaplacení. Před podáním žaloby žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu výzvou ze dne 3. 10. 2022. Žalovaný na výzvu nereagoval.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud podle ustanovení § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř. “) vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda s tímto postupem souhlasí, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalovaný na výzvu nereagoval a žalobkyně vyjádřila svůj souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v žalobě. Z tohoto důvodu soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.
4. Soud ze spisového materiálu zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti:
5. Ze Smlouvy o úvěru číslo ze dne 24. 8. 2018 včetně Předpisu splátek, z Formuláře pro Standartní informace o spotřebitelském úvěru a z obchodního rejstříku společnosti právnická osoba soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba, IČO, uzavřela se žalovaným dne 24. 8. 2018 smlouvu o úvěru, na základě které tato právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 30 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se zavázal tuto částku právní předchůdkyni žalobkyně vrátit a zaplatit i celkové náklady úvěru ve výši 24 600 Kč Celkem měl žalovaný zaplatit částku 54 600 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 3 900 Kč splatných vždy k 24. dni v kalendářním měsíci. Ze žádosti o úvěr ze dne 24. 8. 2018 a finanční analýzy vyplývá, že žalovaný uvedl, že je svobodný, žije v nájmu s další osobou, a to s paní příjmení, jejíž měsíční příjem měl činit 12 027 Kč. Žalovaný měl být zaměstnán na dobu neurčitou u právnická osoba, IČO a jeho měsíční příjem měl činit 12 452 Kč měsíčně. Celkový příjem domácnosti žalovaného tak měl být ve výši 24 479 Kč. Výdaje žalovaného měly představovat náklady na bydlení ve výši 8 500 Kč a na stravu ve výši 2 000 Kč.
6. Podle listin y označené jako credit scoring bylo žalovanému mezi 31 až 65 let, měl nájemní bydlení (viz rovněž Smlouva o nájmu) a neměl mít další úvěr nebo SMART půjčku. Z tohoto důvodu bylo uzavřeno, že žalovanému lze poskytnout úvěr až do výše 70 000 Kč.
7. Ze smlouvy o nájmu soud zjistil, že žalovaný se zavázal hradit nájemné ve výši 3 200 Kč měsíčně a zálohy na služby ve výši 5 300 Kč měsíčně. Nájem byl uzavřen na dobu určitou od 1. 9. 2012 do 31. 8. 2015 s možností jeho prodloužení po dohodě smluvních stran.
8. Z potvrzení právnická osoba a.s. obec vyplynulo, že základní mzda žalovaného byla 88,60 Kč na hodinu.
9. Z výpisu z účtu vedeného na jméno jméno příjmení soud zjistil, že zůstatek na účtu v květnu 2018 vykazoval zápornou hodnotu – 6 265,87 Kč a na účet byla připsána platba ve výši 12 462 Kč od ČSSZ jako nemocenská. Z této částky bylo sraženo na exekuce 7 588 Kč. Z výpisu z účtu na jméno jméno příjmení z června 2018 je zřejmé, že jmenované byla připsána na účet částka 12 027 Kč rovněž jako nemocenská. Z této částky byla rovněž sražena čtyřmístná částka na exekuce, nicméně doklad je blíže nečitelný. Z oznámení od ČSSZ ze dne 27. 12. 2017 vyplývá, že od ledna 2018 byl paní, jejíž jméno bylo začerněno, bydlící na adrese adresa. Z transakční historie předložené žalobkyní vyplývá, že žalovaný na smlouvu číslo zaplatil celkem 31 350 Kč ve 22 hotovostních platbách.
10. Z notářského zápisu č. NZ číslo číslo, spisová značka ze dne 27. 9. 2018 a výpisu z obchodního rejstříku společnosti právnická osoba, soud zjistil, že ke dni 28. 9. 2018 byla část závodu právní předchůdkyně žalobkyně, společnosti právnická osoba, IČO, převedena na společnost právnická osoba, IČO Rámcové smlouvy o postupování pohledávek ze dne 4. 4. 2022 včetně jejího dodatku číslo z potvrzení o převodní transakci vystavené právnická osoba, a z Dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 6. 2022 vzal soud za prokázané, že pohledávka za žalovaným byla s účinností ke dni 6. 6. 2022 postoupena včetně příslušenství ze společnosti právnická osoba na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 21. 6. 2022 ve spojení s podacím archem ze dne 23. 6. 2022 soud zjistil, že žalovaný byl informován o postoupení pohledávky a současně byl vyzván k jeho zaplacení do 10 dnů od obdržení oznámení.
11. Z předžalobní výzvy k plnění ze dne 3. 10. 2022 ve spojení s poštovním podacím archem ze dne 5. 10. 2022 vyplývá, že žalovaný byl žalobkyní před podáním žaloby vyzván k úhradě dlužné částky v dodatečné lhůtě do 14. 10. 2022.
12. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 24. 8. 2018 smlouvu o úvěru číslo na základě které byla žalovanému poskytnuta finanční částka ve výši 30 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti téhož dne po podpisu smlouvy. Poskytnuté finanční prostředky se měl žalovaný zavázat právní předchůdkyni žalobkyně, společnosti právnická osoba, IČO, zaplatit ve 14 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 900 Kč, spolu s náklady úvěru ve výši 24 600 Kč, celkem tedy částku 54 600 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného a vycházela z údajů, které žalovaný uvedl v žádosti o úvěr a z předložených dokladů. Žalovaný na smlouvu číslo uhradil celkem 31 350 Kč. Pohledávka za žalovaným měla být převedena ze společnosti právnická osoba, IČO, na společnost právnická osoba, IČO, která ji pak měla postoupit žalobkyni. Žalovaný byl o této skutečnosti písemně vyrozuměn dopisem ze dne 21. 6. 2022.
13. Při právním posouzení soud vycházel z § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
14. Soud ve smyslu § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
15. Podle § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen
16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon o spotřebitelském úvěru “) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
17. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
18. Podle § 1879 a násl. o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.
19. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba není důvodná, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes písemnou výzvu soudu učiněnou žalobkyni z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně dostatečným způsobem posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. V tomto směru sice nelze klást žalobkyni k tíži, jestliže primárně vycházela z údajů poskytnutých samotným žalovaným, pokud však tyto údaje již samy o sobě, ve svém souhrnu vyvolávají důvodné pochybnosti o schopnosti žadatele úvěr splácet, je poskytnutí úvěru projevem nedostačené pečlivosti poskytovatele. Rovněž tak je třeba v tomto směru klást poskytovateli úvěru k tíži, pokud žadatelem sdělené údaje vyvolávají důvodné pochybnosti o své správnosti, přičemž poskytovatel úvěru nepřistoupí k ověření těchto údajů z jiných zdrojů. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že celkový příjem jeho domácnosti byl ve výši 24 479 Kč, jeho mzda činila 12 027 Kč a příjem spolužijící osoby paní příjmení byl 12 452 Kč. Z předloženého výpisu z účtu však vyplývá, že žalovaný svůj příjem nedoložil, neboť výpisy z účtu znějí na jméno paní jméno příjmení, a nikoliv žalovaného. V případě, že paní příjmení žila se žalovaným ve společné domácnosti, pak již z výpisu z účtu za květen 2018 je zřejmé, že tento vykazoval zápornou hodnotu – 6 265,87 Kč. Z obou příjmů paní příjmení pak byla srážena exekuce, přičemž v květnu pak paní příjmení zůstaly finanční prostředky pouze ve výši 4 874 Kč Náklady na bydlení žalovaného a paní příjmení pak měly činit 8 500 Kč měsíčně. Právní předchůdkyně žalobkyně se nezabývala dalšími výdaji žalovaného, např. na ošacení a stravu a nezkoumala ani, zda žalovaný nemá další závazky. Právní předchůdkyně žalobkyně rovněž neprověřila úvěruschopnost žalovaného ani jeho lustrací v dostupných registrech, jako například SOLUS, NRKI, Centrální evidenci exekucí či ISIR. Soud naopak z úřední činnosti zjistil, že u zdejšího soudu byla vedena minimálně 3 exekuční řízení na osobu žalovaného jako na povinného. Údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr tak nepůsobí věrohodně, neboť již částka ve výši 2 000 Kč představující výdaje na jídlo, nemůže být pro dvě osoby dostačující. Z těchto skutečností lze proto dovodit, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečným způsobem neposuzovala úvěruschopnost žalovaného a tedy není zřejmé, že žalovaný měl dostatek finančních prostředků. Žalobkyně tak řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.
20. Protože před uzavřením smlouvy se žalovaným nebyla dostatečně prověřena jeho schopnost splácet úvěr, je uzavřená smlouva neplatné dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o.z..
21. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019 - 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011 , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.
22. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 ), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.
23. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, a zároveň, že žalovaný již před podáním žaloby zaplatil na smlouvu číslo celkem 31 350 Kč, tedy částku převyšující poskytnutou výši úvěru ve výši 30 000 Kč, dospěl soud k závěru, že ani nedošlo k platnému převodu pohledávky na společnost právnická osoba, IČO, a následnému postoupení pohledávky na žalobkyni. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl v celém rozsahu, jelikož žalovaný se ani bezdůvodně neobohatil na úkor právní předchůdkyně žalobkyně (výrok I. rozsudku).
24. Výrok II rozsudku o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o.s.ř. , neboť žalovaný měl ve věci plný úspěch a příslušela by mu náhrada účelně vynaložených nákladů řízení v plné výši. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníku nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze navrhnout výkon rozhodnutí (exekuci).