Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2126/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajky), a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele M. N., právně zastoupeného JUDr. Petrou Fenikovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2026 č. j. 4 Tdo 269/2026-2198, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. října 2025 č. j. 8 To 56/2025-2056, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2025 č. j. 47 T 7/2024-1931, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných , 36 odst. 1, a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 10. 3. 2025 č. j. -1931 uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle , odst. 3 písm. a) ve spolupachatelství podle . Za to byl odsouzen podle k trestu odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Dále byl stěžovateli podle , odst. 4 uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního a kontrolního orgánu právnických osob a funkce prokuristy, jakož i obdobné činnosti vykonávané na základě plné moci na dobu 6 let a 6 měsíců. A podle byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci, a to spoluvlastnického podílu ve výši 1/2 pozemku parcelní číslo st. X1, jehož součástí je jiná stavba č. p. X2, obec Z., pozemku parcelní číslo X3, pozemku parcelní číslo X4, vše vedeno na listu vlastnictví č. X5 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov, katastrální území Lštění, nemovitosti ve výši 1/2 spoluvlastnického podílu stěžovatele. Odvolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítnuto. A jeho dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 5. 2026 č. j. -2198, odmítl.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s jeho námitkami, rozhodnutí vykazují znaky svévole a nejsou řádně a přesvědčivě odůvodněna. Stěžovatel namítá také extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů prvního i druhého stupně. Přístup obecných soudů k věci svědčí dle stěžovatele o svévolném hodnocení důkazů a nepřípustné deformaci důkazů. Městský soud podle něj namísto doplnění dokazování vyšel z domněnek a jako vadu vytýká soudům stěžovatel taktéž opomenuté a neprovedené důkazy. Kromě toho se soudy dopustily porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo. Neobjasněné skutečnosti byly systematicky vykládány v jeho neprospěch. Nejvyšší soud pak podle stěžovatele postupoval formalisticky. Kromě toho namítá, že výrok o propadnutí věci představuje nepřiměřený zásah do jeho vlastnického práva, který nebyl založen na dostatečně zjištěném skutkovém podkladě, ani řádně odůvodněn. Jde o nemovitost sloužící k bydlení, a proto je třeba zohlednit i související aspekt ochrany soukromého a rodinného života. Soudy se také nezabývaly otázkou vztahu mezi uloženým trestem propadnutí věci a výrokem o náhradě škody ve prospěch poškozené České republiky. Stěžovatel současně v ústavní stížnosti navrhuje, aby byla odložena vykonatelnost napadených rozhodnutí.

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

5. Pro přehlednost je třeba uvést, že podstatou trestné činnosti, které se dopustil stěžovatel, bylo, že (spolu s dalším odsouzeným) v nákladech obchodní společnosti A (dnes B; dále jen "B") vykazoval fiktivní faktury přijaté od zahraniční právnické osoby C (dále jen "C") za neexistující plnění (data pro software), a tyto falešné náklady uvedl do daňových přiznání s cílem zkrátit daň z příjmů právnických osob.

6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Především městský soud jako soud prvního stupně provedl dokazování v odpovídajícím rozsahu, pečlivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele, a vysvětlil, na jakém základě staví závěr, že plnění, která společnost B fakturovala, neexistovala. Závěry učiněné městským soudem ohledně viny stěžovatele jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a odvoditelné z provedených důkazů. Z napadeného rozsudku městského soudu ani z dalších napadených rozhodnutí nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly skutkový děj tzv. libovolně, na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či ničím nepodložených domněnek a spekulací. Naopak, k závěru o stěžovatelově vině dospěly na základě uzavřeného vnitřně koherentního řetězce důkazů, přičemž dostatečně zohlednily veškeré relevantní skutečnosti a odůvodnění jimi učiněných závěrů je logické a nevykazuje znaky svévole. Jak vysvětlil stěžovateli také Nejvyšší soud, z podkladů předložených stěžovatelem (a druhým odsouzeným) nelze dovodit, že by jim zahraniční společnost C fakticky poskytla služby či dodávku dat pro jejich software. Spolupráce mezi společnostmi B a C byla fiktivní a C žádné reálné plnění neposkytovala. Závěry soudů vycházejí z řady zjištěných skutečností, zejména z poznatků o společnosti C, u níž nebyly dohledány žádné informace o podnikatelské činnosti, z absence jakékoli komunikace mezi B a C, či ze zcela nestandardního nakládání s finančními prostředky. Z provedeného dokazování také vyplynulo, že stěžovatel a druhý odsouzený neměli povědomí o organizační struktuře ani fungování společnosti C a nedisponovali na ni žádným kontaktem (bod 23. usnesení Nejvyššího soudu). Námitky stěžovatele směřující k nedostatečnosti dokazování, svévoli v postupu obecných soudů a k porušení zásady presumpce neviny je proto vzhledem k uvedenému třeba odmítnout.

7. Pokud jde o uložení trestu propadnutí věci stěžovateli, Ústavní soud ani v tomto ohledu nespatřuje porušení základních práv stěžovatele. K uložení trestu propadnutí věci (spoluvlastnického podílu na specifikované nemovitosti ve výši 1/2) byly splněny zákonné předpoklady, jak stěžovateli vysvětlil i Nejvyšší soud, který uvedl, že stěžovatel nabyl spoluvlastnický podíl po spáchání trestné činnosti a je zde dána časová a věcná souvislost s nabytím této věci za věc tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti. Tvrdil-li stěžovatel, že mu manželka dne 7. 9. 2021 (tedy také v době po spáchání trestné činnosti) poskytla zápůjčku odpovídající polovině kupní ceny nemovitosti, pak ani takové tvrzení nezpochybňuje závěr, že dluh stěžovatele byl alespoň částečně hrazen z výnosů z trestné činnosti (bod 35. usnesení Nejvyššího soudu).

8. K tvrzeným nedostatkům v odůvodnění napadených rozhodnutí ve vztahu k trestu propadnutí věci Ústavní soud konstatuje, že by odůvodnění tohoto druhu trestu mohla být obsáhlejší. Nicméně lze z nich seznat, že uložený trest plní svůj preventivní i sankční účel, postihuje pouze stěžovatele coby pachatele (nikoli majetek jeho manželky) a byl uložen v souladu se zákonem (viz výše). Pokud jde o upozornění stěžovatele na nutnost zvážení souvisejícího aspektu ochrany soukromého a rodinného života, neboť jde o nemovitost sloužící k bydlení, Ústavní soud z registru obyvatel zjistil, že stěžovatel má nemovitost, které se trest odnětí věci týká, uvedenu jako adresu místa pobytu, nicméně podstatnější je fakt, že argumentace soukromým a rodinným životem stěžovatele se poprvé objevila až v ústavní stížnosti. Ústavní soud se jí proto nemohl zabývat vzhledem k zásadě subsidiarity ústavní stížnosti a nadto se stěžovatel k problematice jeho bydlení nijak podrobně nevyjadřuje, pouze v jedné větě odkazuje na nutnost zvážení soukromého a rodinného života. Vzhledem k okolnostem tedy v nyní posuzovaném případě odůvodnění napadených rozhodnutí i přes svou relativní stručnost obstojí.

9. Nakonec k tvrzení stěžovatele, že se soudy nevěnovaly vztahu mezi uložením povinnosti k náhradě škody a trestem propadnutí věci Ústavní soud uvádí, že tím se soudy zabývat nemusely. Jak je patrné z koncepce trestního rozsudku, jedná se o dva odlišné výroky - o trestu a o náhradě škody - plnící odlišné funkce. Trest propadnutí věci není odvislý od výroku o náhradě škody a naopak.

10. Ústavní soud tak uzavírá, že obecné soudy neporušily ústavně zaručená práva stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odklad vykonatelnosti jakožto návrhu akcesorickém Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť bezodkladně rozhodl o samotné ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. září 2026

Dita Řepková v. r.

předsedkyně senátu