Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
35 A 42/2026 - 80.pdf
PDF · 0 B
No categories available
35 A 42/2026 - 80
Legal thesis
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Šmakalem ve věci
žalobce:
B. L.
toho času v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty,
zastoupený advokátem Mgr. Tomášem Verčimákem,
sídlem Dřevná 382/2, Praha,
proti
žalovanému:
Ministerstvo vnitra,
sídlem Nad Štolou 936/3, Praha,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-933/BA-BA01-BA03-Z-2026 ze dne 28. 7. 2026,
takto:
I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. OAM-933/BA-BA01-BA03-Z-2026 ze dne 28. 7. 2026 se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Ministerstvo vnitra je povinno nahradit žalobci náklady řízení ve výši 12 269,40 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Tomáše Verčimáka.
Odůvodnění:
1. V této věci se soud zabýval zajištěním bývalého držitele oprávnění pobytu za účelem dočasné ochrany, který po zániku jeho platnosti opakovaně požádal o mezinárodní ochranu. Jednak soud shledal, že ve skutkových poměrech případu nebylo možno na žádost pohlížet jako účelovou, jednak že zvláštní pravidla zaměřená proti držitelům dočasné ochrany mohou ztížit či dokonce vyloučit možnost zajištění, a to bez ohledu na skutkovou situaci na Ukrajině.
I. Řízení před žalovaným
2. Žalobce byl dne 19. 7. 2026 zajištěn za účelem vycestování. Dne 23. 7. 2026 podal v zařízení pro zajištění cizinců žádost o udělení mezinárodní ochrany.
3. Rozhodnutím ze dne 28. 7. 2026 jej žalovaný zajistil podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, neboť dospěl k závěru, že je nebezpečí, že by žalobce mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o vycestování. Dobu zajištění žalovaný stanovil na 110 dnů s tím, že po této době lze předpokládat nabytí právní moci rozhodnutí o mezinárodní ochraně.
4. Žalobce je veden v Schengenském informačním systému (SIS) jako státní příslušník země, na kterého se vztahuje rozhodnutí o navrácení s platností do 24. 4. 2029 a zadávajícím státem je Česká republika. Žalobce se také nachází v evidenci nežádoucích osob. Dne 22. 4. 2026 bylo žalobci uloženo správní vyhoštění na dobu 6 měsíců. Žalobce měl do 4. 6. 2026 vycestovat z území členských států EU, což neučinil. Žalobce dříve pobýval na území České republiky na základě dočasné ochrany. Ta mu ale ke dni 31. 3. 2026 skončila. Žalobce dne 28. 5. 2026 žádal o udělení mezinárodní ochrany v Zastávce u Brna, řízení však bylo přerušeno z důvodu udělení dočasné ochrany. Žalobce není v České republice nikde hlášen k pobytu. Dle svých slov má finanční prostředky na vycestování ze země, z dlouhodobého hlediska se ale jedná o nedostačující částku na pobyt. Finanční prostředky si ani není schopen legální cestou obstarat. Nelze tedy očekávat, že by byl dostupný pro účely pobytových kontrol nebo že by plnil povinnost hlásit se na policii. Povinnost setrvat v přijímacím či pobytovém středisku otevřeného typu by neuposlechl, což lze dovodit z jeho předchozího protiprávního jednání. Podle žalovaného tedy žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu až v reakci na zajištění ze strany policie a hrozbu nuceného návratu do vlasti, jinak by pro to neměl důvod. Možnost uložení zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu žalovaný vyloučil právě pro předpokládatelný nedostatek spolupráce žalobce se státními orgány. Žalovaný uvedl, že žalobce pochází z města Izjum v Charkovské oblasti, která je zasažena boji. Žalobce se ale může přestěhovat do bezpečnější části Ukrajiny. Jeho vycestování je v případě zamítnutí jeho žádosti o mezinárodní ochranu více než pravděpodobné.
II. Řízení před soudem
5. Proti rozhodnutí žalovaného o zajištění žalobce brojil žalobou. Žalobce měl za to, že v jeho případě nebylo vycestování na Ukrajinu možné. Žalovaný se otázce realizace vyhoštění nevěnoval dostatečně. Nezhodnotil aktuální informace o bezpečnostní situaci na Ukrajině, ani aktuální judikaturu správních soudů. Napadené rozhodnutí neobsahuje konkrétní informace a podklady, z nichž by žalovaný dovodil reálnost vyhoštění. Žalobce byl do konce března roku 2026 držitelem dočasné ochrany. Znovu o ni požádal dne 4. 8. 2026. Nebylo tedy možné dospět k závěru, že o mezinárodní ochranu mohl požádat dříve. Žalobce dále navrhl provedení účastnického výslechu. Žalovaný měl přistoupit k uložení zvláštních opatření.
6. Žalovaný považoval žalobu za nedůvodnou. Případná realizace vyhoštění státních příslušníků Ukrajiny není kategoricky vyloučena, což potvrzuje i judikatura. Žalovaný podotkl, že konflikt na Ukrajině neprobíhá všude ve stejné intenzitě, např. v roce 2025 nedošlo v Zakarpatské oblasti k jedinému výbuchu spojenému s ruskou agresí. V Černovické, Ternopilské, Vinnycké, Volyňské a Rovenské oblasti se pak počty výbuchů pohybovaly mezi 6 až 22. Zvýšený počet událostí zhruba v polovině letošního května nelze považovat za běžný jev. Ve většině západních částí Ukrajiny byly minimální ztráty na životech civilního obyvatelstva v letošním roce. Západní části Ukrajiny jsou pro případné navrácení vhodné. Ukrajina má po více než 4 letech bránění se ruské agresi značné zkušenosti s vnitřně vysídlenými osobami. Zbylé námitky považoval za účelové.
III. Procesní úvahy soudu
Rozsah přezkumu
7. Podle závěrů rozsudku Soudního dvora EU ve věcech C-704/20 a C-39/21 Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid ze dne 8. 11. 2022 se krajský soud nemůže omezit na přezkum zákonnosti rozhodnutí o zajištění v mezích žalobních bodů. Musí přihlížet i k vadám a nezákonnostem rozhodnutí, které zjistí sám, bez ohledu na námitky uplatněné žalobcem.
8. Těmto závěrům Soudního dvora je třeba rozumět v tom smyslu, že krajský soud není vázán žalobními body (výjimka z § 75 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. ) a nad jejich rámec zohlední skutkové a právní otázky, které v řízení vyšly najevo. To jsou otázky, které vyplynuly z obsahu spisu, popřípadě z průběhu řízení, byť třeba na základě aktivity soudu. Oproti tomu soud není oprávněn bez omezení vyhledávat a ověřovat každý možný důvod nezákonnosti a verifikovat každou jednotlivou rozhodnou otázku. Přezkumná povaha řízení a zásadní uplatnění projednací zásady vyplývající z použitelného vnitrostátního práva stále (ještě) odpovídají požadavkům Soudního dvora.
9. Krajský soud v Plzni tedy souhlasí se závěry Krajského soudu v Brně vyjádřenými v rozsudku č. j. 34 Az 36/2022 -32 ze dne 21. 11. 2022, č. 4439/2023 Sb. NSS po jejich doplnění o podstatné hledisko: správní soud je oprávněn, resp. povinen identifikovat případné další nezákonnosti zajištění cizince, pokud v řízení vyjdou najevo.
10. Žalobce se v nynější věci dovolával jiných důvodů nezákonnosti napadeného rozhodnutí, než která soud vzal za základ svého rozhodnutí. Součástí skutkové argumentace žalobce i žalovaného však byly právě i okolnosti zpochybňující jak závěr o účelovosti žádosti, tak i postavení žalobce jako žadatele o mezinárodní ochranu. Tímto způsobem tedy rozhodné otázky vyšly najevo; účastníci měli možnost se k nim vyjádřit při ústním jednání.
Zastoupení advokátem pro jediný úkon
11. Žalobce podal žalobu v zastoupení advokátem, který předložil procesní plnou moc udělenou na tři dny. Jak sám advokát uznal, jde o plnou moc „prakticky“ jen k podání žaloby. Soud zvážil, zda lze takto podanou žalobu odmítnout pro rozpor plné moci s § 25 a § 28a o. s. ř. o. s. ř. (srov. přiměřeně usnesení KS v Plzni č. j. 17 A 11/2021 -27 ze dne 8. 2. 2021). Dospěl však k závěru, že to možné není: jakkoliv jde o plnou moc prakticky pro jediný úkon, není takové jednání v rozporu s účelem zákona. Neomezitelnost procesní plné moci spočívá právě v tom, aby advokát mohl činit veškeré úkony, které jako profesionál uzná za vhodné. V nyní souzeném případě byla udělena časově omezená, ale věcně neomezená procesní plná moc. Jakékoliv omezení vyplynulo z plynutí času, nikoli z toho, že by zástupce žalobce nesměl činit nějaké úkony.
IV. Posouzení věci
12. Žaloba je důvodná.
13. Ve věci nebyly dány důvody se domnívat, že žalobce podal svou žádost pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání. Nebyla ani splněna vstupní podmínka pro zajištění podle § 46a odst. 1 zákona o azylu, tj. že zajistit lze pouze žadatele o mezinárodní ochranu.
14. Žalovaný zajistil žalobce podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení může Ministerstvo vnitra v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.
Podání žádosti o mezinárodní ochranu
15. První podmínkou zajištění žalobce bylo podání žádosti o mezinárodní ochranu. Její podání nebylo ve věci sporné, účastníci se na jejím podání shodli. V této souvislosti soud pochybení žalovaného neshledal.
Podání žádosti pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vycestování
16. Druhou podmínkou je existence oprávněných důvodů se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání.
17. Pro naplnění důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu postačí zjištění, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání, nebo je pozdržet (k významu slova „pouze“ srov. rozsudky KS v Plzni č. j. 17 A 121/2019 -74 ze dne 24. 7. 2019, odst. 26–27; č. j. 35 A 27/2024 -25 ze dne 5. 9. 2024, odst. 13–14): skutečnost, že žadatel uvádí skutečnosti, které mohou být při meritorním posouzení shledány azylově relevantními, zajištění nevylučuje. Vážně míněná žádost o mezinárodní ochranu podaná v zajištění zůstává „pouze“ účelovou, jestliže z okolností případu (např. dosavadní jednání cizince, délka pobytu na území, osobní poměry apod.) plyne motivace žadatele zdržet nebo zmařit výkon rozhodnutí o návratu (srov. rozsudky NSS č. j. 10 Azs 284/2016 -35 ze dne 15. 2. 2017 a č. j. 4 Azs 9/2017 -31 ze dne 28. 2. 2017). S přihlédnutím ke znění čl. 10 odst. 4 písm. e) směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1346 (dále také „přijímací směrnice“) je tedy nezbytné, aby žádost o mezinárodní ochranu měla účel mařit výkon rozhodnutí o návratu a představovala tak zneužití práva, nikoliv jeho využití (ke zneužití práva jako podmínce zajištění srov. rozsudek NSS č. j. 1 Azs 349/2016 -48 ze dne 28. 6. 2017 nebo stanovisko generálního advokáta Soudního dvora Evropské unie ve věci C-534/11 Arslan).
18. Dobrověrné podání žádosti o mezinárodní ochranu po zajištění sleduje dva propojené účely: žadatel se brání nucenému opuštění státu jako průvodní jev toho, že zde především hledá mezinárodní ochranu. O zneužití práva je možné uvažovat v situaci opačné, tedy pokud by žadatel usiloval o mezinárodní ochranu pouze za účelem mařit návrat, vydání nebo předání (a nestál o mezinárodní ochranu, případně věděl, že její podmínky nesplňuje), nebo pokud by účel mařit představoval hlavní účel žádosti (žadatel chce vyhoštění zdržet a zároveň spoléhá se na to, že mu mezinárodní ochrana může být i poskytnuta). Skutečnost, že žadatel mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, je v takových případech jedním z možných znaků účelovosti, bez dalšího ji však neprokazuje [srov. opět čl. 10 odst. 4 písm. e) přijímací směrnice].
19. V poměrech souzené věci to znamená, že si žalovaný měl učinit konkrétními skutečnostmi podložený závěr, zda existují oprávněné důvody se domnívat, že žalobce svou žádost podal toliko s účelem mařit výkon rozhodnutí o vyhoštění.
20. To žalovaný dovodil na základě toho, že žalobci byla rozhodnutím policie ze dne 22. 4. 2026 uloženo správní vyhoštění, a žalobce měl do 4. 6. 2026 vycestovat z území členských států EU, to však neučinil. Žalobce dříve o mezinárodní ochranu nežádal, a to ani v České republice ani v jiném členském státu EU, přestože mu v tom nic objektivně nebránilo.
21. Podle žalovaného tedy žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu až po zajištění, přičemž z průběhu správního řízení nevyplynul žádný důvod, proč by tak nemohl učinit dříve. Žalobce sice původně disponoval dočasnou ochranou. O její prodloužení nicméně nepožádal a od 1. 4. 2026 se nacházel na území České republiky neoprávněně.
22. Takto popsaný skutkový stav, ze kterého žalovaný vyšel, však není úplný.
23. Žalobce totiž již dne 28. 5. 2026 požádal o mezinárodní ochranu. Učinil tak sice v době, kdy již neměl platné oprávnění k pobytu, ale ještě před uplynutím lhůty k vycestování podle rozhodnutí o vyhoštění. Z okolností případu se nabízí, že tak jednal sice ve snaze předejít vycestování na základě již pravomocného rozhodnutí o vyhoštění, ale také ve snaze upravit svůj pobyt na území ČR, který byl do konce března zajištěn v rámci dočasné ochrany.
24. V řízení před soudem nebylo pochyb o tom, že žalobce přišel o pobytové oprávnění za účelem dočasné ochrany z formálních důvodů – nepožádal včas o prodloužení. Žalobce tedy učinil účinnou a prima facie dobrověrnou žádost po mezinárodní ochranu (výluky § 3 odst. 2 , 3 zákona o azylu ve znění do 11. 6. 2026 se neuplatní). Řízení o této žádosti však bylo přerušeno podle § 6 odst. 5 zákona č. 65/2022 Sb. , o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (k souladu této úpravy s unijním právem níže).
25. Právě optikou této žádosti ze dne 28. 5. 2026 je třeba na věc nahlížet. Následnou žádost žalobce učiněnou v zajištění dne 23. 7. 2026 nelze hodnotit jako žádost podanou pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání, nebo je pozdržet, neboť jde o žádost reagující na to, že řízení o jeho předchozí žádosti o mezinárodní ochranu bylo přerušeno a zároveň mu § 6 odst. 5 zákona č. 65/2022 Sb. upírá postavení žadatele o mezinárodní ochranu, tj. oproti obecné úpravě mu upírá i oprávnění setrvat na území ČR po dobu řízení o mezinárodní ochraně mimo výjimky podle § 3d odst. 1 zákona o azylu (resp. čl. 10 odst. 1 azylového procedurálního nařízení 2024/1348).
26. Na straně žalobce tedy nelze shledat zneužití práva ve výše vymezeném smyslu: bránil se nucenému opuštění státu jako průvodní jev toho, že v ČR především hledá ochranu.
27. K tomu soud podotýká, že v minulosti nevyloučil, že i jen samotná žádost o mezinárodní ochranu (bývalým) držitelem oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany může být účelová: zejména pokud přispívá potenciálnímu zahlcení azylového systému volbou individualizované cesty posouzení podmínek mezinárodní ochrany a tím obchází smysl hromadně udílené dočasné ochrany. Takové obcházení dočasné ochrany však ve věci není dáno: žalobce sice mohl (a patrně měl) zůstat v režimu dočasné ochrany, ale jeho prvotní žádost ze dne 28. 5. 2026 byla logickým krokem. To platí tím spíše, že žalobce pochází z východu Ukrajiny, tj. otázka nároku na mezinárodní ochranu je odvislá především od toho, zda lze v případě žalobce realisticky uvažovat o vnitrostátním přemístění do bezpečnějších, západních částí Ukrajiny. Druhá žádost žalobce ze dne 23. 7. 2026, která je rozhodující pro přezajištění podle § 46a odst. 1 zákona o azylu, pak je především průvodní jev toho, že o předchozí žádosti nebylo rozhodnuto.
28. Vedle toho pak soud poukazuje i na to, že lze jen stěží uvažovat o tom, že byla splněna další podmínka zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, tj. že žádost podaná v zajištění mohla být podána dříve. Ona totiž dříve podána byla – již dne 28. 5. 2026.
29. Soud dlouhodobě zastává názor, že možnost dřívějšího podání žádosti není podle unijního práva nezbytnou podmínkou zajištění, ale pouze indikativní okolností účelovosti [čl. 10 odst. 4 písm. e) přijímací směrnice]. Vnitrostátní zákonodárce však z ní nezbytnou podmínku zajištění učinil jejím výslovným zařazením mezi znaky skutkové podstaty § 46a odst. 1 písm. e) zákona. Soud nenaplnění této podmínky nemůže přehlížet; naopak zákonodárce musí nést následky toho, že závazně stanovil podmínku, kterou nemusel.
Žalobce nebyl v postavení žadatele o mezinárodní ochranu
30. Vedle toho pak je třeba poukázat i na další paradoxní následky vnitrostátní legislativní kreativity (tzv. „české cesty“). Úprava § 6 odst. 5 zákona č. 65/2022 Sb. přinejmenším v obdobných případech en bloc vylučuje možnost zajištění podle § 46a odst. 1 zákona o azylu.
31. Žalobce totiž splňuje podmínku, že mu byla udělena dočasná ochrana Českou republikou, i podmínku, že podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. V takém případě se řízení ve věci mezinárodní ochrany přerušuje po dobu zavedení dočasné ochrany. Tak se ve věci žalobce i stalo, což soud ověřil ze záznamu do spisu ve věci mezinárodní ochrany ze dne 28. 5. 2026, kterým při jednání provedl důkaz.
32. Žalovaný nepostupoval stejně ve vztahu k žádosti ze dne 23. 7. 2026, a řízení o této žádosti nepřerušil. To ale na věci nic nemění: hypotéza § 6 odst. 5 zákona č. 65/2022 Sb. je stále naplněna, neboť je vymezena objektivním znakem dříve udělené dočasné ochrany v ČR. Pak se ovšem musí uplatnit i zákonný následek podle poslední věty § 6 odst. 5 zákona, tj. že žalobce ani ve vztahu k žádosti ze dne 23. 7. 2026 nebyl v postavení žadatele o mezinárodní ochranu.
33. Pakliže žalobce nebyl v postavení žadatele o mezinárodní ochranu (protože to zákon výslovně vyloučil), není splněna podmínka návětí § 46a odst. 1 zákona o azylu, tedy že ministerstvo může rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany.
34. Stručně řečeno, úprava § 6 odst. 5 zákona č. 65/2022 Sb. ztěžuje postavení Ukrajinců v ČR tím, že je plošně vyřazuje z azylového řízení, ale zároveň tím i brání ministerstvu zajistit takové Ukrajince. Tato zvláštní úprava totiž je vyjímá z režimu zákona o azylu, což musí platit i pro zajištění podle tohoto zákona.
35. Ve prospěch rozhodnutí ministerstva o zajištění lze uvést toliko to, že úprava přerušení § 6 odst. 5 zákona č. 65/2022 Sb. je nejspíše v rozporu s unijním právem. To patrně platí i pro poslední větu § 6 odst. 5 zákona.
36. Soudní dvůr EU totiž v rozsudku ve věci C-195/25 Framholm ze dne 20. 11. 2025 zaujal stanovisko, že dočasná ochrana nemůže být sama o sobě důvodem k zamítnutí žádosti směřující k získání statusu doplňkové ochrany. Ve věci C-249/25 Jilin pak generální advokát vyslovil názor, že nelze automaticky a časově neomezeně přerušit posuzování žádostí osob požívajících dočasné ochrany; lhůty pro rozhodnutí nelze plošně odsunout až na konec dočasné ochrany.
37. S tím Krajský soud v Plzni souhlasí. Smyslem hromadné povahy udělování dočasné ochrany je ulehčit azylovým systémům od individuální administrace jednotlivých žádostí o ochranu mezinárodní, tj. jde tedy o odlehčení od případné obtížně zvladatelné zátěže. Po více než 4 letech trvání „dočasné“ ochrany nelze shledat, že by tento účel byl naplněn, resp. že by bylo nezbytné pokračovat v odklánění individuálních žádostí do režimu hromadného udílení (v jeho rámci je beztak řada žádostí odkláněna mimo ČR pomocí nepřijímání žádostí o dočasnou ochranu).
38. V poměrech souzeného případu má žalobce sice prima facie nárok na dočasnou ochranu, ale není držitelem oprávnění k pobytu za jejím účelem. Již jen proto nebyla administrována jeho žádost o ochranu mezinárodní. Za toho stavu se přerušení řízení o žádosti ze dne 28. 5. 2026 jeví jako rozporné s účelem čl. 17 směrnice o dočasné ochraně a související judikaturou Soudního dvora.
39. Obdobně lze uvažovat ve vztahu k poslední větě § 6 odst. 5 zákona č. 65/2022 Sb. : tato věta dovršuje úpravu, jejímž účelem je vyloučit žalobce z režimu zákona o azylu právě proto, aby zůstal v režimu dočasné ochrany. Paušální a časově neomezené přerušení řízení ve věci mezinárodní ochrany je však v rozporu s unijním právem z důvodů uvedených ve věcech C-195/25 Framholm a C-249/25 Jilin, a proto je v rozporu s unijním právem i související paušální a časové neomezené vyloučení žalobce z postavení žadatele o mezinárodní ochranu. Ke stejnému závěru lze dospět i podle čl. 19 směrnice o dočasné ochraně, který umožňuje členským státům vyloučit souběh požívání dočasné ochrany a právního postavení žadatele o azyl. Žalobce však dočasnou ochranu od 1. 4. 2026 nesporně nepožívá, takže ani v tom poslední věta § 6 odst. 5 zákona č. 65/022 Sb. neplní svůj účel. Není zde souběh, který by bylo potřeba vyloučit.
40. Soud tak zvážil, zda se s touto otázkou unijního práva obracet na Soudní dvůr, ale neshledal pro to důležitý důvod. Krajský soud v Plzni není soudem poslední instance a nemá povinnost položit předběžnou otázku podle čl. 267 odst. 3 Smlouvy o fungování EU. Zároveň je soudem unijního práva a je s to si tuto otázku posoudit sám. Vedle těchto institucionálních důvodů pak je dán i významný důvod procesní:
41. Závěr o rozporu § 6 odst. 5 zákona č. 65/2022 Sb. s unijním právem nemůže v nynějším případu žalobce vést k jinému rozhodnutí. Předmětem pochybnosti je pravidlo o tom, že žalobce není v postavení žadatele o mezinárodní ochranu. Toto vnitrostátní pravidlo sice v některých pohledech zhoršuje postavení žalobce, zároveň je ale i pravidlem vylučujícím zajištění podle § 46a odst. 1 zákona o azylu. Pokud by tedy soud na základě přímého použití směrnice o dočasné ochraně neuplatnil poslední větu § 6 odst. 5 zákona č. 65/2022 Sb. , odstranil by tím překážku pro omezení osobní svobody žalobce. Šlo by tedy o uplatnění přímého účinku směrnice v neprospěch jednotlivce. To je nepřípustné samo o sobě; tato nepřípustnost je však ještě patrnější kvůli tomu, že jde o otázku existence zákonných důvodů omezení osobní svobody.
42. Závěrem pak soud poukazuje na to, že dne 4. 8. 2026 žalobce opět požádal o udělení oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany (to plyne z listin zaslaných společně s žalobou). Podle podacího razítka tak učinil vůči orgánu cizinecké policie, který je oprávněným orgánem k přijetí takové žádosti (§ 3 , § 4 odst. 5 zákona č. 65/2022 Sb. ). Přesto žalobce zůstal zajištěn.
43. Nabízí se tedy otázka, jaké postavení vlastně měl žalobce získat a jakým způsobem, aby se vyhnul zajištění a upravil tak svůj pobyt na území ČR. Ještě před zajištěním žádal o mezinárodní ochranu, avšak žalovaný o žádosti nerozhodl. Žalobce také prima facie splňuje podmínky dočasné ochrany a zároveň požádal o udělení oprávnění k pobytu za tím účelem. Přesto jej žalovaný považuje za reálně vyhostitelného na Ukrajinu.
K ostatním námitkám žaloby
44. S ohledem na apriorní nesplnění formálních podmínek pro zajištění soud neshledal potřebným se blíže zabývat proveditelností vyhoštění žalobce na Ukrajinu. Navrhovaný účastnický výslech žalobce byl proto nadbytečný.
45. V otázce proveditelnosti vyhoštění nicméně existuje řada rozhodnutí krajských soudů: zejména krajské soudy v Plzni a Ostravě zastávají názor, že vyhoštění je potenciálně možné a že stav v některých regionech Ukrajiny nepředstavuje dostatečně intenzivní nebezpečí. Přičemž právě míra (intenzita) nebezpečí je pro tyto soudy určující. Naopak zejména pražské soudy zastávají náhled a kritéria spíše opačná: zdůrazňují především otázku toho, zda je Ukrajina bezpečnou zemí. Tou samozřejmě není (to netvrdí žádný soud), takže vyhoštění nepovažují ani za potenciálně možné. V rozhodovací praxi tedy existuje aplikační, ale též interpretační nesoulad. Krajské soudy však učinily v této otázce většinu možného. Nyní je úlohou Nejvyššího správního soudu, aby tento nesoulad trvající již řadu měsíců sjednotil (§ 12 s. ř. s. s. ř. s. ).
V. Závěr
46. Z uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že nebyla naplněna řada formálních důvodů pro zajištění žalobce podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Žádost žalobce nebyla pouze účelová a žalobce není v postavení žadatele o mezinárodní ochranu, takže na něj zajištění podle § 46a odst. 1 zákona o azylu nelze uplatnit.
47. Z toho důvodu je rozhodnutí žalovaného nezákonné. Soud je proto zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 , 4. s. ř. s. s. ř. s. ). Povaha zrušeného rozhodnutí a právní úprava postupu žalovaného však nepřipouští, že by mělo být vedeno nějaké další řízení. Žalobce proto musí být ze zajištění bezodkladně propuštěn [§ 46c odst. 3 písm. d) zákona o azylu].
48. Žalobce měl ve věci plný úspěch proti neúspěšnému žalovanému; má tedy právo na náhradu nákladů řízení, které účelně vynaložil (§ 60 odst. 1 věta první s. ř. s. s. ř. s. ). Toto právo se vztahuje na všechny úkony, které za žalobce učinil jeho zástupce na plnou moc.
49. Náhrada nákladů se skládá z odměny za dva úkony právní služby po 4 620 Kč (převzetí a příprava zastoupení, žaloba jako podání ve věci samé) a náhrady hotových výdajů po 450 Kč. To vše zvýšeno o daň z přidané hodnoty. Náhrada nákladů tedy činí celkem 12 269,40 Kč.
50. Odměnu ustanoveného zástupce hradí stát (§ 35 odst. 10 s. ř. s. s. ř. s. ); soud o ní rozhodne samostatně v návaznosti na předložení vyúčtování ze strany zástupce.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu do dvou týdnů od jeho doručení. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni.
Plzeň 9. září 2026
Mgr. Jan Šmakal v.r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K.