Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

44 A 26/2026 - 24

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Milanem Tauberem ve věci

žalobce:

proti

žalovanému:

R. V., narozen XXX

státní příslušnost Ukrajina

bytem XXX

adresa pro doručování: XXXY

Ministerstvo vnitra

sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7

o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu ze dne 24. 6. 2026, zaevidované pod sp. zn. OAM-0402656/DO-2026,

takto:

I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 24. 6. 2026 jeho žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod sp. zn. OAM-0402656/DO-2026, jako nepřijatelnou, byl nezákonný.

II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o dočasnou ochranu ze dne 24. 6. 2026, zaevidované pod sp. zn. OAM-0402656/DO-2026.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Základ sporu a obsah žaloby

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá určení, že postup žalovaného spočívající ve vrácení jeho žádosti o dočasnou ochranu ze dne 24. 6. 2026 jako nepřijatelné podle ve spojení s , o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „ “), byl nezákonný. Současně požaduje, aby soud žalovanému uložil obnovit stav před vrácením žádosti, tedy aby byla jeho žádost o dočasnou ochranu znovu projednána.

2. Žalobce uvedl, že po vypuknutí ozbrojeného konfliktu na Ukrajině vycestoval do Rumunska, kde mu byla automaticky poskytnuta dočasná ochrana. Následně však podle svých tvrzení požádal o její zrušení a odcestoval do České republiky, kde dne 24. 6. 2026 podal žádost o udělení dočasné ochrany. Žalovaný jeho žádost nepřijal a na formuláři vyznačil důvod nepřijatelnosti spočívající v tom, že žalobce je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie.

3. Žalobce namítl, že takový postup je v rozporu s právem Evropské unie i s ustálenou judikaturou správních soudů. Odkázal především na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci Krasiliva a na navazující rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu. Podle žalobce z této judikatury vyplývá, že samotná skutečnost, že žadatel již dříve požádal o dočasnou ochranu nebo ji získal v jiném členském státě, nemůže být důvodem pro vrácení žádosti jako nepřijatelné. Tvrdí, že držitelé dočasné ochrany mají právo během jejího trvání přemístit se do jiného členského státu Evropské unie, přičemž podmínkou kladného vyřízení nové žádosti je ukončení pobytového oprávnění v původním hostitelském státě.

4. Podle žalobce na uvedených závěrech nic nemění ani novela Legis Ukrajina účinná od 3. 9. 2025, která zavedla nový důvod nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f). Má za to, že tento důvod je materiálně totožný s dřívějšími ustanoveními, jejichž aplikaci správní soudy shledaly rozpornou s právem Evropské unie. Žalobce dále zpochybnil význam oznámení České republiky o riziku vyčerpání kapacit, na které právní úprava navazuje. Namítl, že není zřejmé, jaké kapacity mají být vyčerpány, jak jsou definovány ani proč by se případná omezení měla vztahovat pouze na osoby, které již v minulosti požádaly o dočasnou ochranu v jiném členském státě. Podle jeho názoru nelze nedostatek kapacit řešit jednostrannou právní úpravou odporující právu Evropské unie a soudní judikatuře.

5. Žalobce dále poukázal na rozhodovací praxi Městského soudu v Praze i Nejvyššího správního soudu, podle níž je vrácení žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné z důvodu předchozího udělení dočasné ochrany v jiném členském státě nezákonným zásahem. Tvrdí, že žalovaný tuto judikaturu systematicky nerespektuje a nadále vyznačuje nepřijatelnost bez individuálního posouzení jednotlivých případů. V důsledku toho považuje zásah žalovaného za nezákonný a zastává názor, že splňuje podmínky pro udělení dočasné ochrany v České republice.

6. Z toho důvodu žalobce navrhl, aby soud určil nezákonnost zásahu spočívajícího ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné, uložil žalovanému obnovit stav před provedením tohoto zásahu a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.

II. Vyjádření žalovaného k podané žalobě

7. Žalovaný ve svém vyjádření setrval na názoru, že v projednávané věci postupoval plně v souladu s právní úpravou. Uvedl, že žalobce již v minulosti získal oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany v Rumunsku, přičemž tato skutečnost vyplývá z evidence vedené v platformě Temporary Protection Platform, kde je veden jako bývalý držitel dočasné ochrany v tomto členském státě. Skutkový stav tak podle žalovaného není mezi účastníky sporný, neboť žalobce již oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie získal.

8. Žalovaný zdůraznil, že žádost žalobce posoudil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina, neboť byly splněny všechny zákonné podmínky jeho aplikace. Poukázal na to, že Ministerstvo vnitra dne 25. 8. 2025 odeslalo Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit podle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina a že pro naplnění důvodu nepřijatelnosti postačuje samotná skutečnost, že žadatel je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě. Není proto významné, zda taková ochrana stále trvá, či již zanikla. Současně uvedl, že žalobce netvrdil existenci rodinných vazeb ani jiných okolností, které by mohly vést k udělení dočasné ochrany podle ustanovení upravujících sloučení rodiny či případy hodné zvláštního zřetele. Podle žalovaného tak neměl jinou zákonnou možnost než žádost žalobce vyhodnotit jako nepřijatelnou.

9. K žalobní argumentaci týkající se rozporu § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina s právem Evropské unie žalovaný uvedl, že otázka souladu tohoto ustanovení s unijním právem není podle jeho názoru dosud jednoznačně vyřešena. Připomněl, že ačkoli české správní soudy dospěly k závěru o jeho neslučitelnosti s právem Evropské unie, Soudní dvůr EU podle něj takový závěr dosud výslovně nevyslovil. Odkázal zejména na rozsudek ve věci Krasiliva, v němž podle jeho názoru Soudní dvůr připustil možnost zkoumat, zda žadatel již nezískal oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě. Z tohoto důvodu navrhl, aby soud zvážil předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU, která by měla objasnit, zda čl. 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“), brání takové vnitrostátní úpravě, jakou představuje § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina.

10. Pro případ, že by soud řízení o předběžné otázce neinicioval, žalovaný podrobně rozvedl důvody, pro které považuje uvedené ustanovení za souladné s právem Evropské unie. Argumentoval zejména tím, že směrnice o dočasné ochraně nezakládá osobám, které již získaly povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jednom členském státě, právo získat toto povolení znovu v jiném členském státě podle vlastní volby. Podle žalovaného je smyslem čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně zajistit, aby osoba požívající dočasné ochrany získala povolení k pobytu alespoň v jednom členském státě, nikoli opakovaně v dalších státech. Takovou možnost podle něj směrnice o dočasné ochraně výslovně připouští pouze ve zvláštních situacích, zejména při sloučení rodiny či při přemístění podle čl. 26 směrnice o dočasné ochraně.

11. Žalovaný nesouhlasil ani s výkladem, podle něhož by právo na tzv. druhotný pohyb držitelů dočasné ochrany vyplývalo z dohody členských států o neaplikování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Podle jeho názoru tento článek upravuje výlučně vztahy mezi členskými státy a jejich povinnost předávat si osoby požívající dočasné ochrany, nikoli subjektivní práva samotných držitelů této ochrany. Dohoda o jeho nepoužívání proto podle žalovaného nezakládá jednotlivcům právo získat nové pobytové oprávnění v jiném členském státě. Závěry českých správních soudů v tomto směru označil za nepřípustné dotváření práva nad rámec textu směrnice o dočasné ochraně.

12. Na podporu své argumentace žalovaný poukázal rovněž na novější vývoj unijní právní úpravy, zejména na prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. července 2025 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 prodlužující režim dočasné ochrany (dále jen „Prováděcí rozhodnutí č. 2“). Zdůraznil nově doplněné recitály, z nichž podle jeho názoru vyplývá, že osoba může současně požívat práv spojených s dočasnou ochranou pouze v jednom členském státě a že členské státy mají žádosti o pobytové oprávnění založené na dočasné ochraně zamítat, jestliže žadatel již takové oprávnění získal jinde. Tyto recitály podle žalovaného současně potvrzují, že dohoda o neaplikování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně nezakládá povinnost vydat nové povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany osobě, která již totéž oprávnění obdržela v jiném členském státě.

13. Žalovaný dále upozornil na rozhodovací praxi některých soudů jiných členských států Evropské unie, zejména německých správních soudů, které podle něj dospěly k závěru, že nárok na dočasnou ochranu v případě sekundární migrace nevzniká osobě, jíž bylo povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany vydáno jiným členským státem. Tuto rozdílnost výkladu unijního práva považuje za další důvod pro předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie.

14. Na základě uvedeného žalovaný uzavřel, že žádost žalobce byla oprávněně posouzena jako nepřijatelná a že jeho postup nemohl představovat nezákonný zásah do práv žalobce. Navrhl proto, aby soud žalobu zamítl.

III. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze

15. Městský soud v souladu s a násl. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), přezkoumal popsaný skutkový děj. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí ( ).

16. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle , neboť žalobce i žalovaný s tímto postupem souhlasili, resp. nevyjádřili nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Veškeré podklady a y, z nichž soud vycházel a jichž se dovolávaly i procesní strany ve svých podáních, jsou obsaženy v žalobcem i žalovaným doložených písemnostech, které byly oběma stranám předem známy, a nebylo navrženo provedení dalších důkazních prostředků.

17. Úvodem soud uvádí, že žaloba v této věci je přípustná, jelikož Soudní dvůr EU ve věci Krasiliva dovodil, že y základních práv EU vyžaduje, aby osoba žádající o dočasnou ochranu ve smyslu směrnice o dočasné ochraně měla přístup k účinné soudní ochraně. V kontextu řečeného je tudíž Legis Ukrajina rozporný s y základních práv EU, soud proto neaplikoval soudní výluku dle uvedeného ustanovení.

18. Žaloba je důvodná.

19. Podle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina Ministerstvo vnitra zašle Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob. Oznámení podle věty první zveřejní Ministerstvo vnitra na svých internetových stránkách.

20. Podle § 5 odst. 1 Legis Ukrajina žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže

c) je podána cizincem, který o dočasnou nebo mezinárodní ochranu požádal v jiném členském státě Evropské unie,

d) je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie,

f) je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3.

21. Podle čl. 25 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně členské státy přijímají osoby oprávněné požadovat dočasnou ochranu v duchu solidarity Společenství. Vyjádří číselně nebo v obecných rysech, jaká je jejich kapacita pro přijetí těchto osob. Tyto informace se zařadí do rozhodnutí Rady uvedeného v článku 5. Po přijetí tohoto rozhodnutí mohou členské státy prostřednictvím oznámení Radě a Komisi oznámit další kapacity pro přijetí. Tyto informace se bez prodlení předají UNHCR.

22. Podle čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně, pokud počet osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu překročí v důsledku náhlého a hromadného přílivu kapacitu pro přijetí uvedenou v odstavci 1, posoudí Rada neprodleně situaci a přijme vhodná opatření včetně doporučení, aby daným členským státům byla poskytnuta další pomoc.

23. Soud přisvědčuje žalobci, že § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina je rozporný s právem EU, shodně jako je tomu v případě písm. c) a d) téhož odstavce. Jelikož závěry soudu vycházejí z judikatury Nejvyššího správního soudu k § 5 odst. 1 písm. c) a d) Legis Ukrajina, soud nejprve uvede argumentaci s tím související a následně se vyjádří k dotčené novele Legis Ukrajina.

24. Soudní dvůr EU se sice ve věci Krasiliva explicitně nezabýval otázkou nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina, tj. případem, kdy žadatel již disponuje dočasnou či mezinárodní ochranou jiného členského státu EU, na uvedené rozhodnutí Soudního dvora EU ovšem navázal Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 1. 4. 2025, č. j. -27, ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42 a ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42. Z nich vyplývá, že důvod nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina je rozporný s právem EU. Žádost je nutné ve správním řízení projednat věcně, přičemž žadateli, který již disponuje dočasnou ochranou či jiným dlouhodobým pobytovým oprávněním v členské zemi EU, je nutné umožnit nechat si existující dočasnou či mezinárodní ochranu zneplatnit. Učiní-li tak, bude mu udělena dočasná ochrana, v opačném případě bude jeho žádost zamítnuta.

25. Výše citovaná judikatura Nejvyššího správního soudu dovodila, že mají-li osoby dle čl. 2 odst. 1 Prováděcího rozhodnutí č. 1 právo zvolit si hostitelský členský stát, a nebude-li současně vůči nim uplatněn čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, pak z toho vyplývá rovněž právo přemístit svůj pobyt do jiné zvolené členské země EU, jinak by výluka z aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně postrádala smysl.

26. Závěry Nejvyššího správního soudu přitom nejsou rozporné se smyslem a účelem směrnice o dočasné ochraně. Směrnice o dočasné ochraně sice blíže neupravuje případy druhotného pohybu mimo čl. 15 a 26, to ovšem neznamená, že by druhotný pohyb sama zakazovala. Aplikace přerozdělovacího mechanismu dle čl. 26 směrnice o dočasné ochraně ani v případě možnosti volného výběru členského státu pro účely druhotného pohybu přitom není omezena, když aplikace daného mechanismu je na základě čl. 26 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně beztak odvislá od souhlasu dotčených přemisťovaných osob – uvedené ustanovení by postrádalo smysl, pouze pokud by čl. 26 směrnice o dočasné ochraně bylo možné aplikovat i bez souhlasu přemisťovaných osob, protože ty by se v takovém případě mohly vrátit nazpět. Článek 15 směrnice o dočasné ochraně sice při otevření možnosti druhotného pohybu není příliš potřebný, je ale nutné zohlednit, že se jedná o obecný minimální standard. Prováděcí rozhodnutí č. 1 i Prováděcí rozhodnutí č. 2 se nadto k druhotnému pohybu držitelů dočasné ochrany vyjádřila v tom smyslu, že je na základě dohody států vyloučena aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně – uvedený postup fakticky a v souladu s čl. 11 směrnice o dočasné ochraně prakticky vyprázdnil povinné slučování rodin dle čl. 15 směrnice o dočasné ochraně, protože generální výluka jakékoliv aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně má za faktický následek nutnost otevřít druhotný pohyb napříč členskými státy nejen fakticky, ale rovněž legálně.

27. Na výše uvedeném nic nemění ani upravené recitály Prováděcího rozhodnutí č. 2, konkrétně recitály (5) a (6).

28. Podle recitálu (5) Prováděcího rozhodnutí č. 2 „[v] souvislosti s aktivací směrnice 2001/55/ES se členské státy v jednomyslně přijatém prohlášení dohodly, že nebudou uplatňovat článek 11 uvedené směrnice {směrnice 2001/55/ES} na osoby, které požívají dočasné ochrany v daném členském státě v souladu s prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 a které se přesouvají bez povolení na území jiného členského státu, pokud se členské státy na dvoustranném základě nedohodnou jinak“.

29. Podle recitálu (6) Prováděcího rozhodnutí č. 2 „[s] ohledem na tento celkový kontext by nic nemělo být vykládáno tak, že znamená povinnost členského státu vydat povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany osobě, která obdržela povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě“.

30. Recitály sice upřesňují, jak by mělo být interpretováno prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „Prováděcí rozhodnutí č. 1“), nijak ale výslovně nezakotvují, že by jednou udělená dočasná ochrana automaticky znamenala zákaz poskytnutí dočasné ochrany v jiném členském státě. Recitál (6) lze totiž interpretovat bez problému tak, že se tím aprobuje již Soudním dvorem EU přijatý závěr ve věci Krasiliva, že členské státy mohou odepřít dočasnou ochranu u osoby, která již disponuje dočasnou ochranou v jiném členském státě, přičemž se takto udělené dočasné ochrany nehodlá vzdát. Recitál (5) pak upřesňuje, že se výluka aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně nevztahuje na osoby, které požívají dočasné ochrany v jiném členském státě, přičemž se bez povolení přesouvají na území jiného členského státu, což lze interpretovat tak, že se výluka čl. 11 nevztahuje na osoby, které požívají dočasnou ochranu v jednom členském státě, ale snaží se fakticky pobývat ve druhém členském státě. Ani v jednom recitálu se tudíž neřeší explicitně situace, které ovšem jsou primárním průvodním jevem druhotných pohybů v ČR – tj. situace, kdy ukrajinský uprchlík již nepožívá výhod plynoucích z dočasné ochrany v určitém členském státě, protože se této ochrany vzdal, či mu byla ukončena jinak, načež si požádá o udělení dočasné ochrany v ČR. Shora popsané situace se explicitně vyjadřují pouze k případům, které ovšem již dle judikatury Soudního dvora EU i Nejvyššího správního soudu nebyly dovolené – tj. případy, kdy ukrajinský uprchlík se domáhá získání dočasné ochrany souběžně ve větším počtu členských států.

31. Z Prováděcího rozhodnutí č. 2 ani z Legis Ukrajina tudíž nevyplývá, že ukrajinský uprchlík, který požádal o dočasnou ochranu v určitém členském státě EU, již může nadále úspěšně čerpat dočasnou ochranu výlučně v tomto členském státě. Byť žalovaný takto konstantně interpretuje § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina, v rámci soudního přezkumu je mu tato interpretace opakovaně vytýkána jako vadná.

32. Soud konstatuje, že důvod pro vrácení žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné dle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina představuje sloučení a reformulaci důvodů dle písmen c) a d) téhož odstavce, přičemž vede ke stejným důsledkům pro žadatele o dočasnou ochranu. Jediná změna spočívá v tom, že možnosti aplikovat tento postup má předcházet oznámení žalovaného dle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina určené Evropské komisi o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob.

33. Soudu ovšem není zřejmé, proč by takové oznámení mělo mít vliv na judikaturou dovozené závěry o možnosti druhotného pohybu držitelů dočasné ochrany. Nejvyšší správní soud tuto možnost dovodil z čl. 2 odst. 1 Prováděcího rozhodnutí č. 1 a současného vyloučení aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Na tom se nic nezměnilo, změnila se pouze vnitrostátní úprava, která však musí být v souladu s právem EU.

34. Oznámení dle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina určené Evropské komisi se svou povahou blíží oznámení dle čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně. Jde o žádost členského státu o pomoc, která má být zajištěna prostřednictvím či ve spolupráci s orgány EU – je tedy politickým aktem, z něhož nelze dovozovat legislativní důsledky (překonání judikatorních závěrů), tj. ztrátu práva držitelů dočasné ochrany na druhotný pohyb. Rozdíl obou citovaných právních úprav pak spočívá v zásadě jen v tom, že § 3 odst. 3 Legis Ukrajina hovoří o riziku vyčerpání kapacit, zatímco čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně až o překročení kapacit.

35. Z pohledu soudu tak § 3 odst. 3 Legis Ukrajina představuje zakotvení institutu, který už v právu EU existuje, ovšem způsobem, jenž je v rozporu se směrnicí o dočasné ochraně – ze směrnice o dočasné ochraně neplyne, že by oznámení členského státu o tom, že byla překročena jeho kapacita pro přijetí osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu, mělo jakékoli důsledky pro žadatele o dočasnou ochranu. V případě § 3 odst. 3 Legis Ukrajina ani nedošlo k překročení kapacity, pouze to hrozí, jedná se tedy o méně závažný stav, než předvídá směrnice o dočasné ochraně.

36. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina je nadto zjevně diskriminační, neboť se má týkat selektivně jen těch žadatelů, kteří se dožadují svého práva druhotného pohybu.

37. Měl-li tedy zákonodárce v úmyslu překonat závěry judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. stenoprotokol 140. schůze PSP ČR ze dne 29. 5. 2025, pozměňovací návrh poslance Petra Letochy), pak k tomu z výše uvedených důvodů tímto způsobem dojít nemohlo.

38. V této souvislosti se proto soud rozhodl nepodat předběžnou otázku k Soudnímu dvoru EU, protože posoudil, že shora uvedený výklad obou prováděcích rozhodnutí a směrnice o dočasné ochraně shledal konformní s evropským právem a dle soudu se po rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci Krasiliva jedná o acte éclairé.

39. Žalovaný tudíž v této věci nepostupoval v souladu s právem, jak bylo vyloženo ve shora citované judikatuře Nejvyššího správního soudu, která je plně aplikovatelná i na § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina. Nejvyšší správní soud dovodil, že druhotný pohyb osob ve smyslu § 3 Legis Ukrajina je přípustný za podmínky, že takové osoby nepožívají ve stejný moment dočasné či mezinárodní ochrany ve více než jednom členském státě EU, a že o žádosti o dočasnou ochranu je nutné vést řádné správní řízení. Jelikož tyto závěry nezpochybňuje ani přijaté Prováděcí rozhodnutí č. 2, pak na žalobce nelze vztáhnout ani § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina.

40. Koneckonců již i Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žádost osoby požívající dočasné ochrany na základě čl. 2 odst. 1 Prováděcího rozhodnutí č. 1, která žádá o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v ČR, na něž této osobě vzniká nárok na základě čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně, není správní orgán oprávněn vrátit této osobě jako nepřijatelnou dle § 5 odst. 1 písm. f) ve spojení s § 3 odst. 3 Legis Ukrajina, ve znění účinném od 3. 9. 2025, z toho důvodu, že této osobě je nebo bylo uděleno povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany také v jiném členském státě EU (rozsudek ze dne 10. 12. 2025, č. j. -18). Na odůvodnění citovaného rozsudku, obdobné tomu podanému shora, zdejší soud rovněž odkazuje.

41. Na uvedeném závěru soudu nemění nic žalovaným doložené rozhodnutí irského Ministerstva spravedlnosti, vnitra a migrace ze dne 21. 10. 2025. Uvedené rozhodnutí uvádí, že se dočasná ochrana nepřiznává žadateli z toho důvodu, že již dočasnou ochranu obdržel od ČR. Z rozhodnutí však není nijak zřejmé, zda se jedná o soudně aprobovanou správní praxi, ani není patrný skutkový stav uvedené věci – např. zda v období vydání rozhodnutí žadatel měl aktivní dočasnou ochranu v ČR. Uvedené rozhodnutí tak má jen mizivou relevanci pro posouzení interpretace a aplikace obou prováděcích rozhodnutí i směrnice o dočasné ochraně, a to tím spíše, že k těmto otázkám existuje shora citovaná judikatura Nejvyššího správního soudu.

42. Žalovaný dále odkázal na judikaturu některých správních soudů ve Spolkové republice Německo. Jednak odkázal na usnesení Správního soudu v Kasselu (Verwaltungsgericht Kassel) ze dne 8. 5. 2026, sp. zn. 4 L 126/26.KS. Uvedené rozhodnutí se však týká skutkové situace, kdy žadatel v Německu zamlčel již obdrženou dočasnou ochranu v Rumunsku, jednalo se tak o případ souběžně udělené dočasné ochrany ve více státech, což je případ, který byl rozsudkem Soudního dvora EUve věci Krasiliva označen za nežádoucí a české správní soudy výslovně připouští, že v takovém případě lze žadateli dočasnou ochranu v ČR neudělit. Odkaz na toto usnesení je tak bezpředmětný.

43. Žalovaný dále doložil usnesení Hessenského soudního správního dvora (Hessischer Verwaltungsgerichtshof) ze dne 21. 4. 2026, sp. zn. . Uvedené rozhodnutí se týká částečně odlišné skutkové situace, protože žalobce v dané věci byl držitelem polského dlouhodobého víza, byť tato skutečnost není pro posouzení věci klíčová. Žalovaný má pravdu, že se uvedené rozhodnutí v podstatné části argumentace k přípustnosti druhotných pohybů držitelů dočasné ochrany shoduje s právními závěry žalovaného. V citovaném rozhodnutí je výslovně uvedeno, že jiné německé soudy posuzují otázku přípustnosti druhotných pohybů držitelů dočasné ochrany odlišně. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že by německá správní praxe odpovídala právnímu názoru žalovaného. Odkaz toto usnesení je tak rovněž bezpředmětný, protože dokládá pouze, že existuje rozporná judikatura německých správních soudů k právní otázce přípustnosti druhotného pohybu držitelů dočasné ochrany. Soud ani neshledal, že by existence této divergence byla důvodem k podání předběžné otázky k Soudnímu dvoru EU, protože úkolem sjednocovat rozpornou judikaturu správních soudů je nadána nejvyšší soudní instance příslušného státu [v případě Německa se jedná o Spolkový správní soud (Bundesverwaltungsgericht)], nikoli Soudní dvůr EU.

44. Po případném seznání, že žalobce v současnosti stále disponuje dočasnou ochranou v Rumunsku, měl žalovaný ověřit, zda Rumunsko nespojuje s přiznáním dočasné ochrany v jiném státě EU ex lege zánik dočasné ochrany v Rumunsku analogicky k § 5 odst. 8 písm. b) Legis Ukrajina, a pokud by tomu tak nebylo, pak žalobce poučit o možnosti zneplatnění své případně existující dočasné ochrany v Rumunsku, jelikož není v souladu s právními předpisy možné souběžně požívat dočasnou ochranu ve více státech EU. Protože tak žalovaný neučinil, postupoval v této věci nezákonně. Zároveň soud dodává, že u takového ověření se nelze bez dalšího spoléhat na evidenci v systému TPD, u které není dán princip materiální publicity.

45. S ohledem na to, že soud rozhodl tímto rozsudkem ve věci samé, stalo se bezpředmětným rozhodovat o návrhu žalobce na vydání předběžného opatření.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

46. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná a uvedený zásah žalovaného byl nezákonný. Zároveň soud zakázal žalovanému, aby pokračoval v porušování práva žalobce na podání žádosti o dočasnou ochranu, a přikázal mu, aby obnovil stav před označením žádosti žalobce o dočasnou ochranu jako nepřijatelné.

47. Žalovaný je povinen v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu ověřit, zda žalobce disponuje dočasnou či jinou mezinárodní ochranou v jiném členském státě EU, která zároveň v daném hostitelském státě nezanikne ex lege analogicky k § 5 odst. 8 písm. b) Legis Ukrajina. Pokud žalobce nebude disponovat dočasnou či mezinárodní ochranou v jiné členské zemi EU, pak musí žalovaný vyhovět jeho žádosti o dočasnou ochranu. Jestliže naopak bude žalobce disponovat dočasnou či mezinárodní ochranou v jiném členském státě EU, která nebude způsobilá zaniknout postupem analogickým k § 5 odst. 8 písm. b) Legis Ukrajina, pak žalobce náležitě poučí o jeho právu nechat si dočasnou či mezinárodní ochranu v dané hostitelské zemi zneplatnit a o případných důsledcích pro přiznání dočasné ochrany v ČR, pokud by tak žalobce neučinil.

48. Podle má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalobce, a měl by proto právo na náhradu nákladů řízení. Nicméně toto řízení je osvobozen od soudního poplatku ex lege a žalobce žádné náklady v tomto řízení neuplatňoval ani nevyčíslil. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 12. srpna 2026

Milan Tauber v. r.

samosoudce

Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.