Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

41 A 25/2026 - 56

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci

žalobce: A. Z.

X,

X

zastoupen advokátem Mgr. et Mgr. Zdeňkem Trávníčkem, Ph.D.,

Mezírka 775/1, 602 00 Brno

proti

žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje

tř. Tomáše Bati 21, 761 90 Zlín

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 4. 2026, čj. KUZL 34780/2026,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Podstata věci

1. Policisté zastavili žalobce při silniční kontrole v Luhačovicích. Vyzvali ho k dechové zkoušce na alkohol a k podrobení se testu na jiné návykové látky. Žalobce jim opakovaně odpovídal, že bez právníka nepodá žádné informace. Zároveň tvrdil, že nic neodmítá. Právníka si ale na místo nezavolal. Do přístroje nedýchl. A na odběr krve do nemocnice nejel. Podle správních orgánů tím spáchal dva přestupky odmítnutí příslušných výzev, za které mu uložily pokutu 27 000 Kč a zákaz řízení na 18 měsíců. Žalobce v žalobě tvrdí, že žádnou výzvu neodmítl, že ho policisté vůbec nemohli vyzývat, že se vyšetření nemohl podrobit ze zdravotních důvodů a že rozhodnutí správních orgánů mají řadu procesních vad. Soud však žalobu neshledal důvodnou. O tom, že žalobce spáchal oba přestupky nemá žádné pochybnosti.

II. Rozhodnutí správních orgánů

2. Městský úřad Luhačovice (městský úřad) uznal žalobce vinným ze dvou přestupků podle § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu (rozhodnutím ze dne 6. 1. 2026, čj. MULU-71540/2025/30/AmR). Prvního se měl žalobce dopustit tím, že se odmítl podrobit vyšetření na alkohol (nejprve orientační dechové zkoušce a poté odbornému lékařskému vyšetření). Druhého tím, že se odmítl podrobit vyšetřením na jiné návykové látky. Podle výroku k oběma skutkům došlo dne 8. 9. 2024 ve 20:38 hodin v Luhačovicích na ulici Uherskobrodská, na silnici č. II/492 u č. p. 877, kde žalobce řídil osobní vozidlo Kia Ceed. Za oba přestupky mu městský úřad uložil ve společném řízení pokutu 27 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na 18 měsíců. Skutkový stav městský úřad zjistil mimo jiné z oznámení přestupku, z úředních záznamů policie, z videozáznamů z policejní služební kamery, z videozáznamu, který si na místě pořídil sám žalobce na mobilní telefon, a z výslechu obou zasahujících policistů.

3. Žalobce se odvolal. Namítal zejména, že skutkový stav nebyl zjištěn dostatečně, že videozáznamy nezachycují jednání, které je mu kladeno za vinu, protože začínají až v 21:49 hodin, že výpovědi policistů jsou vnitřně rozporné a nevěrohodné, že policisté neměli právo ho k vyšetření vyzvat, že ho řádně nepoučili, že se výzvám nemohl podrobit ze zdravotních důvodů a že mu městský úřad neprokázal úmysl.

4. Žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 4. 2026, čj. KUZL 34780/2026 (rozhodnutí žalovaného), změnil oba výroky o vině tak, že u prvního přestupku vypustil čas 20:38 hodin a nahradil ho časy 20:50 hodin a 21:49 hodin, a u druhého přestupku časem 21:49 hodin. Ve zbytku odvolání zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil. Žalovaný vysvětlil, že ve 20:38 hodin policisté vozidlo teprve zastavili. Žalobce nepředložil řidičský průkaz, takže bylo nejprve nutné zjistit jeho totožnost lustrací. Podle úředního záznamu policie vyzvala žalobce k dechové zkoušce na alkohol a poté k odbornému lékařskému vyšetření až kolem 20:50 hodin. Tuto výzvu podle žalovaného zachycuje i videozáznam, který si pořídil sám žalobce. Druhá výzva – tentokrát k vyšetření na alkohol i na jiné návykové látky – zazněla v 21:49 hodin, kdy policisté zapnuli služební kameru a policista žalobci doslova přečetl písemnou výzvu.

5. Žalovaný přitom dal žalobci v jedné věci za pravdu. Uznal, že tvrzení policistů, podle něhož žalobce vyzvali k vyšetření na jiné návykové látky už krátce po zastavení vozidla, videozáznam nepotvrdil a jiným důkazem prokázáno nebylo. Proto u druhého přestupku ponechal ve výroku jen jeden čas.

6. K námitce, že policisté nemohli žalobce vyzývat, žalovaný uvedl, že se postup při vyšetření řídí , o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek (zákon o ochraně zdraví). Připustil, že doslovné znění tohoto ustanovení by mohlo vést k závěru, že je vždy potřeba důvodná domněnka o ovlivnění řidiče. Takový výklad by ale podle žalovaného odporoval smyslu a účelu úpravy, protože by znemožnil preventivní kontroly řidičů. K orientačnímu vyšetření proto podezření potřeba není. Požadavek žalobce na přítomnost právníka na místě označil žalovaný za nesplnitelnou podmínku, kterou žalobce výzvy podmínil, a tedy za odmítnutí. Policisté od žalobce žádné informace nechtěli. Požadovali v souladu se zákonem, aby se obviněný podrobil vyšetřením na alkohol a jiné návykové látky.

7. K lékařské zprávě, kterou žalobce předložil, žalovaný uvedl, že má vypovídající hodnotu limitní nule a míjí se s podstatou právní úpravy. Videozáznamy ukazují žalobce, který se orientuje a jedná kontrolovaně. Možné riziko odběru pro zdraví má vyhodnotit lékař, nikoli řidič. Úmyslné zavinění pak žalovaný ponechal, i když souhlasil s žalobcem, že při jeho určení nelze přihlížet k dřívějšímu skutku ze dne 16. 8. 2021, o němž bylo řízení zastaveno. K trestu uvedl, že jako polehčující okolnost vzal dosavadní chování žalobce v silničním provozu a jako přitěžující spáchání dvou přestupků a úmyslnou formu zavinění.

III. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

8. Žalobce v žalobě uplatnil několik okruhů námitek. Soud je shrnuje v pořadí, v jakém je označil sám žalobce.

9. Výrok rozhodnutí žalovaného je podle žalobce nezákonný, protože v něm není označen obviněný. Dodatek „v ostatním zůstává skutková a právní věta výroku beze změny“ se vztahuje jen na skutkovou a právní větu, jejíž součástí označení obviněného není. Vadný byl podle žalobce i výrok prvostupňového rozhodnutí, kde je jako pachatel označen žalobce „v zastoupení“ opatrovníkem.

10. Žalovaný změnil skutkovou větu, aniž o tom žalobce informoval, a aniž mu dal možnost reagovat. Šlo přitom o změnu podstatnou. V řízení se projednával skutek spáchaný ve 20:38 hodin, v odvolacím řízení pak skutky spáchané ve 20:50 a 21:49 hodin. Tím bylo mlčky, bez zahájení řízení a po uplynutí lhůt projednáno jiné jednání. Skutkovou větu podle žalobce ani nelze měnit postupem podle .

11. V dalších dvou skupinách námitek žalobce tvrdí, že navrhoval znalecký posudek k tvrzení, že se ze zdravotních důvodů nemohl vyšetření podrobit. O tomto návrhu správní orgány nerozhodly, jde tedy o opomenutý důkaz. Správní orgány naopak samy činily odborné závěry o jeho zdravotním stavu, k čemuž neměly právo.

12. Rozhodnutí žalovaného pak nemá podle žalobce oporu ve spise. Důkazy se vztahují ke skutku, který se nestal. Z bodu 73 rozhodnutí žalovaného podle žalobce a contrario vyplývá, že ve 20:38 hodin žádná výzva neproběhla – a přesto žalovaný vinu vyslovil. Úřední záznamy nebyly procesně použitelné, protože rozpory ve věci neodstranily ani výpovědi policistů. Ty naopak přinesly další nejasnosti.

13. Hodnocení výpovědí policistů je vnitřně rozporné. Svědkyně B. hovořila nejprve o třech výzvách, poté o čtyřech a mezi výzvy zařadila i výzvu k předložení průkazu totožnosti. Svědek D. tvrdil, že poučení a výzva jsou na kamerovém záznamu „určitě“ zachyceny, což není pravda, a na otázku, jaké úkony probíhaly mezi 20:38 a 21:49 hodin, se o žádné výzvě nezmínil. Svědci se rozcházejí i v tom, kde se žalobce v době výzev nacházel. Žalovaný přesto uzavřel, že výpovědi obstojí s odkazem na judikaturu, která rozpory ve výpovědích policistů uvádí jako důvod pochybností o jejich věrohodnosti.

14. Policisté podle žalobce nebyli oprávněni ho k vyšetření vyzvat. Okruh osob povinných podrobit se vyšetření určuje § 20 odst. 1 zákona o ochraně zdraví a žalobce do něj nespadal, protože u něj nebylo žádné důvodné podezření z ovlivnění alkoholem ani jinou návykovou látkou. Žalovaný to v bodech 86 a 89 svého rozhodnutí sám připustil a překlenul to jen odkazem na smysl a účel jiné normy, aniž by její použití vysvětlil. Ve správním trestání je navíc nutné volit výklad příznivější pro obviněného. Argumentace, podle níž výzva k lékařskému vyšetření navázala na odmítnutí orientační zkoušky, je argumentací kruhem.

15. Žalovaný se nevypořádal ani s tím, že žalobce výslovně sdělil, že žádnou výzvu neodmítá. Takový slovní projev má přednost před jednáním, z něhož správní orgány odmítnutí dovodily.

16. Podle žalobce správní orgány neprokázaly subjektivní stránku přestupku. Není zřejmé, z čeho žalovaný dovodil, že žalobce „věděl“, že svým jednáním může ohrozit zájem chráněný zákonem. Poučení se mu nedostalo, a pokud ano, tak až po okamžiku, který žalovaný spojuje s odmítnutím. Rozhodovací praxe k tomu, kdy a za jakých podmínek lze osobu k vyšetření vyzvat, navíc není jasná. Požadavek, aby si to průměrný člověk uvědomil, by proto byl příliš vysoký.

17. V posledních dvou skupinách námitek žalobce tvrdí, že s nesprávností výroku o vině padá i výrok o trestu. Vadné je i hodnocení polehčujících a přitěžujících okolností. Rozhodnutí žalovaného obsahuje také zjevné chyby v psaní, které dokreslují, že mu nevěnoval náležitou pozornost.

18. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že se změna výroku dotýkala výhradně času spáchání skutků – tedy právě toho, proti čemu žalobce v odvolání brojil – a že označení pachatele zůstalo součástí prvostupňového výroku, který se v tomto směru nezměnil. Nové důkazy v odvolacím řízení žalovaný neprováděl, a proto žalobce se změnou seznamovat nemusel. Překvapivá pro něj navíc být nemohla. Znalecký posudek žalobce v řízení nikdy nenavrhl a o nepříčetnosti nikdy nemluvil. Kdyby to udělal, žalovaný by jeho stav nechal prověřit soudním znalcem. Lékařskou zprávu hodnotil jako každou jinou u. Výpovědi policistů byly věrohodné, protože obstály v porovnání s videozáznamy, a nebyly jediným důkazem ve věci. K oprávnění vyzývat a k dalším námitkám žalovaný odkázal na jednotlivé body svého rozhodnutí. Chyby v psaní označil za banální přehlédnutí bez vlivu na zákonnost.

IV. Posouzení věci krajským soudem

19. Žaloba není důvodná.

20. Soud se níže postupně vypořádává s námitkami proti výroku rozhodnutí žalovaného (a) a proti změně času ve výroku (b). Následně řeší, zda policisté vůbec mohli žalobce k vyšetření vyzvat (c) a zda správní orgány prokázaly, že žalobce výzvy odmítl (d), včetně hodnocení výpovědí policistů (e). Nakonec se zabývá zdravotním stavem žalobce (f), zaviněním (g), uloženým trestem (h) a chybami v psaní (i).

21. Než se soud pustí do jednotlivých námitek, považuje za potřebné předeslat jednu obecnou věc. Jak se níže ukáže, správní orgány v této věci dopustily několika nepřesností, na které soud níže upozorňuje. Žádná z těchto nepřesností ale nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Neovlivnila závěr o tom, že žalobce oba přestupky spáchal, nezkrátila ho v možnosti se hájit a nebrání ani přezkoumání důvodů, na nichž rozhodnutí stojí. Spis nese pro závěr o vině žalobce dostatek podkladů a soud o ní z důvodů rozvedených níže nemá pochybnosti.

a. Výrok rozhodnutí žalovaného označuje žalobce dostatečně

22. Žalobce namítá, že výrok rozhodnutí žalovaného je nezákonný, protože z něj vlastně není poznat, koho se týká. Soud s tím nesouhlasí.

23. Žalovaný totiž neměnil celý výrok o vině. Postupoval podle a změnil jen jeho část spočívající v údaji o čase. To také ve výroku přesně popsal. Uvedl, že se ve výroku A mění čas spáchání přestupku tak, že se vypouští čas 20:38 hodin a nahrazuje se časem 20:50 hodin a 21:49 hodin. Vše ostatní zůstalo tak, jak to napsal městský úřad. Ve výroku rozhodnutí městského úřadu je žalobce označen jménem, datem narození i adresou, a to nad slovy „je vinen tím, že“. Podobně žalovaný změnil výrok B, kde vypustil čas 20:38 hodin a nahradil ho časem 21:49 hodin.

24. Text, který žalovaný do rozhodnutí vložil u obou měněných výroků pro přehlednost [„Výrok o vině tedy nově zní takto: (…) je vinen tím, že dne 08.09.2024 …“], začíná třemi tečkami v závorce. Ty právě označení žalobce nahrazují. Nejde tedy o nový výrok bez pachatele, ale o citaci části výroku, který zůstal v platnosti. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a rozhodnutí o odvolání navíc tvoří jeden celek. A výrok III. rozhodnutí žalovaného žalobce jmenuje výslovně – zamítá se jím „odvolání obviněného A. Z.“.

25. Kdyby soud přijal výklad žalobce, znamenalo by to, že odvolací orgán nemůže ve výroku opravit jediný číselný údaj, aniž by celý výrok slovo za slovem opsal. Takový požadavek by nebyl rozumný. Judikatura Nejvyššího správního soudu naopak opakovaně říká, že popis skutku ve výroku nelze hodnotit přehnaně formalisticky a že je třeba posoudit, zda výrok „ve svém komplexu“ naplňuje kritéria dostatečné specifikace a určitosti (rozsudek ze dne 29. 5. 2013, čj. -23, či ze dne 21. 1. 2016, čj. -42). Účelem těchto požadavků je vyloučit záměnu skutku s jiným a umožnit posouzení promlčení. Oba účely jsou zde bezpečně splněny.

26. Totéž platí o výtce proti výroku městského úřadu, v němž se vedle žalobce uvásí i jeho opatrovník. Vina se vyslovuje vůči A. Z., jehož jméno a datum narození stojí na prvním místě. Údaj o tom, že ho v řízení zastupuje ustanovený opatrovník, je vedlejší informací, která nic nezastírá a nikoho nemůže zmást.

b. Změna času ve výroku byla přípustná a žalobce v obhajobě nezkrátila

27. Žalovaný podle žalobce nepřípustně změnil skutkovou větu, aniž mu to předem oznámil a dal možnost reagovat. Podle žalobce tím ve skutečnosti začal projednávat jiný skutek, o kterém nebylo zahájeno řízení, a to už po uplynutí zákonných lhůt.

28. Podle odvolací správní orgán napadené rozhodnutí nebo jeho část změní, dojde-li k závěru, že je v rozporu s právními předpisy nebo nesprávné. Změnu nelze provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se. Pro tuto námitku je pak klíčové, že „podle se postupuje, pouze pokud jde o podklady rozhodnutí nově pořízené odvolacím správním orgánem“.

29. Žalovaný v odvolacím řízení žádné nové důkazy neprováděl. Vycházel jen z toho, co bylo ve spise a co žalobce znal. Povinnost seznámit žalobce s podklady před vydáním rozhodnutí proto žalovanému nevznikla, zákon ji v takové situaci výslovně nestanoví.

30. Jinou otázkou je, zda žalovaný nezměnil samotný skutek. Popis skutku ve výroku může doznat změny i v odvolacím řízení a odvolací orgán ho může postupem podle změnit. Musí ale zachovat totožnost skutku po celou dobu řízení – od oznámení o zahájení řízení až po rozhodnutí o odvolání. Kdyby se mělo rozhodovat o jiném skutku, muselo by se o něm zahájit a vést samostatné řízení ( zákona o odpovědnosti za přestupky; viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2023, čj. -54, body 36 a 37).

31. Změna času skutku ale totožnost skutku sama o sobě nenarušuje. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu už v usnesení ze dne 15. 1. 2008, čj. -73, uvedl:

„V průběhu řízení lze jistě vymezení skutku provedené při zahájení řízení změnit v závislosti na dalších skutkových zjištěních či výsledku dokazování. Tak může dojít k jinému časovému ohraničení spáchaného skutku, rozsahu způsobeného následku, apod. (…) Je to až vydané rozhodnutí, které jednoznačně určí, čeho se pachatel dopustil a v čem jím spáchaný delikt spočívá. Jednotlivé skutkové údaje jsou rozhodné pro určení totožnosti skutku, vylučují pro další období možnost záměny skutku a možnost opakovaného postihu za týž skutek a současně umožňují posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu v daném konkrétním případě.“

32. Podstatu skutku tvoří jednání a následek. Totožnost skutku je zachována, je-li zachována alespoň částečně totožnost jednání nebo následku, a to za předpokladu shody v podstatných okolnostech. Jak se uvádí ve výše citovaném rozsudku čj. -54 (bod 38): „Totožnost skutku nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které individualizují skutek.“

33. V této věci se nezměnilo nic podstatného. Šlo pořád o téhož řidiče, totéž vozidlo, tentýž den, totéž místo a tutéž silniční kontrolu. A především o totéž jednání v podobě odmítnutí výzev policistů. Šlo i o tentýž následek, tedy zmaření možnosti zjistit, zda žalobce řídil pod vlivem. Změnil se jen údaj o minutách v rámci jedné a téže policejní kontroly, která trvala od 20:38 do 22:20 hodin.

34. Žalobce navíc nemohl být touto změnou zaskočen, právě naopak. Od začátku řízení tvrdil, že ve 20:38 hodin ho policisté teprve zastavovali a že v tu dobu k žádné výzvě dojít nemohlo. V tom měl pravdu a žalovaný to uznal. Nelze proto tvrdit, že se nemohl bránit proti okolnosti, jejíž nesprávnost sám celou dobu namítal. Nejvyšší správní soud v obdobné situaci uzavřel, že obviněná stěžovatelka měla možnost bránit se proti jednání, které jí odvolací orgán nakonec vytkl, neboť proti němu brojila již v průběhu správního řízení (rozsudek čj. -54, bod 46).

35. U druhého přestupku byla změna jednoznačně ve prospěch žalobce. Žalovaný uznal, že výzva k vyšetření na jiné návykové látky před 21:49 hodin prokázána nebyla, a proto z výroku dřívější časový úsek vypustil. Nešlo tedy o jiný skutek. Padá tím i argument, že se řízení o novém skutku „mlčky zahájilo“ po uplynutí lhůt, a stejně tak námitka, že skutkovou větu nelze měnit postupem podle . Z výše uvedeného je zřejmé, že měnit ji lze.

36. Soud pro úplnost dodává, jak je novému výroku třeba rozumět. U prvního přestupku jsou ve výroku dva časy – 20:50 a 21:49 hodin. Znamená to, že policisté žalobce k vyšetření na alkohol vyzvali dvakrát. Nejprve krátce po zastavení a lustraci. A poté ještě jednou, když s ním vyplňovali tiskopisy. Policista mu tedy výzvu doslova přečetl. Obě výzvy žalobce odmítl. Nejde ovšem o dva přestupky. Šlo o jedno nepřerušené odmítání spolupráce v rámci jediné silniční kontroly a oba časy jen označují okamžiky, kdy žalobce postoj, na němž po celou kontrolu setrval, projevil navenek.

37. Čas 21:49 hodin je zároveň časem druhého přestupku. Ani to není dvojí postih téhož jednání. Povinnost podrobit se vyšetření na alkohol podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu a povinnost podrobit se vyšetření na jiné návykové látky podle písmena g) téhož ustanovení jsou dvě samostatné povinnosti. Kdo je jedním projevem poruší obě, dopustí se dvou přestupků. Správní orgány je proto projednaly ve společném řízení a uložily za ně jeden trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji trestný (§ 41 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky).

38. Konečně údaj „20:50 hodin“ převzal žalovaný z úředního záznamu policie. Přesná minuta ale není znakem přestupku. Čas ve výroku má zajistit, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným a aby bylo možné posoudit promlčení. Oba tyto účely jsou splněny i tehdy, kdyby se první výzva odehrála o několik minut později (konkrétně o čtrnáct, pokud by seděl čas videa žalobce), než uvádí úřední záznam. Nikdo netvrdí – a ze spisu nic takového nevyplývá – že by žalobce téhož dne na témže místě čelil ještě jiné silniční kontrole, s níž by šlo skutek zaměnit.

c. Policisté mohli žalobce k vyšetření vyzvat

39. Žalobce tvrdí, že ho vlastně policisté nesměli vyzvat vůbec k ničemu. Zákon o silničním provozu ukládá řidiči podrobit se „vyšetření podle zvláštního právního předpisu“. Tím předpisem je zákon o ochraně zdraví. A ten v § 20 odst. 1 vyjmenovává osoby, které se vyšetření podrobit musí, mimo jiné ty, u nichž je důvodné podezření, že pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky vykonávají činnost, při níž by mohly ohrozit život, zdraví nebo majetek. Žalobce uzavírá, že u něj žádné takové podezření nebylo, do vyjmenovaného okruhu tedy nepatřil a povinnost podrobit se mu nevznikla.

40. Soud tedy musel odpovědět na otázky, zda směli policisté žalobce vyzvat k orientační dechové zkoušce, a zda ho poté mohli vyzvat, aby s nimi jel do nemocnice na odběr krve a moči.

41. Nejprve ale k tomu, jak do sebe zákon o silničním provozu a zákon o ochraně zdraví zapadají, protože právě tady je základ žalobcova omylu. Kdo a kdy smí řidiče vyzvat, říká zákon o silničním provozu. Povinnost řidiče je v § 5 odst. 1 písm. f) a g), oprávnění policisty při dohledu nad bezpečností a plynulostí provozu v a g). Zákon o ochraně zdraví tento okruh nezužuje. Určuje, jaké druhy vyšetření existují a jak se provádějí [k odlišnému předmětu úpravy zákona o silničním provozu a dřívějšího , který předcházel zákonu o ochraně zdraví, srov. bod 17 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2016, čj. -45, č. 3441/2016 Sb. NSS (usnesení RS); tyto závěry jsou použitelné i za nynější úpravy – srov. např. bod 10 usnesení čj. -30].

42. Pokud pak jde o první otázku a výzvu k dechové zkoušce, tak k té není potřeba žádné podezření. Policie kontroluje řidiče běžně, pravidelně i namátkou, aniž by předem měla o kterémkoli z nich konkrétní poznatek. Jinak by preventivní kontroly nebyly možné a zákaz řídit pod vlivem by se vymáhal jen u těch, kdo se prozradí sami. Dýchnutí do přístroje je přitom nepatrným zásahem. Řidiče zdrží na okamžik a do jeho těla nezasahuje (srov. usnesení RS, bod 14; k orientačnímu vyšetření na jinou návykovou látku srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2012, čj. -77). Žalobce byl řidičem, kterého policisté zastavili při běžné silniční kontrole. Vyzvat ho, aby dýchl do přístroje, tedy směli, a nemuseli k tomu mít nic dalšího.

43. Pokud jde o druhou otázku a odběr krve a moči, tak tady je situace jiná. Odborné lékařské vyšetření představuje intenzivnější zásah do práv vyšetřované osoby. Policie proto nesmí postupovat svévolně a musí jednat přiměřeně okolnostem věci. V projednávané věci však odborné lékařské vyšetření nenavazovalo na libovolnou výzvu, nýbrž na zákonnou výzvu k orientačnímu vyšetření při silniční kontrole, kterou žalobce odmítl. Právě pro tento případ § 20 odst. 2 zákona o ochraně zdraví stanoví provedení odborného lékařského vyšetření.

44. Šlo zde tedy o běžnou silniční kontrolu řidiče motorového vozidla, při níž žalobce výzvě nevyhověl a svou součinnost setrvale podmiňoval přítomností právníka. Policisté tak neměli žádný výsledek orientačního vyšetření, kterým by možnost ovlivnění vyloučili, a to výhradně proto, že se mu žalobce odmítl podrobit. Právě s touto situací zákon výslovně počítá v § 20 odst. 2 zákona o ochraně zdraví a rozšířený senát to označil za typový případ, v němž je navazující lékařské vyšetření namístě (usnesení RS, bod 22).

45. Žalobce v tom vidí kruh – z odmítnutí, které je mu kladeno za vinu, se podle něj dovozuje oprávnění vyzvat ho k dalšímu vyšetření. Kruh to ale není. Z odmítnutí se nedovozuje, že žalobce pod vlivem byl. Dovozuje se z něj jen to, že se to jinak zjistit nedá. Policisté měli před sebou řidiče, u něhož se otázka ovlivnění nabízela, a neměli jediný způsob, jak si na ni odpovědět. A to výhradně proto, že se žalobce dechové zkoušce odmítl podrobit. Kdyby § 20 odst. 2 zákona o ochraně zdraví nenabízel řešení, stačilo by dechovou zkoušku odmítnout a kontrola by tím byla u konce.

46. Podmínky § 20 odst. 2 zákona o ochraně zdraví zde tedy byly splněny. Policisté žalobce při silniční kontrole zákonně vyzvali k orientačnímu vyšetření a žalobce je odmítl. Následná výzva k odbornému lékařskému vyšetření proto byla zákonným pokračováním téhož postupu. Odmítnutí orientačního vyšetření není důkazem, že žalobce řídil pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky. Je však zákonem předvídanou skutečností, s níž je spojen další způsob ověření této otázky.

47. Soud pro pořádek dodává, že skutečnost, že žalobce před jízdou užil léčivý přípravek Setraline 100 mg, policisté zjistili teprve v závěru silniční kontroly po 22. hodině. Tato informace proto nemohla být důvodem předchozích výzev a soud z ní k tíži žalobce nic nedovozuje.

48. Žalobce pak zpochybňuje použitelnost rozsudku čj. -77 tvrzením, že v jeho případě kontrola trvala několik hodin, a nešlo tedy jen o krátké zastavení vozidla. Rozhodná ale není délka silniční kontroly. Rozhodné je, zda vyšetření, k němuž byl řidič vyzván, mohlo ještě poskytnout relevantní informace o jeho ovlivnění v době řízení. Kdyby bylo zřejmé, že by ani odborné lékařské vyšetření po uplynulé době již nemohlo prokázat ovlivnění při řízení vozidla, tak by oprávněná taková výzva nebyla (srov. body 22, 26 a 29 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2022, čj. -33 a body 32 a 33 rozsudku téhož soudu ze dne 27. 9. 2024, čj. -22). Žalobce byl ale zastaven ve 20:38 hodin, první výzva zazněla kolem 20:50 hodin a druhá ve 21:49 hodin. Odstup mezi jízdou a výzvami se tedy pohyboval v řádu minut až jedné hodiny. Nikdo přitom netvrdí, že by žalobce po jízdě alkohol nebo jinou návykovou látku požil. Vyšetření, k němuž byl vyzván, tak o jeho ovlivnění při řízení mohlo mít vypovídací hodnotu.

49. Na okraj soud dodává, že předtištěná výzva, kterou policista žalobci ve 21:49 hodin přečetl, vázala lékařské vyšetření na „kladný výsledek“ orientačního vyšetření. Orientační vyšetření se ovšem neprovedlo, protože je žalobce odmítl. Tato podmínka v tiskopise popisuje běžný průběh kontroly. Při odmítnutí orientačního vyšetření plyne povinnost podrobit se odbornému lékařskému vyšetření přímo z § 20 odst. 2 zákona o ochraně zdraví. Policisté navíc výzvu k odběru biologického materiálu adresovali žalobci i ústně, jak zachycuje jeho vlastní videozáznam („Když nám nechcete provést dechovou zkoušku, vyzvu vás ještě na odběry biologického materiálu a lékařského vyšetření.“).

50. Soud dále koriguje dílčí argumentaci žalovaného. Jestliže žalovaný v bodech 86 a 89 napadeného rozhodnutí vycházel z toho, že postup při vyšetření se bude „plně řídit“ zákona o ochraně zdraví, popsal vztah této úpravy a zákona o silničním provozu nepřesně. Rozšířený senát k dřívější úpravě vyložil, že zákon o silničním provozu a dřívější zákon o ochraně zdraví č. nejsou ve vztahu obecného a zvláštního předpisu (usnesení RS, body 16 a 17). Tato nepřesnost může zůstat bez vlivu na zákonnost napadeného rozhodnutí jen tehdy, plyne-li z důvodů, které žalovaný skutečně uvedl, že policisté postupovali v mezích oprávnění podle zákona o silničním provozu a že podmínky pro navazující odborné lékařské vyšetření byly v konkrétní věci splněny. Soud tím nenahrazuje chybějící důvody správního rozhodnutí, ale hodnotí jeho zákonnost v rozsahu uplatněných a vypořádaných důvodů. Popsaná podmínka je zde každopádně splněna. Žalovaný v bodě 87 svého rozhodnutí uzavřel, že policisté mohli požadovat, aby se žalobce podrobil vyšetření na alkohol i na jiné návykové látky, v bodě 90 vyložil, proč se u orientačního vyšetření předchozí domněnka nevyžaduje, a v bodě 91 výslovně opřel navazující výzvu k odbornému lékařskému vyšetření o zákona o ochraně zdraví. Nosný důvod tedy žalovaný uvedl. Soud jej pouze zpřesňuje.

51. Žalobce se pak nemůže úspěšně dovolávat příznivějšího výkladu zákona. Zásada in dubio pro reo se uplatní při neodstranitelných skutkových pochybnostech. Výklad příznivější pro obviněného pak přichází v úvahu při skutečné a neodstranitelné nejasnosti právní normy. V projednávané věci však soud nevychází z rozšiřujícího výkladu povinnosti řidiče nad rámec zákona. Rozlišuje pouze mezi orientačním vyšetřením, které může být součástí namátkové silniční kontroly, a odborným lékařským vyšetřením, pro výzvu k němuž tu byl základ § 20 odst. 2 zákona o ochraně zdraví. Nevznikla tu tedy jakákoliv pochybnost, která by vyžadovala rozhodnutí ve prospěch žalobce.

d. Bylo prokázáno, že žalobce výzvy odmítl

52. Žalobce tvrdí, že žádnou výzvu neodmítl. Výslovně říkal, že ji neodmítá. Jen bez právníka nepodává informace. Podle něj má tento slovní projev přednost před tím, co si z jeho chování policisté a správní orgány vyvodili.

53. Nejprve je třeba připomenout, z čeho byl žalobce shledán vinným. Přestupek podle § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu netrestá řízení pod vlivem alkoholu nebo drog. Trestá odmítnutí spolupráce, bez které nelze zjistit, zda řidič pod vlivem byl. Účelem této úpravy „není trestat řízení motorového vozidla po požití alkoholu, ale zajistit potřebnou spolupráci podezřelého se správními orgány, resp. trestat odmítnutí takové spolupráce.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2010, čj. -350). Není proto vůbec podstatné, zda žalobce ve skutečnosti alkohol nebo drogy užil, ani zda by mu vyšetření něco prokázalo.

54. Výzvy zazněly a soud o tom nemá pochybnosti. Nejlepším důkazem je paradoxně videozáznam, který si na místě pořídil sám žalobce a sám ho také do spisu předložil. Žalovaný z něj v bodě 25 svého rozhodnutí přepsal následující část (přepis soud pro přehlednost upravil):

Policista: (…) jménem zákona vás vyzývám jako řidiče vozidla X, registrační značky X, abyste se podrobil dechové zkoušce. Jste ochoten se podrobit dechové zkoušce certifikovaným dechovým analyzátorem 7510?

Žalobce: Bez právnické osoby nepodávám žádné informace.

Policista: Dobrá, takže bez právníka se odmítáte podrobit.

Žalobce: Neodmítám, ale bez právníka odmítám další informace.

Policista: Dobře, takže já vás poučuji, abyste si na místo zavolal právnickou osobu a poté budeme pokračovat v úkonech.

Žalobce: Počkáme.

Policista: Takže si zavolejte právníka na místo.

Žalobce: Kde ho budu hledat? Já nevím o nikom, kde bych ho sehnal. Teď v 8 hodin bych musel někoho sehnat. Já neříkám, že odmítám. Já bez právnické osoby nepodávám žádné informace.

Policista: V tom případě si na místo právnickou osobu zavolejte.

Žalobce: Kde ji budu teďka hledat? Já nevím, kde ji budu hledat. Já neodmítám, ale bez právnické osoby nepodávám žádné informace.

Policista: Znovu opakuji. Já vás poučuji, že si máte zavolat na místo právnickou osobu. Když tak neučiníte, sepíšeme na místě oznámení.

Žalobce: Dobře, sepíšeme oznámení.

Policista: (…) Když nám nechcete provést dechovou zkoušku, vyzvu vás ještě na odběry biologického materiálu a lékařského vyšetření.

Žalobce: Bez právnické osoby nepodávám žádné informace.

55. Druhou výzvu ve 21:49 hodin pak zachytila policejní služební kamera. Policista žalobci předčítal písemnou výzvu založenou ve spise (bod 19 rozhodnutí žalovaného):

Policista: Na podkladě (…) , o provozu na pozemních komunikacích (…) vás vyzývám k provedení vyšetření, zda nejste ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou, a v případě jeho kladného výsledku i k lékařskému vyšetření spojenému s odběrem biologického materiálu (…). Poučení: dle zákona o provozu na pozemních komunikacích jste povinen se na výzvu policisty podrobit dechové zkoušce a v případě pozitivního zjištění i lékařskému vyšetření s odběrem biologického materiálu (…). Dle zákona o provozu na pozemních komunikacích jste povinen se na výzvu policisty podrobit odbornému lékařskému vyšetření, nejste-li ovlivněn jinou návykovou látkou. (…)

Policista: Tak, odmítáte dechovou zkoušku.

Žalobce: Bez právnické osoby odmítám podávat informace.

Policista: Takže já jsem vás vyzval, byl jste poučen, že si máte na místo zavolat právnickou osobu, což jste neučinil. Takže na místě odmítáte dechovou zkoušku, zkoušku na návykovou látku, po výzvě jsem vám říkal, že můžete jet na odběry krve, což jste taky nechtěl, a odběry moči.

56. Výzvy tedy byly jasné, srozumitelné a adresované přímo žalobci. Žalobce jim rozuměl, reagoval na ně totiž bezprostředně a k věci.

57. Jeho obrana, že „neodmítá“, ale bez právníka nic nesdělí, neobstojí. Odmítnutím se totiž nerozumí jen výslovné „odmítám“. Nejvyšší správní soud v již citovaném rozsudku čj. -350 uvedl, že „[z]a odmítnutí (…) nelze považovat pouze výslovný projev vůle, ale např. i podmiňování podstoupení lékařského vyšetření různými nesplnitelnými podmínkami, jako je odvoz spolujezdce“. V té věci šlo o řidiče, který se choval vstřícně, vyšetření výslovně neodmítl, ale podmínil ho tím, že nejprve odveze spolujezdkyni. Nejvyšší správní soud to přesto jako odmítnutí vyhodnotil.

58. Žalobce podmínil svou účast přítomností právníka na místě. A sám na kameru řekl, že neví o nikom, koho by v tu hodinu mohl sehnat. Věděl tedy, že jeho podmínka je nesplnitelná. Policisté mu přesto opakovaně dali příležitost si právníka zavolat a čekali. Žalobce nikoho nezavolal a k dechové zkoušce se nepodrobil ani potom.

59. Žalobce také namítá, že podpis listin nelze vykládat jako souhlas se skutkovým stavem. V tom mu soud dává za pravdu. Žalovaný v bodě 71 svého rozhodnutí zašel příliš daleko, pokud z podpisu žalobce dovodil souhlas s popsaným skutkovým stavem. Žalobce totiž do kolonky pro vyjádření uvedl, že bez právníka informace nepodává. Nejde však o vadu s dopadem na zákonnost rozhodnutí. Význam podpisů je jiný – prokazují, že žalobci byly y na místě předloženy a přečteny, tedy že se mu dostalo poučení. Vinu žalobce jiné podklady, ne jeho podpis.

60. Žalobce dále tvrdí, že se záznamem policie mohlo být manipulováno a že chybí záznam z doby před 21:49 hodin. Oba zasahující policisté ale vypověděli, že jiné záznamy neexistují, protože kameru zapnuli teprve ve chvíli, kdy začali vyplňovat tiskopisy. Tvrzení o manipulaci zůstalo pouhou spekulací. Žalobce neuvedl, kdy a jak k ní mělo dojít. Ani k tomuto tvrzení nic nenavrhl. Chybějící záznam přitom nemůže zpochybnit to, co zachycuje záznam, který pořídil sám žalobce.

e. Rozpory ve výpovědích policistů závěr o vině nezpochybňují

61. Žalobce vytýká rozhodnutí žalovaného vnitřní rozpor. Na jednu stranu totiž žalovaný uznal, že se výpovědi policistů rozcházejí s ostatními důkazy, na druhou stranu ale uzavřel, že obstojí. Cituje přitom judikaturu, podle níž jsou rozpory ve výpovědích policistů právě tím, co jejich věrohodnost zpochybňuje.

62. V jednom dílčím bodě má žalobce pravdu. Pasáž, kterou žalovaný citoval, skutečně mezi situacemi, v nichž lze o věrohodnosti policisty jako svědka pochybovat, uvádí na prvním místě rozpory v jejich výpovědích:

„(…) policistu lze obecně považovat za nestranného a věrohodného svědka, neprokáže-li se v konkrétním případě něco jiného. Je tomu tak proto, že policista zásadně nemá na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem (…). O případy, v nichž je možné pochybovat o věrohodnosti či nestrannosti policisty v pozici svědka, půjde zejména tehdy, pokud jsou ve výpovědích policistů rozpory, je-li hodnoceno jednání obtížně pozorovatelné pouhým okem, existují-li důkazy svědčící o zaujatosti policistů vůči osobě obviněného, pokud je policista hodnocen či odměňován podle toho, s jakou úspěšností se mu daří dosahovat postihu jednotlivců za přestupky, nebo v případě šikanózního postupu policistů, který spočívá v provádění přehnaně horlivé a rozsáhlé kontroly, aniž by k tomu byl rozumný důvod.“

Tato pasáž je z bodu 19 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2016, čj. -42.

63. Uvedený výčet ale neznamená, že jakýkoli rozpor automaticky vyřadí výpověď policisty ze hry. Znamená, že v takové situaci na ní nelze bez dalšího stavět a je třeba ji obzvlášť pečlivě posoudit ve světle ostatních důkazů. A přesně to žalovaný udělal.

64. Pokud jde o počet výzev, tak má žalobce pravdu, že svědkyně B. hovořila nejprve o třech výzvách a poté o čtyřech. Na výrok o vině to ale nemá vliv. Počet výzev totiž není znakem přestupku. Přestupek podle § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu je spáchán tím, že se řidič odmítne podrobit vyšetření, k němuž byl zákonně vyzván. Postačí tedy jediná taková výzva a jediné odmítnutí.

65. Podstatnější je, že žalovaný počet výzev z výpovědí policistů vůbec nedovozoval. Ve výroku zafixoval dvě výzvy k vyšetření na alkohol (kolem 20:50 hodin a ve 21:49 hodin) a jednu výzvu k vyšetření na jiné návykové látky (ve 21:49 hodin). U každé z nich se opřel o u nebo o záznam, a nikoli o to, co si který policista po mnoha měsících pamatoval. První výzvu na alkohol o úřední záznam a o videozáznam samotného žalobce, druhou výzvu o policejní kamerový záznam ze 21:49 hodin, na němž policista výzvu doslova předčítá. Rozpor v počtu výzev se tak míjí s tím, co stojí ve výroku.

66. Jestliže svědkyně B. zařadila výzvu k předložení průkazu totožnosti mezi výzvy, tak to o její věrohodnosti nic moc nevypovídá. Odpovídala na otázku, kolikrát žalobce k něčemu vyzvali, a v běžné řeči je i žádost o doklady výzvou. Nejde tedy o rozpor v tom, co se stalo, nýbrž o to, co všechno svědkyně pod slovo „výzva“ zařadila. Na obsah jednotlivých výzev, jak je zachycují záznamy, to nemá vliv.

67. Ve vztahu k tomu, kde žalobce stál, se svědci se skutečně rozcházejí v tom, zda byl žalobce v době výzev ve vozidle, nebo mimo ně. Znakem přestupku ale opět není poloha řidiče vůči vozidlu, nýbrž odmítnutí výzvy. Žalobce navíc netvrdí (a nic tomu nenapovídá), že by výzvu neslyšel nebo jí nerozuměl proto, že byl uvnitř nebo venku. Na jeho vlastním záznamu na výzvy odpovídá bezprostředně a k věci.

68. Žalobce pak napadá tvrzení svědka D., že poučení a výzva jsou „určitě“ na kamerovém záznamu. Pro záznam ze 21:49 hodin je svědkovo tvrzení pravdivé, poučení i výzva na něm jsou. Pro dobu před 21:49 hodin ovšem opravdu pravdivé není, protože z ní žádný záznam neexistuje. V této části se svědek mýlil. Z toho ale neplyne, že by vypovídal nepravdivě ve smyslu úmyslného zkreslování. Vypovídal s odstupem řady měsíců o kontrole, při níž vzniklo několik záznamů, a spletl si, co který z nich zachycuje. Záznamy jsou ve spise, a tam, kde se s nimi výpověď rozešla, vychází soud ze záznamů. Právě tak postupoval i žalovaný. Na základě videozáznamu žalobce odmítl tvrzení policistů, že žalobce vyzvali k vyšetření na jiné návykové látky už krátce po zastavení vozidla, a čas druhého přestupku posunul na 21:49 hodin, kdy tuto výzvu zachycuje policejní záznam. Nešlo tedy o bagatelizaci rozporu, ale o jeho vyřešení, navíc ve prospěch žalobce.

69. Jde-li o odpověď svědka D. na otázku, jaké úkony probíhaly mezi 20:38 a 21:49 hodin, tak z ní žalobce dovozuje, že v této době k žádné výzvě nedošlo, protože se o ní svědek nezmínil. Tak ji ale číst nelze. Otázka mířila na to, čím se ta doba vyplnila, tedy proč kontrola trvala tak dlouho. Svědek popsal lustraci, ověřování údajů přes operačního důstojníka a vypisování tiskopisů, tedy úkony časově relativně náročné. Že v takové odpovědi nevypočítal i výzvu, která zabere několik sekund, není jejím popřením.

70. I kdyby navíc soud tuto odpověď za popření považoval, na výsledku by se nic nezměnilo. Že byl žalobce v této době vyzván k dechové zkoušce a poté k odběru biologického materiálu a že obojí odmítl, prokazuje videozáznam, který si pořídil a do spisu předložil sám žalobce (soud z něj citoval výše). Proti tomuto záznamu nemůže obstát ani výpověď policisty, ani argument opřený o její mlčení.

71. Rozpory, na které žalobce upozorňuje, se tedy týkají počtu výzev, jejich pojmenování, polohy žalobce a toho, co který záznam zachycuje. Nedotýkají se ale toho, co stojí ve výroku o vině žalobce. Nejde o situaci „slovo proti slovu“, v níž je výpověď zasahujícího policisty jediným důkazem. Rozhodujícími důkazy jsou tu záznamy z místa (mezi nimi ten, který pořídil sám žalobce) a y sepsané v jeho přítomnosti a jemu přečtené. Neobstojí proto ani námitka, že žalobce byl uznán vinným na základě procesně nepoužitelných úředních záznamů. Uznán vinným byl i na základě záznamů, které zachycují průběh kontroly.

72. Délku kontroly – od 20:38 do 22:20 hodin – policisté vysvětlili srozumitelně. Žalobce totiž nepředložil řidičský průkaz, takže bylo nutné zjišťovat jeho totožnost lustrací a ověřovat zjištěné údaje přes operačního důstojníka, a vyplňování tiskopisů zabralo čas i proto, že jeden z policistů zaškoloval kolegyni. Nešlo o „přehnaně horlivou a rozsáhlou kontrolu, aniž by k tomu byl rozumný důvod.“ Značnou část času navíc zabralo to, že policista procházel se žalobcem jednu u po druhé a předčítal mu je. To je postup, který byl v jeho prospěch.

73. Žalobce konečně navrhoval zjistit obsah hovoru s operačním důstojníkem. V odvolání ale sám uvedl, že na tomto důkazu netrvá, pokud správní orgán připustí, že ve 20:38 hodin probíhala lustrace, a nikoli výzvy. Žalovaný to připustil a čas skutku odpovídajícím způsobem změnil. Tím tento důkazní návrh pozbyl smyslu.

f. Zdravotní stav žalobce ho z odpovědnosti nevyviňuje

74. Žalobce namítá, že se výzvám nemohl podrobit ze zdravotních důvodů, že správní orgány nemohly jeho zdravotní stav posuzovat a že opomněly jeho návrh na znalecký posudek.

75. Znaleckým posudkem je třeba začít. Žalobce takový důkaz v řízení před správními orgány opravdu nenavrhl. Neučinil to ani v odvolání. Poprvé o znaleckém posudku píše až v žalobě. O opomenutý důkaz proto jít nemůže. Soud, který vychází ze skutkového a právního stavu, který existoval v době rozhodování správního orgánu ( ), nemůže správnímu orgánu vytýkat, že nerozhodl o návrhu, který nikdo nepodal.

76. Správní orgány přitom neposuzovaly odbornou lékařskou otázku. Hodnotily zprávu lékaře, kterou žalobce předložil, a porovnávaly ji s ostatními důkazy. To hodnotit smějí a musejí. Lékařská zpráva není důkaz, který by stál mimo dosah hodnocení důkazů správním orgánem.

77. Především ale platí, že tvrzené zdravotní obtíže žalobce nevyviňují už z právních důvodů. Do 16. 8. 2013 obsahovala skutková podstata daného přestupku dovětek, že řidič se musí vyšetření podrobit, jen „ačkoliv takové vyšetření není spojeno s nebezpečím pro její zdraví“. Zákonodárce ho vypustil novelou č. právě proto, že riziko pro zdraví má vyhodnotit lékař jako osoba odborně povolaná, a nikoli řidič sám.

78. Žalobce tedy měl policisty do nemocnice následovat a tam lékaři říct, co mu je. Lékař by posoudil, zda odběr provést lze. Tím, že odjezd odmítl, si tuto cestu sám zavřel a připravil se přitom i o možnost prokázat, že pod vlivem ničeho nebyl.

79. Nad to soud dodává, že lékařská zpráva, kterou žalobce předložil, se k jeho stavu v době kontroly opravdu vůbec nevyjadřuje. Popisuje dlouhodobou úzkostně-depresivní poruchu, poruchu pozornosti a užívání léku Sertralin. Dodává, že žalobce může ve stresových nebo neznámých situacích zažívat epizody paniky, zmatenosti, dušnosti a potíže se soustředěním, nebo porozuměním pokynům. Tyto symptomy podle dané zprávy mohou výrazně ovlivnit jeho schopnost plně spolupracovat během situací se zvýšeným stresem, například když je vyzván k provedení dechové zkoušky. Nic o tom, že by v takovém stavu dne 8. 9. 2024 skutečně byl, v ní není. Videozáznamy naopak ukazují žalobce, který se orientuje, věcně komunikuje, průběh kontroly si sám natáčí, y podepisuje a dovolává se přítomnosti právníka.

80. Že by pro duševní poruchu nemohl rozpoznat protiprávnost svého jednání nebo své jednání ovládat (§ 19 zákona o odpovědnosti za přestupky), žalobce nikdy netvrdil. Správní orgány proto neměly důvod dokazovat tímto směrem.

g. Oba přestupky spáchal žalobce úmyslně

81. Žalobce namítá, že mu nebyla prokázána subjektivní stránka přestupku, tedy nepřímý úmysl.

82. Nejprve k tomu, jakou váhu tato námitka vůbec může mít. K odpovědnosti fyzické osoby za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslu (§ 15 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky). U přestupku podle § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu zákon úmysl nevyžaduje. I kdyby tedy soud přisvědčil žalobci, že úmysl prokázán nebyl, na jeho vině by se nic nezměnilo. Forma zavinění by měla vliv jen na hodnocení trestu.

83. Závěr o úmyslu ale obstojí. Přestupek je spáchán úmyslně i tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může ohrozit zájem chráněný zákonem, a pro případ, že jej ohrozí, s tím byl srozuměn [§ 15 odst. 2 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky]. Policisté žalobce vyzvali opakovaně. Ve 21:49 hodin mu policista přečetl z tiskopisu výzvu i poučení doslova. Žalobce poté odmítl znovu. Totéž poučení měl v písemné podobě na listinách, které mu policista předložil a které podepsal.

84. Nejvyšší správní soud k obdobné obraně uvedl, že obviněný nemůže svou obranu úspěšně založit na tvrzení, že nevěděl, že odmítnutím podrobit se lékařskému vyšetření poruší svou povinnost podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu (rozsudek ze dne 13. 7. 2016, čj. -54). Zákon navíc pro tuto výzvu žádnou zvláštní poučovací povinnost neukládá a od držitele řidičského oprávnění lze očekávat, že o povinnosti podrobit se dechové zkoušce ví (srov. rozsudek čj. -350).

85. Námitka, že poučení přišlo až po prvním odmítnutí, není důvodná. I kdyby to tak bylo, po poučení následovaly další výzvy a žalobce je znovu odmítl. Nejde tedy o situaci, kdy by odmítnutí padlo v nevědomosti a poučení přišlo, když už bylo pozdě.

86. Neobstojí ani argument, že rozhodovací praxe k tomu, kdy lze osobu k vyšetření vyzvat, není jasná, a proto od žalobce nebylo možné vědomost očekávat. Jde o to, že řidič má na výzvu policisty dýchnout do přístroje a že když to neudělá, poruší svou povinnost. To žalobci policisté řekli výslovně a několikrát.

87. Žalovaný se navíc s částí námitky žalobce ztotožnil. Uznal, že při určení formy zavinění nelze přihlížet k dřívějšímu skutku ze dne 16. 8. 2021, protože řízení o něm bylo zastaveno a o vině žalobce nebylo nikdy pravomocně rozhodnuto (bod 109 rozhodnutí žalovaného). Soud s tím souhlasí. Úmysl žalovaný nakonec dovodil z jiných okolností a ty obstojí i bez tohoto záznamu.

h. Uložený trest je zákonný

88. Námitku proti trestu žaloba formuluje tak, že není-li dána vina, není na místě ani trest, a že „s ohledem na výše popsané množství a charakter vad“ je rozhodování o trestu nesprávné. Žalobce ale neuvádí, co konkrétně je na uloženém trestu nezákonné nebo nepřiměřené. Soud přitom přezkoumává napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů ( ) a takto obecná námitka mu žádný konkrétní přezkum neumožňuje.

89. Přesto soud pro úplnost uvádí, že na uloženém trestu nezákonnost neshledal. Za přestupek podle § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu se ukládá pokuta od 25 000 Kč do 75 000 Kč a zákaz činnosti na dobu od 18 měsíců do 3 let [§ 125c odst. 5 písm. a) a odst. 6 písm. a) téhož zákona]. Pokuta 27 000 Kč je 2 000 Kč nad dolní hranicí a zákaz činnosti na 18 měsíců je na samém zákonném minimu. Za dva společně projednávané přestupky přitom bylo možné uložit pokutu i ve zvýšené sazbě (§ 41 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky), což správní orgány neudělaly.

90. Žalovaný vzal jako polehčující okolnost dosavadní chování žalobce v silničním provozu a jako přitěžující okolnosti to, že se dopustil dvou přestupků (§ 40 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky) a úmyslnou formu zavinění. Tresty přitom nemohl zpřísnit, protože výrok o správním trestu nelze v odvolacím řízení změnit v neprospěch obviněného (§ 98 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky).

91. Uvedl-li žalovaný, že pro převahu přitěžujících okolností nebylo možné tresty uložit na dolní hranici sazby, a zákaz činnosti přesto na dolní hranici ponechal, jde o dílčí nesrovnalost v jeho odůvodnění. Vyznívá však ve prospěch žalobce a důvodem ke zrušení rozhodnutí být nemůže.

i. Chyby v psaní na zákonnost rozhodnutí vliv nemají

92. Žalobce nakonec upozorňuje na dvě zjevné chyby v rozhodnutí žalovaného. Podle jeho bodu 3 bylo prvostupňové rozhodnutí doručeno opatrovníkovi dne 12. 6. 2026, tedy téměř dva měsíce po vydání rozhodnutí žalovaného. A na straně 3 se uvádí, že proti usnesení o ustanovení opatrovníka brojil odvoláním D. Z., ačkoliv podle žalobce ho podal on sám.

93. Obě výtky jsou po formální stránce oprávněné a soud souhlasí, že takové chyby do rozhodnutí nepatří. Nemají však na výsledek řízení žádný vliv. Datum 12. 6. 2026 je zjevná chyba v psaní. Ze spisu je bez pochybností zřejmé, kdy bylo prvostupňové rozhodnutí doručeno, a včasnost odvolání žalobce nikdo nezpochybňuje. Pro posouzení věci není podstatné, kdo odvolání proti usnesení o ustanovení opatrovníka podal. Bylo zamítnuto a odkladný účinek nemělo.

94. Ani tyto námitky proto nejsou důvodné.

V. Závěr a náklady řízení

95. Krajský soud shledal žalobu nedůvodnou, a proto ji zamítl ( ).

96. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z . Žalobce nebyl ve věci úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému by právo na náhradu nákladů řízení svědčilo, v řízení mu však nevznikly náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení podat kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie.

Brno 21. srpna 2026

Martin Kopa, v. r.

samosoudce