Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

35 Ad 2/2026 - 39

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Ing. Vierou Horčicovou ve věci

žalobce: L. B., nar. X.,

bytem X.

zastoupen JUDr. Ladislavem Kolačkovským, advokátem

se sídlem Opletalova 1535/4, 110 00 Praha 1

proti

žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, IČO 00551023

se sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 00 Praha 2

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 05.01.2026, č. j. MPSV-2026/1291-916

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 05.01.2026, č. j. MPSV-2026/1291-916 se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10 140 Kč, k rukám jeho zástupce, JUDr. Ladislava Kolačkovského, a to do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „žalovaný“) ze dne 05.01.2026, č. j. MPSV-2026/1291-916 (dále jen „napadené rozhodnutí”), kterým bylo podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí ze dne 10.09.2025, č. j. 27746/2025/AAF (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), vydanému Úřadem práce České republiky – krajská pobočka pro hl. m. Prahu, KOP Praha 6 (dále jen „úřad práce“), kterým nebyl žalobci přiznán příspěvek na péči podle , o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále „ “).

II. Obsah žaloby

2. Žalobce v žalobě ze dne 05.03.2026 namítal nesprávné zjištění skutkového stavu, nesprávné právní posouzení věci, jakož i nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

3. Posledně uvedená vada spočívá dle žalobce v tom, že odůvodnění rozhodnutí toliko obecně přebírá závěry posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 03.12.2025, ev. č. SZ/2025/1538-PH-19 (dále též „posudek PK“ nebo „posudek posudkové komise“), aniž by kriticky reflektovalo jak námitky žalobce vznesené v odvolání, tak předloženou zdravotnickou dokumentaci. Žalobce poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“), dle jejíchž závěrů je posudek PK sice stěžejním důkazem, nemá však charakter závazného stanoviska, nýbrž podkladu, který stejně jako jiné důkazy podléhá hodnocení správním orgánem. Správní orgán z posudku vychází až poté, co jej vyhodnotí jako úplný, objektivní a přesvědčivý. Těmto pravidlům však napadené rozhodnutí nedostálo, a proto došlo k porušení ustanovení u o náležitostech odůvodnění správních rozhodnutí.

4. Žalobce dále poukazuje na dlouhodobé duševní onemocnění a další zdravotní komplikace, kterými trpí. Posudek tak, jak byl citován v napadeném rozhodnutí, nerespektuje judikaturou požadovaný aspekt, totiž zohlednění konkrétní životní praxe žalobce v dialogu s lékařskou analýzou. Odůvodnění proto musí zohledňovat individuální situaci žalobce, nikoli pouze obecně negativně vymezit, že účastník netrpí závažnějšími zdravotními potížemi. Posudek přitom vůbec nezohledňuje předložené lékařské zprávy, v nichž se podává řada poměrně závažných informací o zdravotních potížích žalobce, které mají často původ v jeho duševním hendikepu. Dále žalobce specifikuje projevy těchto potíží a některé závěry lékařských zpráv. V neposlední řadě správní orgány přehlédly taktéž potíže čistě somatického charakteru.

5. Žalobce kritizuje též distanční formu posouzení jeho zdravotního stavu posudkovou komisí, která je dle jeho názoru v tomto případě zcela nevhodná, neboť existoval značný rozpor mezi posudkem a lékařskými zprávami.

6. S ohledem na výše uvedené žalobce navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného a další podání účastníků

7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 22.04.2026, č. j. MPSV-2026/74494-332/1 odkazuje na řádné složení posudkové komise a shrnuje závěry jejího posudku, vč. stručné reflexe zvládání jednotlivých základních potřeb. Navrhuje žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

8. Žalobce písemností doručenou soudu dne 18.06.2026 předkládá vyjádření X. k (ne)schopnosti zvládat některé základní životní potřeby. X. je týdenní stacionář, kde je žalobce t. č. v péči.

IV. Obsah správního spisu

9. Řízení o příspěvku na péči bylo zahájeno dne 24.02.2025, kdy žalobce podal na úřad práce žádost o příspěvek na péči (č. j. 7053/2025/AAF).

10. Sociální šetření proběhlo v místě bydliště žalobce dne 16.04.2025 mezi 13:00 a 14:00, přičemž ve spisu je o tomto šetření založen dokument „Informace ze záznamu ze sociálního šetření ze dne 16.04.2025“ pod č. j. 14159/2025/AAF (dále „informace ze sociálního šetření“). Z informací ze sociálního šetření vyplývá, že poskytovateli péče jsou bratr a rodič žalobce. Dokument se následně zabývá schopnostmi žalobce pečovat o vlastní osobu, výdělečnou činností, rodinnými a sociálními vztahy žalobce, jeho rolí v domácnosti a prostředím (bydlištěm), v němž se žalobce zdržuje.

11. Dle prvostupňového posudku Institutu posuzování zdravotního stavu ze dne 18.08.2025, č. j. LPS/2025/12904-P2_CSSZ (dále též „posudek IPZS“) trpí žalobce Aspergerovým syndromem (generalizovanou poruchou a obsedantně kompulzivní poruchou), zrakovou vadou při Moebiově syndromu a M. Scheurmann se skoliózou. Jedná se o dlouhodobý nepříznivý zdravotní stav („dále též „DNZS“), jehož rozhodující příčinou je u žalobce kombinace duševního a zrakového postižení. Posudek závěrem uvádí, že žalobce nezvládá dvě základní životní potřeby, konkrétně „osobní aktivity“ a „péče o domácnost“ a uzavírá, že v případě žalobce tak nejde o osobu, která se podle

§ 8 odst. 2 zákona o sociálních službách považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby. Jde tak o osobu starší 18 let věku, která nesplňuje zdravotní podmínky pro uznání stupně závislosti, přičemž její DNZS nevede k neschopnosti zvládat alespoň tři nebo čtyři základní životní potřeby.

12. Správní orgán I. stupně poté vydal dne 10.09.2025 prvostupňové rozhodnutí (č. j. 27746/2025/AAF), jehož výrokem rozhodl o nepřiznání příspěvku na péči. Shrnul v něm dosavadní průběh řízení a odkázal na posudek IPZS a jeho závěry.

13. Žalobce podal dne 25. 09. 2025 proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, v němž uplatnil konkrétní tvrzení stran nezvládání jednotlivých základních životních potřeb, vytkl prvostupňovému rozhodnutí nezohlednění kombinace jeho diagnóz, odkázal na relevantní úpravu a lékařské zprávy. Dále přiložil lékařské zprávy MUDr. X. ze dne 05.08.2025 a 19.08.2025 z psychiatrie INEP medical s. r. o., MUDrX. z neurologického oddělení nemocnice Na Homolce ze dne 07.08.2025 a MUDr. X. z psychiatrického oddělení Ústřední vojenské nemocnice ze dne 22.07.2025.

14. V odvolacím řízení byl vypracován posudek Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 03.12.2025, ev. č. SZ/2025/1538-PH-19 ke stupni závislosti žalobce (dále též „posudek PK“). Posudková komise se usnesla na závěru, že k datu vydání napadeného rozhodnutí nešlo o osobu starší 18 let věku, která se podle § 8 odst. 2 zákona o sociálních službách považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby. Z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu vyžadovala každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby, nebyla však neschopna zvládat alespoň tři nebo čtyři základní životní potřeby. Tento stav byl i od 24.02.2025. Posudková komise se však odchýlila od závěrů posudku IPZS v tom smyslu, že nehodnotila za nezvládanou základní životní potřebu „péče o domácnost,“ ale naopak hodnotila za nezvládanou základní životní potřebu „péče o zdraví.“ Posudková komise tak konstatovala DNZS a na jeho základě nezvládnutí 2 základních životních potřeb, a to „péče o zdraví“ a „osobní aktivity,“ neboť na základě zjištění ze zdravotnické dokumentace takové hodnocení považovala za lépe vystihující dopad DNZS.

15. V napadeném rozhodnutí žalovaný zrekapituloval průběh řízení, shrnul obsah posudku PK, jehož znění téměř doslovně do odůvodnění napadeného rozhodnutí převzal, a dále odkázal na úpravu zákona o sociálních službách a související právní předpisy, které se vztahují k problematice příspěvku na péči a vyložil problematiku zvládání základních životních potřeb.

V. Posouzení věci

16. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán ve smyslu , (dále jen „ “), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu ( ). Soud ve věci rozhodl bez jednání, neboť shledal, že napadené rozhodnutí trpí vadami podle , tedy vadami takové závažnosti, při jejichž zjištění ukládá soudu rozhodnout ve věci bez jednání. Ostatně účastníci s tímto postupem rovněž vyslovili souhlas, resp. jejich souhlas byl presumován ( ).

17. Žaloba je důvodná.

18. Při přezkumu napadeného rozhodnutí soud vycházel z následující úpravy.

19. Podle § 7 odst. 1 zákona o sociálních službách se příspěvek na péči poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby. Tímto příspěvkem se stát podílí na zajištění sociálních služeb nebo jiných forem pomoci podle tohoto zákona při zvládání základních životních potřeb osob. Náklady na příspěvek se hradí ze státního rozpočtu

20. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že nárok na příspěvek má osoba uvedená v § 4 odst. 1, která z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb v rozsahu stanoveném stupněm závislosti podle § 8, pokud jí tuto pomoc poskytuje osoba blízká nebo asistent sociální péče uvedený v § 83 nebo poskytovatel sociálních služeb, který je zapsán v registru poskytovatelů sociálních služeb podle § 85 odst. 1, zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc nebo dětský domov, anebo speciální lůžkové zdravotnické zařízení hospicového typu; nárok na příspěvek má tato osoba i po dobu, po kterou je jí podle zvláštního právního předpisu poskytována zdravotní péče v průběhu hospitalizace.

21. Podle § 8 odst. 2 zákona o sociálních službách osoba starší 18 let věku se považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve

a) stupni I (lehká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři nebo čtyři základní životní potřeby,

b) stupni II (středně těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat pět nebo šest základních životních potřeb,

c) stupni III (těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat sedm nebo osm základních životních potřeb,

d) stupni IV (úplná závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat devět nebo deset základních životních potřeb,

a vyžaduje každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby.

22. Podle § 9 odst. 1 zákona o sociálních službách při posuzování stupně závislosti se hodnotí schopnost zvládat tyto základní životní potřeby: a) mobilita, b) orientace, c) komunikace, d) stravování, e) oblékání a obouvání, f) tělesná hygiena, g) výkon fyziologické potřeby, h) péče o zdraví, i) osobní aktivity, j) péče o domácnost.

23. Podle § 9 odst. 5 zákona o sociálních službách pro uznání závislosti v příslušné základní životní potřebě musí existovat příčinná souvislost mezi poruchou funkčních schopností z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a pozbytím schopnosti zvládat základní životní potřebu v přijatelném standardu. Funkční schopnosti se hodnotí s využíváním zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využíváním běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení v domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku.

24. Podle § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách při posuzování stupně závislosti osoby vychází Institut posuzování zdravotního stavu ze zdravotního stavu osoby doloženého nálezem vydaným poskytovatelem zdravotních služeb, popřípadě také z vyšetření dětského klinického psychologa v případě pervazivních vývojových poruch, z výsledku sociálního šetření a zjištění potřeb osoby, popřípadě z výsledků funkčních vyšetření a z výsledku vlastního vyšetření posuzujícího lékaře.

25. Podle § 28 odst. 2 zákona o sociálních službách stupeň závislosti pro účely odvolacího řízení posuzuje ministerstvo.

26. Podle , o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, (dále jen „ “) ministerstvo posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění a pro účely odvolacího řízení správního, pokud napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě posudku Institutu posuzování zdravotního stavu; za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise.

27. Podle , kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách (dále jen „ “) pokud osoba není schopna z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu zvládat alespoň jednu z aktivit, která je pro schopnost zvládat základní životní potřebu vymezena v Příloze č. 1 k této vyhlášce, není schopna základní životní potřebu zvládat, a to bez ohledu na příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.

28. Příloha 1 k prováděcí vyhlášce vymezuje schopnosti zvládání základní životní potřeby, přičemž pod písm. a) až j) stanoví celkem 10 základních životních potřeb ve smyslu § 9 odst. 1 zákona, a ke každé z nich okruh schopností (aktivit), bez jejichž zvládání nelze učinit závěr o zvládnutí té které životní potřeby.

29. Podle písm. a) Přílohy 1 k prováděcí vyhlášce Mobilita. Za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna zvládat 1. vstávání a usedání, 2. stoj, 3. zaujímat a měnit polohy, 4. pohybovat se chůzí krok za krokem, popřípadě i s přerušováním zastávkami, v bytě a běžném terénu v dosahu alespoň 200 m, a to i po nerovném povrchu, 5. otevírat a zavírat dveře, 6. chůzi po schodech v rozsahu jednoho patra směrem nahoru i dolů, 7. nastupovat a vystupovat z dopravních prostředků včetně bariérových, a používat je.

30. Podle písm. b) Přílohy 1 k prováděcí vyhlášce Orientace. Za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna 1. poznávat a rozeznávat zrakem a sluchem, 2. mít přiměřené duševní kompetence, 3. orientovat se osobou, časem a místem, 4. orientovat se v přirozeném sociálním prostředí, 5. orientovat se v obvyklých situacích a přiměřeně v nich reagovat.

31. Podle písm. c) Přílohy 1 k prováděcí vyhlášce Komunikace. Za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna 1. vyjadřovat se srozumitelně mluvenou řečí a dorozumět se jejím prostřednictvím s jinými osobami v rozsahu běžné slovní zásoby odpovídající věku a sociálnímu postavení, 2. chápat obsah přijímaných a sdělovaných zpráv, 3. vytvářet rukou psanou krátkou zprávu, 4. porozumět všeobecně používaným základním obrazovým symbolům a zvukovým signálům, 5. používat běžné komunikační prostředky.

32. Podle písm. g) Přílohy 1 k prováděcí vyhlášce Výkon fyziologické potřeby. Za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna 1. včas používat WC, 2. zaujmout vhodnou polohu, 3. vyprázdnit se, 4. provést očistu, 5. používat hygienické pomůcky.

33. Pod písm. d), e), f), h), i), j) Přílohy 1 k prováděcí vyhlášce jsou uvedeny základní životní potřeby, jejichž nezvládání žalobcem není v žalobě namítané, resp. jsou považovány žalovaným za nezvládnuté (to se týká písm. h) a i) Přílohy 1 k prováděcí vyhlášce), proto soud považuje za nadbytečné je na tomto místě citovat.

34. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí žalovaného a řízení, které mu předcházelo, soud uzavřel, že žalovaný opřel své rozhodnutí o posudek posudkové komise, jenž nelze považovat za úplný, přesvědčivý a dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci. Žalovaný tudíž rozhodoval při nedostatečně zjištěném skutkovém stavu.

35. Soud úvodem považuje za vhodné odkázat na relevantní judikaturu správních soudů, která se věnuje posudku PK jakožto stěžejnímu důkazu, z něhož jak správní orgány, tak soudy při posuzování zvládání základních životních potřeb při své činnosti vycházejí.

36. K posudkovému řízení se Nejvyšší správní soud opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, např. v rozsudku ze dne 21. 9. 2020, č. j. -20, kde uvedl následující: „[p]osuzování závislosti na pomoci jiné fyzické osoby provádí posudkový lékař OSSZ a posudková komise žalovaného. Nejvyšší správní soud opakovaně judikuje, že posudkové řízení je specifickou formou správní činnosti (srov. ) spočívající v posouzení zdravotního stavu občana a některých důsledků z něj vyplývajících pro oblast sociálního zabezpečení a důchodového pojištění. Jde o postup posudkového orgánu, jehož hlavním obsahem je posudková činnost, která předpokládá vedle odborných lékařských znalostí též znalosti z oboru posudkového lékařství. Výsledkem posouzení je potom odborný posudek, který je pro správní orgán stěžejním důkazem, a na který je při nedostatku odborné erudice odkázán. Proto je třeba klást zvýšený důraz na jednoznačnost, určitost, úplnost a přesvědčivost každého takového posudku. Tyto náležitosti posudek splňuje pouze v případě, že se v něm posudková komise vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi, přihlédne k potížím udávaným účastníkem řízení, výsledkům sociálního šetření a lékařským zprávám. Své závěry musí posudková komise náležitě podložit a odůvodnit. Je nezbytné, aby posudek obsahoval vysvětlení, jakým způsobem posudková komise hodnotila veškeré posudkové podklady, které z nich považovala za relevantní, případně z jakého důvodu se od závěrů uvedených v některých z nich odchýlila. Posuzovaný zdravotní stav potom musí být popsán dostatečně jasně a přesně, aby nevystávaly žádné další pochybnosti (srov. např. rozsudek ze dne 5. března 2015, č. j. 6 Ads 299/2014–25, či ze dne 30. 1. 2019, č. j. –17).“

37. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. –53, „[p]osouzení stupně závislosti osoby pro účely rozhodování o příspěvku na péči v řízení v I. stupni i v řízení odvolacím musí vycházet z hodnocení všech podkladů uvedených v , o sociálních službách. Na výsledný lékařský posudek, který je v tomto řízení stěžejním důkazem, je třeba klást požadavek úplnosti a přesvědčivosti. Nenaplnění těchto požadavků je vadou řízení před správním orgánem ve smyslu “

38. Zároveň je třeba připomenout, že soudy ani správní orgány nemají kompetenci přezkoumávat věcné závěry odborných posudků; k tomu nedisponují potřebnou erudicí. Posudek posudkové komise ovšem nemá charakter závazného stanoviska a jak soudy, tak správní orgány jej musí hodnotit jako každý jiný důkazní prostředek, tedy samostatně i ve svém souhrnu vedle dalších důkazů, které jsou v daném řízení k dispozici. Judikatura NSS k tomu uvádí: „[p]ři rozhodování o příspěvku na péči je zásadním a rozhodujícím důkazem posudek závislosti osoby. Na posudek závislosti osoby na péči je podle konstantní judikatury třeba nahlížet jako na kterýkoliv jiný důkazní prostředek, neboť se sice jedná o tzv. „povinný důkaz“, nikoliv však o závazné stanovisko či závazný podklad rozhodnutí. Z toho důvodu není správnost posudku presumována, posudek proto podléhá hodnocení správního orgánu a nemůže být bez dalšího převzat jako pravdivý. Při rozhodování ve věci příspěvku však správní orgán neposuzuje věcnou správnost posudku, neboť k tomu nemá potřebné odborné znalosti (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2010, č. j. ; či ze dne 22. 5 10. 2009, č. j. –104). Při hodnocení posudku je proto podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. –53, stěžejní, že „posudková komise MPSV je při posuzování stupně závislosti […] povinna vycházet ve smyslu § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách ze zdravotního stavu osoby doloženého nálezem ošetřujícího lékaře, z výsledku sociálního šetření a zjištění potřeb osoby, popřípadě z výsledků funkčních vyšetření a z výsledku vlastního vyšetření posuzujícího lékaře. Na takový posudek jako svou podstatou rozhodující důkaz je třeba klást požadavek úplnosti a přesvědčivosti. To v posuzované věci platí především pro řízení před žalovaným správním orgánem, jako orgánem odvolacím, pro jehož řízení a rozhodnutí byl posudek vyžádán. Obdobně je pak třeba posuzovat požadavky na tento posudek kladené v případném soudním přezkumném řízení.“

39. Posudek posudkové komise MPSV musí být úplný, jednoznačný a přesvědčivý. Jak uvádí NSS ve své konstantní judikatuře, uvedený požadavek spočívá v tom, že posudkový lékař, resp. komise, se musí vypořádat se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především s těmi, které posuzovaná osoba namítá, a vyjádřit se k její schopnosti zvládat veškeré aktivity vyjmenované u jednotlivých životních potřeb v příloze č. 1 prováděcí vyhlášky. Případnými spornými dílčími aktivitami se posudková komise musí detailně zabývat a své úvahy opřít o dostatečně zjištěný skutkový stav. Posudek je rozhodujícím důkazem v řízení o přiznání příspěvku na péči, pokud nevzbuzuje pochyby o své celistvosti a přesvědčivosti a neexistují jiné důkazy, které jeho správnost zpochybňují (např. rozsudky NSS č. j. -22 ze dne 17. 4. 2014, č. j. - 44 ze dne 30. 7. 2015, č. j. -27 ze dne 29. 9. 2015, č. j. -25 ze dne 29. 8. 2016).“

40. Posudek PK tak je sice základním východiskem pro posouzení zdravotního stavu posuzované osoby, ovšem povinností správního orgánu je zohlednit i další relevantní skutečnosti (např. sociální šetření, lékařské zprávy a další). Povinnost správního orgánu přezkoumat v případě podání odvolání prvostupňové rozhodnutí pouze v rozsahu odvolacích námitek nelze chápat v tom smyslu, že by odvolatel mohl svými námitkami omezit též rozsah přezkumu jeho zdravotního stavu. Je-li správní rozhodnutí závislé na posouzení otázek zdravotního stavu žadatele (jako je tomu u nároku na příspěvek na péči či nároku na invalidní důchod), musí být v případě podání opravného prostředku zdravotní stav žadatele v odvolacím (či v námitkovém) řízení znovu komplexně přezkoumán. Přitom sice musí být přihlíženo též k námitkám žadatele a tyto musí být odpovídajícím způsobem vypořádány, to však neznamená, že by tyto námitky omezovaly rozsah, v jakém bude zdravotní stav žadatele přezkoumán. Rovněž v odvolacím řízení je potřeba v plném rozsahu přezkoumat, zda a jakým způsobem je u příslušné osoby naplněno zvládání jednotlivých základních životních potřeb, nikoli pouze životních potřeb výslovně žadatelem namítaných.

41. V posuzované věci je mezi účastníky řízení sporná otázka hodnocení zdravotního stavu žalobce, resp. otázka (ne)zvládnutí základních životních potřeb a na ni navazující stupeň závislosti na péči jiné osoby. Žalobce se na rozdíl od žalovaného domnívá, že vedle dvou základních životních potřeb, které žalovaný vyhodnotil jako nezvládané (osobní aktivity a péče o zdraví), není schopen zvládnout další základní potřeby, a to mobilitu, orientaci, komunikaci a výkon fyziologické potřeby. Žalovaný v napadeném rozhodnutí shrnul obsah posudku komise (mnohdy jeho znění převzal), soud se proto zaměřil na posudek komise a hodnotil jej z hlediska komplexnosti a přesvědčivosti. Závěry komise dle názoru soudu nebyly minimálně ve vztahu k níže vypočteným základním potřebám dostatečné, tudíž úplné a přesvědčivé.

42. Pokud jde o základní potřebu výkon fyziologické potřeby, považuje ji posudek, a v návaznosti na něj i žalovaný, za zvládnutou. Napadené rozhodnutí uvádí, že žalobce ji samostatně vykonával, tj. zvládal včasné použití toalety, zaujímání vhodné polohy, vyprázdnění, provedení očisty. Zvládal i použití hygienických pomůcek při inkontinenci. Zácpa a retence moči při stresu nebyla důvodem pro nezvládání základní životní potřeby spojené s vylučováním. V případě zavedení permanentního močového katetru byl posuzovaný schopen obsluhu katetru zajistit. Částečně byl žádoucí dohled nad příjmem léků, a to pro psychiatrické postižení.

43. Výše uvedené ovšem dle soudu nekoresponduje s lékařskými zprávami, námitkami žalobce, jakož i s prvostupňovým posudkem IPZS, přičemž tyto rozpory nebyly jak posudkem PK, tak žalovaným zohledněny a přesvědčivě odůvodněny. Zatímco posudek PK uvádí, že žalobce je schopen samostatně zajistit obsluhu zavedeného močového katetru, prvostupňový posudek k této základní životní potřebě stanoví, že „s péčí o cévku mu pomáhá matka.“ Tento rozpor přitom nebyl jak posudkovou komisí, tak žalovaným zdůvodněn a vysvětlen. Z předložených lékařských zpráv, které měl žalovaný, jakož i komise k dispozici, přitom vyplývá závěr ohledně žalobcově neschopnosti samostatného denního fungování, kdy žalobce potřebuje prakticky neustálý dohled nad chováním a dozor nad dodržováním denního režimu (zpráva MUDr. X. z INEP medical s. r. o. ze dne 19.08.2025). Recidivující poruchu vyprazdňování, která trvá od roku 2020, potvrzují i další lékařské zprávy (např. ambulantní lékařská zpráva MUDr.X, MPhil z neurologického oddělení nemocnice Na Homolce ze dne 07.08.2025). Ve spojení se zprávou MUDr. X. z Dětské psychiatrie DaR s. r. o. ze dne 06.02.2025, která shrnuje, že žalobce byl od května 2021 do prosince 2024 cca 38x zacévkován, nelze v tuto chvíli spolehlivě a bez důsledného zdůvodnění konstatovat, že základní potřeba „vyprázdnit se“ pod bodem 3. písm. g) Přílohy 1 k prováděcí vyhlášce je zvládnutá, neboť tzv. „cévkování“ je žalobci pravidelně prováděno právě v důsledku nemožnosti tuto potřebu vykonat, když tyto obtíže mohou mít i stresový původ. Výše zmíněné zprávy též hovoří o pravidelné zácpě, kterou žalobce trpí. Žalovaný ani PK se tak nedokázali vypořádat se závěry, které plynou z lékařských zpráv, nezohlednili dostatečně autistickou poruchu, která se s problémem pojí, nevypořádali se s tvrzeními žalobce v odvolání, jakož i s rozpory s prvostupňovým posudkem.

44. K tomu je nutno připomenout závěry NSS, které shrnul v právní větě k rozsudku ze dne 2. 4. 2014, čj. -32, tak, že „[p]ro hodnocení schopnosti osoby zvládat základní životní potřeby za účelem zjištění stupně závislosti osoby je v rámci aplikace posudkových kritérií stanovených v až , kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, ve znění účinném od 1. 1. 2012 rozhodné nesplnění byť jen jedné z aktivit, které jsou pro schopnost zvládat určitou základní životní potřebu vymezeny v příloze k této vyhlášce, a to bez ohledu na příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Pokud z podkladů lékařského posudku vyplývá, že posuzovaný některou z aktivit nutných pro celkové zvládnutí určité životní potřeby sám a bez pomoci jiné osoby nezvládá, a orgány lékařské posudkové služby přesto takovou základní životní potřebu považují za zvládanou, je jejich povinností tento závěr dostatečně a přesvědčivě odůvodnit.“

45. Za těchto okolností se proto soud ztotožnil s tvrzením žalobce o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Pro závěr o zvládnutí základní potřeby „výkon fyziologické potřeby“ musí posudková komise, setrvá-li na svém závěru, podrobně odůvodnit svá tvrzení a vzít v potaz předloženou i aktuální lékařskou dokumentaci, jakož i námitky žalobce, a poskytnout přesvědčivé a přezkoumatelné odůvodnění. V neposlední řadě musí vyjasnit rozpor mezi posudkem posudkové komise a prvostupňovým posudek co do schopnosti samostatné obsluhy již zavedeného močového katetru. Za stávajícího stavu existují důvodné pochybnosti o tom, že žalobce je schopen zvládnout výkon fyziologické potřeby v přijatelném standardu, bez pomoci jiné fyzické osoby.

46. Pochybnosti vznáší soud i co se týče tvrzeného zvládnutí základní potřeby mobility. K ní napadené rozhodnutí ve shodě s posudkovou komisí uvádí, že posuzovaná osoba zvládala základní životní potřebu „mobilita“, neboť zvládala vstávání a usedání, stoj, zaujímání a měnění poloh, chůzi krok za krokem, s případným přerušováním zastávkami, v interiéru a v běžném terénu exteriéru v dosahu alespoň 200 m, a to i po nerovném povrchu, chůzi po schodech v rozsahu jednoho poschodí směrem nahoru i dolů. Dále zvládala otevírání a zavírání dveří, používání dopravních prostředků vč. bariérových, včetně nastupování, vystupování.

47. Závěr PK se ovšem zčásti neshoduje se sociálním šetřením, tvrzeními žalobce v odvolání, jakož i s prvostupňovým posudkem, kde se shodně uvádí, že v důsledku zrakové vady žalobce nedokáže přečíst čísla dopravních prostředků a při cestování musí využívat doprovodu druhé osoby, případně se doptávat. Ani s těmito nesrovnalostmi a tvrzeními se napadené rozhodnutí, vycházející z posudku PK, vůbec nevypořádalo, a tyto relevantní skutečnosti pominulo. Žalovaný pouze obecně uzavřel, že žalobce zvládá používat dopravní prostředky, ovšem s námitkami předloženými v odvolacím řízení se nikterak nevypořádal. Odkázat lze v tomto smyslu i na závěry lékařských zpráv citovaných v bodu 43 rozsudku, jež konstatují neschopnost samostatného denního fungování a potřebu neustálého dohledu. Za takto zjištěného skutkového stavu nelze bezpečně učinit závěr, který vyplývá z napadeného rozhodnutí, totiž že žalobce je schopen používat dopravní prostředky, tedy že zvládá aktivitu vymezenou v bodě 7 písm. a) Přílohy 1 prováděcí vyhlášky. Posudková komise měla vysvětlit, zda jde pouze o příležitostnou potřebu informace, která sama o sobě používání dopravy nevylučuje, nebo zda žalobce vzhledem ke kombinaci zrakového a duševního postižení není schopen dopravní prostředky samostatně používat. Bez vypořádání těchto zjištění nelze závěr o zvládání mobility považovat za dostatečně odůvodněný.

48. Nedostatky podobného charakteru soud shledává i u základních potřeb orientace a komunikace. Napadené rozhodnutí k nim uvádí následující: „[p]osuzovaný byl orientovaný osobou, místem a časem. Poznával a rozeznával sluchem. Duševní kompetence nebyly ztraceny, stejně tak jako schopnost orientovat se v přirozeném sociálním prostředí, v obvyklých situacích. Také v lékařských nálezech popsané zrakové postižení nemělo za následek ztrátu orientace.“ Ke komunikaci posudek uvádí, že „[p]osuzovaný se vyjadřoval srozumitelně mluvenou řečí, byl schopen se dorozumět mluvenou řečí s jinými osobami v rozsahu běžné slovní zásoby odpovídající věku a sociálnímu postavení. Chápal obsah přijímaných a sdělovaných zpráv. Byl schopen formulovat, argumentovat – viz odvolání v rozsahu 7 stran textu. Zvládal i písemnou komunikaci, kdy byl schopen vytvořit rukou psanou krátkou zprávu, a to s využitím zrakové korekce. Porozuměl všeobecně používaným základním obrazovým symbolům a zvukovým signálům a používal běžné komunikační prostředky (telefon).“

49. Žalobce v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí předkládá řadu překážek, které mu brání tyto základní potřeby zvládnout (str. 5 písm. a) a b) odvolání ze dne 25.09.2025). Žalovaný, jakož i posudek PK, tato tvrzení opět přechází bez povšimnutí a docházejí k závěru o schopnosti jejich zvládnutí. Přitom dle soudu není mimoběžné, že argumentace žalobce stran základní potřeby orientace, mobility, potažmo i komunikace, se částečně překrývá. V případě žalobce jde totiž o kombinaci psychického a zrakového postižení spolu s onemocněním pohybového aparátu (skolióza), kdy celá řada potíží plyne z Aspergerova syndromu, který je často jejich společným jmenovatelem, a ostatní přidružené choroby jeho stav ještě více komplikují. Zmíněné potřeby tak spolu dle soudu bezprostředně souvisí a lze mít důvodné pochybnosti o tom, že žalobce je schopen je zvládat, resp. tento závěr nelze učinit bez řádného a podrobného zjištění skutkového stavu, čemuž ovšem žalovaný nedostál. Posudek v hodnocení zvládání potřeb komunikace a orientace téměř nereflektuje onemocnění autistického spektra, kterým žalobce prokazatelně trpí, a které je zřejmé ze všech doložených lékařských zpráv, které popisují množství situací, jež minimálně zpochybňují závěry žalovaného stran zvládnutí těchto základních potřeb. Soud příkladem odkazuje na lékařskou zprávu MUDr. X. ze dne 19.08.2025 popisující přetrvávající obtěžování sousedů, problémy ovládnout sexuální pudy (tamtéž), či přítomnost vtíravých myšlenek bez tendencí k realizaci, ale již výrazně omezujících žalobcův život (zpráva z neurologického oddělení ÚVN MUDr. X. ze dne 22.07.2025).

50. Je sice pravdou, že samotná diagnóza ani jednotlivé projevy chování bez dalšího neprokazují nezvládání základní životní potřeby orientace nebo komunikace. Posudková komise však musí vyhodnotit, zda se duševní a zrakové postižení žalobce konkrétně promítá do aktivit vymezených v příloze č. 1 prováděcí vyhlášky, zejména do schopnosti orientovat se v přirozeném sociálním prostředí a v obvyklých situacích přiměřeně reagovat, chápat sdělované zprávy, používat běžné komunikační prostředky a dorozumět se s jinými osobami. Posudek PK se s konkrétními tvrzeními žalobce v tomto směru nevypořádal. Jeho obecný závěr o zachovaných duševních kompetencích proto není bez dalšího dostatečným podkladem pro hodnocení těchto potřeb jako zvládaných.

51. Ve zbytku napadeného rozhodnutí lze nalézt pouze obecné pojednání o posudkovém řízení, o povaze zdravotního postižení a o příslušné právní úpravě spolu s výkladem některých relevantních pojmů (např. „přijatelný standard“). Napadené rozhodnutí jinak do odůvodnění přebírá posudek posudkové komise. K námitkám v odvolání se vyjadřuje toliko co do namítané absence odbornosti posudkových lékařů, zbytek odvolacích námitek zůstává bez povšimnutí, a jde toliko o obecné paušální proklamace. Žalovaný zdůrazňuje definici rozumného standardu, dle níž se rozumí zvládání základní životní potřeby v kvalitě a způsobem, který je běžný a obvyklý, a který umožňuje, aby tato potřeba byla zvládnuta bez každodenní potřeby jiné osoby. Žalovaný však paradoxně přehlíží konstantní a podložené námitky žalobce, který soustavně poukazuje na skutečnost, že různé životní potřeby v obvyklém standardu nezvládá.

52. Výhrady, které soud přičítá posudku PK, je nutno automaticky vztáhnout i na napadené rozhodnutí. Posudek PK je totiž jeho stěžejním podkladem, proto je třeba uvedené nedostatky přičíst samotnému napadenému rozhodnutí, které z posudku zcela vycházelo a jehož závěry plně aprobovalo; napadené rozhodnutí tak obsahuje vady podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) a b)

Z rozhodnutí žalovaného není zřejmé, jakým způsobem se vypořádal s odvolacími námitkami žalobce, s jím předloženými lékařskými zprávami, ani se závěry sociálního šetření ve vztahu ke sporným základním životním potřebám. Soud přitom nepopírá, že žalovaný je vzhledem k absenci vlastní medicínské odbornosti zpravidla oprávněn vycházet z posudku posudkové komise MPSV. Tato skutečnost jej však nezbavuje povinnosti posoudit, zda je posudek úplný, přesvědčivý, a zda se vypořádává se všemi rozhodnými okolnostmi věci. Žalovaný se v tomto směru omezil pouze na obecné konstatování, že posudková komise zjistila a zohlednila všechny relevantní skutečnosti. Jestliže však posudek neobsahuje konkrétní a přesvědčivé závěry ke sporným otázkám, nelze takové hodnocení považovat za dostatečné. Případné nedostatky posudku mohl žalovaný odstranit v odvolacím řízení vyžádáním jeho doplnění, popřípadě zpracováním srovnávacího posudku, který by postrádané závěry jednoznačně a přezkoumatelným způsobem objasnil. To však neučinil. Žalovaný tak nejenže založil své rozhodnutí na nedostatečně posouzeném podkladovém posudku, čímž zatížil řízení vadou podle , ale současně své rozhodnutí učinil nepřezkoumatelným ve smyslu Ostatně podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že nevypořádání všech odvolacích námitek zpravidla vede k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů.

53. Soud v tomto konkrétním případě spatřuje určité nedostatky rovněž v distanční metodě posouzení zdravotního stavu žalobce, kterou posudková komise zvolila. Soud si je vědom judikatury, ze které se podává, že pravidlo přímého osobního vyšetření nemůže platit bezvýjimečně a vždy a musí být zohledněny konkrétní okolnosti projednávaného případu. Osobní vyšetření posuzovaného je však základním prostředkem pro odstraňování rozporů mezi různými zdroji, z nichž posudková komise vychází, tím spíše v situacích, kdy posudky IPZS a PK vyhodnotily jako nezvládané jiné základní životní potřeby (viz bod 14 tohoto rozsudku). V tomto případě se jeví vhodné zvolit metodu osobního vyšetření, neboť je zřejmé, že tvrzené obtíže, které žalobce předkládá, rozhodně nelze vyloučit; o to víc za situace, kdy jsou některé jejich projevy přesvědčivě podloženy lékařskými zprávami. Ostatně sám žalobce navrhoval přímé vyšetření posudkovou komisí již v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí.

54. V dalším řízení bude žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku ( ). Za tím účelem si vyžádá doplnění posudku posudkové komise MPSV ke stupni závislosti žalobce. Posudková komise v doplněném posudku přehledně uvede, z jakých podkladů vycházela, jaká skutková zjištění učinila ohledně schopnosti žalobce zvládat jednotlivé základní životní potřeby a jak tato zjištění vyhodnotila. Nebude-li zjištěna podstatná změna zdravotního stavu, zaměří se zejména na sporné základní životní potřeby, tedy mobilitu, orientaci, komunikaci a výkon fyziologické potřeby, a řádně vypořádá všechny námitky žalobce. U každé základní životní potřeby komise řádně a přezkoumatelným způsobem posoudí naplnění kritérií stanovených v příloze č. 1 , vypořádá se s námitkami žalobce a se všemi relevantními podklady, zejména se závěry sociálního šetření, předloženými lékařskými zprávami, rozpory v posudku PK a IPZS. Žalobce je současně oprávněn předložit další lékařské zprávy, které dosud nebyly součástí spisu. Soudu též neušlo vyjádření týdenního stacionáře X., v jehož péči se žalobce nacházel (žalobce jej soudu předložil dne 18.06.2026). Obsah tohoto vyjádření žalovaný taktéž zohlední. Po doplnění posudku žalovaný posoudí, zda tento splňuje požadavky na úplnost, přesvědčivost a přezkoumatelnost vyžadované ustálenou judikaturou, a zda se náležitě vypořádává se všemi rozhodnými skutečnostmi i námitkami žalobce. Pokud se závěry o zvládání jednotlivých základních životních potřeb budou v čase lišit, žalovaný i posudková komise srozumitelně vysvětlí příčiny těchto změn a jejich podklad. Následně žalovaný, po seznámení žalobce s doplněným posudkem a zohlednění jeho vyjádření, ve věci znovu rozhodne. V případě, že v dalším řízení budou tvrzeny skutečnosti nasvědčující zhoršení zdravotního stavu žalobce nebo budou předloženy nové lékařské zprávy svědčící o takové změně, bude na žalovaném, aby zvážil potřebu provedení nového sociálního šetření. Účelem dalšího řízení totiž musí být opatření takového posudku, který poskytne úplný, přesvědčivý a přezkoumatelný podklad pro rozhodnutí ve věci.

VI. Závěr a náklady řízení

55. V projednávané věci šlo o to, zda žalobce pro svůj dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav potřebuje každodenní pomoc jiné osoby alespoň při třech základních životních potřebách. Teprve při nezvládání nejméně tří takových potřeb vzniká dospělé osobě nárok na příspěvek na péči v I. stupni. Správní orgány uznaly, že žalobce nezvládá osobní aktivity a péči o zdraví, avšak dospěly k závěru, že ostatní potřeby, zejména mobilitu, orientaci, komunikaci a výkon fyziologické potřeby, zvládá. Soud žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil. Posudek, z něhož ministerstvo vycházelo, dostatečně nevysvětlil rozpory mezi zdravotnickou dokumentací, sociálním šetřením, prvostupňovým posudkem a závěry posudkové komise. Napadené rozhodnutí je zároveň nepřezkoumatelné, protože se nevypořádává s podstatnými námitkami žalobce uvedenými v odvolání, ani s lékařskými zprávami, které k odvolání předložil. Ministerstvo se v zásadě omezilo na převzetí posudku posudkové komise, aniž by srozumitelně vysvětlilo, proč námitky žalobce a rozporné podklady nepovažuje za důvodné. Soud sám nemůže určit, zda žalobci příspěvek náleží. V dalším řízení ministerstvo zajistí doplnění posudku včetně případného osobního vyšetření žalobce, řádně vyhodnotí všechny relevantní podklady a námitky a poté o jeho nároku znovu rozhodne.

56. Ze všech výše uvedených důvodů soud na základě ustanovení a b) žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Právním názorem vysloveným v tomto rozsudku je žalovaný v dalším řízení vázán ( a 5 ).

57. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn dle Žalobce, zastoupený advokátem, měl ve věci plný úspěch, proto má nárok na náhradu nákladů řízení spočívající v nákladech na právní zastoupení. Zástupce žalobce v řízení učinil dva úkony právní služby ve smyslu , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a to převzetí a příprava právního zastoupení a podání žaloby [ , d) advokátního tarifu]. Odměna za jeden úkon právní služby v řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí činí 4.620 Kč [ , advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025], celkem 9.240 Kč, k čemuž je nutno dále přičíst náhradu hotových výdajů ve výši paušální částky 450 Kč za jeden úkon právní služby podle advokátního tarifu, celkem 900 Kč. Náklady spočívající v zaplacení soudního poplatku za žalobu žalobci nevznikly, neboť řízení ve věcech dávek sociální péče je ze zákona od placení soudního poplatku osvobozeno [ ]. Zástupce žalobce není plátcem daně z přidané hodnoty, a soud proto daň z přidané hodnoty k náhradě nákladů nepřipočetl. Žalovaný je tedy povinen žalobci prostřednictvím jeho zástupce zaplatit náhradu nákladů řízení v celkové výši 10 140 Kč (9 240 Kč + 900 Kč), a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Praha 21. srpna 2026

JUDr. Ing. Viera Horčicová v.r.

samosoudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje M. S.