Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

31 Af 9/2023 - 283

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Magdaleny Ježkové a soudců Mgr. Tomáše Blažka a JUDr. Ivony Šubrtové ve věci

žalobkyně: České dráhy, a.s., IČO: 70994226

sídlem Nábřeží L. Svobody 1222, 110 15 Praha

zastoupená advokátem JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M.

sídlem Křižovnické nám. 1/193, 110 00 Praha

proti

žalovanému: Ministerstvo financí

sídlem Letenská 525/15, 118 10 Praha

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 1. 2023, č. j. MF-38413/2015/1203-19,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 1. 2023, č. j. MF-38413/2015/1203-19, a platební výměr Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Severovýchod ze dne 4. 6. 2015, č. j. RRSV 7834/2015, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 66 706,50 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Regionální rada regionu soudržnosti Severovýchod (dále jen „poskytovatel dotace“) uzavřela s žalobkyní dne 22. 10. 2010 smlouvu o poskytnutí dotace. Předmětem smlouvy bylo poskytnutí dotace na projekt „Moderní spojení Královéhradeckého a Pardubického kraje“, a to na pořízení 5 ks nových železničních kolejových vozidel. Poskytnutá dotace měla činit 40 % z celkových způsobilých výdajů projektu, nejvýše však 274 020 000 Kč.

2. Úřad Regionální rady regionu soudržnosti Severovýchod (dále jen „správce daně“) vydal dne 4. 6. 2015 platební výměr, jímž žalobkyni vyměřil odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 272 000 000 Kč. Správce daně shledal, že žalobkyně zvýhodnila vybraného dodavatele ŠKODA VAGONKA a.s. (dále jen „Škoda Vagonka“), neboť s ním uzavřela dne 12. 6. 2012 dodatek č. 1, kterým došlo ke změně zadávacích podmínek týkajících se uplatnění smluvní pokuty za prodlení s dodávkou. Žalobkyně se dodatkem č. 1 vzdala smluvní pokuty, čímž narušila ekonomickou rovnováhu smlouvy a omezila možné nabídky jiných uchazečů. Tento postup pak představoval podstatnou změnu provedenou v rozporu se , o veřejných zakázkách. Správce daně dospěl k závěru, že při připuštění výhodnějších podmínek pro uchazeče v zadávací dokumentaci mohla žalobkyně obdržet více nabídek, z nichž mohla být některá ekonomicky výhodnější. Pokud by uchazeči věděli, že po nich žalobkyně v případě provozování jednotek ve zkušebním provozu s cestujícími nebude požadovat smluvní pokutu za prodlení s dodávkou, podali by nabídku, která mohla být ekonomicky výhodnější než nabídka vybraného uchazeče.

3. Žalobkyně podala proti uvedenému platebnímu výměru odvolání, o kterém žalovaný rozhodl nejprve dne 20. 6. 2018. Tímto rozhodnutím změnil platební výměr tak, že původně vyměřený odvod ve výši 272 000 000 Kč snížil na částku 68 000 000 Kč. Shledal totiž, že odvod původně stanovený ve výši 100 % poskytnuté dotace není přiměřený důsledkům porušení rozpočtové kázně.

4. Žalobkyně následně rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2018 napadla žalobou u krajského soudu. Krajský soud žalobě vyhověl. Rozsudkem ze dne 19. 6. 2020, č. j. -227, zrušil napadené rozhodnutí a platební výměr správce daně, neboť shledal, že správce daně upřel žalobkyni procesní práva postupem, kdy fakticky zahájil řízení vydáním konečného rozhodnutí.

5. Žalovaný podal proti rozsudku ze dne 19. 6. 2020 kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud vyhověl rozsudkem ze dne 21. 1. 2022, č. j. -45. Nejvyšší správní soud konstatoval, že krajský soud pochybil, pokud zrušil rozhodnutí správce daně spolu s rozhodnutím žalovaného a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení, aniž by se zabýval tím, zda vady prvostupňového řízení napravil žalovaný v odvolacím řízení.

6. V pořadí druhým rozsudkem ze dne 10. 8. 2022, č. j. -338, krajský soud opět zrušil napadené rozhodnutí ze dne 20. 6. 2018. V tomto rozsudku vyhověl námitce žalobkyně, dle níž výrok platebního výměru a napadeného rozhodnutí neobsahoval právní kvalifikaci – tedy odkaz na konkrétní zákonná ustanovení, která měla žalobkyně porušit.

7. Žalovaný poté v dalším řízení vydal v záhlaví specifikované rozhodnutí. Tímto rozhodnutím změnil platební výměr ze dne 4. 6. 2015 tak, že do jeho výroku doplnil odkaz na , o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění (dále jen „ “). Současně setrval na původním znění výroku, kterým změnil výši odvodu z částky 272 000 000 Kč na částku 68 000 000 Kč. V ostatních částech ponechal platební výměr beze změny.

8. Žalobkyně také posledně uvedené rozhodnutí žalovaného napadla žalobou a krajský soud rovněž této žalobě vyhověl. Rozsudkem ze dne 14. 12. 2023, č. j. -234, zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 1. 2023 a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Shledal totiž, že v napadeném rozhodnutí absentuje přezkoumatelná úvaha o přiměřenosti stanoveného odvodu.

9. Žalovaný podal i proti tomuto rozsudku kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud vyhověl rozsudkem ze dne 10. 4. 2026, č. j. -105. Krajskému soudu uložil, aby se v dalším řízení blíže zabýval otázkou, zda nezaniklo právo rozhodnout o uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně. Žalobkyně sice v řízení před krajským soudem nenamítala prekluzi práva, krajský soud se však měl danou otázkou zabývat z úřední povinnosti.

II. Argumentace účastníků řízení

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení napadeného rozhodnutí a platebního výměru správce daně. Uzavřením dodatku č. 1 nevznikla nesrovnalost ani nedošlo k porušení rozpočtové kázně. Vyměřený odvod je nadto zjevně excesivní a nepřiměřený závažnosti a důsledkům porušení rozpočtové kázně, které je žalobkyni vytýkáno. Žalovaný řádně neprovedl test proporcionality odvodu ve vztahu k závažnosti vytýkaného porušení rozpočtové kázně a sazbu opravy ve výši 25 % z celkových způsobilých výdajů aplikoval zcela mechanicky dle nezávazných metodik a pokynu, v rozporu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora EU.

2. Pro vyčíslení výše korekční sazby nelze dle žalobkyně vycházet z paušálních sazeb oprav obsažených v Rozhodnutí Komise č. C(2013) 9527 („pokyny Evropské komise“). Pokyny Evropské komise obecně stanoví pro různé nesrovnalosti sazby ve výší 100 %, 25 %, 10 % a 5 % v závislosti na závažnosti porušení. Pro vytýkanou nesrovnalost v projednávané věci je ovšem v pokynech stanovena jednotná sazba ve výši 25 % s tím, že o možnosti zohlednit závažnost porušení nehovoří. Podle žalobkyně je tato pevná výše sazby v rozporu se zákonnými kritérii a rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu, neboť neumožňuje zohlednit konkrétní okolnosti věci, závažnost porušení ani vliv na účel dotace. Žalobkyně také namítla, že žalovaný měl při posouzení přiměřenosti výše odvodu zohlednit řadu polehčujících okolností.

3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě konstatoval, že žalobkyni nebyl odvod uložen za to, že by porušila sjednaný účel dotace (jak tvrdí v žalobě), ale za to, že porušila povinnost stanovenou zákonem o veřejných zakázkách, která souvisela s účelem, na který byly peněžní prostředky poskytnuty. Uvedené pochybení shledal Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, správní soud a potvrdil jej také Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 8. 8. 2019, č. j. -73. Žalovaný jakožto správce daně byl vázán těmito pravomocnými rozhodnutími podle , daňový řád. O tom, že porušení zákona o veřejných zakázkách představuje porušení povinnosti stanovené právním předpisem, za které lze uložit odvod za porušení rozpočtové kázně, přitom není v judikatuře pochyb.

4. Žalovaný nepochybil, pokud při stanovení výše odvodu vycházel z pokynů Evropské komise. Tento postup připouští také judikatura. Jestliže žalobkyně podstatně změnila smlouvu na veřejnou zakázku takovým způsobem, že při použití v původním zadávacím řízení by tato změna mohla umožnit účast jiných dodavatelů, protože se vzdala nároku na smluvní pokutu ve výši přes 24 mil. Kč, považuje žalovaný odvod ve výši 68 mil. Kč za přiměřený. Žalovaný provedl správně i test proporcionality. V napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobkyně sice použila dotaci plně ke smluvenému účelu, avšak nesplnila podmínku postupovat při realizaci veřejných zakázek v souladu se zákonem. Tuto podmínku porušila uzavřením dodatku č. 1, čímž mohlo dojít k ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky.

5. K existenci polehčujících okolností spočívajících v nouzové situaci, která žalobkyni vedla k nedovolené změně kupní smlouvy, žalovaný uvedl, že v napadeném rozhodnutí přezkoumával pouze důvody uložení odvodu a jeho výši. Nepříslušelo mu zohlednit jiné okolnosti, které žalobkyni vedly k pochybení. Takovou možnost má pouze Generální finanční ředitelství, které může odvod (částečně) prominout na základě žádosti a důvodů hodných zvláštního zřetele.

6. Žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2023, sp. zn. , ve kterém Ústavní soud potvrdil pro oblast dotací, že test proporcionality je nezbytný a nelze jej prominout. Z nálezu jednoznačně plyne, že postup správců daně v této věci byl nesprávný, neboť se nezabývali konkrétními okolnostmi případu a nevzali v úvahu celou řadu faktorů snižujících závažnost vytýkaného porušení rozpočtové kázně.

7. Během ústního jednání konaného dne 28. 11. 2023 zástupce žalobkyně doplnil dosavadní argumentaci o odkaz na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 8. 6. 2023, ve věci C-545/21, ANAS. Z uvedeného rozsudku dle něj vyplývá povinnost členských států zajistit, aby za účelem určení použitelné finanční opravy provedly (při dodržení zásady proporcionality) zohlednění každého jednotlivého případu, přičemž musí zohlednit povahu a závažnost nesrovnalostí, jakož i finanční dopad na dotyčný fond.

8. Pověřený zástupce žalovaného k tomu sdělil, že skutkový stav ve věci posuzované Ústavním soudem je odlišný; proto se nález na nyní posuzovanou věc nevztahuje. Skutečnost, že podstatná změna původní smlouvy je v sazebníku finančních oprav reflektována sazbou 25 %, samu o sobě považuje za proporcionální. Dále uvedl, že Soudní dvůr EU v citovaném rozhodnutí označil za žádoucí použití pokynů Evropské komise a sazeb v nich uvedených pro to, aby stejné případy byly posuzovány stejně.

9. V řízení o kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu č. j. -234 žalobkyně namítla, že došlo k prekluzi práva správce daně uložit odvod za porušení rozpočtové kázně. Argumentovala článkem 3 nařízení Rady (ES, Euratom) č. 2988/95 ze dne 18. 12. 1995, o ochraně finančních zájmů Evropských společenství (dále jen „nařízení o ochraně finančních zájmů“). V daném případě se podle žalobkyně neuplatní odchylná prekluzivní lhůta upravená v zákoně o územních rozpočtech, neboť národní právo současně neupravuje prekluzivní lhůtu k zahájení řízení, jak předpokládá nařízení. K uzavření dodatku ke kupní smlouvě došlo 12. 6. 2012. Osmiletá prekluzivní lhůta plynoucí z nařízení o ochraně finančních zájmů, jejíž běh navázal na tento rozhodný okamžik, tedy podle žalobkyně uplynula marně již v roce 2020.

10. Žalovaný v reakci na to poukázal předně na skutečnost, že judikatura Nejvyššího správního soudu není jednotná v otázce kolize prekluzivních lhůt podle národního a evropského práva. Zdůraznil také, že prekluzivní lhůta pro zahájení řízení je ve lhůtě pro vydání rozhodnutí ve smyslu § 22 odst. 13 zákona o územních rozpočtech obsažena implicitně. S odkazem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) ze dne 21. 12. 2011, ve věci C465/10, Chambre de commerce et d'industrie de l'Indre, pak žalovaný vyslovil názor, že prekluzivní lhůta začala běžet až dnem, kdy nesrovnalost skončila, tj. v daném případě teprve zaplacením celé kupní ceny.

11. Během ústního jednání konaného krajským soudem dne 19. 8. 2026 zástupkyně žalobkyně shrnula její argumentaci týkající se prekluze práva správce daně uložit odvod za porušení rozpočtové kázně. Zároveň předložila soudu doklady o fakturaci a zaplacení kupní ceny za všechny třívozové elektrické jednotky, které pořídila od společnosti Škoda Vagonka na základě kupní smlouvy uzavřené dne 15. 2. 2011. Soud provedl důkaz konstatováním podstatného obsahu těchto dokladů. Pověřená pracovnice žalovaného odkázala na jeho dosavadní podání.

III. Posouzení věci krajským soudem

10. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního , (dále jen „ “).

11. Soud se přednostně zabýval otázkou, zda nedošlo k zániku práva rozhodnout o uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně. Otázkou prekluze se musí soud zabývat z úřední povinnosti, neboť prekludovanému, a tudíž již neexistujícímu (zaniklému) právu nelze poskytovat ochranu (přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. ).

12. Žalobkyni byla poskytnuta dotace v plné výši z prostředků Evropského fondu pro regionální rozvoj, v němž jsou alokovány finanční prostředky z fondů EU. Při posuzování otázky prekluze práva uložit odvod tak soud nevycházel pouze z úpravy obsažené v zákoně o územních rozpočtech, ale také z přímo použitelných evropských předpisů, konkrétně z nařízení o ochraně finančních zájmů. V této souvislosti soud připomíná, že nařízení je přímo aplikovatelný právní předpis Evropské unie a ustanovení vnitrostátního právního předpisu, která jsou s ním v rozporu, mu musí ustoupit (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 9. 3. 1978, ve věci C106/77, Simmenthal).

13. Nařízení o ochraně finančních zájmů pracuje s pojmem nesrovnalost. Nesrovnalostí ve smyslu tohoto nařízení se rozumí jakékoli porušení právního předpisu Společenství (Evropské unie) vyplývající z jednání nebo opomenutí hospodářského subjektu, v důsledku kterého je nebo by mohl být poškozen souhrnný rozpočet Společenství nebo rozpočty Společenstvím spravované, a to buď snížením nebo ztrátou příjmů z vlastních zdrojů vybíraných přímo ve prospěch Společenství, nebo právě formou neoprávněného výdaje (čl. 1 odst. 2 nařízení). Nesplnil-li tedy hospodářský subjekt podmínky dotace poskytnuté (i jen částečně) z unijních zdrojů, jedná se o neoprávněný výdaj, a tudíž nesrovnalost ve smyslu uvedeného nařízení.

14. Nesrovnalost je přitom třeba vztáhnout nejen na případy porušení unijních předpisů, ale také na porušení vnitrostátních právních předpisů, jakož i dalších povinností vyplývajících z rozhodnutí či smlouvy o poskytnutí dotace, které mají zajistit řádné čerpání prostředků z unijních fondů (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 5. 2016 ve spojených věcech C260/14 a C261/14, Judetul Neamt, bod 37).

15. Podle čl. 3 odst. 1 nařízení o ochraně finančních zájmů promlčecí doba pro zahájení stíhání činí čtyři roky od okamžiku, kdy došlo k nesrovnalosti uvedené v čl. 1 odst. 1. Odvětvové předpisy mohou stanovit i kratší lhůtu, která však nesmí být kratší než tři roky.

V případě pokračujících nebo opakovaných nesrovnalostí běží promlčecí doba ode dne, ke kterému nesrovnalost skončila. V případě víceletých programů běží promlčecí doba v každém případě až do definitivního ukončení programu.

Promlčecí doba pro stíhání se přerušuje každým úkonem příslušného orgánu oznámeným dané osobě, který se týká vyšetřování nebo řízení o nesrovnalosti. Promlčecí doba začíná znovu běžet od provedení každého úkonu způsobujícího přerušení.

Promlčení však nastane nejpozději ke dni, v němž uplynula lhůta rovnající se dvojnásobku promlčecí doby, aniž příslušný orgán uložil sankci, s výjimkou případů, kdy bylo řízení podle čl. 6 odst. 1 pozastaveno.

16. Podle odst. 3 téhož ustanovení si členské státy ponechávají možnost uplatňovat delší lhůtu, než která je uvedena v odstavci 1 nebo odstavci 2.

17. Soudní dvůr v řadě svých rozhodnutí vyložil, že citovaný čl. 3 dopadá nejen na řízení, jejichž účelem je uložení sankce, ale také na řízení, jejichž výsledkem je uložení správního opatření, kterým je podle čl. 4 téhož nařízení také odnětí neoprávněně získané výhody spojené s povinností zaplatit nebo nahradit neoprávněně získané částky (viz např. rozsudek Soudního dvora ze dne 29. 1. 2009, ve spojených věcech C-278/07 až C-280/07, Josef Vosding Schlacht-, Kühl- und Zerlegebetrieb a další, body 19 až 23, či rozsudek ze dne 3. 9. 2015, věc C-383/14, Sodiaal International, body 26 a 27). V posledně zmíněném rozsudku Soudní dvůr výslovně uvedl, že při uplatňování čl. 3 odst. 1 nařízení o ochraně finančních zájmů není namístě rozlišovat mezi správní sankcí a správním opatřením; toto ustanovení se uplatní jak na nesrovnalosti vedoucí k uložení správní sankce ve smyslu čl. 5 téhož nařízení (např. správní pokuty), tak na nesrovnalosti, které jsou předmětem správního opatření ve smyslu článku 4 uvedeného nařízení, jehož cílem je odnětí neoprávněně získané výhody, avšak nevykazuje povahu sankce.

18. Pro úplnost soud doplňuje, že citované nařízení sice označuje shora uvedené lhůty jako promlčecí, svou povahou se ale jedná o lhůty prekluzivní (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2022, č. j. -66, č. 4333/2022 Sb. NSS, bod 28).

19. Podle § 22 odst. 11 (nyní odst. 13) zákona o územních rozpočtech lze odvod za porušení rozpočtové kázně uložit do 10 let počítaných od 1. ledna roku následujícího po roce, v němž došlo k porušení rozpočtové kázně.

20. Oproti tomu článek 3 odst. 1 citovaného nařízení počítá pro účely uložení tohoto druhu postihu celkově pouze s osmiletou lhůtou, nestanoví-li vnitrostátní úprava delší než čtyřletou promlčecí lhůtu.

21. K výkladu úpravy prekluzivních lhůt stanovených v čl. 3 nařízení o ochraně finančních zájmů se Soudní dvůr nedávno vyjádřil na základě předběžných otázek položených Nejvyšším správním soudem. Ten se (mimo jiné) dotazoval, smíli národní zákonodárce vlastní právní úpravou stanovit delší prekluzivní lhůtu než stanoví článek 3 odst. 1 pododstavce čtvrtého nařízení, aniž by současně výslovně stanovil samostatnou lhůtu pro zahájení řízení ve smyslu článku 3 odst. 1 pododstavce prvního nařízení.

22. Soudní dvůr zodpověděl otázky položené Nejvyšším správním soudem rozhodnutím ze dne 27. 11. 2025, ve věci C539/24, Mikroregion Porta Bohemica. Podle Soudního dvora „[č]lánek 3 odst. 1 čtvrtý pododstavec a odst. 3 nařízení Rady (ES, Euratom) č. 2988/95 ze dne 18. prosince 1995 o ochraně finančních zájmů Evropských společenství musí být vykládán v tom smyslu, že členský stát, který nevyužil oprávnění stanovit delší promlčecí lhůtu pro zahájení stíhání, než je čtyřletá lhůta stanovená v čl. 3 odst. 1 prvním pododstavci uvedeného nařízení, nemůže pro vydání rozhodnutí, kterým se ukládá sankce, stanovit absolutní promlčecí lhůtu, která by byla delší než dvojnásobek této čtyřleté lhůty.“

23. Při posuzování prekluze práva uložit odvod za porušení rozpočtové kázně (týkající se dotace poskytnuté i jen částečně z unijních zdrojů) je tedy nutné vycházet ze lhůt uvedených v čl. 3 odst. 1 nařízení, neboť česká národní právní úprava sama neobsahuje prekluzivní lhůtu pro zahájení řízení k uložení této „specifické sankce“. Nutno dodat, že Soudní dvůr EU se ve věci Mikroregion Porta Bohemica výslovně vyjádřil k otázce běhu a délky prekluzivní lhůty podle , o rozpočtových pravidlech. Pro podobnost úpravy tohoto institutu v zákoně o územních rozpočtech lze ale jeho závěry bez dalšího uplatnit i v nyní projednávané věci (viz bod 21 rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -105).

24. Dále je třeba uvést, že prekluzivní lhůta stanovená v článku 3 odst. 1 pododstavci čtvrtém nařízení o ochraně finančních zájmů představuje pro postih jednání určitého subjektu absolutní časovou mez, kterou nelze překročit ani v důsledku úkonů, které jinak běh prekluzivní lhůty staví či přerušují (rozsudky Soudního dvora ze dne 11. 6. 2015, věc C-52/14, Pfeifer & Langen II, a ze dne 2. 3. 2017, věc C-584/15, Glencore Céréales France). Výjimku, která však v posuzované věci nenajde uplatnění, představuje doba trestního stíhání současně vedeného pro skutek, pro který se odvod vyměřuje (srov. čl. 6 pododstavec 1 nařízení).

25. Čl. 3 odst. 1 citovaného nařízení představuje komplexní právní úpravu prekluzivních lhůt pro zahájení řízení, jakož i pro vydání rozhodnutí o povinnosti vrátit poskytnutou dotaci. Toto ustanovení také výslovně určuje, jaké úkony uvedené lhůty přerušují a které úkony tyto lhůty staví. Vnitrostátní pravidla týkající se přerušení a stavení se tak na lhůtu pro zahájení řízení a lhůtu pro vydání rozhodnutí o odvodu za porušení rozpočtové kázně neuplatní. Členské státy mohou sice využít pravomoci dle čl. 3 odst. 3 nařízení, tj. mohou (za dodržení principu proporcionality) uplatňovat lhůty delší. Toto ustanovení ovšem nelze vykládat tak, že by oním „uplatňováním delší lhůty“ bylo faktické stavení absolutní lhůty pro vydání rozhodnutí dle čtvrtého pododstavce citovaného nařízení. Na uvedenou lhůtu se proto neuplatní ani pravidlo stanovené v (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. -66, body 46 a 47).

26. V posuzované věci bylo mezi účastníky dále sporné, kdy začala plynout lhůta pro vydání rozhodnutí o uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně. Nařízení o ochraně finančních zájmů totiž stanoví, že počátek běhu dané lhůty nastává v okamžiku, kdy došlo k nesrovnalosti, případně kdy pokračující nebo opakovaná nesrovnalost skončila (čl. 3 odst. 1 pododstavce druhého nařízení). Podle žalobkyně se jednalo o nesrovnalost jednorázovou, podle žalovaného o nesrovnalost trvající.

27. K této otázce Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. -105 odkázal na skutkově i právně shodný případ, v němž rozhodoval rozsudkem ze dne 19. 6. 2024, č. j. . Jeho podstatou bylo uzavření dodatku ke kupní smlouvě učiněné až v realizační fázi veřejné zakázky na dodání kolejových vozidel. Nejvyšší správní soud v uvedeném případě vyšel z výkladu, který k pojmu nesrovnalosti ve smyslu nařízení podal Soudní dvůr v rozsudku ve věci Chambre de commerce et d'industrie de l'Indre.

28. Ve vztahu k dotacím poskytnutým ze strukturálních fondů, v nichž byly porušeny podmínky jejich poskytnutí, zde Soudní dvůr judikoval, že porušení pravidel, „které vede k neoprávněnému výdaji a poškozuje tak unijní rozpočet, přetrvává během celé doby provádění smlouvy protiprávně uzavřené mezi poskytovatelem služeb a příjemcem této dotace, takže taková nesrovnalost musí být považována za ‚pokračující nesrovnalost‘ ve smyslu čl. 3 odst. 1 druhého pododstavce nařízení č. 2988/95.“ Smlouva přitom zásadně trvá do jejího splnění (soluce). Rozhodným okamžikem v tomto ohledu proto bude buďto dodání kupní smlouvou sjednaného zboží, nebo úplné zaplacení kupní ceny. Pozdější z těchto dvou momentů je pak třeba ve smyslu citovaného rozsudku Soudního dvora považovat za dovršení plnění z kupní smlouvy a tím i za ukončení doposud trvající nesrovnalosti. Teprve tento okamžik je proto rozhodným i pro počátek běhu prekluzivní lhůty.

29. Nejvyšší správní soud proto v rozsudku č. j. -105 považoval za správnou argumentaci žalovaného věnovanou okamžiku započetí běhu prekluzivní lhůty. Naopak odmítl argumentaci žalobkyně, podle níž se v projednávaném případě jednalo o nesrovnalost jednorázovou, ukončenou nejpozději uzavřením dodatku ke kupní smlouvě (tj. k 12. 6. 2012). Odkaz žalobkyně na závěry vyslovené v rozsudku ze dne 15. 2. 2024, č. j. , označil za nepřípadný, a to pro skutkové odlišnosti dotčených případů (blíže viz body 25–28 rozsudku č. j. -105).

30. K otázce, kdy nastal okamžik dovršení smlouvy o dodávce zboží kryté dotací jakožto momentu, kdy nesrovnalost skončila, pak Nejvyšší správní soud v bodě 29 rozsudku č. j. -105 konstatoval následující. Ze správního spisu plyne, že dodavatel dotčených elektrických jednotek se v kupní smlouvě ze dne 15. 2. 2011 zavázal k předání posledního kusu tohoto zboží do 36 měsíců od oznámení kupujícího (žalobkyně) o obdržení rozhodnutí o přidělení dotace [čl. II odst. 2, písm. c) kupní smlouvy]. S okamžikem protokolárního předání zboží pak smlouva spojuje vznik práva vystavit konečnou fakturu se splatností v délce 21 dní [čl. VIII odst. 4 kupní smlouvy]. Doklad o tom, kdy skutečně k tomuto předání a zaplacení celé kupní ceny došlo, však předložený správní spis neobsahuje.

31. V této souvislosti Nejvyšší správní soud krajskému soudu uložil, aby v dalším řízení doplnil skutková zjištění k otázce, kdy došlo ke konečnému zaplacení kupní ceny za dodání třívozových elektrických jednotek podle kupní smlouvy uzavřené dne 15. 2. 2011 mezi žalobkyní a společností Škoda Vagonka.

32. Krajský soud proto během jednání konaného dne 19. 8. 2026 provedl důkazy, které žalobkyně za účelem zodpovězení uvedené otázky předložila. Konkrétně se jednalo o doklady o fakturaci a zaplacení kupní ceny za všechny třívozové elektrické jednotky, které žalobkyně pořídila od společnosti Škoda Vagonka na základě kupní smlouvy uzavřené dne 15. 2. 2011. Z těchto dokladů plyne, že poslední dodanou a zaplacenou jednotkou byla jednotka č. 12. Podle faktury vystavené společností Škoda Vagonka dne 7. 2. 2014 byla žalobkyně povinna za tuto jednotku do 28. 2. 2014 uhradit částku 123 420 000 Kč (představující doplatek zbývající části kupní ceny). Podle výpisu z jejího účtu pak žalobkyně uskutečnila platbu v této výši ve prospěch uvedené společnosti dne 21. 2. 2014.

33. Soud tak má za prokázané tvrzení žalobkyně, že fakturu za dodání poslední jednotky uhradila prodávajícímu dne 21. 2. 2014. Tím došlo k dovršení smlouvy o dodávce zboží a začala běžet osmiletá prekluzivní lhůta pro vydání rozhodnutí o uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně stanovená nařízením o ochraně finančních zájmů. Tato lhůta uplynula (s ohledem na výše shrnutá pravidla upravující její běh) dne 21. 2. 2022. Žalobou napadené rozhodnutí však bylo vydáno dne 16. 1. 2023, tedy až po uplynutí uvedené prekluzivní lhůty. Soud proto přisvědčuje žalobkyni, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť bylo vydáno po uplynutí osmileté prekluzivní lhůty stanovené nařízením o ochraně finančních zájmů.

34. Za těchto okolností soud považoval za nadbytečné zabývat se dalšími věcnými či procesními žalobními námitkami. Jestliže soud dospěl k závěru, že prekluzivní lhůta před vydáním napadeného rozhodnutí marně uplynula, pozbývá smysl věcné vypořádání ostatních námitek; ty totiž nemůžou ničeho změnit na uvedeném závěru.

IV. Závěr a náklady řízení

35. Krajský soud s ohledem na výše uvedené zrušil napadené rozhodnutí žalovaného podle Současně přistoupil také ke zrušení platebního výměru vydaného správcem daně podle , neboť vadu způsobující nezákonnost napadeného rozhodnutí již není možné v dalším řízení napravit. Dále soud rozhodl o vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Tento výrok je totiž obligatorním výrokem kasačního rozhodnutí bez ohledu na to, zda správní orgán bude moci ve věci dále meritorně rozhodovat. Právní úprava neumožňuje správnímu soudu jakkoliv promítat následný postup správních orgánů do výroku jeho rozhodnutí. Ustanovení mu jednoznačně ukládá, aby při zrušení rozhodnutí současně vyslovil, že věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení (viz bod 32 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2026, č. j. -45, č. 4735/2026 Sb. NSS).

36. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení , podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci byla úspěšná žalobkyně, má proto právo na náhradu nákladů řízení, které sestávají z

- zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 000 Kč;

- odměny za právní zastoupení v celkové výši 20 400 Kč dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024 – odměna za zastupování za 6 úkonů právní služby při částce 3 100 Kč za úkon, podle , a advokátního tarifu, plus související paušální úhrada hotových výdajů advokáta za 6 úkonů v celkové výši 1 800 Kč podle advokátního tarifu; a to za úkony spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, podání žaloby, účasti na jednání dne 28. 11. 2023, podání vyjádření ke kasační stížnosti žalovaného, podání dalších vyjádření v řízení před Nejvyšším správním soudem ze dne 3. 6. 2024 a ze dne 17. 7. 2024;

- odměny za právní zastoupení v celkové výši 32 250 Kč dle advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 – odměna za zastupování za 3 úkony právní služby při částce 10 300 Kč za úkon, podle § 7, § 10b odst. 5 písm. a) a § 11 odst. 1 advokátního tarifu, plus související paušální úhrada hotových výdajů advokáta za 3 úkony v celkové výši 1 350 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu; a to za úkony spočívající v podání vyjádření ze dne 20. 2. 2026, ze dne 14. 5. 2026 a v účasti na jednání dne 19. 8. 2026;

- 21 % DPH z odměny za zastupování a paušální úhrady hotových výdajů ve výši 11 056,50 Kč.

37. Krajský soud nepřiznal žalobkyni požadovanou odměnu za úkon spočívající v podání vyjádření ze dne 17. 9. 2024. Tímto podáním ze dne 17. 9. 2024 žalobkyně pouze navrhla Nejvyššímu správnímu soudu, aby poté, co přerušil řízení o kasační stížnosti podané v této věci kvůli předběžným otázkám podaným k Soudnímu dvoru v jiném řízení, sám podal obdobné předběžné otázky v této věci. Nejedná se tak o účelně vynaložený výdaj.

38. Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 66 706,50 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce, který je advokát ( za použití ). Žalobkyně ve vyčíslení nákladů řízení požádala, aby žalovaný uhradil náklady řízení ve prospěch bankovního účtu jejího zástupce č. 131-2145440217/0100, variabilní symbol 34421/0031.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Hradec Králové 24. srpna 2026

JUDr. Magdalena Ježková v. r.

předsedkyně senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje E. S.