Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)54 A 9/2025 - 87.pdf
PDF · 0 B
No categories available
54 A 9/2025 - 87
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Bc. Petrem Jiříkem ve věci
žalobce: Ing. M. V.
proti
žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje
sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 9. 2025, č. j. KUJCK 109838/2025
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Prvostupňovým správním rozhodnutím Městského úřadu Písek ze dne 2. 9. 2025, č. j. MUPI/2025/93547, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle ustanovení § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. , o provozu na pozemních komunikacích, ve znění do 31. 12. 2025 (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil jako provozovatel vozidla registrační značky X tím, že v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití tohoto vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, neboť blíže neustanovený řidič se s tímto vozidlem dopustil dne 25. 5. 2025 v 13:56 hodin přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu, na silnici I/20 mimo obec, v úseku 158,6-157,9 km, ve směru jízdy na Prahu, když nerespektoval nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou na 110 km/h, přičemž mu byla naměřena rychlost jízdy 125 km/h, po odečtení odchylky (-3 %) 121 km/h, tedy překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec o 11 km/h, čímž porušil § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu.
2. Za spáchaný přestupek uložil správní orgán prvního stupně žalobci pokutu ve výši 2 000 Kč. Dále byla žalobci uložena povinnost dle § 95 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb. , o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „ZOPŘ “) nahradit náklady řízení spojené s projednáním přestupku v částce 2 500 Kč.
3. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný postupem podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb. , správní řád (dále jen „správní řád správní řád “), zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
4. Dne 2. 10. 2025 podal žalobce u zdejšího soudu žalobu proti rozhodnutí žalovaného.
II. Stručný obsah žaloby
5. Žalobce v první řadě namítá porušení § 36 odst. 3 správního řádu prvostupňovým správním orgánem, neboť mu nebylo umožněno vyjádřit se a reagovat na veškeré podklady jeho rozhodnutí.
6. Žalobce má dále za to, že obě rozhodnutí správních orgánů jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Namítá, že se správní orgány obou stupňů nevypořádaly s jeho klíčovými právními argumenty, a to především s námitkou nezákonnosti měření rychlosti a s námitkou systémové podjatosti správního orgánu z důvodu jeho fiskální motivace.
7. Žalobce je dále přesvědčen, že provedené měření rychlosti bylo nezákonné a z něho plynoucí důkaz v podobě „záznamu z radaru“ je proto nepoužitelný. Žalobce konstatuje, že dle § 79a zákona o silničním provozu lze měřit rychlost jen za účelem zvýšení bezpečnosti. Žalobce poukazuje na neexistenci statistiky nehodovosti ani intenzity dopravy pro daný úsek, z čehož dovozuje absenci zákonného účelu měření rychlosti.
8. Závěrem žalobce brojí proti výroku o nákladech řízení, přičemž namítá jeho nespravedlnost a nepřiměřenost spočívající v tom, že částka nákladů řízení ve výši 2 500 Kč je vyšší než uložená pokuta ve výši 2 000 Kč a jejich součet je ve zjevném nepoměru k nejnižší možné sazbě pokuty. Žalobce dále uvádí, že takto nastavený systém má dle judikatury Ústavního soudu tzv. „rdousící efekt“ a je jím de facto omezováno jeho právo na spravedlivý proces.
9. Žalobce proto navrhuje, aby krajský soud vydal rozsudek, kterým zruší rozhodnutí správních orgánů.
III. Doplnění žaloby I
10. Žalobce v doplnění ze dne 8. 10. 2025 setrvává na své argumentaci ohledně nezákonnosti měření rychlosti a nepoužitelnosti z toho získaného důkazu. Dále s odkazem na odpověď MěÚ Písek na žádost žalobce o informace podle zákona č. 106/1999 Sb. , o svobodném přístupu k informacím, ze dne 13. 8. 2025, č. j. MUPI/2025/80052, uvádí, že město Písek nedisponuje statistikou dopravních nehod ani údaji o intenzitě dopravy v daném úseku.
11. Žalobce dále namítá systémovou podjatost správního orgánu pro jeho fiskální motivaci, která podle něj stojí za fungováním celého systému měření rychlosti. Tato motivace podle žalobce zpochybňuje objektivitu a nestrannost postupu správního orgánu při zjišťování přestupků i rozhodování o nich.
12. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se systémové podjatosti žalobce uvedl, že ačkoli samotný pracovněprávní vztah úřední osoby k obci podjatost nezakládá (§ 14 odst. 2 správního řádu ), může vytvářet systémové riziko podjatosti, které při existenci dalších okolností překročí přípustnou míru. Takovou okolností je podle žalobce přímý finanční zájem obce na výsledku přestupkových řízení.
13. Žalobce dále odkázal na judikaturu Krajského soudu v Ústí nad Labem v tzv. kauze Varnsdorf. Žalobce konstatuje, že byl dovozen obecný princip nepřípustnosti finanční motivace při výkonu veřejné moci, která může ovlivnit nestrannost zjišťování a projednávání přestupků. Podle žalobce se tento princip uplatní tím spíše v situaci, kdy finanční prospěch z ukládaných pokut plyne přímo obci, jejíž orgán o přestupku rozhoduje. Správní orgán se tak podle něj dostává do střetu zájmů, neboť každé rozhodnutí o vině zvyšuje příjmy rozpočtu jeho zřizovatele. Žalobce zde opětovně odkazuje na odpověď na výše uvedenou žádost o informace. Žalobce poukázal na to, že investice města do administrativního zázemí byla podle poskytnutých údajů návratná během několika měsíců a agenda přestupků generuje významný čistý příjem.
14. Žalobce dále namítá absenci materiální stránky přestupku, která je ve smyslu § 5 ZOPŘ podmínkou pro vyvození odpovědnosti za přestupek. Žalobce poukázal na to, že překročení rychlosti o 11 km/h je pouze bagatelní a na samé hranici postižitelnosti podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu. Dále uvedl, že daný úsek pozemní komunikace je uzpůsoben pro rychlý a plynulý provoz a není rizikový. Žalobce dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 -45, zdůraznil, že společenská škodlivost je konstitutivním znakem přestupku a správní orgány jsou povinny ji posuzovat individuálně podle konkrétních okolností věci. Žalobce také poukázal na to, že správní orgán I. stupně uložil pokutu při dolní hranici zákonné sazby ve výši 2 000 Kč, čímž sám implicitně vyjádřil, že se jednalo o skutek nejnižší závažnosti. Podle žalobce je proto rozporné současně dovozovat nepochybné naplnění materiální stránky přestupku.
IV. Vyjádření žalovaného k žalobě, replika žalobce
15. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 15. 10. 2025 navrhl, aby krajský soud podanou žalobu zamítl jako nedůvodnou. Žalovaný primárně odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, neboť podaná žaloba odpovídá již uplatněným námitkám.
16. K námitce spočívající v porušení § 36 odst. 3 správního řádu žalovaný uvedl, že dle spisového materiálu správní orgán žalobce řádně poučil a vyzval k využití práva dle § 36 odst. 3 správního řádu , a to písemností ze dne 6. 8. 2025, doručenou datovou zprávou do vlastních rukou dne 18. 8. 2025. Žalovaný dále uvedl, že ze sběrného archu spisu vyplývá, že správní orgán poté žádné podklady do spisového materiálu nedoplňoval.
17. Žalobce v podané replice ze dne 20. 10. 2025 setrval na námitce porušení § 36 odst. 3 správního řádu .
18. Žalobce namítá, že tvrzení žalovaného o nedoplnění spisu je v přímém rozporu s odůvodněním rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, v němž správní orgán výslovně uvedl, že spis doplnil o vyjádření společnosti Via Salis, s. r. o., fotodokumentaci dopravního značení a vyjádření Policie ČR k zahájení měření.
19. Žalobce namítá, že nové podklady byly zjevně opatřeny až v reakci na jeho vyjádření ze dne 18. 8. 2025, neboť se jednalo o důkazy reagující na konkrétní námitky, které uplatnil teprve v tomto podání.
20. Žalobce také zpochybňuje průkaznost sběrného archu spisu. Podle názoru žalobce rozpor mezi obsahem sběrného archu a odůvodněním prvostupňového rozhodnutí vyvolává pochybnosti o správnosti evidence spisu a o věrohodnosti údajů v něm zaznamenaných.
21. Žalobce navrhnul doplnit dokazování vyžádáním originálu kompletního správního spisu a dále výslechem svědka Bc. K. Š., DiS., oprávněné úřední osoby, která rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vydala a podepsala.
V. Doplnění žaloby II
22. Žalobce ve svém dalším doplnění žaloby ze dne 13. 3. 2026 setrval na svých námitkách týkajících se nezákonnosti měření a systémové podjatosti správního orgánu z důvodu jeho fiskální motivace. Tyto námitky doplnil o novou argumentaci vycházející z žalobcem zjištěných informací.
23. Žalobce uvádí, že žádný z jím subjektů, jimiž jsou prvostupňový správní orgán - MěÚ Písek, Ministerstvo dopravy ČR, Ředitelství silnic a dálnic a Policie ČR, nedisponuje bezpečnostní analýzou, která by se stala podkladem pro měření rychlosti v daném úseku. Listin y, které obsahují reakci na žalobcův dotaz od uvedených orgánů, žalobce přiložil jako důkazní návrhy.
24. Žalobce také odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16 , ve kterém jsou dle něj stanoveny ústavní mantinely měření rychlosti.
25. Žalobce dále předkládá mediální vyjádření starosty a místostarosty města Písek, která dle něj svědčí o finanční zainteresovanosti zástupců města, pod které spadá oddělení přestupků. Je jím vyjádření starosty Města Písek „Původně se počítalo, že měřit budou čtyři radary v jednom směru. Tento počet by pro nás vzhledem k investicím na hardware a software znamenal zisk. Pokud by měřil nakonec jen jeden radar, pokrylo by nám to náklady.“. Dále dvě vyjádření místostarosty města Písek „Stát na nás přenáší povinnost vybírat pokuty z vysokorychlostního vážení a úsekového měření. Jsme připraveni kolegy, které na tuto agendu nabereme, propustit, ale máme tam pravidelné platby, které neeliminujeme.“. Dále se jedná o konstatování, že se předem očekávalo, že radary vygenerují „dostatečné příjmy nejen na svůj provoz, ale také na další výdaje města“. Žalobce je toho názoru, že těmito vyjádřeními byla přesáhnuta nadkritická míra systémové podjatosti, přičemž úředníci MěÚ Písek jsou pod extrémním a trvalým existenčním tlakem. Jako důkazní návrh zde žalobce přikládá sdělení MěÚ Písek, včetně přílohy obsahující rozpočtová opatření a dokument střednědobý výhled rozpočtu města Písek., a také kopie článků, obsahující zmiňovaná mediální vyjádření.
26. Žalobce také namítá osobní podjatost starosty města Písek a procesní obstrukce plynoucí ze způsobu vyřizování stížností týkajících se jeho žádosti o informace adresované MěÚ Písek. Žalobce v tomto směru navrhuje důkaz v podobě přípisu MěÚ Písek ze dne 6. 2. 2026, č. j. MUPI/2026/012887, a dále rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 19. 2. 2026, č. j. KUJCK 23697/2026.
VI. Posouzení věci krajským soudem
27. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní , dále jen „s. ř. s. “).
28. Krajský soud rozhodl bez jednání; účastníci nařízení jednání nepožadovali (§ 51 s. ř. s. s. ř. s. ).
29. Žaloba není důvodná.
30. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, č. j. 4 As 58/2005 -65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/201325 ). Těmto nárokům rozhodnutí žalovaného a prvostupňového správního orgánu vyhověla.
31. Je třeba také připomenout, že nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné představy účastníka řízení, jakým způsobem nebo jak podrobně měl správní orgán své rozhodnutí odůvodnit, ale vadou, která soudu brání přezkoumat jeho rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016 -24, či ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017‑35).
32. Krajský soud neshledal nepřezkoumatelnost správních rozhodnutí ani v nyní projednávané věci. Z obsahu prvostupňového rozhodnutí však neplyne, že by správní orgán na vypořádání argumentace žalobce rezignoval. Naopak se zabýval zákonným oprávněním policie k měření rychlosti, způsobem provedeného měření, podklady obsaženými ve správním spise i materiální stránkou přestupku. Žalovaný v odvolacím rozhodnutí jednotlivé odvolací námitky identifikoval a samostatně se zabýval tvrzenou nezákonností měření podle § 79a zákona o silničním provozu, systémovou podjatostí z důvodu fiskální motivace, tvrzenou nepoužitelností záznamu z měření, podmínkami odpovědnosti provozovatele, materiální stránkou přestupku i náklady řízení. Z obou správních rozhodnutí posuzovaných jako jeden celek je proto seznatelné, z jakých skutkových a právních důvodů správní orgány žalobcovu argumentaci odmítly. Okolnost, že žalobce s těmito důvody nesouhlasí, nezakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí.
VI.A Námitky týkající se porušení § 36 odst. 3 správního řádu
33. Dle § 36 odst. 3 věty první správního řádu platí, že nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí.
34. Nejvyšší správní soud v právní větě svého rozsudku ze dne 18. 12. 2013, č. j. 6 As 81/2013 -56, popsal, že nemůže-li správní orgán vzhledem k porušení zásady spisového pořádku, resp. zásady řádného vedení spisu (srov. § 17 správního řádu z roku 2004) prokázat, že spis již dále nebyl doplňován o další podklady, k nimž nebylo účastníku umožněno se vyjádřit, jde tato skutečnost k tíži správního orgánu, tudíž k závěru, že právo účastníka podle § 36 odst. 3 správního řádu z roku 2004, aby mu byla před vydáním rozhodnutí dána možnost vyjádřit se k jeho podkladům, bylo porušeno. O takovou situaci se v této věci nejedná. Žalobce obsah správního spisu účinně nezpochybnil a k porušení jeho práv dle § 36 odst. 3 správního řádu nedošlo.
35. Žalobce namítá, že byl spis správního orgánu prvního stupně doplněn o další listin y poté, co byl žalobce přípisem dne 6. 8. 2025 vyzván, aby využil svého práva seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Žalobce tohoto práva využil ve svém vyjádření ze dne 18. 8. 2025. Za sporné podklady žalobce označuje vyjádření k dopravnímu značení od společnosti Via Salis, s. r. o., fotodokumentaci dopravního značení a vyjádření Policie ČR k zahájení měření rychlosti.
36. Z originálu správního spisu a z obsahu sběrného archu (spisového přehledu) plyne, že dne 4. 8. 2025 podal žalobce odpor proti vydanému příkazu (č. l. 10), následně správní orgán na č. l. 12 až 21 založil dle sběrného archu spisu dne 6. 8. 2025 listinné důkazní prostředky. Konkrétně se jednalo o záznam lustrace vozidla RSV, kartu vozidla, fotografie dopravního značení, listin y týkající se podnětu ke stanovení místní úpravy provozu na pozemních komunikacích, sdělení Policie ČR společnosti Via Salis, s. r. o., ohledně zahájení úsekového měření na dálnici D4 a silnici I/20 v rámci PPP projektu, e-mail společnosti Via Salis, s. r. o., ze dne 22. 5. 2025 o tom, že došlo-li by k poškození dopravního značení, bude o tom prvostupňový správní orgán okamžitě informován.
37. Na č. l. 22 správního spisu je poté založeno poučení dle § 36 odst. 3 správního řádu ze dne 6. 8. 2025 adresované žalobci. Ten se následně vyjádřil dne 18. 8. 2025 na č. l. 25 správního spisu.
38. Žalobce v podané žalobě uvádí, že následné doplnění spisového materiálu plyne ze str. 3 prvostupňového správního rozhodnutí – vyjádření Policie ČR, ŘSD, Via Salis a nová fotodokumentace.
39. Prvostupňový správní orgán na str. 3 svého rozhodnutí uvedl následující:
„V pokračujícím řízení byl účastník řízení informován dopisem do vlastních rukou, že doručením příkazu – dne 04.08.2025, s ním bylo zahájeno řízení, byl poučen o svých procesních právech, kdy ust. § 125g odst. 4 zákona o silničním provozu stanovuje: Bylo-li porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy, v řízení o přestupku podle § 125f odst. 1 se ústní jednání nenařídí. Zároveň byl obviněný v souladu s ust. § 36 odst. 3 správního řádu poučen o tom, že má možnost se před vydáním rozhodnutí vyjádřit k jeho podkladům. K využití práva dle ust. § 36 odst. 3 správního řádu správní orgán stanovil lhůtu 7 dnů. Poučení doručeno obviněnému dne 18.08.2025. Svého práva obviněný využil.
Spisový materiál obsahuje oznámení přestupku včetně fotodokumentace vozidla. Dále je ve spisu karta vozidla r.z. X z Centrálního registru vozidel – provozovatel vozidla Martin Volek, IČ: 03136311, Zdiměřická 2403/12, Chodov, 14900 Praha. Výzva k uhrazení určené částky. Usnesení o odložení přestupku neznámého řidiče, Ověřovací list č. 8012-OL-70236-25 k silničnímu rychloměru UnicamVELOCITY 4, výrobního čísla CAM24000704, vyjádření provozovatele k upřesnění projektového značení místa přestupku, Podnět na změnu rychlosti v daném úseku včetně vyjádření, správní orgán dále spisový materiál doplnil o vyjádření k dopravnímu značení od společnosti Via SAlis, s.r.o., fotodokumentaci dopravního značení a vyjádření policie k zahájení měření.“ (důraz doplněn).
40. Z citované části odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí neplyne, že toto doplnění by bylo učiněno až v návaznosti na vyjádření žalobce. Není zde jakékoli časové ukotvení doplnění spisového materiálu. Pojem „dále“ zde pouze uvozuje další výčet podkladů založených do správního spisu; nejedná se o časový údaj. Opačnému závěru nic nesvědčí, a to ani argument žalobce, že se jedná o přímou a cílenou reakci na specifické právní a skutkové námitky. V kontextu vznesených námitek krajský soud nezjistil jakékoli skutečnosti, které by svědčily o možné manipulaci s podobou správního spisu.
41. V tomto směru se krajský soud se závěry žalovaného plně ztotožňuje. K porušení § 36 odst. 3 správního řádu nedošlo. Za tohoto skutkového stavu by výslech oprávněné úřední osoby nemohl přinést zjištění významné pro rozhodnutí věci, a soud jej proto jako nadbytečný neprovedl.
VI.B (Ne)zákonnost měření rychlosti
42. Dle § 79a zákona o silničním provozu platí, že za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích je policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel. Obecní policie tuto činnost vykonává výhradně na místech určených policií, přitom postupuje v součinnosti s policií.
43. Ve správním spise je založeno oznámení o přestupku, výstup z automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy k úsekovému měření, rychloměr UnicamVELOCITY 4/ CAM24000704, včetně ověřovacího listu tohoto rychloměru.
44. Žalobce na prvním místě namítá, že měřit rychlost je možné výhradně za účelem zvýšení bezpečnosti provozu. Poukazuje přitom na sdělení Městského úřadu Písek ze dne 13. 8. 2025, č. j. MUPI/2025/80052, podle něhož město neeviduje dopravní nehody na silnici I/20, nedisponuje požadovanou statistikou a neprovádí na této komunikaci sčítání dopravy. Z těchto skutečností žalobce dovozuje, že pro měření neexistoval bezpečnostní důvod a že zákonná podmínka podle § 79a zákona o silničním provozu nebyla splněna.
45. Takový závěr však z uvedeného sdělení neplyne. Městský úřad Písek v něm neuvedl, že v dotčeném úseku k dopravním nehodám nedocházelo, nýbrž pouze to, že město dopravní nehody na silnici I/20 neeviduje a příslušnou statistikou nedisponuje. Stejně tak z toho, že město neprovádí sčítání dopravy, nelze dovodit, že údaje o intenzitě provozu neexistují nebo že jimi nemohl disponovat jiný subjekt. Nadto tentýž dokument výslovně uvádí, že město Písek ani Městská policie Písek automatizovaný technický prostředek na silnici I/20 neprovozují.
46. Nejvyšší správní soud se výkladem § 79a zákona o silničním provozu podrobně zabýval v rozsudku ze dne 28. 2. 2020, č. j. 2 As 97/2019 -37. V bodě 24 tohoto rozsudku vyložil, že zvýšení bezpečnosti provozu je nezbytným předpokladem zákonnosti měření, současně však uvedl, že není nutné konkrétně dokazovat či kvantifikovat, nakolik měření v jednotlivém případě ke zvýšení bezpečnosti přispělo (rovněž srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2018, č. j. 4 As 152/2017–30). Smyslem § 79a je podle Nejvyššího správního soudu především vyloučit šikanózní výkon této pravomoci, tedy měření v místě, kde je z hlediska bezpečnosti silničního provozu bezvýznamné.
47. Tomu odpovídá i dílčí závěr Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2014, č. j. 9 As 80/2014 –37, bod 14, podle něhož „kontrola dodržování předepsané rychlosti na pozemních komunikacích má též preventivní aspekt, který spočívá v odrazování řidičů od překračování povolené rychlosti, což dozajista napomáhá zvyšování bezpečnosti provozu na pozemcích komunikacích.“ Zákon nepodmiňuje zákonnost každého jednotlivého měření předchozím zpracováním statistiky dopravní nehodovosti, analýzy intenzity dopravy či samostatné bezpečnostní studie pro konkrétní měřené místo.
48. Žalobce nesprávně vychází z předpokladu, že správní orgány musí pro zákonnost výsledku měření prokázat existenci určité minimální nehodovosti nebo předložit konkrétní dopravně-bezpečnostní analýzu. Taková podmínka z § 79a zákona o silničním provozu ani z citované judikatury nevyplývá.
49. Krajský soud nepřehlédl žalobcem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16 , který nad rámec ústavního posouzení uvedl, že „[o]rgány veřejné moci jsou proto povinny usilovat o to, aby rozmístění automatizovaných technických prostředků skutečně bránilo vzniku škodlivých následků spojených s porušováním povinností řidiče a aby naopak nesloužilo především naplňování obecních rozpočtů, jejichž jsou pokuty, respektive určené částky příjmem (§ 125e odst. 6 a § 125h odst. 8 zákona o silničním provozu).“ Nicméně Ústavní soud nepožadoval, že zákonnost každého měřicího místa musí být podložena samostatnou statistikou nehodovosti či jiným žalobcem požadovaným druhem studie.
50. V nyní projednávané věci bylo měřeno na silnici I/20 mimo obec, v úseku km 158,6 až 157,9 ve směru jízdy na Prahu, kde byla nejvyšší dovolená rychlost 110 km/h. Samotná skutečnost, že žalobce daný úsek považuje za bezpečný nebo že město Písek nedisponuje statistikou jeho nehodovosti, nečiní měření v takovém místě bezpečnostně bezvýznamným.
51. Opačný závěr nelze dovodit ani z dalších listin dodatečně obstaraných a předložených žalobcem. Ministerstvo dopravy ve sdělení ze dne 25. 11. 2025 uvedlo, že požadavek na osazení úsekového měření vycházel z koncesionářské smlouvy projektu PPP D4 a že Policie České republiky odsouhlasila konkrétní místa měření na základě návrhu jejich rozmístění zpracovaného v realizační dokumentaci stavby. Ředitelství silnic a dálnic žalobcovu žádost odložilo pro nedostatek své působnosti. Ze sdělení Policejního prezidia pak plyne, že problematika provozování těchto systémů na komunikacích ve správě Ředitelství silnic a dálnic náleží do působnosti Policejního prezidia. Žádná z těchto listin sama o sobě neprokazuje žalobcův závěr, že bezpečnostní účel měření neexistoval.
52. S ohledem na učiněné závěry krajský soud nepřistoupil k doplnění dokazování prostřednictvím „relevantní analýzy či statistiky nehodovosti, na základě kterých bylo rozhodnuto o zřízení měřicího bodu na silnici I/20“, kterou by vyžádal u Policie ČR, a to pro nadbytečnost.
53. Ani skutečnost, že požadavek na technické osazení měřicích míst vznikl již v rámci přípravy stavby a byl zakotven v koncesionářské smlouvě, neznamená, že následné využívání zařízení Policií České republiky k měření rychlosti nemohlo sledovat účel předvídaný § 79a zákona o silničním provozu.
54. Žalobce dále namítá, že skutečným účelem systému nebyla bezpečnost silničního provozu, ale finanční zájem města Písek. Žalobce poukazuje zejména na příjmy města z uložených pokut, na náklady města související se zajištěním přestupkové agendy, na rozpočtové dokumenty města a na veřejná vyjádření jeho politických představitelů. Ani této argumentaci krajský soud nepřisvědčil.
55. Žalobce vypočítává náklady a příjmy města Písek navázané na rozhodování o těchto přestupcích a poukazuje na mediální výstupy města. Z toho však neplyne, že právě finanční zájem města Písek určoval podobu a rozsah měření rychlosti policií. Podle podkladů předložených samotným žalobcem město Písek měřicí zařízení neprovozovalo, nerozhodovalo o jeho umístění ani o zahájení měření. Na straně jedné znamená podíl z vybraných pokut pro město příjem, na straně druhé je s projednáváním těchto přestupků spojena administrativní zátěž.
56. Nejvyšší správní soud ostatně v rozsudku ze dne 9. 3. 2022, č. j. 6 As 138/2020 -24, v bodě 34 akceptoval závěr, podle něhož skutečnost, že příjmy z pokut plynou do obecního rozpočtu a jsou v rozpočtu plánovány, sama o sobě nezakládá reálný základ pochybností o nestrannosti rozhodování.
57. Žalobcův odkaz na tzv. kauzu Varnsdorf na nynější věc přímo nedopadá. Nejvyšší správní soud se rozhodnými okolnostmi tohoto případu zabýval mimo jiné v rozsudku ze dne 29. 11. 2022, č. j. 5 As 245/2020 -86. Z bodu 28 tohoto rozsudku plyne, že soukromému subjektu náležela variabilní odměna za jednotlivé datové pakety zachycující překročení rychlosti; právě tato přímá ekonomická zainteresovanost soukromého subjektu na výsledcích měření byla významná pro posouzení zákonnosti. Srovnatelný mechanismus, v němž by odměna provozovatele či jiné osoby závisela na počtu zjištěných přestupků nebo na výsledku jednotlivých přestupkových řízení, nebyl v nynější věci zjištěn.
VI.C Námitky podjatosti
58. V rozsahu, v němž žalobce z popsaného ekonomického kontextu dovozuje systémovou podjatost úředních osob prvostupňového správního orgánu, jde o otázku odlišnou od zákonnosti samotného měření.
59. Podle § 14 odst. 2 správního řádu platí, že úřední osoba není vyloučena podle odstavce 1, pokud je pochybnost o její nepodjatosti vyvolána jejím služebním poměrem nebo pracovněprávním nebo jiným obdobným vztahem ke státu nebo k územnímu samosprávnému celku.
60. Jak však vyložil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. 8. 2023, č. j. 6 As 52/2023 -127, ani po přijetí tohoto ustanovení není systémová podjatost vyloučena (bod 51). „Služební či pracovní vztah úřední osoby ke státu nebo územnímu samosprávnému celku sám o sobě nezpůsobuje vyloučení úřední osoby ve věci, v níž má stát či územní samosprávní celek svůj vlastní zájem. K tomu musí přistoupit další okolnosti svědčící tomu, že takový zájem může být v dané věci prosazován právě prostřednictvím vztahu ekonomické závislosti úřední osoby na státu či územním samosprávném celku.“ (bod 57).
61. Pouze to, že výnos uložených pokut plyne do rozpočtu obce, k závěru o systémové podjatosti nepostačuje. Právě v přestupkové věci týkající se provozu na pozemních komunikacích Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 3. 2022, č. j. 6 As 138/2020 -24, bod 34, aproboval závěr, podle něhož „[p]říjem z pokut v rozpočtovém plánu je odrazem zákonné úpravy“, a neshledal v samotném rozpočtovém příjmu reálný základ pochybností o nepodjatosti rozhodujících úředních osob.“
62. Byť žalobce současně předkládá výše jednotlivých částek, příjmy, výdaje atd., k závěru o systémové podjatosti tato jinak relevantní argumentace nevede, jakkoli z žalobcem prezentovaných veřejných vyjádření zástupců města je zřejmé, že ekonomická stránka provozu systému byla předmětem zájmu vedení města. To je však pochopitelné, neboť výkon zákonem požadovaných činností přenesené státní správy s sebou nese i náklady, které musí být uhrazeny. Kapacita úřadu přitom musí odpovídat předpokládanému rozsahu administrativního vytížení, jak co do navyšování této kapacity, tak jejího snižování. Pouze na tomto základě nelze usuzovat o jakémkoli zájmu úředních osob na vlastním zajištění. Krajský soud nepřehlédl ani žalobcem zdůrazňované vyjádření místostarosty, podle něhož je město připraveno pracovníky přijaté pro tuto agendu při jejím omezení propustit. Toto vyjádření svědčí o vazbě rozsahu personálního zajištění na objem přestupkové agendy. Nelze z něj však dovodit, že by zachování pracovního místa konkrétní rozhodující úřední osoby, její odměňování nebo jiné pracovní podmínky byly závislé na tom, zda bude obviněný v jednotlivém správním řízení uznán vinným, na výši uložené pokuty nebo na objemu skutečně vybraných částek. Menší počet zjištěných porušení pravidel provozu přirozeně znamená také menší počet věcí, které musí správní orgán administrativně zpracovat. Vazba personální kapacity na množství agendy proto není bez dalšího totožná s ekonomickým tlakem na určitý způsob rozhodování v konkrétních řízeních.
63. Obdobně nelze samotným veřejným vyjádřením politických představitelů přiznat účinek automatického vyloučení úředních osob. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 9. 2024, č. j. 7 As 259/2023 -61, shrnul, že „[o]becně lze dodat, že Nejvyšší správní soud již v řadě dřívějších případů konstatoval, že veřejná vystoupení politiků jsou v případě místně důležitých zájmů běžným jevem a korelují s podstatou politiky jako správy věcí veřejných; jakákoliv politická vyjádření nelze automaticky považovat za důvod podjatosti úředníků vystupujících v zaměstnaneckém či obdobném poměru vůči korporaci, kterou tito političtí představitelé zastupují (viz např. rozsudek NSS ze dne 21. 12. 2018, č. j. 4 As 302/2018 -55, či ze dne 2. 3. 2017, č. j. 4 As 219/2016 -35). Zároveň však dodal, že je v zájmu politických představitelů vyjadřovat se z hlediska probíhajících řízení uměřeně tak, aby nevzbudili pochybnosti o možném zasahování politického vedení samospráv či státu do těchto řízení (rozsudek ze dne 8. 10. 2020, č. j. 6 As 171/2020 -66, č. 4118/2021 Sb. NSS).“
64. Z dostupných podkladů nevyplývá existence výkonnostních kvót, mimořádných odměn závislých na vybraných částkách ani jiného mechanismu, který by výsledek jednotlivého řízení promítal do pracovních podmínek rozhodující úřední osoby. Nejvyšší správní soud v právní větě rozsudku ze dne 2. 8. 2023, č. j. 6 As 52/2023 -127, shrnul, že „důvodem vyloučení úřední osoby jsou teprve takové skutečnosti, které nasvědčují tomu, že zájem státu či územního samosprávného celku může být v dané věci prosazován právě prostřednictvím vztahu ekonomické závislosti úřední osoby na jejím zaměstnavateli“. Takové okolnosti v nyní projednávané věci nebyly shledány. Oproti tomu v rozsudku ze dne 29. 1. 2025, č. j. 1 As 146/2024 -93, Nejvyšší správní soud shledal nadkritickou míru systémového rizika při „silném ekonomickém zájmu města na výsledku řízení“ spojeném s možným značným rozsahem jeho smluvní odpovědnosti a dalšími specifickými okolnostmi. Srovnatelná vazba mezi ekonomickým zájmem města a výsledkem správního řízení v nynější věci zjištěna nebyla.
65. Krajský soud uzavírá, že ani při posouzení všech tvrzených skutečností v jejich souhrnu neshledal takové okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že ekonomický zájem města mohl být v projednávané věci prosazován prostřednictvím ekonomické závislosti rozhodujících úředních osob na jejich zaměstnavateli. Kritická míra systémového rizika proto překročena nebyla a námitka systémové podjatosti není důvodná.
66. Na těchto závěrech nic nemění ani žalobcovo označení záznamu z měření za „ovoce z otráveného stromu“. Žalobce jeho procesní nepoužitelnost odvozuje právě od tvrzené nezákonnosti měření podle § 79a zákona o silničním provozu a od tvrzené systémové podjatosti správního orgánu. Krajský soud však žádnou z těchto výchozích premis neshledal důvodnou.
67. Krajský soud se s ohledem na koncentraci žalobních námitek dle § 71 odst. 2 ve spojení s § 72 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. blíže nevěnoval námitce osobní podjatosti starosty Města Písek, která byla vznesena v doplnění žaloby ze dne 13. 3. 2026. Samotná žaloba byla podána dne 2. 10. 2025, a zároveň se nejedná o rozhojnění včas uplatněných námitek ale o námitku zcela novou, která byla uplatněna po zákonem stanovené lhůtě. V důsledku toho krajský soud nepřihlédl k žalobcem navrhovanému důkazu v podobě přípisu MěÚ Písek ze dne 6. 2. 2026, č. j. MUPI/2026/012887 ani k důkazu v podobě rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 19. 2. 2026, č. j. KUJCK 23697/2026.
VI.D Materiální stránka přestupku
68. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce žalobce, že jednání postrádalo materiální stránku přestupku s ohledem na to, že řidič jeho vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost o 11 km/h.
69. V této souvislosti je třeba rozlišovat mezi materiální stránkou přestupku řidiče a materiální stránkou přestupku provozovatele. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 24. 5. 2017, č. j. 3 As 114/2016 -46, dovodil, že při posuzování podmínky podle § 125f odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu se samostatně nezkoumají ty znaky přestupkové odpovědnosti řidiče, které vyplývají z obecné právní úpravy, mezi nimi ani materiální stránka jeho přestupku. Tento závěr Nejvyšší správní soud potvrdil i v rozsudku ze dne 16. 4. 2026, č. j. 9 As 173/2025 -37, v bodě 40, kde popsal, že materiální stránka se posuzuje ve vztahu k samotnému přestupku provozovatele, nikoli ve vztahu k přestupku řidiče.
70. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 8. 2022, č. j. 10 As 410/2021 -37, v bodě 22 shrnul, že „v obvyklých situacích tedy bude materiální stránka přestupku dána, jen ve výjimečných a zvláštních situacích dána nebude“. Současně v bodě 26 téhož rozsudku zdůraznil, že prostor pro uplatnění materiálního korektivu je menší právě u konkrétně vymezených přestupků z dopravní oblasti, mezi něž výslovně zařadil přestupky spočívající v překročení nejvyšší dovolené rychlosti.
71. Krajský soud žádné výjimečné okolnosti v projednávané věci neshledal. Ani míra, v níž byla nejvyšší dovolená rychlost překročena, nepředstavuje v této věci okolnost, která by sama nebo ve spojení s dalšími zjištěnými skutečnostmi vedla k závěru o nenaplnění materiální stránky přestupku provozovatele vozidla. Žalobcem zdůrazňovaná skutečnost, že k jednání došlo na silnici pro motorová vozidla, na tom nic nemění. Nejvyšší dovolená rychlost 110 km/h je stanovena právě pro tento druh komunikace a její charakter proto sám o sobě nepředstavuje zvláštní okolnost, která by ohrožení zájmu na bezpečnosti a plynulosti silničního provozu vylučovala. Stejně tak absence nepříznivých povětrnostních podmínek, zhoršené viditelnosti či hustého provozu nepředstavuje okolnost mimořádnou, nýbrž toliko absenci okolností, které by mohly závažnost jednání dále zvyšovat.
72. Nedůvodná je rovněž argumentace žalobce údajnou bezpečností dotčeného úseku. Není-li k dispozici konkrétní statistika nehodovosti v tomto úseku, nelze dovodit, že zde k dopravním nehodám nedochází. Už vůbec nelze dovozovat, že se jedná o lokalitu, v níž překročení nejvyšší dovolené rychlosti neohrožuje zákonem chráněný zájem. Odpovědnost za ohrožovací přestupek není podmíněna vznikem konkrétního škodlivého následku. Jak Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne 24. 3. 2021, č. j. 1 As 170/2019 -27, bodě 13, „skutečnost, že zakázaným jednáním nebyla způsobena dopravní nehoda (…) sama o sobě (…) neznamená, že zakázané jednání není společensky škodlivé“. Tím spíše nemůže závěr o absenci materiální stránky založit tvrzená absence dopravních nehod v minulosti.
73. O absenci materiální stránky nesvědčí ani skutečnost, že správní orgán uložil žalobci pokutu na spodní hranici zákonné sazby. Nižší individuální závažnost jednání v rámci určité skutkové podstaty není totožná s nedosažením minimální hranice společenské škodlivosti potřebné pro vznik přestupkové odpovědnosti. Nejvyšší správní soud ostatně v rozsudku ze dne 25. 9. 2023, č. j. 8 As 79/2022 -30, v bodech 43 až 45 rozlišuje mezi naplněním odpovědnosti provozovatele a individuální závažností jeho přestupku. Míru porušení pravidel silničního provozu považuje za okolnost významnou rovněž při hodnocení závažnosti přestupku a stanovení správního trestu. Jak Nejvyšší správní soud shrnul v právní větě k tomuto rozsudku, „[p]ři ukládání správního trestu provozovateli vozidla za přestupek podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. , o provozu na pozemních komunikacích, správní orgán přihlíží i k individuální závažnosti konkrétního přestupku, vyplývající ze způsobu a okolností jeho spáchání či jeho dopadů. Závažnost porušení povinnosti podle § 10 odst. 3 citovaného zákona ovlivňuje i to, v jaké míře nebyly řidičem vozidla dodržovány povinnosti řidiče a pravidla silničního provozu.“ Uložení nejnižší zákonné pokuty tedy není v rozporu se závěrem, že materiální stránka přestupku byla naplněna.
74. Krajský soud proto neshledal v žalobcem uváděných okolnostech, ať již jednotlivě nebo v jejich souhrnu, žádnou takovou zvláštní skutečnost, která by mohla vést k závěru o nenaplnění materiální stránky přestupku.
VI.E Zbylé námitky
75. Konečně se krajský soud věnoval také námitce ohledně rdousícího efektu nákladů řízení. Zde žalobce brojí proti povinnosti nahradit náklady správního řízení ve výši 2 500 Kč. Ani tato námitka není důvodná. Částka 2 500 Kč byla uložena dle § 95 odst. 1 ZOPŘ v souladu s § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb. , o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení. Dle tohoto ustanovení platí, že paušální částka nákladů správního řízení, které účastník vyvolal porušením své právní povinnosti, činí 2 500 Kč. Odst. 2 téhož ustanovení poté umožňuje za určitých podmínek navýšení této paušální částky nákladů správního řízení. Jelikož základní výše této paušální částky náhrady nákladů správního řízení je dána právním předpisem a žalobce nepožádal o její snížení podle § 79 odst. 5 správního řádu , neměl správní orgán prostor pro její stanovení v jiné výši.
76. Dle § 79 odst. 5 správního řádu lze v případech hodných zvláštního zřetele výši paušální částky na požádání snížit. Nicméně žalobce v řízení před správními orgány o takové snížení nežádal, a tudíž ani nedokládal konkrétní osobní, majetkové či sociální poměry, z nichž by bylo možné dovodit individuální dopad uložené povinnosti. Žalobce neuvedl žádné konkrétní osobní či majetkové okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že právě v jeho případě měla částka 2 500 Kč takovou intenzitu, že by mu fakticky znemožňovala nebo podstatně ztěžovala uplatnění jeho procesních práv. Krajský soud proto tvrzený „rdousící efekt“ ani zásah do práva podle čl. 36 odst. 1 Listin y neshledal.
77. Krajský soud připomíná, že pokuta a náhrada nákladů řízení mají odlišnou povahu. Zatímco výše pokuty představuje správní trest, povinnost podle § 95 odst. 1 ZOPŘ představuje zákonem stanovenou paušální náhradu nákladů řízení. Samotná skutečnost, že tato částka převyšuje uloženou pokutu nečiní rozhodnutí nezákonným a ani z náhrady nákladů řízení nevytváří druhou sankci.
78. Krajský soud se již nezabýval námitkou procesních obstrukcí plynoucích z vyřizování stížnosti v rámci žalobcovy žádosti o informace, neboť rozhodnutí v této záležitosti nejsou předmětem přezkumu v nyní projednávané věci. V důsledku toho krajský soud nepřihlédl také k žalobcem navrhovanému důkazu v podobě sdělení MěÚ Písek ze dne 4. 3. 2026, č. j. MUPI/2026/022622.
VII. Závěr a náklady řízení
79. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s. zamítl.
80. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
České Budějovice 27. srpna 2026
Mgr. et Mgr. Bc. Petr Jiřík v. r.
Samosoudce
Za správnost vyhotovení: Bc. V. L.