Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 A 76/2024 - 92

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň Mgr. Hany Janotové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D. ve věci

žalobce: FCC Regios, a.s.

sídlem Úholičky 215, Velké Přílepy

zastoupen advokátem Mgr. Martinem Řandou, LL.M.

sídlem Truhlářská 13-15, Praha 1

proti

žalovanému: Ministerstvo životního prostředí

sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2024, č.j. MZP/2024/210/2331

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2024, č.j. MZP/2024/210/2331, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 32.611 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. Martina Řandy, LL.M.

Odůvodnění:

Základ sporu

1. Podstatou sporu je, zda žalobce jako provozovatel zařízení „Skládka S-003 REGIOS v k. ú. Úholičky“ (dále jen „skládka“) porušil podmínku B.1 rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 5. 11. 2007, č.j. 112484/2007/KUSK OŽP/St. (dále jen „integrované povolení“) tím, že po dosažení maximální výškové kóty 334,5 m n. m. neukončil ukládání odpadu a neuzavřel příslušné sektory skládky. Po zrušení předchozích rozsudků Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu Ústavním soudem je rozhodující zejména to, zda byla tato povinnost stanovena dostatečně určitě, srozumitelně a předvídatelně, aby její porušení mohlo být sankcionováno jako přestupek.

2. Žalobce se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze dne 2. 9. 2024 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2024, č.j. MZP/2024/210/2331 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Žalovaný jím změnil rozhodnutí České inspekce životního prostředí ze dne 22. 7. 2020, č.j. ČIŽP/41/2020/8148 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce shledán vinným co do porušení závazných podmínek B.1, C.2 a C.2.12 integrovaného povolení, za což mu byla uložena pokuta ve výši 1.200.000 Kč. Žalovaný následně napadeným rozhodnutím uznal žalobce vinným pouze z porušení podmínky B.1 integrovaného povolení, současně žalobci snížil uloženou pokutu z 1.200.000 Kč na 1.000.000 Kč.

3. Žalobce se měl porušení podmínky B.1 integrovaného povolení již dle prvostupňového rozhodnutí dopustit tak, že v době provedené kontroly dne 9. 4. 2019 neuzavřel sektory na dosud nezrekultivované severní části sektorů č. 1 až 4 II. etapy skládky a též v sektorech č. 1 až 4 IV. etapy skládky a neukončil na nich skládkování, přestože na těchto místech došlo k dovršení maximální kóty obsažené v podmínce B.1 integrovaného povolení. Tím se měl žalobce dopustit přestupku podle , o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

4. Věc byla mezi účastníky řešena opakovaně, nynější napadené rozhodnutí je již třetí ve věci. Žalovaný nejprve rozhodnutím ze dne 28. 12. 2020, č.j. MŽP/2020/500/2243 (dále jen „první rozhodnutí žalovaného“), uznal žalobce vinným jen z porušení podmínky B.1 a pokutu snížil na 1.000.000 Kč. Toto první rozhodnutí žalovaného zrušil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 3. 2022, č.j. -79. Žalovaný poté vydal rozhodnutí ze dne 28. 7. 2022, č.j. MZP/2022/500/1620 (dále jen „druhé rozhodnutí žalovaného“). V něm setrval na vině žalobce co do porušení podmínky B.1. Své stanovisko nezměnil ani vůči výši snížené pokuty stanovené na 1.000.000 Kč. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 2023, č.j. -79, žalobu podanou proti druhému rozhodnutí žalovaného zamítl. Nejvyšší správní soud („NSS“) rozsudkem ze dne 7. 3. 2024, č.j. -92, tento rozsudek i druhé rozhodnutí žalovaného zrušil. Dospěl totiž k názoru, že žalovaný ve svém druhém rozhodnutí nedostatečně odůvodnil snížení pokuty. Věc se proto vrátila žalovanému, který následně vydal napadené rozhodnutí.

5. Nynější rozsudek je pak druhým rozsudkem městského soudu v tomto soudním řízení.

Napadené rozhodnutí

6. Žalovaný v napadeném rozhodnutí zrekapituloval dosavadní průběh řízení a vyložil podmínku B.1 integrovaného povolení tak, že příslušný sektor musí být uzavřen již při prvním dosažení maximální kóty při běžném provozu skládky, po zhutnění a překrytí vrstvy odpadu. Nepřisvědčil žalobcově výkladu, podle něhož by bylo možné sektor uzavřít až po budoucím sesednutí a konsolidaci odpadu. Za rozhodný údaj považoval maximální výškovou kótu 334,5 m n. m. obsaženou v příloze stavebního povolení. Žalovaný dále vycházel z toho, že již ke konci roku 2018 měla skládka v nejvyšší části IV. etapy výšku 342 m n. m., a to před uložením rekultivačních vrstev. Kolaudační rozhodnutí ani další podklady podle něj nezpochybnily závěr, že závaznou maximální kótou pro posouzení porušení podmínky B.1 byla výšková kóta 334,5 m n. m ve stavebním povolení. Porušení dalších podmínek integrovaného povolení se podle žalovaného nepodařilo prokázat.

7. K výši pokuty žalovaný uvedl, že se ztotožnil se závěry prvostupňového orgánu a pokutu shledal přiměřenou závažnosti porušení podmínky B.1 integrovaného povolení. Zdůraznil zejména rozsah a dlouhodobost překročení povolené výšky tělesa skládky, obtížnou odstranitelnost tohoto stavu, jeho možný vliv na stabilitu skládky, úlety odpadu a další složky životního prostředí. Následně vysvětlil, proč po upuštění od závěru o dvou z původně vytýkaných porušení integrovaného povolení ponechal podstatnou část pokuty. Poukázal přitom na vyšší závažnost překročení maximální výškové kóty, absorpční zásadu a preventivní funkci sankce. Nepovažoval za přiléhavé žalobcovo srovnání s pokutami uloženými v jiných věcech; podle něj nešlo o srovnatelné případy.

Obsah žalobní argumentace

8. Žalobce předně namítal nesprávné vztáhnutí maximální výškové kóty již na první fázi provozu skládky. Maximální výšková kóta 334,5 m n. m, která je součástí stavebního povolení, byla podle něj stanovena až pro stav po sesednutí a konsolidaci skládky, tedy po dokončení druhé fáze provozu skládky. Podle žalobce správní orgány ani soudy nezohlednily Provozní řád „Zařízení k využívání odpadů“ rekultivace plochy 6 a vyrovnávací vrstvy na „Skládce odpadů S-003 REGIOS“ s přílohami (dále jen „provozní řád rekultivace“), který proto navrhl provést k důkazu. Provozní řád rekultivace stanoví maximální kótu rekultivovaného tělesa skládky na 341,8 m n. m. a kótu odpadu pro povrch vyrovnávací vrstvy 340,8 m n. m. Bez pochybností proto počítá, že v rámci provádění rekultivace, tj. ještě před dokončením druhé fáze provozu skládky, může výška skládkového tělesa dosahovat až 341,8 m n. m. Podle žalobce správní orgány pominuly, že Provozní řád rekultivace byl řádně schválen a pro sektory č. 1 až 4 II. etapy stanoví před dokončením druhé fáze provozu maximální výškovou kótu rekultivovaného tělesa 341,8 m n. m. Žalobce proto nesouhlasil, že již v první fázi provozu skládky byla rozhodná maximální výšková kóta 334,5 m n. m. U sektorů č. 1 až 4 IV. etapy pak podle něj lze maximální výškovou kótu 334,5 m n. m. vztáhnout až ke stavu po ukončení druhé fáze provozu skládky.

9. Žalobce dále namítal nepřiměřenost pokuty a její rozpor se závěry NSS vyslovenými v rozsudku sp. zn. . Tvrdil, že žalovaný dostatečně nezohlednil, že žalobce byl nakonec uznán vinným pouze z jednoho ze tří původně vytýkaných porušení integrovaného povolení, a že uložená pokuta neodpovídá srovnatelným případům.

Vyjádření žalovaného

10. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

11. Argumentaci žalobce k maximální kótě označil za zavádějící, neboť žalobce vycházel z výškových kót předchozích etap. Tyto kóty však pro určení přípustné výšky IV. etapy skládky nelze použít. Pro IV. etapu skládky, pro kterou dosud nebyly vydány samostatné provozní řády rekultivací, je rozhodná maximální výšková kóta 334,5 m n. m. Z ní lze dovodit, že těleso IV. etapy má k předchozím etapám přiléhat právě do této výše. Za jediný správní akt spolehlivě prokazující maximální kótu pro IV. etapu skládky je právě její stavební povolení. Tento údaj podle žalovaného odpovídá i dalším dokumentům.

12. Žalovaný dále setrval na správnosti uložené výše pokuty. Podle rozsudku NSS sp. zn. ji nebyl povinen snížit; měl pouze její výši lépe odůvodnit, což v napadeném rozhodnutí učinil. Ve své argumentaci zdůraznil zejména obtížnou odstranitelnost navýšení skládky, souvislost překročení výšky skládky s prokázaným vznikem úletů a dlouholeté zkušenosti žalobce v oblasti nakládání s odpady, který si tak měl být vědom svých povinností. Žalovaný nepovažoval za rozhodné ani žalobcovo srovnání s jinými pokutami; měl za to, že žalobce srovnání nepodložil podrobným rozborem srovnávaných případů. Výše pokuty musí podle žalovaného odpovídat konkrétním okolnostem věci, majetkovým poměrům žalobce a musí mít citelný dopad do sféry pokutovaného. Přihlédl proto i k tomu, že žalobce patří mezi největší a nejvýdělečnější společnosti působící v oblasti nakládání s odpady v České republice. Žalovaný proto při hodnocení výše pokuty vzal do úvahy skutkové okolnosti případu, žalobcovy majetkové poměry, i to, že pokuta měla být citelná a naplňovat svou preventivní funkci.

Replika žalobce

13. Žalobce v replice upřesnil význam provozního řádu rekultivace. Uvedl, že plocha 6 zahrnuje i část sporné plochy, konkrétně sektory č. 1 až 4 II. etapy. Pro ty podle něj platí maximální výšková kóta rekultivovaného tělesa 341,8 m n. m.; proto v této části nemohl porušit podmínku B.1. U sektorů č. 1 až 4 IV. etapy žalobce setrval na tom, že maximální výškovou kótu 334,5 m n. m. lze vztáhnout až ke stavu po ukončení druhé fáze provozu skládky. Ve vztahu k pokutě žalobce setrval na dosavadní argumentaci.

Rozhodnutí správních soudů

14. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 1. 2025, č.j. -49 žalobu zamítl. Soud nepřisvědčil žalobcově námitce o nesprávném výkladu podmínky B.1 integrovaného povolení, když uzavřel, že maximální kótu bylo možné dovodit ze stavebního povolení a že tato maximální výšková kóta byla nepřekročitelná již při aktivním provozu skládky. Provozní řád rekultivace podle soudu tento závěr nezpochybnil. Při dosažení maximální výškové kóty měl proto žalobce příslušný sektor bezprostředně uzavřít, což neučinil. Městský soud nevyhověl ani námitkám týkajícím se pokuty. Její odůvodnění považoval v napadeném rozhodnutí s ohledem na snížení vytýkaných povinností za dostatečné. Přisvědčil zejména závěru o závažnosti porušení podmínky B.1, neboť navýšení skládky bylo obtížně odstranitelné a souviselo s dopady provozu skládky na okolí.

15. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 8. 2025, č.j. -36, zamítl žalobcovu kasační stížnost proti uvedenému rozsudku. Potvrdil závěr městského soudu, že rozhodnou maximální výškovou kótu 334,5 m n. m. bylo možné dovodit ze stavebního povolení, přestože v něm byla spojena se stavem skládky po sesednutí a konsolidaci. Podle NSS bylo nutné tuto maximální výškovou kótu respektovat již v první fázi provozu skládky, a to zejména proto, že míru budoucího sesedání odpadu nelze spolehlivě předvídat. Pro úplnost soud připomíná, že otázku, zda byl žalobce dle podmínky B.1 integrovaného povolení povinen skládku uzavřít již v momentě prvního dosažení maximální výškové kóty, nebo kótu mohl dočasně převýšit a skládku uzavřít až po jejím sesednutí, zodpověděl městský soud již ve svém rozsudku sp. zn. .

16. NSS nepřisvědčil ani námitkám založeným na provozním řádu rekultivace; nepovažoval jej za podklad umožňující změnu závěru o posouzení porušení podmínky B.1, pro kterou byla rozhodná maximální výšková kóta 334,5 m n. m. vyplývající ze stavebního povolení. Dospěl tedy ke stejnému závěru jako městský soud: žalobce měl po dosažení této maximální výškové kóty ukončit ukládání odpadu a dotčené sektory skládky uzavřít.

Nález Ústavního soudu

17. Žalobce podal proti rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. a proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. ústavní stížnost. V ní zopakoval námitku týkající se nesprávného výkladu podmínky B.1 integrovaného povolení. Žalobce dále zpochybňoval výši uložené pokuty a postup NSS při jejím přezkumu.

18. Ústavní soud nálezem ze dne 11. 3. 2026, sp. zn. , ústavní stížnosti vyhověl a oba rozsudky zrušil. Výslovně se v nálezu zabýval toliko tím, zda byla sankcionovaná povinnost vyplývající z podmínky B.1 integrovaného povolení stanovena dostatečně určitým, ústavně souladným způsobem. Dospěl přitom k závěru, že správní orgány a soudy založily žalobcovu odpovědnost za přestupek na nepředvídatelném a extenzivním výkladu podmínky B.1. Sama podmínka podle Ústavního soudu konkrétní maximální kótu ani způsob jejího určení nestanovuje. Dovozený údaj – tedy maximální výšková kóta 334,5 m n. m. – sice správní orgány dovodily ze stavebního povolení, současně však přehlédly, že údaj byl výslovně vztažen ke konečnému stavu skládky „po sesednutí a konsolidaci odpadu“.

19. Podle Ústavního soudu správní soudy pochybily tím, že uvedenou maximální výškovou kótu vztáhly i na první fázi provozu skládky při aktivním ukládání odpadu a na tomto základě aprobovaly uložení sankce. Tím v neprospěch žalobce dotvořily obsah veřejnoprávní povinnosti, která z integrovaného povolení ani ze stavebního povolení jednoznačně nevyplývala. Sankcionovaná povinnost tak nebyla stanovena dostatečně určitě, jasně a předvídatelně. Správní soudy tím porušily zásadu legality výkonu veřejné moci podle a y, y a požadavek určitosti sankcionované povinnosti vyplývající z principu nullum crimen sine lege certa podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

20. Ústavní soud proto městský soud zavázal, aby při dalším posuzování zohlednil, že podmínka B.1 integrovaného povolení nevymezuje maximální kótu pro ukončení ukládání odpadu v první fázi provozu skládky, tedy při jeho aktivním ukládání, dostatečně určitě a že její obsah nelze doplňovat extenzivním výkladem a s odkazem na obsah stavebního povolení či jiných podkladů, jestliže z nich tato povinnost jednoznačně neplyne. Shledal, že pokud k novému, ústavně konformnímu vymezení rozhodných skutečností nedojde, nemůže být žalobce za porušení podmínky B.1 integrovaného povolení odpovědný.

Nové posouzení žaloby Městským soudem v Praze

21. Městský soud v Praze, vázán právním názorem Ústavního soudu, znovu posoudil žalobu. Vycházel především ze závěru, že odpovědnost žalobce nelze založit na extenzivním výkladu podmínky B.1 integrovaného povolení.

22. Městský soud v Praze při přezkumu napadeného rozhodnutí rozhodoval na základě žalobních bodů, jejichž rozsahem je vázán (srov. , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ “). Při přezkumu městský soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (srov. ).

23. O žalobě soud rozhodl v souladu s bez jednání, neboť účastníci řízení na výzvu soudu nesdělili, že trvají na nařízení jednání; současně po vrácení věci Ústavním soudem k dalšímu řízení nenavrhli žádné další důkazy. S ohledem na závazný právní názor vyslovený Ústavním soudem ve zrušujícím nálezu soud v rámci nového posouzení považoval za dostačující vyjít z obsahu správního spisu a z dokazování, které provedl v předchozím řízení, konkrétně při jednání konaném dne 15. 1. 2025; soud tedy vycházel rovněž z provozního řádu rekultivace, který byl při jednání proveden k důkazům. Soud proto další dokazování neprováděl.

24. S ohledem na délku jednotlivých řízení před správními orgány i soudy se soud z úřední povinnosti zabýval otázkou případného zániku žalobcovy odpovědnosti za přestupek z titulu promlčení ve smyslu , o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Dospěl přitom k závěru, že odpovědnost žalobce za posuzovaný přestupek dosud nezanikla. Skutek, pro který byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle zákona o integrované prevenci, byl zjištěn dne 9. 4. 2019. Řízení o něm bylo zahájeno dne 18. 5. 2020. Žalobce byl uznán vinným prvním rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 12. 2020, které nabylo právní moci téhož dne. Promlčecí doba neběžela po dobu soudního řízení vedeného pod sp. zn. . Po zrušení prvního rozhodnutí žalovaného soudem byl žalobce znovu uznán vinným, a to druhým rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 7. 2022, které nabylo právní moci dne 1. 8. 2022. Promlčecí doba poté neběžela po dobu soudního řízení vedeného pod sp. zn. , včetně navazujícího řízení o kasační stížnosti sp. zn. . Žalobce byl po dalším zrušení v pořadí druhého rozhodnutí uznán vinným napadeným rozhodnutím ze dne 27. 6. 2024, které nabylo právní moci dne 3. 7. 2024. Od 2. 9. 2024 neběžela promlčecí doba také v tomto řízení, včetně navazujícího řízení o kasační stížnosti sp. zn. . Je tedy zřejmé, že promlčecí doba byla opakovaně přerušena rozhodnutími žalovaného, jimiž byl žalobce uznán vinným, a současně neběžela po dobu soudního přezkumu těchto rozhodnutí. Soud proto uzavírá, že maximální pětiletá promlčecí doba podle zákona o odpovědnosti za přestupky ani promlčecí doba podle téhož zákona dosud neuplynula.

25. Soud neshledal ani důvod použít pozdější právní úpravu jako pro žalobce příznivější, neboť v mezidobí účinné novelizace právních předpisů mírnější posouzení ve vztahu k danému případu neodůvodňují.

26. K věci samé soud uvádí následující.

27. Dle § 37 odst. 4 zákona o integrované prevenci platí, že právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako provozovatel zařízení dopustí přestupku mimo jiné tím, že provozuje zařízení (…) v rozporu s integrovaným povolením.

28. Předmětem nynějšího přezkumu je po zrušení prvního rozsudku Ústavním soudem především otázka, zda podmínka B.1 integrovaného povolení stanovila žalobci dostatečně určitě a předvídatelně povinnost ukončit ukládání odpadu a uzavřít příslušné sektory skládky již při dosažení maximální výškové kóty 334,5 m n. m. v první fázi provozu skládky. Právě na tomto výkladu totiž správní orgány založily žalobcovu odpovědnost za přestupek.

29. Podmínka B.1 integrovaného povolení nazvaná „opatření k vyloučení rizik možného znečišťování životního prostředí a ohrožování zdraví člověka pocházejících ze zařízení po ukončení jeho činnosti“, jejíž porušení je žalobci kladeno za vinu, zní: „Bezprostředně po ukončení ukládání odpadů do jednotlivých sektorů skládky (dovršení maximální kóty) bude uzavřen příslušný sektor. Celková rekultivace skládky bude zahájena nejpozději do tří let po ukončení skládkování.“

30. Jak již bylo řečeno výše, již rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. vyložil podmínku B.1 integrovaného povolení tak, že odpovědnost žalobce za to, že neukončí skládkování odpadů a neuzavře daný úsek skládky, je odvozen od rozhodného okamžiku dovršení maximální kóty podmínky B.1 integrovaného povolení. Protože integrované povolení výslovně nestanovuje, zda je takovým okamžikem třeba rozumět první dosažení takové kóty, nebo až dosažení výšky tzv. „shora“ v důsledku budoucí konsolidace odpadu, ani nevymezuje dobu, po kterou by takové sedání odpadu bylo přípustné, překlenul městský soud neurčitost této podmínky výkladem, že za tuto maximální kótu je pro IV. etapu skládky je třeba považovat maximální výškovou kótou 334,5 m n. m. po sesednutí a konsolidaci dle jejího stavebního povolení. Současně vymezil, že maximální výšková kóta uvedená ve stavebním povolení se týká již první fáze provozu skládky; k překročení 334,5 m n. m. tedy podle tohoto výkladu nesmělo nikdy dojít, a to ani v průběhu skládkování. Dodal, že v průběhu tří let proběhne tzv. rychlá fáze konsolidace, v jejímž důsledku dojde ke snížení výšky odpadu pod nejvyšší mez, a žalobce bude v případě nutnosti moci navézt v přiměřeném objemu nový odpad potřebný pro dotvarování vrchlíku skládky. Tímto způsobem mělo dojít k ochraně životní prostředí před riziky spojenými s překročením maximální kóty. Současně bude žalobce schopný dostát své povinnosti řádné rekultivace.

31. Pro úplnost soud zopakuje, z jakých podkladů žalovaný při konkrétním určení maximální výšky kóty ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů vycházel. Je přitom zřejmé, že jednotlivé podklady obsahovaly různé výškové limity ve vztahu k jednotlivým etapám skládky:

- územní rozhodnutí stavebního úřadu Roztoky – pracoviště Velké Přílepy ze dne 22. 12. 1993, č.j. Výst 328/1-1244/93-Km podle žalovaného umožňuje převýšení jen 20 m nad terén s tím, že původní terén IV. etapy skládky kolísá přibližně mezi 310 – 312 m n. m.

- příloha stavebního povolení ze dne 23. 3. 2011, č.j. OVP-1165/2011, sp. zn.: Výst.4274/2010-KU uvádí maximální výškovou kótu po provedení rekultivace skládky 334,5 m n. m.

- dokumentace skutečného provedení pro kolaudaci rekultivace plochy 4 z II. etapy uvádí a) maximální kótu pro uložení odpadu na 340,31 m n. m. a b) kótu povrchu rekultivace na 341,81 m n. m.

- kolaudační rozhodnutí Stavebního úřadu Velké Přílepy ze dne 13. 8. 2012 , č.j. OVP-4072/2012, hovoří o nepodstatných odchylkách, které nebrání provozu a nevyžadují řízení o změně stavby.

- oznámení žalobcova záměru s názvem „Úholičky – úprava tvaru tělesa skládky“. Z dokumentace k tomuto záměru vyplývá, že stávající projektovaná výška povrchu odpadu skládky byla 340 m n. m. „Projektovaná výška rekultivovaného povrchu“ skládky pak činila 341,00 m n. m. Dokumentace obsahuje i rozptylovou studii, z níž vyplývala stávající maximální kóta povrchu odpadu již uloženého na skládce, a to ve výšce 340 m n. m. K posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí již bylo vydáno kladné závazné stanovisko.

- výpočet sedání odpadu, v němž žalobce uvedl maximální výšku odpadu v tělese skládky 340 m n. m., a sdělil, že již při zaměření dne 20. 12. 2018 měla skládka výšku 342 m n. m. Žalobce prezentoval vzorec výpočtu sednutí, dle něhož by skládka dosedla na výšku 334,8 m n. m., tedy nad maximální výškovou kótu dle stavebního povolení, přičemž je k tomu nutné připočítat i rekultivační vrstvu.

32. Z těchto výškových limitů žalovaný následně za rozhodující údaj o povolené maximální výšce násypu odpadu označil údaj s maximální výškovou kótou 334,5 m n. m. obsažený v příloze stavebního povolení. Příloha přitom popisuje budoucí rekultivaci IV. etapy skládky. Maximální výšku vrcholové plošiny stanoví právě žalovaným zvolenou kótou 334,5 m n. m, přičemž vrcholová plošina v nákresu dosahuje do sousedící severní části etapy II. až k bodu, kde byl již v následujícím roce 2012 nelegálně navýšený násyp II. etapy rekultivován dílčí jižní plochou 4 do výše 341,81 m n. m. (jak vyplývá z podkladů následného kolaudačního rozhodnutí SÚ Velké Přílepy ze dne 13. 8. 2012, č.j. ).

33. Žalobce namítal, že správní orgány nesprávně vztáhly maximální výškovou kótu 334,5 m n. m. již na první fázi provozu skládky. Tuto námitku soud po nálezu Ústavního soudu shledal důvodnou. K tomu soud uvádí následující.

34. Předně soud setrvává na tom, že deliktní odpovědnost za porušení podmínky B.1 integrovaného povolení lze odvíjet od okamžiku „dovršení maximální kóty“. Jedná se přitom o výškový údaj. To v praxi znamená, že podmínka B.1 integrovaného povolení skutečně míří na okamžik, kdy je při ukládání odpadu dosaženo určité výškové hranice. Z jejího textu však nevyplývá, jaká konkrétní maximální kóta je pro takový okamžik rozhodná. Z textu také nevyplývá, jakým způsobem má být tato maximální kóta určena. Na tento závěr následně navázal první rozsudek v této procesní linii a byl potvrzen rozsudkem NSS sp. zn. .

35. Správní orgány i soudy dosud rozhodnou maximální kótu odvozovaly od maximální výškové kóty 334,5 m n. m. stavebního povolení IV. etapy skládky, které stanovilo nejvyšší kótu v této číselné hodnotě po sesednutí a konsolidaci odpadu. Vycházely přitom z toho, že právě stavební povolení určuje konečnou podobu skládky, a že v jeho grafické části není uvedena žádná vyšší kóta. Uvedený závěr byl následně převzat také v tomto řízení a v obou rozsudcích NSS; v bodě 48 rozsudku sp. zn. mj. poukázal na to, že údaj 334,5 m n. m. je uveden i v příloze č. 3 provozního řádu skládky a v souhrnné technické zprávě, která byla součástí projektové dokumentace k žádosti o vydání stavebního povolení. Jako závazný určil tento názor NSS opětovně také rozsudkem sp. zn. .

36. Dílčí skutkový závěr přitom i nadále obstojí; stavební povolení údaj 334,5 m n. m. skutečně obsahovalo. Tento údaj byl současně významný pro konečnou podobu skládky.

37. Spornou otázkou tak zůstalo, zda je možné údaj 334,5 m. n. m. obsažený ve stavebním povolení aplikovat i za situace, kdy je tato maximální výšková kóta dosažena v první fázi skládky, tedy při jejím aktivním provozu (aktivním skládkování). Zatímco integrované povolení pracuje s maximální kótou „pro ukončení ukládání odpadu, resp. uzavření sektoru,“ stavební povolení váže maximální výškovou kótu 334,5 m n. m. ke konečnému stavu skládky „po sesednutí a konsolidaci“.

38. Dosavadní rozsudky správních soudů tyto rozdíly aprobovaly především na základě účelového a funkčního výkladu; vycházely z toho, že míra budoucího sesedání a konsolidace skládky je nejistá a časově nepředvídatelná, a proto musí být uzavření sektoru navázáno na okamžik, kdy lze kótu exaktně změřit – maximální výškovou kótu 334,5 m n. m. je tedy třeba dodržet již v první fázi provozu skládky. Právě k výkladu, že maximální kótou pro uzavření sektoru dle integrovaného povolení je třeba chápat údaj 334,5 m n. m. ze stavebního povolení, přestože byl výslovně vztažen ke stavu skládky „po sesednutí a konsolidaci“, zaujal odlišně od správních orgánů Ústavní soud následující názor.

39. Připustil sice, že integrované povolení je možné interpretovat ve světle související dokumentace. Nesouhlasil však s tím, aby byl pojem maximální kóty „pro uzavření (sektoru) skládkování“ v integrovaném povolení libovolně zaměňován s maximální výškovou kótou pro „konečný stav po sesednutí a konsolidaci“. Dle něj se totiž jedná o dvě právně i technicky odlišné veličiny. Rovnítkem mezi těmito pojmy tak správní orgány i soudy nepřípustně posunuly jejich význam. Pochybily, když neurčitý pojem maximální kóty pro uzavření sektoru dle integrovaného povolení zkonkretizovaly autoritativním výběrem jednoho ze vzájemně nekompatibilních nebo nejasných výškových limitů – tedy maximální výškové kóty 334,5 m n. m. po sesednutí a konsolidaci – a označily jej za závazný i pro fázi, pro niž nebyl tento limit výslovně stanoven.

40. Dovětek „po sesednutí a konsolidaci“ má podle Ústavního soudu totiž svůj normativní obsah, neboť vymezuje skutečnost, k níž se samotný číselný údaj vztahuje. Opomenutím tohoto dodatku a extenzivní aplikací maximální výškové kóty 334,5 m n. m. již na fázi aktivního ukládání odpadu tak správní orgány rozhodly v žalobcův neprospěch. Ústavní soud dospěl k závěru, že podmínka B.1 integrovaného povolení ve spojení se stavebním povolením proto nevymezila maximální kótu pro ukončení ukládání odpadu natolik určitě, aby její porušení mohlo být bez dalšího základem odpovědnosti za přestupek. Jinými slovy, žalovaný pochybil, pokud závěr o žalobcově vině založil na výkladu, který rozšířil význam technického údaje vztahujícího se ke konečnému stavu i na fázi aktivního provozu, aniž by takové rozšíření bylo z textu integrovaného povolení či jeho součástí pro žalobce jednoznačně seznatelné a předvídatelné.

41. Ústavní soud výslovně reagoval i na důkaz provedený v řízení před městským soudem; shledal, že obsah provozního řádu rekultivace závěr o neústavnosti zvoleného výkladu nezvrátil. Názor NSS, že provozní řád se na rozdíl od stavebního povolení nevztahuje přímo na nyní posuzovanou IV. etapu skládky, ale na připravovanou plochu 6 nad sektory 4.1 - 4.4 IV. etapy, byť se také týká až fáze rekultivace, sice nepopřel. Nesouhlasil však s názorem obsaženým v bodě 23 rozsudku NSS sp. zn. , že se v případě nejasností ohledně konkrétní výšky maximální kóty žalobce nemůže dovolávat aplikace takové, která pro něj bude nejpříznivější. Integrované povolení počítá s časovým odstupem mezi ukončením skládkování a zahájením rekultivace až v délce tří let. V řízení podle Ústavního soudu nebylo dostatečně vypořádáno, proč by žalobce jako provozovatel nemohl v rámci rekultivačních prací zajistit dosažení cílové maximální kóty jinými technickými způsoby (např. zhutněním či tvarováním).

42. Soud připomíná, že je právním názorem Ústavního soudu vázán. Ve světle tohoto názoru dospěl k závěru, že námitka nesprávného vztažení maximální výškové kóty 334,5 m n. m. na první fázi provozu skládky je důvodná. Žalovaný pochybil, pokud odpovědnost žalobce založil na výkladu podmínky B.1 integrovaného povolení, kterým neurčitě vymezenou povinnost doplnil údajem ze stavebního povolení vztahujícím se ke stavu po sesednutí a konsolidaci. Takový výklad rozšířil obsah veřejnoprávní povinnosti v neprospěch žalobce, žalobce nemohl porušení podmínky tímto způsobem řádně předvídat.

43. Pro úplnost soud dodává, že nepřehlédl, že správní orgány vycházely z geodetického zaměření, podle něhož měla skládka v rozhodné době přesahovat výšku 334,5 m n. m. Otázka faktické výšky skládky však není pro výsledek věci určující. I kdyby k překročení výšky došlo, nelze žalobce uznat vinným z přestupku, pokud povinnost ukončit ukládání odpadu právě při dosažení této maximální kóty v první fázi provozu skládky nebyla stanovena dostatečně určitě a předvídatelně.

44. Soud proto nepovažoval za rozhodné zabývat se podrobně tím, v jakém rozsahu byla maximální výšková kóta 334,5 m n. m. fakticky překročena, ani jaká byla konkrétní míra budoucího sesedání a konsolidace. Ani nejistota panující ve vztahu k těmto procesům nemůže v řízení o přestupku nahrazovat jasné vymezení sankcionované povinnosti.

45. Protože soud shledal důvodnou námitku směřující proti výroku o vině, na němž je výrok o pokutě závislý, nezabýval se samostatně námitkami proti výši pokuty ani návrhem na její moderaci. Posouzení těchto námitek by za dané procesní situace bylo předčasné a nadbytečné.

Závěr a náhrada nákladů řízení

46. Na základě shora uvedených skutečností shledal soud žalobu důvodnou, a napadené rozhodnutí proto podle zrušil. Nepřistoupil přitom rovnou i ke zrušení prvostupňového rozhodnutí ( ) a ponechal na úvaze žalovaného, zda bude možné vytýkané nedostatky napravit v rámci odvolacího řízení. V souladu s soud zároveň rozhodl o vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude na žalovaném, aby znovu, vázán právním názorem soudu, rozhodl ( ).

47. Předně nebude moci založit odpovědnost žalobce za přestupek na výkladu, podle něhož měl žalobce ukončit ukládání odpadu a uzavřít příslušné sektory skládky již při dosažení maximální výškové kóty 334,5 m n. m. v první fázi provozu skládky, pokud taková povinnost z integrovaného povolení, stavebního povolení nebo jiných rozhodných podkladů jednoznačně, určitě a předvídatelně nevyplývala.

48. Žalovaný bude muset nejprve znovu vymezit, jaká konkrétní povinnost měla být žalobcem porušena, z jakého aktu tato povinnost vyplývala a zda byla v době vytýkaného jednání stanovena natolik určitě, aby její porušení mohlo založit odpovědnost za přestupek podle § 37 odst. 4 zákona o integrované prevenci. Nestačí, aby přitom odkázal pouze na účel integrovaného povolení, na technickou vhodnost dřívějšího výkladu nebo na potřebu ochrany životního prostředí. Tyto okolnosti sice mohou být významné pro povolovací režim, samy o sobě však v řízení o přestupku určitost sankcionované povinnosti nahradit nemohou. V tomto ohledu soud připomíná názor Ústavního soudu obsažený v bodu 38 nálezu sp. zn. ; tedy že nedostatky sporného vymezení lze napravit změnou integrovaného povolení, které je vydáváno s výhradou pozdější změny (§ 18 a § 19a zákona o integrované prevenci), která umožňuje orgánům veřejné moci na zjištěné nejasnosti či zvýšenou potřebu ochrany životního prostředí reagovat.

49. Pokud žalovaný nedospěje k závěru, že povinnost ukončit ukládání odpadu při dosažení maximální výškové kóty 334,5 m n. m. již v první fázi provozu skládky byla v rozhodné době stanovena dostatečně určitě a předvídatelně, nebude možné žalobce za vytýkané jednání znovu uznat vinným. Pokud by žalovaný přesto dospěl k závěru o odpovědnosti žalobce, bude povinen tento závěr nově a samostatně odůvodnit ve světle nálezu Ústavního soudu; zároveň bude muset případnou pokutu odůvodnit přezkoumatelným a individualizovaným způsobem.

50. O nákladech řízení rozhodl soud výrokem II. a III. podle Žalovaný neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů nepřísluší. Žalobce byl ve věci plně úspěšný, má tak právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti žalovanému, který ve věci úspěch neměl. Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek.

51. Náklady řízení před městským soudem tvoří zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 3.000 Kč podle , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), ve spojení s položkou 18 bodem 2 písm. a) sazebníku poplatků, který tvoří přílohu k zákonu o soudních poplatcích, a náklady právního zastoupení. Zástupce žalobce učinil v řízení před městským soudem čtyři úkony právní služby: převzetí a přípravu zastoupení, sepsání žaloby, repliku ze dne 28. 11. 2024 a účast při jednání dne 15. 1. 2025. Za převzetí a přípravu zastoupení, sepsání žaloby a repliku ze dne 28. 11. 2024 náleží odměna ve výši 3.100 Kč za každý úkon podle , a a d) , advokátního tarifu (dále jen „ “), ve znění účinném do 31. 12. 2024, a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon podle advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024. Za účast při jednání dne 15. 1. 2025 náleží odměna ve výši 4.620 Kč podle , a advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 a náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč podle advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025. Odměna a náhrady hotových výdajů tak činí 15.270 Kč. Protože je zástupce žalobce plátcem DPH, zvyšuje se tato částka o DPH ve výši 3.206,70 Kč. Náklady právního zastoupení v řízení o žalobě činí 18.476,70 Kč. Po připočtení soudního poplatku činí celkové náklady řízení o žalobě 21.476,70 Kč.

52. Náklady řízení o kasační stížnosti tvoří zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč podle § 4 odst. 1 písm. d) zákona o soudních poplatcích ve spojení s položkou 19 sazebníku poplatků, který tvoří přílohu k zákonu o soudních poplatcích, a náklady právního zastoupení za jeden úkon právní služby spočívající v sepsání kasační stížnosti. Za tento úkon náleží odměna ve výši 4.620 Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 a náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025. Spolu s DPH ve výši 1.064,70 Kč činí náklady právního zastoupení v řízení o kasační stížnosti 6.134,70 Kč. Po připočtení soudního poplatku činí celkové náklady řízení o kasační stížnosti 11.134,70 Kč.

53. Celkem tedy žalobci vznikly náklady řízení ve výši 32.611,40 Kč. Po zaokrouhlení na celé koruny činí náhrada nákladů řízení 32.611 Kč. Náklady řízení před Ústavním soudem soud do náhrady nákladů nezahrnul, neboť jde o náklady samostatného řízení, o nichž rozhoduje Ústavní soud podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha dne 27. srpna 2026

JUDr. Ladislav Hejtmánek v. r.

předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje X. X.