Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

55 Az 9/2026 - 48

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Janem Peroutkou ve věci

žalobce: M. A., narozený X.

státní příslušník Syrské arabské republiky

bytem X.

zastoupený advokátem Mgr. Petrem Václavkem

sídlem Opletalova 25, Praha 1

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra

sídlem Nad Štolou 3, Praha – Holešovice

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2026, č. j. OAM-1280/ZA-ZA11-D02-R2-2025,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2026, č. j. OAM-1280/ZA-ZA11-D02-R2-2025, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 24 538,80 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. et Mgr. Marka Čechovského.

Odůvodnění:

Vymezení věci

1. Žalobce požádal dne 9. 11. 2025 v České republice o udělení mezinárodní ochrany. Při poskytnutí údajů k žádosti uvedl, že Sýrii opustil v roce 2012. S rodiči a sourozenci se přestěhoval do Turecka, kde žil až do roku 2024. V srpnu 2024 se rozhodl přicestovat do České republiky. Zadrželi ho ale cestou v Rumunsku. Strávil tam rok. V Rumunsku dne 9. 8. 2024 požádal o udělení mezinárodní ochrany. Zkoušel se dostat do České republiky, ale jeho pokusy nevycházely. Podařilo se to až v listopadu 2025. V České republice má bratra a řadu příbuzných. V Turecku byl poslední roky jako Kurd omezován na svých právech. Žalovaný zjistil, že žalobcově žádosti o udělení mezinárodní ochrany podané v Rumunska nebylo dne 12. 9. 2024 vyhověno a žalobci byl stanoven zákaz vstupu na území na dobu 5 let.

2. Dne 18. 11. 2025 žalovaný požádal rumunské orgány o přijetí žalobce zpět s odkazem na čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále „nařízení Dublin III“), s tím, že první žádost o mezinárodní ochranu žalobce podal v Rumunsku. Přípisem ze dne 3. 12. 2025 rumunské orgány potvrdily, že žalobce požádal dne 9. 8. 2024 o mezinárodní ochranu a že této žádosti nebylo dne 12. 9. 2024 vyhověno. Současně akceptovaly českou žádost o přijetí žalobce zpět podle čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení Dublin III.

3. Dne 11. 12. 2025 žalovaný vydal rozhodnutí ze dne 11. 12. 2025,

č. j. OAM-1280/ZA-ZA11-D02-2025, jímž prohlásil žalobcovu žádost o udělení mezinárodní ochrany za nepřípustnou podle , zákona o azylu, řízení o jejím udělení zastavil podle zákona o azylu a současně konstatoval, že státem příslušným k posouzení žádosti je podle nařízení Dublin III Rumunsko. V odůvodnění žalovaný konstatoval, že žalobce požádal o mezinárodní ochranu v Rumunsku. Z toho důvodu je tento členský stát příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podle nařízení Dublin III. Žalovaný požádal rumunské orgány o přijetí žalobce zpět. Rumunsko dne 2. 12. 2025 uznalo svoji příslušnost. Žalovaný dále konstatoval, že rumunský azylový systém netrpí závažnými systematickými nedostatky. Žalovaný nepřehlédl, že v České republice žije žalobcův bratr, jemuž byla udělena doplňková ochrana. Žalobce je však zletilý a zdravotně způsobilý, jeho bratr tudíž není rodinným příslušníkem ve smyslu písm. g) nařízení Dublin III. Diskreční nařízení není aplikovatelné na řízení o přijetí zpět.

4. Rozsudkem ze dne 23. 1. 2026, č. j. -32, zdejší soud zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 12. 2025. Uvedl, že jde o situaci podle čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení Dublin III, kdy Rumunsko žalobcovu žádost o mezinárodní ochranu zamítlo a žalobce si podal žádost v České republice. Nejednalo se tedy o řízení o převzetí, ale o řízení o přijetí zpět, v němž dožadující členský stát není v zásadě oprávněn přezkoumávat, zda je dožádaný členský stát příslušný k věcnému posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podle kritérií v nařízení Dublin III. Závěr žalovaného o nemožnosti aplikace čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III v nyní posuzované věci byl podle zdejšího soudu nesprávný.

5. Při pohovoru dne 12. 3. 2026 si žalobce nepamatoval adresu místa, na němž v České republice pobývá („ví, kde bydlí, ale nepamatuje si jméno ulice“). Když k němu přišla pobytová kontrola, jen nebyl doma. Vrátil se do 20 minut. Pobývá u různých příbuzných, a proto všude nemá osobní věci. Přespává po příbuzných na více místech, protože nemá co dělat. Nemůže prozatím pracovat. Má nově přítelkyni, která je občankou České republiky. Svůj denní režim popsal tak, že kouká na filmy, jí a ponocuje. Rád vaří, což dává na Instagram. Poslouchá podcasty a má české kamarády. Finančně jej podporuje bratr, který má v České republice řetězec s rychlým občerstvením. Žalobcovi příbuzní žijí v České republice dlouho a pomáhají mu s integrací.

6. Rozhodnutím ze dne 30. 4. 2026, č. j. OAM-1280/ZA-ZA11-D02-R2-2025 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný opětovně prohlásil žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany za nepřípustnou podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, řízení o jejím udělení zastavil podle § 25 písm. i) zákona o azylu a současně konstatoval, že státem příslušným k posouzení žádosti je podle čl. 3 nařízení Dublin III Rumunsko. Neshledal důvody pro využití diskrečního oprávnění podle čl. 17 nařízení Dublin III.

7. Žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvého , se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému.

Stanoviska účastníků

8. V žalobě žalobce uvedl, že žalovaný nedostatečně posoudil možnosti využití diskrečního oprávnění podle čl. 17 nařízení Dublin III. Žalovaný na žalobcův návrh neprovedl výslechy rodinných příslušníků, jimiž žalobce hodlal prokázat blízké osobní vazby a svoji závislost. Podle žalovaného rodinné zázemí v České republice a přítomnost rodinných příslušníků nespadajících pod čl. 2 písm. g) nařízení Dublin III nejsou dostačující pro aplikaci čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III. To je však v rozporu s judikaturou správních soudů. Podle žalobce je nepodložený argument, že žalobce nehodlá respektovat právní normy České republiky a Evropské unie. Nebylo zjištěno, že by byl žalobce v České republice či jakémkoliv jiném členském státě Evropské unie pravomocně odsouzen a potrestán za spáchání trestného činu. Okolnosti a důvody uložení správního vyhoštění v Rumunsku nebyly objasněny. Žalobci též nelze vyčítat nedostatečnou adaptaci na zdejší prostředí a aktuální způsob života (trávení času s příbuznými), jelikož nemá právo být v České republice zaměstnán a obstarávat si prostředky k uspokojování základních životních potřeb prací. Zároveň v České republice pobývá relativně krátkou dobu na to, aby se naučit český jazyk. Žalovaný dále uvedl, že žalobcovi příbuzní by mu měli pomoc s legálním pobytem na území České republiky, podle žalobce ale není zřejmé, jakým způsobem by tak mohli učinit.

9. V doplnění žaloby ze dne 3. 6. 2026 žalobce uvedl, že dne 2. 6. 2026 podle čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III uplynula šestiměsíční lhůta pro přemístění žalobce do Rumunska, a proto se příslušným státem k projednání žalobcovy žádosti stala ve smyslu čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III Česká republika. České republika obdržela od Rumunska informace o uznání příslušnosti dne 2. 12. 2025, a proto lhůta šesti měsíců od přijetí žádosti o přijetí zpět uplynula dne 2. 6. 2026. Žalovaný sice vydal dne 11. 12. 2025 rozhodnutí, jímž řízení o žalobcově žádosti zastavil, realizace přemístění ovšem nebyla možná, neboť zdejší soud žalobě nepřiznal odkladný účinek a dne 23. 1. 2026 vydal rozsudek č. j. -32.

10. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že se řídil závazným právním názorem a otázkou využití čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III se řádně zabýval a individuálně posoudil. Žalovaný zohlednil, že na území České republiky pobývá žalobcův bratr, kterému byla udělena doplňková ochrana. Současně vzal v úvahu, že žalobce je zletilou osobou, která netrpí žádným zdravotním omezením ani jiným handicapem, jež by vyžadovaly každodenní pomoc nebo péči jiné osoby. Žalobce byl schopen samostatně cestovat přes více států, samostatně organizovat svůj pobyt a činit vlastní rozhodnutí, což svědčí o jeho schopnosti samostatného fungování. Žalovaný zdůraznil, že žalobcův bratr nespadá pod definici rodinného příslušníka podle čl. 2 písm. g) nařízení Dublin III a že v řízení nebyla prokázána taková míra faktické či existenční závislosti žalobce na jeho příbuzných v České republice, která by odůvodňovala využití diskreční klauzule. Samotná existence příbuzenských vazeb na území České republiky bez dalších mimořádných okolností sama o sobě nepostačuje k odůvodnění převzetí odpovědnosti podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III. Žalobce na území České republiky dlouhodobě nepobýval a nevytvořil si na něm takové osobní, kulturní či společenské vazby, které by bylo možné považovat za natolik intenzivní, aby odůvodňovaly odchýlení se od mechanismu určení příslušného členského státu stanoveného nařízením Dublin III. Diskreční klauzule podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III představuje výjimečný institut, jehož použití závisí na správním uvážení členského státu a který nezakládá žadateli subjektivní právo na převzetí odpovědnosti konkrétním státem.

11. Žalobce při jednání zopakoval svoji argumentaci. Žalovaný při jednání odkázal na vyjádření k žalobě. K tomu, zda uplynula šestiměsíční lhůta podle čl. 29 nařízení Dublin III, se žalovaný i přes výzvu soudu nevyjádřil.

Posouzení věci soudem

12. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny zákonem požadované formální náležitosti. Je tedy věcně projednatelná.

13. Žalobce v doplnění žaloby (po uplynutí lhůty pro podání žaloby) namítal, že po vydání napadeného rozhodnutí uplynula podle čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III lhůta šesti měsíců, čímž se podle čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III příslušným státem stala Česká republika.

14. Z judikatury Soudního dvora Evropské unie plyne, že soud je povinen přihlédnout i ke skutečnostem důležitým pro správné uplatnění nařízení Dublin III, k nimž došlo až po vydání rozhodnutí žalovaného (srov. rozsudek ze dne 15. 4. 2021 ve věci C-194/19, H. A. proti Belgii). V rozsudku ze dne 25. 10. 2017 ve věci C201/16, Shiri, Soudní dvůr dále vyložil, že čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III vyžaduje účinný a rychlý opravný prostředek, který žadateli umožní dovolávat se uplynutí šestiměsíční lhůty pro přemístění podle čl. 29 odst. 1 a 2 tohoto nařízení, a to i tehdy, dojdeli k jejímu uplynutí až po vydání rozhodnutí o přemístění. Pokud totiž žadatel o mezinárodní ochranu není přemístěn v šestiměsíční lhůtě podle čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III, dochází k automatickému přenosu odpovědnosti za posouzení žádosti na dožadující členský stát, aniž by byl zapotřebí jakýkoli následný akt či výslovné odmítnutí ze strany původně příslušného státu. Za těchto okolností se v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného o přemístění neužije , neboť by to bylo v rozporu s požadavky přímo aplikovatelného nařízení Dublin III. Jelikož tato skutečnost nastala až po vydání napadeného rozhodnutí dne 2. 6. 2026 a žalobce tento žalobní bod uplatnil dne 3. 6. 2026, nemůže se ani jednat o opožděný žalobní bod. Soud se proto zabýval tím, zda po vydání napadeného rozhodnutí uplynula lhůta pro přemístění žalobce, neboť důsledkem této skutečnosti by byl přechod odpovědnosti za posouzení žalobcovy žádosti na Českou republiku. Napadené rozhodnutí by pak nemohlo obstát.

15. Podle čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III přemístění žadatele nebo jiné osoby uvedené v čl. 18 odst. 1 písm. c) nebo d) z dožadujícího členského státu do příslušného členského státu se provádí po konzultaci dotyčných členských států v souladu s vnitrostátním právem dožadujícího členského státu, jakmile je to z praktického hlediska možné, avšak nejpozději šest měsíců od přijetí žádosti jiným členským státem o převzetí dotyčné osoby nebo o její přijetí zpět nebo od vydání konečného rozhodnutí o opravném prostředku nebo o přezkumu, pokud má podle čl. 27 odst. 3 odkladný účinek.

16. Podle čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III pokud k přemístění nedojde během šestiměsíční lhůty, příslušnému členskému zanikne jeho povinnost převzít nebo přijmout dotyčnou osobu zpět a příslušným státem se stává dožadující členský stát. Tato lhůta může být prodloužena nejvýše na jeden rok, pokud přemístění nemohlo být uskutečněno z důvodu uvěznění dotyčné osoby, nebo až na 18 měsíců, pokud je dotyčná osoba na útěku.

17. Podle čl. 18 odst. 1 nařízení Dublin III členský stát příslušný podle tohoto nařízení je povinen

c) přijmout zpět za podmínek stanovených v článcích 23, 24, 25 a 29 státního příslušníka třetí země nebo osobu bez státní příslušnosti, jejíž žádost se posuzuje a která vzala svou žádost zpět a učinila žádost v jiném členském státě, nebo která se nachází na území jiného členského státu bez povolení k pobytu;

d) přijmout zpět za podmínek stanovených v článcích 23, 24, 25 a 29 státního příslušníka třetí země nebo osobu bez státní příslušnosti, jejíž žádost zamítl a která učinila žádost v jiném členském státě, nebo která se nachází na území jiného členského státu bez povolení k pobytu.

18. V rozsudku č. j. -32 zdejší soud uzavřel, že v nynější věci jde o situaci podle čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení Dublin III, kdy Rumunsko žalobcovu žádost o mezinárodní ochranu zamítlo a žalobce si podal žádost v České republice. Na nynější věc se proto čl. 29 nařízení Dublin III aplikuje.

19. Z čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III plyne, že základním pravidlem je, že šestiměsíční lhůta pro přemístění začne plynout přijetím žádosti o převzetí nebo přijetí zpět jiným členským státem. Dále je v něm upraven alternativní pozdější počátek této lhůty, jenž je spojený s vydáním konečného rozhodnutí o opravném prostředku nebo o přezkumu, a to za podmínky, že tento opravný prostředek nebo přezkum má podle čl. 27 odst. 3 nařízení Dublin III odkladný účinek. Soud se proto zabýval tím, zda v tomto případě bylo vydáno konečné rozhodnutí o opravném prostředku nebo o přezkumu, které mělo podle čl. 27 odst. 3 odkladný účinek.

20. NSS v rozsudku ze dne 12. 3. 2026, č. j. -32, uvedl, že ze slov „pokud má“ je zřejmé, že tato druhá alternativa dopadá jen na případy, v nichž je s opravným prostředkem skutečně spojen odkladný účinek (ať již přímo ze zákona, nebo na základě rozhodnutí příslušného orgánu). Pokud tedy odkladný účinek žalobě nebyl přiznán, uplatní základní pravidlo, tedy že lhůta začne plynout od přijetí žádosti jiným členským státem. NSS se zabýval i různými jazykovými verzemi nařízení Dublin III a judikaturou Soudního dvora. Anglická, francouzská, německá o polská verze též podporují výklad, že pozdější počátek lhůty nastane pouze se situací, kdy opravný prostředek odkladný účinek skutečně má. V bodě 29 uzavřel, že „[s] ohledem na shodu českého, anglického, francouzského, německého i polského znění NSS uzavírá, že výklad čl. 29 odst. 1 Dublinského nařízení nevyvolává rozumné interpretační pochybnosti.“ Též judikatura podporuje tento závěr. V rozsudku č. j. -32 se sice NSS zabýval situací, kdy byl návrh na odkladný účinek žalobě zamítnut. Jeho kategorické závěry jsou ale podle soudu nutně využitelné i na případy, kdy o návrhu na odkladný účinek vůbec nebylo rozhodnuto. Jak NSS v bodě 28 uzavřel, druhá alternativa se uplatní jen tehdy, pokud „opravný prostředek odkladný účinek skutečně má“.

21. Žalovaný vydal první rozhodnutí dne 11. 12. 2025. Proti tomu rozhodnutí podal žalobce dne 23. 12. 2025 žalobu, přičemž zdejší soud ve lhůtě, ve které měl o odkladném účinku žalobě rozhodnout, rozhodl ve věci samé rozsudkem č. j. -32, aniž by o návrhu na odkladný účinek žalobě rozhodl. V kontextu výše uvedených závěrů proto žalobcova první žaloba neměla ve smyslu čl. 27 odst. 3 nařízení Dublin III odkladný účinek. Uplatní se tedy jen první alternativa.

22. Rumunsko přijalo žalobcovu žádost o jeho přijetí zpět dne 2. 12. 2025, a proto lhůta šesti měsíců uplynula dne 2. 6. 2026, tj. dříve, než bylo žalobcovo přemístění do Rumunska realizováno. Podle čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III se tudíž České republika automaticky stala příslušný státem k rozhodnutí o žalobcově žádosti o mezinárodní ochranu. K naplnění podmínek pro užití druhé alternativy nedošlo ani tím, že zdejší soud žalobcově druhé žalobě (té nyní projednávané) odkladný účinek dne 15. 6. 2026 přiznal, neboť tato skutečnost nastala až po uplynutí šestiměsíční lhůty podle čl. 29 nařízení Dublin III. Lhůta, která již uplynula, se nemůže opět rozběhnout.

23. Již z tohoto důvodu je třeba napadené rozhodnutí zrušit.

24. Žalobce v žalobě dále namítal, že je dán důvod pro užití čl. 17 nařízení Dublin III, protože má na území České republiky bratra a další příbuzné, na kterých je finančně závislý.

25. Žalovaný k tomu uvedl, že neshledal důvody pro využití diskrečního oprávnění podle čl. 17 nařízení Dublin III. Žalobcův bratr není příbuzným podle čl. 2 písm. g) nařízení Dublin III a žalobce je zletilou osobou. Žalobce nemá žádná zdravotní omezení vyžadující každodenní asistenci jiné osoby a cestoval přes několik zemí, v nichž zvládl samostatně vystupovat. V České republice dříve nepobýval a nemá k ní vybudované žádné kulturní vazby. Žalovaný dovodil, že žalobce nemá v úmyslu respektovat právní řád České republiky. Česky se neučí a na české prostředí se neadaptoval. Z jeho výpovědi a pobytové kontroly není zřejmé, kde bydlí. Svůj čas tráví „lelkováním po příbuzných“. Nikdo z příbuzných mu s řešením jeho situace nepomohl. Výslechy příbuzných žalovaný neprovedl, jelikož podstatné skutečnosti zjistil z pobytové kontroly a z žalobcova jednání v uplynulých měsících.

26. Podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III může každý členský stát rozhodnout, že posoudí žádost o mezinárodní ochranu, přestože podle kritérií stanovených nařízením Dublin III k tomu není příslušný. Jedná se o diskreční pravomoc členského státu. Je na něm, aby určil, za jakých okolností si přeje využít možnost danou čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III. Přestože se jedná o diskreční ustanovení, které není nárokovatelné, judikatura NSS stanovuje určité mantinely jeho aplikace. V rozsudku ze dne 5.1.2017, č. j. -24 NSS konkrétně uvedl, že „[…] diskrece je v právním státě vždy nějak omezena nebo vymezena, a není a nemůže být nelimitována, neboť v opačném případě by byl vytvářen prostor pro libovůli, která je nepřijatelná. Ani správní uvážení ohledně toho, zda bude aplikováno správní uvážení obsažené v čl. 17 odst. 1 nařízení, tak nelze provádět zcela neomezeně. […] Vyjádření suverenity v podobě atrakce posuzování žádosti o mezinárodní ochranu nepříslušným státem tak neznamená právo k libovůli, nýbrž povinnost hledat a nacházet racionální řešení přiměřená konkrétním okolnostem. Pokud z okolnosti případu plyne, že je hodný zvláštního zřetele, je na místě úvahu o aplikaci čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III učinit.“

27. Typové situace, ve kterých přichází v úvahu aplikace diskrečního ustanovení, lze podle soudu vyčíst z bodu 17 odůvodnění nařízení Dublin III, podle kterého „[k]terýkoli členský stát by měl mít možnost odchýlit se od kritérií příslušnosti, zejména z humanitárních důvodů a z důvodu solidarity, aby bylo možné sloučit dohromady rodinné příslušníky nebo příbuzné nebo jiné členy rodiny a posoudit žádost o mezinárodní ochranu, která byla podána tomuto nebo jinému členskému státu, i když pro toto posouzení není příslušný podle závazných kritérií stanovených tímto nařízením.“ Ve vztahu k posuzování případných rodinných vazeb (rodinných příslušníků) na území České republiky je podstatný rozsudek NSS ze dne 26. 1. 2023, č. j. -18. Podle něho rodinné vztahy představují podle odůvodnění nařízení Dublin III důvod pro použití diskrečního oprávnění podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III. NSS již v rozsudku ze dne 12. 1. 2017, č. j. -44, č. 3560/2017 Sb. NSS, mezi okolnosti hodné zvláštního zřetele zařadil tvrzení o existenci partnera na území České republiky. Tyto skutečnosti představují okolnosti hodné zvláštního zřetele, které mají být náležitě zkoumány, zváženy a posouzeny v odůvodnění rozhodnutí z hlediska použití diskrečního oprávnění podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III.

28. Soud konstatuje, že žalovaný sice nyní úvahu o podmínkách využití čl. 17 nařízení Dublin III do napadeného rozhodnutí začlenil, ale podle názoru soudu neodpovídá tato úvaha citované judikatuře. Žalovaný v napadeném rozhodnutí odůvodňuje nemožnost užití čl. 17 s ohledem na rodinné vazby žalobce tím, že tito příbuzní nenaplňují definici rodinného příslušníka ve smyslu nařízení Dublin III. To sice obsahuje definici rodinného příslušníka, za kterého považuje pouze nukleární rodinu v podobě manžel, manželka a nezletilé děti. Je však potřeba si uvědomit, že pokud by žadatel měl na území České republiky rodinné příslušníky ve smyslu definice obsažené v nařízení Dublin III, mělo by to přímý vliv na určení státu příslušného k posouzení jejich azylové žádosti (viz čl. 9, 10 a 11 nařízení). Z toho vyplývá, že pro účely aplikace čl. 17 nařízení Dublin III mají význam právě rodinné vazby odlišné od těch, s nimiž počítá definice rodinného příslušníka. Proto i přítomnost vzdálenějších příbuzných na území předávajícího státu by měla být náležitě zohledněna při úvahách státu o možné převzetí odpovědnosti za posouzení žádosti o mezinárodní ochranu.

29. Žalovaný vycházel toliko z žalobcovy výpovědi a pobytové kontroly. Z ní dovodil, že není zřejmé, kde bydlí a „svůj čas tráví lelkováním po příbuzných“. Žalobcův stav závislosti na jeho příbuzných proto podle žalovaného není dostatečně intenzivní. To ale podle soudu z provedených důkazů neplyne a žalovaný tento skutkový závěr nemohl korektně učinit. Žalovaný se žalobce na relevantní skutečnosti (vztah s rodinnými příbuznými, formu pomoci apod.) netázal, přičemž žalobce po provedení svého výslechu navrhl provést svědecké výslechy svých rodinných příslušníků. Ty žalovaný neprovedl, protože by byly podle něho nadbytečné. S tím se soud neztotožňuje. Má naopak za to, že žalobcovi příbuzní mohli o okolnostech jejich vztahu, pobytu žalobce na území České republiky a formě, jak žalobci pomáhají a jaký s ním mají vztah, sdělit relevantní skutečnosti, které by žalovaný měl povinnost hodnotit ve smyslu užití diskrečního oprávnění podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III. Pokud tak neučinil a vycházel jen z toho, na čem založil napadené rozhodnutí (způsob, jak žalobce na území České republiky tráví svůj čas bez kontextu toho, že nemůže v souladu se zákonem pracovat), vybočil s mezí správního uvážení.

30. Též z tohoto důvodu je napadené rozhodnutí nezákonné.

Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

31. Soud napadené rozhodnutí zrušil podle pro nezákonnost. Lhůta pro přemístění žalobce do Rumunska podle nařízení Dublin III před jeho realizací uplynula, čímž se České republika automaticky stala příslušným státem k rozhodnutí o žalobcově žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný též při posuzování diskrečního oprávnění podle nařízení Dublin III vybočil z mezí správního uvážení, neboť nedostatečně nezjistil intenzitu a povahu žalobcových rodinných poměrů a jeho závislost na jeho příbuzných dlouhodobě žijících na území České republiky. V souladu s soud vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. V navazujícím řízení je žalovaný povinen dodržet závazný právní názor soudu vyslovený ve zrušujícím i v tomto rozsudku ( ).

32. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle Žalobce byl v řízení úspěšný, a proto má proti žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Účelně vynaložené náklady sestávají z odměny advokáta za čtyři úkony právní služby po 4 620 Kč, a to převzetí a přípravu zastoupení, sepsání žaloby, repliky a účast na jednání před soudem [ , d) a g) ve spojení s bodem 5 a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)] a dále čtyři paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč ( advokátního tarifu). Žalobcův zástupce je plátcem daně z přidané hodnoty. Náleží mu tedy náhrada daně z přidané hodnoty v sazbě 21 % z částky 20 280 Kč, tj. 4 258,80 Kč ( ). Celkové náklady zastoupení tak činí 24 538,80 Kč. Náhradu nákladů je žalovaný povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku ( ) k rukám jeho zástupce ( , , užitého na základě ).

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozsudku). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

Nejvyšší správní soud však kasační stížnost odmítne pro nepřijatelnost, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele ( ).

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 20. července 2026

JUDr. Jan Peroutka v.r.

soudce

Shodu s prvopisem potvrzuje: A. Ř.