Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
41 A 29/2026 - 114.pdf
PDF · 0 B
No categories available
41 A 29/2026 - 114
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Oulíkové a soudců Miroslava Makajeva a Richarda Galise ve věci
žalobce: Spolek Kamýk, IČO 04498763
sídlem Halasova 714, Velké Přílepy
proti
žalovanému: Ministerstvo životního prostředí
sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10
za účasti: 1. Středočeský kraj
sídlem Zborovská 81/11, Praha 5
2. FCC Regios, a.s., IČO 46356487
sídlem Úholičky 215, Velké Přílepy
zastoupena advokátem Mgr. Martinem Řandou, LL.M.
sídlem Truhlářská 1104/13, Praha 1
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 3. 2026, č. j. MZP/2026/210/271,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoba zúčastněná na řízení 1 nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobce je povinen zaplatit osobě zúčastněné na řízení 2 náhradu nákladů řízení ve výši 15 609 Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. Martina Řandy, LL.M.
Odůvodnění:
Vymezení věci
1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s. “) postoupenou zdejšímu soudu dne
24. 4. 2026, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž byl částečně změněn text rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne 4. 8. 2025, č. j. 040463/2025/KUSK OŽP/VITK (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), a ve zbylém rozsahu bylo toto rozhodnutí potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím byla s odkazem na § 19a odst. 2 zákona č. 76/2002 Sb. , o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci) , ve znění zákona č. 541/2020 Sb. (dále jen „zákon o integrované prevenci “) vydána 13. změna integrovaného povolení vydaného krajským úřadem dne 5. 11. 2007 pod č. j. 112484/2007/KUSK OŽP/St, a to v souvislosti s žádostí druhé osoby zúčastněné na řízení (dále jen „provozovatel“) o navýšení maximální kóty tělesa skládky o 10 m na finální výšku skládky 351 m n. m (rekultivovaný povrch), tedy navýšení kapacity skládky o 220 000 m3.
Vyjádření účastníků řízení a osob zúčastněných na řízení
2. Žalobce uplatňuje formálně celkem 4 žalobní body, všechny jsou však vzájemně propojeny, neboť se týkají převážně téhož aspektu skládky, a sice noční dopravy. Žalobce poukazuje na to, že ve správním řízení upozornil, že zařízení je provozováno v nočních hodinách, což je v rozporu jak s dokumentací EIA a stanoviskem EIA, tak s provozním řádem skládky. Uvedl, že se žalovaný nevypořádal s námitkami, že stanovisko EIA nemusí být vzhledem k nočnímu provozu skládky již použitelné. Rovněž žalovaný nezjistil dostatečně skutkový stav, jelikož si neopatřil dostatek podkladů k posouzení dopadu nočního provozu skládky na životní prostředí. Žalobce rovněž zdůraznil, že jelikož stanovisko EIA nevychází z reálného provozu skládky (nezohledňuje provoz v nočních hodinách), není v projednávaném řízení použitelné.
3. Druhým aspektem skládky, ke kterému se vztahují uplatněné žalobní body, je otázka skutečného množství již uloženého odpadu. Žalobce zpochybnil množství uloženého odpadu a navrhoval jeho nezávislé ověření, čemuž však žalovaný nevyhověl a touto otázkou se v napadeném rozhodnutí nijak blíže nezabýval.
4. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na obsah napadeného rozhodnutí. Zdůraznil, že pokud žalobce namítá, že dochází k provozu zařízení v rozporu s provozním řádem, podmínkami integrovaného povolení či jinými závaznými akty, jedná se o otázku dodržování povinností při provozu zařízení, která může být předmětem kontrolní činnosti příslušných správních orgánů na základě podnětu ke kontrole. Takové tvrzení však samo o sobě nezakládá nezákonnost závazného stanoviska EIA ani nezpůsobilost tohoto stanoviska sloužit jako podklad pro navazující řízení.
5. Osoba zúčastněná na řízení 1 se ve svém vyjádření zcela ztotožnila s napadeným rozhodnutím i s rozhodnutím krajského úřadu.
6. Provozovatel ve svém vyjádření uvedl, že řada žalobních tvrzení směřuje proti záležitostem, které nebyly a ani neměly být předmětem správního řízení. Dále uvedl, že žalovaný v napadeném rozhodnutí správně uvedl, že problematika dopravního řešení byla řešena stavebním úřadem a není předmětem řízení o integrovaném povolení. Doprava odpadů po veřejných pozemních komunikacích nepředstavuje součást provozu samotného zařízení (skládky), nýbrž je na úseku veřejných komunikací regulována zvláštními právními předpisy a posuzována v navazujících řízeních dle stavebního zákona. Rovněž poukázal na to, že žalobce nepředložil žádné důkazy, kterými by podložil své tvrzení ohledně kapacity skládky.
7. V replice k vyjádření žalovaného a osob zúčastněných na řízení žalobce uvedl, že žalovaný ve vyjádření k žalobě opustil argumentaci obsaženou v napadeném rozhodnutí. Zatímco v napadeném rozhodnutí tvrdil, že doprava na skládku a ze skládky není předmětem řízení o změně integrovaného povolení, nyní uvádí, že otázka dopravy a hlukové zátěže byla podrobně posouzena v procesu EIA. Tím žalovaný sám potvrzuje, že doprava představuje relevantní vliv provozu zařízení na životní prostředí. Není proto zřejmé, z jakého důvodu ji v napadeném rozhodnutí zcela vyloučil z předmětu svého posouzení. Žalovaný nijak nezpochybňuje samotnou existenci žalobcem tvrzených skutečností týkajících se noční dopravy. Nezpochybňuje ani obsah veřejného projednání ani tvrzení o výjezdech vozidel v časných ranních hodinách. Omezil se pouze na tvrzení, že tyto skutečnosti nejsou relevantní pro posuzované řízení. Tím však nevyvrátil žalobní argument, že se jedná o nové skutečnosti významné pro posouzení použitelnosti stanoviska EIA. Dále uvedl, že v případě skládky představuje doprava odpadu neoddělitelnou součást jejího provozu. Bez dopravy odpadu by zařízení nemohlo plnit svůj účel a fakticky by nemohlo existovat. Hluk, emise, vibrace a další negativní vlivy vyvolané touto dopravou proto nejsou samostatným externím jevem, ale přímým a hlavním důsledkem provozu zařízení. Právě z toho důvodu žalobce namítal, že informace zjištěné v průběhu odvolacího řízení o pravidelném provozu související dopravy již od cca 4:00 hodin ráno mohou mít zásadní význam pro posouzení skutečných vlivů zařízení na životní prostředí.
8. Provozovatel ve vyjádření ze dne 16. 7. 2026 odmítl návrh žalobce na provedení důkazu videozáznamy a fotografiemi z doby po vydání napadeného rozhodnutí.
Posouzení věci soudem
9. Soud nejprve ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a že obsahuje všechny formální náležitosti, přičemž shledal, že se jedná o žalobu věcně projednatelnou.
10. V dalším kroku soud přistoupil k přezkumu napadeného rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. s. ř. s. ). O žalobě rozhodl soud bez jednání, jelikož účastníci ani na výzvu soudu nesdělili, že by s rozhodnutím věci bez jednání nesouhlasili (§ 51 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ). Dokazování soud neprováděl, jelikož otázka, zda dochází k nočnímu provozu skládky (k níž žalobce své důkazní návrhy předkládal), není z níže uvedených důvodů pro posouzení věci podstatná. Vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal. Po přezkumu napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná.
11. V projednávané věci brojí žalobce proti dvěma aspektům provozu skládky, ve vztahu k nimž vytýká napadenému rozhodnutí nepřezkoumatelnost, nedostatek podkladů a nesprávné právní posouzení (včetně otázky použitelnosti stanoviska EIA). Soud však dospěl k závěru, že ani jeden z aspektů provozu skládky, proti nimž žalobce brojí, není pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí relevantní.
12. Soud úvodem uvádí, že žalobce ve své žalobě poněkud dezinterpretuje obsah svého odvolání, resp. doplnění svého blanketního odvolání. Ve své žalobě uvádí, že upozornil na noční provoz zařízení již od 4.00 h ráno. Nic takového však v jeho doplnění odvolání najít nelze. Část I. doplnění odvolání věnovaná dopravě se věnuje primárně problematice dopravních tras. Problematiku hluku zmiňuje pouze okrajově (v rámci argumentace směřující ke studii hluku), o nočním provozu zařízení v něm však žádná zmínka není. Napadené rozhodnutí tak nemůže být nepřezkoumatelné, pokud se otázce hlukových imisí souvisejících s nočním provozem nevěnuje.
13. Prvním sporným aspektem provozu skládky je její tvrzený provoz (doprava materiálů na skládku) v nočních hodinách a s tím související hlukové imise. Soud předesílá, že pro účely odůvodnění není zapotřebí zabývat se tím, zda otázka hluku z dopravy odpadů na skládku obecně spadá do předmětu řízení o integrovaném povolení. I kdyby totiž v tomto ohledu přisvědčil žalobci, jeho argumentace se i tak z níže uvedených důvodů s předmětem řízení míjí.
14. Soud úvodem uvádí, že samo integrované povolení se problematice dopravy výslovně nevěnuje. Nicméně mezi jinými podmínkami provozu schvaluje provozní řád skládky, který současně tvoří přílohu integrovaného povolení. Soud má tedy za to, že integrované povolení povoluje provoz skládky v takovém rozsahu (a takovým způsobem), jak vyplývá nejen z integrovaného povolení samotného, ale rovněž z provozního řádu skládky. Jinak řečeno, podmínky a omezení vyplývající ze schváleného provozního řádu jsou 1) závazné pro provozovatele a 2) představují referenční kritérium pro správní orgány, neboť právě o takový způsob a rozsah provozu je provozovatelem žádáno. Správní orgány mohou maximálně povolit jen takový způsob užívání, o jaký provozovatel žádá, jelikož jsou v řízení o žádosti jsou vázány předmětem řízení, tak jak jej vymezil provozovatel (žadatel). Výše řečené ostatně vyplývá i z § 16 odst. 1 písm. a) zákona o integrované prevenci, podle kterého je provozovatel povinen provozovat zařízení v souladu s integrovaným povolením vydaným podle tohoto zákona, včetně podmínek provozu zařízení stanovených v provozních řádech a dalších dokumentech schválených v rámci integrovaného povolení (obdobně též např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2023, č. j. 10 As 94/2021 -37).
15. V čl. 4.5. provozního řádu je vymezena provozní doba skládky následujícím způsobem: „Pro smluvní zákazníky i zákazníky platící za hotové: Po – Pá: Pracovní doba na skládce: 06,30 hod – 18,00 hod. (příjem odpadů), Sobota: Pracovní doba na skládce: 08,00 hod – 12,00 hod., Neděle: Pracovní doba na skládce: skládka je mimo provoz. Mimořádné dovozy odpadů mimo výše uvedenou provozní dobu mohou být povoleny vedoucím skládky. Příjem odpadů do zařízení mimo provozní dobu skládky je možný pouze v mimořádných případech – živelných pohrom“.
16. Z výše uvedeného vyplývá, že integrované povolení povoluje provoz skládky způsobem popsaným v provozním řádu, ze kterého vyplývá, že (s výhradou mimořádných situací při živelných pohromách, které však nejsou předmětem sporu mezi účastníky) není skládka v provozu dříve než v 6.30 h ráno. Otázka „standardního“ provozu v nočních hodinách a s ním spojeného hluku tedy nebyla předmětem posuzování správních orgánů, protože povolený režim standardního provozu skládky takovou dopravu nepředpokládá a provozovatel o ni ostatně ani nežádal. Soud souhlasí se žalovaným, že případný provoz skládky v rozporu s provozním řádem, se stanoviskem EIA či s integrovaným povolením může být předmětem kontrolní činnosti příslušných správních orgánů. Hlukové imise vzniklé potenciálním protiprávním užíváním skládky tak sice mohou být předmětem dalšího zájmu příslušných orgánů (a případně vyústit v další správní řízení), nejsou však relevantní pro posouzení zákonnosti integrovaného povolení, jelikož integrované povolení provozovateli oprávnění k standardní noční dopravě odpadů na skládku nezakládá (obdobně srovnej v kontextu stavebního řízení např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 30. 10. 2020, č. j. 45 A 148/2017 -42).
17. Soud proto shrnuje, že jelikož v projednávané věci integrované povolení ve spojení s provozním řádem provozovatele neopravňuje k standardnímu nočnímu provozu skládky (a případný hluk z nočního dovozu odpadů na skládku tedy představuje imisi z nepovoleného způsobu užívání), není posouzení hluku z takové „nepovolené“ noční dopravy součástí řízení o integrovaném povolení. Jelikož se tedy argumentace žalobce míjí s předmětem projednávané věci, není důvodná.
18. Druhým aspektem provozu skládky, proti němuž žalobce brojí (byť v zásadě okrajově a velmi obecně), je otázka aktuální kapacity skládky. V kostce řečeno, žalobce vyjadřuje pochybnost o správnosti údajů uváděných provozovatelem a naznačuje, že množství odpadu uloženého na skládce je ve skutečnosti vyšší, než provozovatel uvádí, ba dokonce, že je vyšší než nově povolovaná kapacita. Soud však konstatuje, že i tato otázka se s předmětem řízení míjí. Integrované povolení totiž stanoví maximální kapacitu skládky, tj. maximální povolené množství ukládaného odpadu. Skutečné množství uloženého odpadu není pro integrované povolení vůbec podstatné. Soud zde může jen zopakovat to, co již uvedl v usnesení ze dne 13. 5. 2026, č. j. 41 A 29/2026 -55. Pakliže by měl žalobce pravdu a skutečný objem uloženého odpadu by již nyní dosahoval nově povolené kapacity, znamenalo by to pouze tolik, že by další návoz odpadu již nebyl možný. V případě, že by skutečný objem uloženého odpadu nově povolovanou kapacitu dokonce převyšoval, jednalo by se opět o stav rozporný s integrovaným povolením, který by mohl být předmětem dalších správních řízení, nemá však žádný vliv na zákonnost samotného integrovaného povolení. Soud zde znovu opakuje, že integrované povolení vymezuje mantinely povoleného užívání a nemůže předjímat případné nepovolené užívání a řešit z něj plynoucí imise. Řešení otázek spojených s nepovoleným užíváním skládky (a s ním spojených imisí) je předmětem jiných řízení, nikoli řízení o integrovaném povolení. Žalovaný tedy neměl povinnost se otázkou množství skutečně uloženého odpadu zabývat, jelikož se tato otázka míjí s předmětem řízení. Ani tato žalobní argumentace není důvodná.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
19. Soud s ohledem na výše uvedené shledal žalobu nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s. zamítl.
20. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu nevznikly žádné další náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.
21. Osoba zúčastněná na řízení má podle § 60 odst. 5 s. ř. s. s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému žalobci, pokud bránila své právo, které jí vyplývalo z rozhodnutí nebo jiného úkonu napadeného žalobou. V ostatních případech má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů zvláštního zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. Uvedené podmínky pro přiznání nákladů nenastaly v případě osoby zúčastněné na řízení 1. Odlišná je situace v případě osoby zúčastněné na řízení 2, která jako provozovatel úspěšně hájila své právo provozovat skládku, jež jí bylo rozhodnutími správních orgánů přiznáno. Soud jí proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení, které spočívají v odměně advokáta za zastupování za dva úkony právní služby (převzetí a přípravu zastoupení a sepsání vyjádření k žalobě) po 4 620 Kč za úkon a za jeden úkon ve výši 2 310 Kč za sepsání vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě [§ 7 bod 5 , § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) odst. 2 písm. a) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif “)] a paušální náhradě hotových výdajů ve výši 450 Kč za tři úkony, celkem tedy 1 350 Kč, podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Náhrada je zvýšena o 21 % DPH ve výši 2 709 Kč, jelikož zástupce je plátcem této daně. Celková náhrada nákladů tak činí 15 609 Kč. Soud nepřiznal náhradu za vyjádření provozovatele ze dne 16. 7. 2026, jelikož v tomto vyjádření provozovatel pouze poukázal na (zjevnou) skutečnost, že žalobcem předložené videozáznamy a fotografie byly pořízeny až po vydání napadeného rozhodnutí. Žalobce je tedy povinen osobě zúčastněné na řízení 2 nahradit náklady řízení ve výši 15 609 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce, advokáta Mgr. Martina Řandy, LL.M.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu
a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 23. července 2026
Lenka Oulíková v.r.
předsedkyně senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje: A. Ř.