Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

36 Az 11/2025 - 31

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní Johanou Jandusovou ve věci

žalobce: H. M., narozený X

státní příslušnost Tunisko

hlášený pobytem X

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra

sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 6. 2025, č. j. OAM-556/ZA-ZA11-LE05-R2-2020

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 6. 2025, č. j. OAM-556/ZA-ZA11-LE05-R2-2020, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Vymezení věci

1. Rozhodnutím ze dne 16. 6. 2025, č. j. OAM-556/ZA-ZA11-LE05-R2-2020 (dále „napadené rozhodnutí“), žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle , , , a , o azylu, ve znění ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále „ “). Rozhodl tak opakovaně poté, kdy Krajský soud v Brně (dále „KS v Brně“) rozsudkem ze dne 26. 7. 2020, č. j. -73 (dále „zrušující rozsudek“), zrušil původní rozhodnutí žalovaného, jímž byla žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle , neboť žalovaný považoval v případě žalobce Tunisko za bezpečnou zemi původu.

2. Ve zrušujícím rozsudku KS v Brně konstatoval, že žalobce předestřel azylový příběh, kterým ve svém konkrétním případě minimálně zpochybnil platnost domněnky o Tunisku jako bezpečné zemi původu. Rozhodnutí žalovaného pak považoval za nedostatečně odůvodněné ve vztahu k tvrzením žalobce ohledně nebezpečí, kterému v Tunisku čelí ze strany radikálních islamistů. Podklady, ze kterých žalovaný vycházel a o které opřel své závěry, se dle soudu takovým, pro posouzení věci relevantním otázkám nikterak nevěnovaly. Nebylo tudíž možné o ně opřít závěr, že Tunisko dokáže poskytnout efektivní ochranu svým občanům pronásledovaným salafisty a jinými radikálními náboženskými skupinami. V dalším řízení tedy měl žalovaný do spisu doložit takové informační zdroje, které mu pomohou vytvořit si objektivní obrázek o relevanci žalobcem tvrzených problémů se salafisty. Klíčovou otázkou k posouzení pak mělo být, zda je Tunisko schopno takové projevy salafistů držet v zákonných mezích a zda je postihuje, anebo zda v tomto směru existují ve vnitřní ochraně mezery.

Průběh předcházejícího řízení a napadené rozhodnutí

3. Dne 25. 8. 2020 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice (dále „ČR“). Při poskytnutí údajů k podané žádosti dne 31. 8. 2020 uvedl, že je tuniským občanem, arabské národnosti a muslimského vyznání. Do roku 2014 byl členem politické strany Nidaa Tounes. Ve vlasti pracoval pro organizaci Human Rights Watch (dále „HRW“). Otec žalobce byl regionálním ředitelem HRW. Žalobce je svobodný a bezdětný. V zemi původu pobýval ve městě X., kde nyní žije celá jeho rodina. Naposledy byl žalobce v Tunisku v roce 2016. Ve stejném roce vycestoval do ČR, neboť mu v červenci 2016 začala platit zaměstnanecká karta. Na území ČR naposledy vstoupil dne 25. 8. 2020. Následně požádal o azyl v Rakousku, odkud byl na základě Dublinského řízení poslán zpět do ČR. V zemích Evropské unie dříve nebyl a o mezinárodní ochranu dosud požádal jen v Rakousku v roce 2020, neboť mu přišlo lepší požádat o azyl tam. Je zdráv a nemá žádné zvláštní zdravotní potřeby. O mezinárodní ochranu žádá z důvodu, že jeho život je v Tunisku v nebezpečí, možná tam bude zabit, možná tam bude uvězněn. Netuší, co všechno se mu tam může stát. V roce 2013 žalobce napadla skupina mužů s nožem. Jednalo se o tzv. salafisty, kteří se na něj zaměřili, protože jeho rodina se postavila proti stavbě další mešity v jejich městě. Otec žalobce byl tehdy starostou ve městě X.

4. S žalobcem byl téhož dne proveden pohovor a dne 17. 9. 2020 doplňující pohovor. Z obsahu pohovorů vyplývá, že žalobce měl v Tunisku problémy od roku 2011. Před revolucí v roce 2011 se politicky angažoval a vystupoval proti tehdejšímu režimu. V té době měl mít také problémy s policií, kdy byl jednou v roce 2009 zadržen. Žalobci dle jeho tvrzení stále hrozí nebezpečí ze strany jednoho vysoce postaveného činitele policie, který se mu chce pomstít. K událostem v zemi původu po revoluci žalobce vypověděl, že tehdy vyvstal v Tunisku problém s radikálními islamisty, tzv. salfisty, kteří se chtěli chopit státních institucí. Tomu se snažili žalobce a jeho otec zabránit. Rodina žalobce je prozápadně smýšlející a nesouhlasí s prosakováním náboženství do státu. Otec žalobce byl v X. starostou a od roku 2019 je též ředitelem místní pobočky HRW. Žalobce v této organizaci s otcem působil v letech 2011 až 2016, a to jako řadový zaměstnanec. Salafisté žalobce kvůli jeho aktivitám a aktivitám jeho otce v roce 2013 napadli. Žalobce byl zbit a 30 dní se musel léčit. Má na hlavě 14 stehů a měl zlomenou ruku. To ho přimělo uvědomit si, že je jeho život skutečně v ohrožení. Incident prošetřovala policie a útočníky zadržela, ale nakonec byli propuštěni. V témže roce (6. 4. 2013) se žalobce účastnil manifestace, proti které zasáhli salafisté. S otcem museli utéct, policie proti útoku nezasáhla ani mu nijak nezabránila. Další incident se stal v roce 2015 nebo 2016 (žalobce si již na přesný rok nevzpomíná). Před dům, ve kterém bydlel žalobce s rodinou, přišli provokatéři a křičeli na ně. Žalobce na ně pustil psy, po kterých provokatéři házeli kameny ve snaze je zabít. Policie přijela až za tři hodiny, kdy už měli všechna okna rozbitá. Poté se jen podívala, co se stalo, ale nic nesepsala ani nenafotila. Na postup policie si nestěžovali, protože se jedná spíše o politický boj. Věděli, že policie je pod vlivem politických sil, proti kterým nic nezmůžou, dokonce by si tím mohli přitížit. Přestěhování do jiné části Tuniska by žalobci nepomohlo. Pokud by se vrátil do Tuniska, nemohl by přestat se svou aktivitou a prosazováním svých názorů. Žalobce by v Tunisku nemohl vyhledat žádnou oficiální pomoc, aby vyřešila jeho problémy, protože mu tam nikdo nepomůže. Žalobce zemi svého původu nepovažuje za bezpečnou, přičemž poukazuje na aktuální poměry v zemi, kdy opět dochází k přechodu od demokracie k diktatuře. Nový režim zajistí bezpečnost jen svým stoupencům, a tím žalobce není. V současné době žalobce proti islamistům nijak nebojuje. Plánuje se ale naučit česky a získat české občanství. Až se stane občanem ČR, začne proti islamistům ideově bojovat. O mezinárodní ochranu žádá po roce váhání, situace je kritická a nebezpečná pro něj i jeho rodinu. Dokonce požádal o mezinárodní ochranu, aby sem mohl pozvat svoje rodiče a po dlouhé době se s nimi shledal.

5. Po vydání zrušujícího rozsudku si žalovaný opatřil následující podklady: Informace OAMP MV ČR Hodnocení Tuniska jako bezpečné země původu ze dne 23. 9. 2024, Informace MZV ČR ze dne 4. listopadu 2024 – Situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, Návrat do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí, Informace OAMP MV ČR Tunisko – Bezpečnostní a politická situace ze dne 2. února 2024, a Informace OAMP Zpráva o terorismu v zemi za rok 2023: Tunisko ze dne 2. ledna 2025.

6. Dne 28. 5. 2025 se žalobce seznámil s podklady pro vydání rozhodnutí a stejného dne se k nim vyjádřil. Uvedl, že dokumenty obsažené v podkladech pro vydání rozhodnutí jsou velice obecné, zatímco jeho situace je konkrétní, neboť není ekonomický migrant, ani nežádá o ochranu z rodinných důvodů, nýbrž je politickým aktivistou. Po nepokojích v roce 2021 a změně y již není Tunisko bezpečnou zemí pro liberální a demokratické aktivisty, jakým je žalobce. Novináři, aktivisté a politická opozice čelí represím a zatýkání. Prezident Kais Saíd centralizoval moc a demontoval demokratické instituce. Svoboda projevu a pokojného shromažďování je omezena, neexistuje účinná ochrana občanů ohrožených radikálními náboženskými skupinami. Tunisko již není bezpečnou zemí pro liberální, sekulární či prodemokratické hlasy. KS v Brně zrušil původní rozhodnutí o jeho žádosti, neboť shledal, že žalovaný neposoudil jeho případ individuálně a nedostatečně odůvodnil kvalifikaci Tuniska jako bezpečné země původu v jeho konkrétním případě. Soud podle žalobce uznal jeho obavy za oprávněné a důvěryhodné. K vyjádření žalobce přiložil 17 odkazů na webové stránky s články na podporu svých tvrzení.

7. Žalovaný následně dne 28. 5. 2025 provedl důkaz žalobcem navrženými internetovými články.

8. Dne 16. 6. 2025 vydal žalovaný napadené rozhodnutí. V něm identifikoval dva okruhy důvodů, pro které žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu. Prvním z nich je tvrzená obava z pomsty nespecifikovaného funkcionáře z důvodu dřívějších protirežimních aktivit žalobce (ještě před změnou režimu v roce 2011). Druhým důvodem pak má být strach žalobce ze salafistů neboli islamistických extrémistů, proti nimž a jejichž aktivitám žalobce se svým otcem vystupoval. Stran prvního popsaného okruhu důvodů žalovaný odkázal na závěry KS v Brně, podle kterého tato linie příběhu žalobce (ačkoliv nelze říct, že by byla nevěrohodná) není z důvodu časového odstupu od doby žalobcova odjezdu z vlasti azylově relevantní. Žalovaný se s tímto závěrem ztotožnil a dále se zabýval jen druhým okruhem důvodů.

9. Pokud pak jde o žalobcovu obavu z islámských radikálů, pak tu žalovaný posoudil jako nedůvodnou, jelikož v průběhu pěti let došlo k pouhým dvěma incidentům, z nichž pouze v jednom případě došlo k fyzickému napadení žalobce, a to již v roce 2013. Žalovaný je přesvědčen, že to o důvodnosti strachu z pronásledování ze strany extrémistů nesvědčí. Žalobce z vlasti odjel čistě z ekonomických důvodů, zatímco zbytek jeho rodiny včetně otce, který měl mít dle žalobcových tvrzení ještě větší problémy, v Tunisku zůstala. Žalovaný připouští, že bezpečnostní situace v Tunisku může být obecně horší než v Česku, ale je podle něj obecně známou skutečností, že i v řadě evropských zemí (včetně Rakouska, kde žalobce žádal o mezinárodní ochranu) dochází k teroristickým a dalším násilným útokům motivovaným extrémismem. Ačkoliv v Tunisku od roku 2015 z důvodu nebezpečí teroristických útoků trvá výjimečný stav, neznamená to, že by automaticky každému občanu z Tuniska měla být udělena mezinárodní ochrana. Žalobce se může v případě porušování svých práv a ohrožení své osoby ze strany islámských extremistů obrátit s žádostí o pomoc na příslušné státní orgány, především policii. Žalobce neuvedl žádnou konkrétní překážku, jež by mu bránila využít mechanismy vnitřní ochrany poskytované tuniským právním řádem. Sám přiznal, že i když nebyl s výsledky policejního vyšetřování spokojen, na radu svého otce věc nijak dál neřešil. Žalobcova rodina v Tunisku také zjevně patří k privilegovanější vrstvě obyvatel, když byl žalobcův otec starostou města, a lze tedy v jeho případě jistým způsobem předpokládat snazší přístup k policejní ochraně, než je tomu u ostatních obyvatel země.

Podání účastníků

10. Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu podle a násl. , (dále „ “). Na prvním místě namítá, že i přes závěry zrušujícího rozsudku ve správním spise i nadále chybí relevantní informace k otázce schopnosti tuniských bezpečnostních složek chránit své obyvatele, a specificky lidskoprávní aktivisty, před útoky islamistických extremistů. Napadené rozhodnutí je v důsledku toho založeno na zcela generických deklaracích o tom, že Tunisko je zemí, kterou má vláda a její bezpečnostní složky pod kontrolou, a která realizuje strategie pro potírání násilného extremismu. Skutečnost, že Tunisko potírá násilný extremismus, přitom nevypovídá o účinnosti těchto strategií, v tomto ohledu žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále „NSS“) ze dne 19. 9. 2007, č. j. -129. Dále žalobce namítá, že žalovaný chybně identifikoval žalobcovy důvody pro podání žádosti o mezinárodní ochranu. V rozhodnutí bagatelizuje útoky na jeho osobu, přičemž nedostatečně odůvodňuje závěr o jejich nízké intenzitě. V této souvislosti žalobce odkazuje na rozsudek NSS ze dne 26. 2. 2020, č. j. -57, podle kterého byť i ojedinělý incident může založit strach z pronásledování. Napadené rozhodnutí neobsahuje řádné odůvodnění, proč byl incident z roku 2013 vyhodnocen jako ojedinělý bez pravděpodobnosti budoucího pokračování či vyostření. Žalovaný útoky zcela vytrhává z kontextu žalobcova azylového příběhu. Žalobce vnímá jako nepřesné rozdělení jeho příběhu na dvě linie, neboť tyto se prolínají. Žalobce si též stojí za tím, že během pohovoru popsal konkrétní případy, kdy se obrátil na policii, avšak jejich pomoc nebyla účinná, případně vysvětlil, proč si na postup nestěžoval u vyšších instancí. V této souvislosti zmiňuje rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2008, č. j. -62. Žalobci dále není zřejmé, z čeho žalovaný usuzuje, že žalobce patří k privilegovanější vrstvě obyvatelstva se snazším přístupem k policejní ochraně jako lidskoprávní aktivista v zemi, kde docházelo a dochází k postihu lidskoprávních aktivistů přímo ze strany státu. Konečně žalobce namítá, že si žalovaný neopatřil dostatečné informace o zemi původu k současné situaci lidskoprávních aktivistů v Tunisku. V této souvislosti zmiňuje situaci spojenou nástupem prezidenta Kaís Saída v roce 2021, kdy Tunisko již není bezpečnou zemí pro liberální a demokratické aktivisty, tedy i pro žalobce. V podrobnostech žalobce odkazuje na své písemné vyjádření ze 17. 6. 2025 a na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 7. 2022, č. j. -34.

11. Žalovaný popírá oprávněnost žalobních námitek. Tyto námitky neprokazují, že by žalovaný porušil konkrétní ustanovení či . Žalobní body jsou formulovány v obecné rovině bez bližší konkretizace. Při posuzování případu žadatele o azyl musí žalovaný vycházet ze zásady individuálního posuzování jednotlivých žádostí. V první řadě je tak ve svých úvahách omezen samotnými sděleními žadatele o azyl a až následně může tato sdělení hodnotit na podkladu informací o zemi původu. Po provedeném správním řízení žalovaný nedospěl k závěru, že by žalobce mohl ve vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v , tj. z důvodu jeho rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, či že by mu takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. Žalobce sám výslovně vyloučil, že by konkrétně z výše uvedených důvodů měl ve vlasti jakékoli potíže nebo by takové potíže mohly nastat v případě návratu do Tuniska. Žalobce měl příležitost seznámit se s obsahem shromážděných podkladů a vyjádřit se k nim i k jejich zdrojům, případně je doplnit či takové doplnění navrhnout, přičemž k nim nevznesl žádnou relevantní námitku. Žalobce si dle žalovaného pouze domýšlí krajní scénáře v případě jeho návratu do země původu a snaží se soudu podsunout své domněnky jako skutečnost, aniž by měly jakoukoli reálnou spojitost s jeho azylovým příběhem. Tyto skutečnosti žalovaný neshledal azylově relevantní tak, jak to vyžaduje dikce . Žalovaný má za to, že se v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně vypořádal se všemi skutečnostmi sdělenými žalobcem a podrobně uvedl, na základě jakých skutečností rozhodl. Námitky uvedené v žalobě shledává žalovaný irelevantní a účelové, a proto navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné.

Posouzení věci soudem

12. Při posouzení věci soud postupoval dle znění platného a účinného ke dni vydání napadeného rozhodnutí žalovaného (srov. čl. II bod 5 přechodných ustanovení ).

13. Předně se zabýval posouzením, zda jsou splněny podmínky řízení. Dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas [napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 24. 6. 2025; žaloba byla odeslána dne 17. 7. 2025, tj. v zákonné lhůtě dle ], osobou k tomu oprávněnou ( ) a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené.

14. Žaloba tudíž lze věcně projednat. Soud přitom o věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť pro takový postup byly splněny zákonné podmínky.

15. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů. Při přezkoumání rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku, a to vzhledem k přímému účinku článku 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

16. Úvodem soud připomíná, že KS v Brně se rozhodl nevěnovat událostem kolem „arabského jara“ v roce 2011 a s nimi souvisejícímu žalobcem tvrzenému nebezpečí stran nepojmenovaného příslušníka bezpečnostních složek. Vzhledem k časovému odstupu těchto obtíží žalobce od doby, kdy skutečně opustil Tunisko, a s ohledem na změnu politické atmosféry, ke které v mezidobí došlo, KS v Brně nepovažoval tyto skutečnosti za události, které by měly mít přímý vliv na opuštění vlasti žalobcem. V postupu žalovaného, který se řídil tímto závazným závěrem KS v Brně, tudíž nelze shledávat pochybení.

17. Jádrem žalobcových tvrzení tak zůstává strach z pronásledování ze strany radikálních islamistů (tzv. salafistů) pro jeho politické aktivity, ve kterých se angažoval před svým odjezdem, a pro jeho politické postoje. Dále pak i nebezpečí ze strany vlády prezidenta Kaís Saída, které má žalobci hrozit jakožto lidskoprávnímu aktivistovi a na které žalobce poukázal až dne 28. 5. 2025 při seznámení se s podklady pro vydání napadeného rozhodnutí.

18. Co se týče linie azylového příběhu žalobce, jež vychází z tvrzených problémů s tzv. salafisty, tedy příznivci radikálního islamismu, pak k tomu žalobce uvedl, že proti tomuto myšlenkovému směru se vždy vymezoval (označuje sám sebe za prozápadně myslícího muslima). V tomto ohledu lze žalobci přisvědčit, že jím popsané problémy se zčásti prolínají s první linií jeho příběhu v tom ohledu, že žalobce měl být terčem útoků salafistů pro své liberální prozápadní názory, které dlouhodobě veřejně demonstroval. O tom svědčí i některé z incidentů vylíčené žalobcem (např. útok salafistů během demonstraci při revoluci v roce 2011, další popisovaný incident se salafisty, kdy tito se pokusili ovládnout místní sídlo strany, přičemž žalobce s ostatními demonstranty jim v tomto blokádou budovy zabránil). Následně žalobce sám měl čelit výhrůžkám salafistů a mělo dojít i ke konkrétním útokům. Problémy se týkaly i otce žalobce, který měl být po nějakou dobu starostou města a dále působit v téže lidskoprávní organizaci jako žalobce. Jak již konstatoval KS v Brně: „žalobce zmínil důležitou indicii vysvětlující, proč by měli radikální islamisté mít v hledáčku právě žalobce a jeho otce – problémem byla výstavba mešity ve městě X. Tento kauzální nexus (vzhledem k událostem datovaným k roku 2013) je tedy přinejmenším uvěřitelnou sousledností dějů, které mohly zapříčinit také další konflikty s radikálními islamisty. Žalobce pak další konflikt situoval do let 2015 až 2016, tedy do období předcházejícího jeho odchodu z Tuniska do Evropy“.

19. V návaznosti na uvedená zjištění KS v Brně ve zrušujícím rozsudku žalovanému uložil, aby především doplnil spis o informace věnující se radikálním islamistům a problémům s nimi. Za klíčovou otázku přitom považoval, zda je Tunisko schopno takové projevy radikálních islamistických hnutí držet v zákonných mezích a zda je postihuje, anebo zda v tomto směru existují ve vnitřní ochraně mezery.

20. Žalovaný doplnil podklady o aktuální Informace OAMP ze dne 23. září 2024 hodnotící Tunisko jako bezpečnou zemi původu a zprávu MZV ze dne 4. listopadu 2024 o situaci osob, které se do země vracejí po pobytu v zahraničí. Nadto přidal do spisu Informaci OAMP o bezpečnostní a politické situaci v zemi ze dne 2. února 2024 a Zprávu o terorismu za rok 2023, která je překladem zprávy ministerstva zahraničních věcí USA.

21. K těmto podkladům musí soud konstatovat, že Zpráva MZV ze dne 5. listopadu 2024 je stran předmětu otázek v podstatě totožná jako zpráva MZV ze dne 2. května 2018, z níž žalovaný vycházel při vydání svého původního rozhodnutí. Ani jedna z těchto zpráv se netýká specifické situace žalobce, konkrétně problémům se salafisty. Také aktuální Informace OAMP ze dne 23. září 2024 hodnotící Tunisko jako bezpečnou zemi původu se situaci radikálních islamistických skupin nevěnuje. Doplněná Informace OAMP o bezpečnostní a politické situaci v zemi též neobsahuje nic, co by se dalo použít jako podklad pro hodnocení věrohodnosti žalobcova azylového příběhu.

22. Jediný podklad, který si žalovaný nad rámec dříve zařazených informací ve spisu opatřil a zabývá se útoky radikálních islamistických skupin je Zpráva o Terorismu z roku 2023. Ta ovšem pouze obecně pojednává o opatřeních Tuniské vlády pro boj s terorismem a spolupráci Tuniska s USA v této oblasti. Dále mapuje teroristické útoky, ke kterým v roce 2023 došlo. Podle této zprávy je tuniská vláda schopna zabránit teroristickým útokům na měkké cíle, jako jsou hotely, stadiony, turistická letoviska a kulturní památky. Nijak blíže se ale nevěnuje problémům se salafisty a jejich řešení ze strany tuniské vlády, potažmo bezpečnostních složek. S ohledem na skutečnost, že zpráva byla vypracována za rok 2023, zatímco napadené rozhodnutí bylo vydáno v červnu 2025, pokládá ji také soud pro účely azylového řízení za neaktuální.

23. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný si v dalším řízení neobstaral žádné relevantní informace o zemi původu, a tudíž nedostál závaznému právnímu závěru KS v Brně vyslovenému ve zrušujícím rozsudku. Ze správního spisu není patrné, že by se žalovaný o obstarání informací souvisejících s problematikou hrozícího nebezpečí pro soukromé osoby ze strany tzv. salafistů (případně jiných radikálních náboženských skupin) a ochranou, kterou je tuniská vláda schopná či ochotná pro tyto případy poskytnout, alespoň pokusil. Ze spisu ani není zřejmé, proč si případně z objektivního hlediska takové informace obstarat nemohl.

24. Žalovaný přitom nerozporuje, že aktivity žalobce, které uvedl v rámci azylového řízení, mohou být považovány za činnost směřující k uplatňování politických práv, konkrétně svobody projevu. Toliko zpochybňuje, že nebezpečí, kterým již žalobce čelil, lze podřadit pod pojem pronásledování, a to z důvodu ojedinělosti popsaných incidentů. Zároveň dospívá k závěru, že z těchto incidentů nelze dovozovat důvodnou obavu, že žalobce bude v zemi původu pronásledován v budoucnu.

25. Takové závěry nemohou obstát. Předně soud konstatuje, že se neztotožňuje s hodnocením žalobcem popsaných incidentů jako ojedinělých. Závěr žalovaného, že v průběhu pěti let došlo k pouhým dvěma incidentům, z nichž pouze v jednom případě došlo k fyzickému napadení žalobce, odporuje obsahu správního spisu, z něhož vyplývá, že žalobce v řízení o žádosti popisoval vícero incidentů a konfliktních situací se salafisty, jež měly souviset s politickými a lidskoprávními aktivitami žalobce.

26. Nadto uvedené závěry žalovaného do jisté míry nekorespondují s výše rekapitulovanými závěry KS v Brně vyslovenými ve zrušujícím rozsudku, v němž naopak soud tvrzení žalobce posoudil jako potenciálně azylově relevantní, a to z pohledu možného prospektivního pronásledování či rizika vážné újmy. Bylo na žalovaném, aby do spisu doložil další informační zdroje, které by mu pomohly vytvořit si objektivní obrázek o relevanci žalobcem tvrzených problémů se salafisty.

27. I pokud by však soud přistoupil na závěr, že žalobcem popsané incidenty nedosahovaly intenzity pronásledování, pak sama tato skutečnost by nebyla dostatečným důvodem pro závěr, že žalobci v případě návratu do Tuniska žádné další pronásledování nehrozí (srov. čl. 4 odst. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011, a rozsudek NSS ze dne 26. 2. 2020, č. j. -57). Minulé incidenty sice mohou sloužit jako jeden z faktorů pro posuzování odůvodněného strachu z budoucího pronásledování, samotný nicméně pracuje s pojmem strachu jako subjektivním prvkem a odůvodněností strachu z pronásledování jako objektivním prvkem. Nestanoví tedy podmínku faktického pronásledování v minulosti, byť taková skutečnost je velmi významnou indicií přiměřené pravděpodobnosti pronásledování i v budoucnu. V každém případě je však zkoumána možnost budoucího pronásledování, přičemž je využíván standard přiměřené pravděpodobnosti, což znamená, že tato možnost musí být reálná, nikoliv pouze hypotetická (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. -82, a ze dne 13. 8. 2010, č. j. -112). Takové posouzení v napadeném rozhodnutí absentuje a bez relevantních podkladů (informacích o zemi původu) jej ani nelze provést.

28. Soud konečně podotýká, že nelze zaměňovat stav obecného stupně terorismu v zemi původu či jinde na světě s cíleným pronásledováním konkrétní osoby pro její názory, postoje či politickou nebo lidskoprávní činnost, jak činí žalovaný na str. 12 napadeného rozhodnutí. Situace, kdy bude osoba v podstatě náhodnou obětí teroristického útoku spáchaného ve veřejném prostoru, nevykazuje stejný stupeň nebezpečí, jako když je určitá osoba pronásledována extremistickou skupinou, která na ní cílí své útoky. I z tohoto důvodu neobstojí jako relevantní informace o zemi původu Zpráva o terorismu za rok 2023, která pojednává o schopnosti tuniské vlády ochránit měkké cíle (ve smyslu stadionů, hotelů, kulturních památek aj.). Žádný z podkladů se přitom nevěnuje vnitřní ochraně osob, které čelí útokům ze strany extremistických islamistických skupin za projevování svých názorů a zda vnitřní ochrana poskytovaná tuniskou vládou vykazuje v tomto ohledu nějaké mezery, jak vyžadoval KS v Brně. Je proto třeba posoudit jako nepodložené i závěry žalovaného stran dostupné ochrany v zemi původu.

29. S ohledem na vše výše uvedené nelze než konstatovat, že žalovaný se v dalším řízení závazným právním názorem KS v Brně vysloveným ve zrušujícím rozsudku neřídil, když si opět neobstaral takové informace o zemi původu, v jejichž světle by mohl posoudit rozhodné otázky.

30. Nerespektování závazného právního názoru krajského soudu má podle ustálené judikatury za následek zrušení nového rozhodnutí správního orgánu bez dalšího (srov. rozsudek NSS ze dne 18. 9. 2003, č. j. -25, č. NSS; z poslední doby pak např. rozsudek NSS ze dne 18. 6. 2020, č. j. -41, bod 31, či rozsudek NSS ze dne 25. 2. 2021, č. j. -48, bod 35). V řízení o žalobě proti novému rozhodnutí správního orgánu se u těch otázek, které byly krajským soudem zodpovězeny při zrušení původního rozhodnutí, přezkoumává pouze to, zda správní orgán postupoval v souladu se závazným právním názorem krajského soudu; ohledně takto vyřešených otázek totiž již ‚není prostor pro polemiku‘ (srov. rozsudek NSS ze dne 24. 12. 2020, č. j. 1 As 312/2020‑39, bod 32).

31. Soudu tedy nezbývá, než zrušit napadené rozhodnutí, jež vykazuje stejné vady jako původní rozhodnutí. Tyto vady brání přezkoumání rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 8. 3. 2011, č. j. -84, č. 2288/2011 Sb. NSS). Absenci relevantních informací o zemi původu přitom namítal i žalobce v žalobě. Nelze mu tedy než přisvědčit.

32. Konečně žalobce v žalobě namítal, že si žalovaný neopatřil dostatečné informace o zemi původu k současné situaci lidskoprávních aktivistů v Tunisku.

33. V této souvislosti soud konstatuje, že žalobce v průběhu řízení před žalovaným (po vydání zrušujícího rozsudku) nově poukazoval na ohrožení své osoby jakožto prozápadně smýšlejícího lidskoprávního aktivisty ze strany aktuální tuniské vlády. Dle žalobce již Tunisko není bezpečnou zemí pro liberální, sekulární či prodemokratické hlasy. Toto svou povahou nové azylové tvrzení je založeno na změně okolností v Tunisku, kterou bylo zvolení prezidenta Kaís Saída v roce 2021 a jeho postupné upevňování moci. Žalobce na změnu politického režimu poukázal ve vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí dne 28. 5. 2025.

34. K těmto tvrzením žalobce ve správním řízení odkázal na celkem sedmnáct článků, z nichž část žalovaný provedl k důkazu. Zbylou část článků žalovaný k důkazu neprovedl, neboť žalobcem uvedené internetové odkazy nebyly funkční. K důkazu provedené články pak obecně popisují upevňování moci prezidentem Saídem a potlačování opozice včetně např. novinářů a aktivistů. V žalobě pak žalobce v podrobnostech odkazuje na své písemné vyjádření, které mělo být žalovanému doručeno dne 17. 6. 2025. Žádné žalobcovo vyjádření datované k tomuto dni nicméně obsahem správního spisu není.

35. K uvedenému soud konstatuje, že z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný se těmito tvrzeními žalobce řádně nezabýval. Stalo se tak v důsledku postupu žalovaného, který žalobcova tvrzení nesprávně interpretoval, když jako jádro jeho obav označil obecnou nestabilitu v zemi původu a hrozbu teroristických útoků. V důsledku toho si pak žalovaný neobstaral informace o zemi původu k relevantním otázkám (jak soud podrobně popsal např. v odst. 28 tohoto rozsudku ve vztahu k otázce obav žalobce z možného teroristického útoku), případně v rámci provedeného dokazování se nezaměřil na zjištění relevantních skutečností (možné pronásledování politických a lidskoprávních aktivistů v zemi původu ze strany představitelů vládní moci).

36. Z podkladů obsažených ve správním spisu přitom vyplývá, že situace v zemi původu se od doby, kdy ji žalobce naposledy navštívil, podstatně změnila, a to právě v souvislosti s nástupem prezidenta Saída k moci. Hovoří se o zmenšování prostoru pro opozici a využívání represivních opatření proti opozičním představitelům (zejména členům největší opoziční strany An-Nahda, ale např. i proti novinářům či aktivistům). Ve vztahu k lidským právům je země kritizována zejména v souvislosti s pokračujícím bojem proti terorismu.

37. Žalovaný se tedy propříště zaměří na otázku, zda popsaná změna poměrů v zemi původu nepředstavuje v případě žalobce v kontextu jeho dřívější činnosti v zemi původu události, k nimž došlo po odjezdu žadatele ze země původu (srov. čl. 5 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011). S ohledem na popsané události v zemi původu je třeba tím spíše trvat na řádném posouzení „azylového příběhu“ žalobce v kontextu relevantních a aktuálních informací o situaci v zemi původu.

38. V této souvislosti soud připomíná, že v dalším řízení bude třeba žalobce seznámit s kompletními podklady pro příští rozhodnutí o jeho žádosti tak, aby žalobci bylo zřejmé, ze kterých podkladů (včetně těch, které předložil sám žalobce), bude žalovaný při posouzení žádosti vycházet, a případně i ke kterým přihlížet nebude (např. proto, že žalobcem odkazovaný článek nebyl dohledán). Jedině tak bude žalobce moci řádně uplatnit své právo vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí a případně využít svého práva tyto podklady doplnit. Soud apeluje, aby zároveň žalovaný vyjasnil, zda žalobce vskutku dne 17. 6. 2025 žalovanému doručil své písemné vyjádření, které soud ve správním spisu nedohledal, a aby případně k tomuto vyjádření přihlédl v dalším řízení.

Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

39. Soud žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí, které nerespektovalo závazný právní názor vyslovený soudem a částečně bylo zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení ( ). V něm je žalovaný právním názorem krajského soudu vázán ( ).

40. O náhradě nákladů soud rozhodl podle Žalovaný nebyl v řízení úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce sice úspěšný byl, nebyl nicméně v řízení zastoupen a žádné jiné náklady řízení nedoložil a ani jejich přiznání nepožadoval. Proto krajský soud žádnou náhradu nákladů úspěšnému žalobci nepřiznal. Z uvedených důvodů bylo o náhradě nákladů rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno.

O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

Nejvyšší správní soud však kasační stížnost odmítne pro nepřijatelnost, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele ( ).

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Praha 23. července 2026

Johana Jandusová v.r.

soudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje: A. Ř.