Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
32 Az 4/2026 - 18.pdf
PDF · 0 B
No categories available
32 Az 4/2026 - 18
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Andreou Veselou v právní věci
žalobce V. T., narozený dne X
státní příslušnost Ukrajina
bytem X
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra
sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 03. 2026, č. j. OAM-666/ZA-ZA11-LE34-2021,
takto:
I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 03. 2026, č. j. OAM-666/ZA-ZA11-LE34-2021, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žádnému z účastníků se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 03. 2026, č. j. OAM-666/ZA-ZA11-LE34-2021 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zastaveno řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb. , o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu “), tj. z důvodu, že se žalobce nedostavil k pohovoru.
II.
Žalobní body
2. Žalobce má za to, že rozhodnutím byla zejména porušena následující ustanovení: § 3 zákona č. 500/2004 Sb. , správního řádu , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád správní řád “), neboť žalovaný nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, neboť přijaté řešení není v souladu s veřejným zájmem a rozhodnutí neodpovídá okolnostem daného případu, § 68 odst. 3 správního řádu , neboť žalovaný rozhodnutí dostatečně neodůvodnil a učinil je tak nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, § 24 odst. 3 zákona o azylu a § 23 odst. 4 a 5 správního řádu , neboť nebyly splněny podmínky pro náhradní doručení výzvy k dostavení se k doplňkovému pohovoru.
3. Žalobce v žalobě nejprve stručně shrnuje podstatu napadeného rozhodnutí. Namítá, že mu do schránky nebyla vhozena výzva k vyzvednutí zásilky, a proto si výzvu ani nemohl vyzvednout. S přihlédnutím k pravidelnému kontaktu s žalovaným považuje doručení fikcí a následné zastavení řízení za nepřiměřené a domnívá se, že se žalovaný měl ještě alespoň jednou pokusit o opětovný či alternativní způsob kontaktování. Žalovaný dle názoru žalobce zatížil napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností, když uvedl pouze, že k doručení došlo náhradním způsobem. Z rozhodnutí není zřejmé, zda se provozovatel poštovní licence pokusil opakovaně vyzvat žalobce k převzetí zásilky.
4. Dle žalobce existuje rozsáhlá aktuální judikatura správních soudů týkající se nedostavení se k pohovoru ve věci mezinárodní ochrany jako důvodu zastavení řízení podle § 25 písm. d) zákona o azylu , mimo jiné i z důvodu nedoručení písemné výzvy k dostavení se k pohovoru. Tvrdí, že doručení náhradním způsobem podle § 24 odst. 3 zákona o azylu nenastupuje automaticky v případě vrácení zásilky odesílateli, nicméně až po přezkoumání okolností doručování zásilky. Má za to, že správní orgán je v tomto případě povinen zjišťovat, zda měl adresát zásilky objektivní možnost se s jejím obsahem seznámit. Žalobce v této souvislosti odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 19 Az 11/2025 ze dne 09. 06. 2025, ze kterého zejména vyplývá: „Tvrdí-li za této situace žalobce, že mu uvedené oznámení s poučením doručeno nebylo, je na žalovaném, aby tvrdil a prokázal opak.“ A dále žalobce uvádí rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 1 Az 5/2025 : „Žalovaný tak při svém postupu nemohl svůj závěr o konkludentním zpětvzetí žádosti žalobce bez dalšího založit na jediném jeho nedostavení se k oznámenému úkonu, když z dosavadního jednání žalobce bylo zřejmé, že žalobce si vždy poštu přebíral i přesto, že víckrát změnil a nahlásil adresu svého pobytu, anebo se za tímto účelem pravidelně dostavoval na pracoviště žalovaného, a o stav své žádosti se aktivně zajímal. Za daných skutkových okolností měl žalovaný dřív, než aplikoval § 25 písm. d) zákona o azylu , učinit opakovaný pokus o doručení předvolání žalobce k pohovoru, a teprve pak použít § 25 písm. d) zákona o azylu , pokud by se žalobce ani poté k pohovoru nedostavil nebo by si opakované předvolání ve stanovené lhůtě nevyzvedl. Z těchto důvodů soud uzavírá, že v případě žalobce nebyly splněny podmínky pro zastavení řízení podle § 25 písm. d) zákona o azylu .“
5. Dále žalobce zmiňuje rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 06. 02. 2020, č. j. 4 Az 60/2019 -32 a rozsudek ze dne 3. 2. 2025, č. j. 21 Az 24/2024 -27, kde soud na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2015, č. j. 2 Azs 233/2014 -44 dovodil: „Aby tedy mohla fikce doručení nastat, musejí být splněny podmínky § 23 odst. 4 a 5 s.ř. beze zbytku.“
6. Žalobce považuje postup žalovaného za nepřiměřeně přísný, neboť poté, co se nepodařilo doručit předvolání, nepřistoupil k dalšímu pokusu o kontaktování žalobce a bez dalšího vydal napadené rozhodnutí. Tuto skutečnost žalobce akcentuje zejména s ohledem na to, že žalovanému muselo být známo, že se žalobce pravidelně dostavoval na jeho pracoviště za účelem prodlužování průkazu žadatele o mezinárodní ochranu. Současně žalobce namítá, že odůvodnění potřeby provedení dalšího pohovoru je formulováno natolik obecně, že přispívá k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.
7. Nad rámec této argumentace žalobce poukazuje na bezpečnostní situaci na Ukrajině, ve které probíhá ozbrojený konflikt. Samotné frontové boje sice probíhají ve východních regionech země, ale za bezpečné nelze dle jeho názoru považovat ani její ostatní části.
III.
Vyjádření žalovaného
8. Žalovaný ve svém vyjádření nejprve uvádí, že nevyzvednutí zásilky obsahující předvolání k pohovoru nebylo ojedinělým případem, neboť ve správním spise eviduje nejméně pět dalších zásilek, které si žalobce rovněž nepřevzal. Zdůrazňuje, že až do podání žaloby mu žalobce žádným způsobem nesdělil existenci tvrzené překážky v doručování a že nikdy nerozporoval ani jiné nedoručené zásilky, například předvolání k seznámení se s podklady rozhodnutí. Poukázal na právní úpravu doručování fikcí a na § 24 odst. 4 zákona o azylu . Podle žalovaného bylo na žalobci, aby ve stanovené lhůtě sdělil závažný důvod, pro který si uloženou zásilku nemohl vyzvednout. Žalovaný má za to, že žalobce v žalobě pouze tvrdí, že mu výzva k vyzvednutí zásilky nebyla doručena do schránky, aniž by toto tvrzení doložil relevantními důkazy, a že z žaloby nevyplývá, jakým způsobem měl žalobce údajné pochybení České pošty řešit. Dále sděluje, že je povinností adresáta aktivně se zajímat o doručované zásilky, případně využít datovou schránku jako způsob doručování. Žalovaný uvádí, že ačkoli se žalobce dne 13. 4. 2026 dostavil na jeho pracoviště a dozvěděl se o termínu převzetí napadeného rozhodnutí, ani tehdy nenamítal existenci překážek v doručování. Tyto námitky nevznesl ani následující den při osobním převzetí rozhodnutí. Podle žalovaného žalobce uplatnil argumentaci týkající se nesprávného doručování až v žalobě po marném uplynutí patnáctidenní lhůty pro podání námitek proti doručování. Žalovaný rovněž uvádí, že argumentace týkající se bezpečnostní situace na Ukrajině je vzhledem k okolnostem věci nadbytečná. Žalovaný rovněž upozorňuje, že účelem řízení o udělení mezinárodní ochrany nemůže být řešení pobytového stavu cizinců a v tomto kontextu poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Azs 37/2003 ze dne 22. ledna 2004.
IV.
Obsah správního spisu
9. Ze správního spisu soud zjistil tyto pro řízení podstatné skutečnosti:
10. Žalobce podal dne 25. 8. 2021 žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Žalovaný rozhodl o této žádosti rozhodnutím č. j. OAM-666/ZA-ZA11-LE27-2021 ze dne 11. 11. 2021, kterým žádost zamítl jako zjevně nedůvodnou dle § 16 odst. 2 zákona o azylu , neboť žalobce je občanem Ukrajiny, kterou Česká republika považovala v době rozhodnutí za bezpečnou zemi původu. Proti rozhodnutí podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze, který svým rozsudkem ze dne 2. 5. 2022, sp. zn. 2 Az 38/2021 napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil správnímu řízení k novému posouzení. Ve svém rozhodnutí zdejší soud vyšel z toho, že po vydání rozhodnutí žalovaného začala plnohodnotná invaze Ruska na území Ukrajiny.
11. Žalovaný v rámci posouzení žádosti o mezinárodní ochranu po zrušujícím rozsudku zdejšího soudu vyzval žalobce, aby se dne 18. 3. 2026 dostavil k doplňujícímu pohovoru. Ze správního spisu vyplývá, že dne 2. 3. 2026 byl učiněn pokus o doručení výzvy k dostavení se k pohovoru, jenž nebyl úspěšný, jelikož žalobce nebyl na adrese hlášeného pobytu zastižen. Písemnost proto byla uložena k vyzvednutí v provozovně držitele poštovní licence. Z doručovací obálky dále vyplývá, že zásilka byla uložena od 2. 3. 2026 do 16. 3. 2026, aniž by si ji žalobce vyzvedl.
12. Žalovaný následně sepsal dne 18. 3. 2026 úřední záznam, že se žalobce k tomuto pohovoru nedostavil, přestože mu byla výzva k pohovoru v souladu s § 24 zákona o azylu doručena.
13. Žalovaný napadeným rozhodnutím zastavil řízení o udělení mezinárodní ochrany z důvodu nedostavení se žalobce k doplňujícímu pohovoru dne 18. 3. 2026. K tomuto pohovoru byla žalobci doručena výzva k dostavení se fikcí v souladu s § 24 odst. 3 zákona o azylu . Konkrétně byla zásilka od dne 2. 3. 2026 do dne 16. 03. 2026 uložena na provozovně České pošty s.p., protože adresát nebyl na doručovací adrese zastižen. Žalobce se k pohovoru dne 18. 3. 2026 nedostavil, protože o něm neměl zprávy a následně, když se dne 13. 4. 2026 dostavil na pracoviště žalovaného za účelem prodloužení průkazu žadatele o mezinárodní ochranu, bylo mu osobně předáno předvolání k převzetí rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany. Ve stanovený den 14. 4. 2026 se žalobce dostavil na pracoviště žalovaného, kde mu bylo předáno rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany.
V.
Hodnocení věci Městským soudem v Praze
14. Městský soud v Praze na základě žaloby, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní , ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s. “), přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Při přezkumu vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku. Tento postup opřel o čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“), který se s ohledem na čl. 79 odst. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 ze dne 14. 5. 2024 o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Unii a o zrušení směrnice 2013/32/EU (dále jen „procedurální nařízení“) použije i nadále na řízení o žádostech o mezinárodní ochranu podaných přede dnem 12. 6. 2026.
15. V nyní posuzované věci žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu dne 25. 8. 2021 a rozhodné skutečnosti k této žádosti poskytl dne 3. 9. 2021, tedy přede dnem 12. 6. 2026. Soud proto postupoval v souladu s čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice, čl. 79 odst. 3 procedurálního nařízení a přechodnými ustanoveními zákona č. 314/2025 Sb. , kterým se mění zákon o azylu , a věc posuzoval podle právní úpravy účinné přede dnem 12. 6. 2026.
16. Podle § 24 odst. 1 zákona o azylu , ve znění účinném do 11. 6. 2026, písemnosti se doručují účastníku řízení ve věci mezinárodní ochrany do vlastních rukou pouze do místa jeho hlášeného pobytu nebo žadateli o udělení mezinárodní ochrany za podmínek uvedených v odstavci 2 na adresu pro doručování, nedoručuje-li ministerstvo na místě nebo prostřednictvím datové schránky.
17. Podle § 24 odst. 2 zákona o azylu , ve znění účinném do 11. 6. 2026, adresou pro doručování se pro účely tohoto zákona rozumí adresa uvedená v oznámení podle § 82 odst. 1 , povolilo-li ministerstvo opuštění pobytového střediska podle § 82 odst. 2 , nebo adresa azylového zařízení, na kterém se žadatel o udělení mezinárodní ochrany a ministerstvo dohodnou, pokud se má žadatel o udělení mezinárodní ochrany na této adrese zdržovat alespoň 15 dní. V písemném záznamu o dohodě se uvede jméno, příjmení a datum narození žadatele o udělení mezinárodní ochrany a datum, od kterého se mu má na adresu pro doručování doručovat, případně datum, do kterého se mu má na adresu pro doručování doručovat, a adresa azylového zařízení. O změně adresy pro doručování se musí žadatel o udělení mezinárodní ochrany a ministerstvo dohodnout; věta druhá platí obdobně.
18. Podle § 24 odst. 3 zákona o azylu , ve znění účinném do 11. 6. 2026, pokud nebyl účastník řízení ve věci mezinárodní ochrany v místě doručení zastižen, doručovatel písemnost uloží v místně příslušné provozovně držitele poštovní licence nebo v azylovém zařízení, kde je účastník řízení ve věci mezinárodní ochrany hlášen k pobytu, a účastníka řízení ve věci mezinárodní ochrany o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát písemnost do 10 dnů ode dne, kdy byla písemnost uložena, poslední den této lhůty je dnem doručení.
19. Podle § 25 písm. d) zákona o azylu , ve znění účinném do 11. 6. 2026, řízení se dále zastaví, jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany se bez závažného důvodu nedostavil do azylového zařízení, ačkoliv k tomu byl podle tohoto zákona povinen, k poskytnutí údajů k podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany nebo k pohovoru nebo neposkytuje informace nezbytné pro zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
20. Žalobce namítá, že mu předmětná výzva k dostavení se k doplňkovému pohovoru doručena nebyla. Dle žalovaného bylo předvolání doručeno fikcí ve smyslu § 24 odst. 3 zákona o azylu , což je zákonný institut, jehož cílem je primárně předcházet obstrukcím v řízení jednotlivými účastníky.
21. Zdejší soud konstatuje, že předmětem sporu v nyní posuzované věci je posouzení zda nedostavení se k pohovoru v případě žalobce je důvodem pro zastavení řízení.
22. Soud předně uvádí, že má za to, že toto ustanovení míří na situace, kdy z jednání žadatele o azyl lze jednoznačně dovodit, že ztratil o vyřízení své žádosti zájem, což dá najevo, že se nedostaví do azylového zařízení, jelikož např. odcestuje, nebo k pohovoru, jelikož již o azyl nemá zájem. Soud má za to, že toto ustanovení nemá představovat „trest“ za jedno jediné opomenutí dostavení se k pohovoru nebo do azylového zařízení. Soud se proto na tato ustanovení bude dívat touto optikou.
23. Soud se však nejdříve bude zabývat způsobem doručení předmětné výzvy a aplikace institutu náhradního doručení. Tento institut se svou povahou dostává do určitého rozporu se samotným účelem doručování, jímž je zajistit, aby se adresát mohl s doručovanou písemností reálně seznámit a účinně vykonat svá procesní práva. Právě z tohoto důvodu zákon stanoví podmínky, za nichž lze fikci doručení uplatnit (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 272/13 ). V kontextu předmětného sporu je důležitý požadavek na vhodné vyrozumění adresáta o neúspěšném pokusu o doručení a na řádné vyzvání k vyzvednutí zásilky. Důkazní břemeno prokázání správnosti tohoto postupu přitom leží právě na správním orgánu a potvrzení správnosti primárně vychází z dokladů doručujícího orgánu, zejména tzv. doručenky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2021, č. j. 8 Azs 92/2020 -36, bod 13).
24. Nejprve je třeba uvést, že zákon o azylu obsahuje speciální úpravu doručování v § 24 a § 24a zákona o azylu , odlišnou od správního řádu . V rozsudku ze dne 29. 4. 2015, č. j. 2 Azs 233/2014 -66, Nejvyšší správní soud dovodil: „Úprava obsažená v § 24 odst. 3 zákona o azylu zcela postrádá jakoukoliv úpravu oznámení pokusu o doručení zásilky adresátu. V případě, že by byl § 24 odst. 3 zákona o azylu vykládán tak, že zcela vylučuje použití § 23 správního řádu , pak by ad absurdum neexistovala povinnost informovat adresáta zásilky o pokusu o doručení a povinnost správního orgánu poučit adresáta o důsledcích nevyzvednutí zásilky. Jinými slovy, adresát by se vůbec o pokusu o doručení nemusel dozvědět, nevěděl by, že mu byla doručována zásilka obsahující úkon správního orgánu, a přesto by s tímto pokusem o doručení mohla být v budoucnu spojena fikce doručení. Takový výklad je nepřijatelný, neboť by vedl zcela k popření procesních práv účastníka řízení. (…) Ustanovení § 23 odst. 4 a 5 správního řádu je aplikovatelné vedle ustanovení § 24 zákona o azylu a je jeho logickým doplněním, když zákon o azylu žádnou úpravu způsobu informování adresáta o pokusu o doručení a jeho poučení o možné fikci doručení neobsahuje.“ Uvedené znamená, že ačkoli právní úprava doručování obsažená v zákoně o azylu představuje relativně komplexní úpravu reflektující specifika řízení o mezinárodní ochraně, nelze bez dalšího dovozovat, že by se na doručování v těchto věcech vůbec neuplatnila obecná pravidla správního řízení zakotvená ve správním řádu . Mezi tato pravidla náleží i povinnost doručujícího orgánu vyrozumět adresáta o neúspěšném pokusu o doručení, tedy o tom, že zásilka byla uložena, kde a v jaké době si ji může vyzvednout, a současně jej poučit o právních následcích jejího nevyzvednutí. Z uvedeného judikátu dále plyne: „V souladu s uvedeným závěrem je i v řízení o mezinárodní ochraně podmínkou fikce doručení to, že bylo adresátu zásilky umožněno prostřednictvím oznámení o neúspěšném doručení (§ 23 odst. 4 správního řádu ) a poučení o právních důsledcích nevyzvednutí zásilky (§ 23 odst. 5 správního řádu ) seznámit se se zásilkou nebo akceptovat vlastním rozhodnutím možnou fikci doručení nevyzvednutím zásilky.“
25. V nyní posuzované věci soud z obálky vrácené nedoručené písemnosti zjistil, že je na ní uvedené, že adresát byl vyzván k vyzvednutí zásilky a že mu bylo zanecháno příslušné poučení. Na přední straně obálky je zaškrtnuto prohlášení doručujícího orgánu potvrzující, že adresát byl vyzván k vyzvednutí zásilky a že mu bylo zanecháno poučení. Současně je zde uvedeno datum zanechání výzvy, a to 2. 3. 2026. Identifikační údaje odpovědného pracovníka, který doručení zajišťoval, včetně jeho podpisu, jsou však uvedeny až na zadní straně obálky. Naopak otisk razítka doručovatele na obálce zcela chybí. Soud v této souvislosti podotýká, že takový postup provozovatele poštovních služeb nepůsobí zcela přehledně ani srozumitelně. Přední strana obálky totiž obsahuje zjevně vyznačená a k tomu určená místa pro uvedení identifikačních údajů doručovatele i dalších relevantních údajů souvisejících s doručením. Tato skutečnost však nemůže být přičítána k tíži žalovaného, on sám doručování zásilek neprovádí. Ze zadní strany obálky je dále patrné, že zásilka byla po marném uplynutí úložní doby vrácena odesílateli. Zde je uvedeno datum jejího vrácení, jakož i identifikační údaje doručovatele a jeho podpis. Tyto údaje nepochybně dokládají, že zásilka nebyla ve stanovené úložní době adresátem vyzvednuta a následně byla vrácena odesílateli. Samy o sobě však neprokazují, že adresátovi byla skutečně doručena výzva k vyzvednutí zásilky, ani nepředstavují potvrzení o zanechání této výzvy v místě doručení.
26. Požadavky na řádné doručování byly opakovaně vymezeny v judikatuře správních soudů, včetně judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 5 As 26/2009 -67, rozsudek zdejšího soudu ze dne 9. 6. 2025, č. j. 19 Az 11/2025 -18, a rozsudek zdejšího soudu ze dne 3. 2. 2025, č. j. 21 Az 24/2024 -27). S touto judikaturou by měl být žalovaný obeznámen. Z jejích závěrů přitom vyplývá, jaké náležitosti musí obálka obsahovat, aby bylo možné učinit spolehlivý závěr, že žadateli o mezinárodní ochranu byla řádně zanechána výzva k vyzvednutí zásilky spolu s příslušným poučením. V nyní posuzované věci však uvedené požadavky nebyly bezezbytku splněny. Jméno a příjmení doručovatele i jeho podpis byly uvedeny až na zadní straně obálky, ačkoli přední strana obálky obsahuje místa výslovně určená pro zaznamenání těchto údajů. Již takový postup neodpovídá předepsanému uspořádání obálky a snižuje přehlednost údajů o průběhu doručování. Nadto na obálce zcela chybí otisk razítka doručovatele, který představuje jednu z náležitostí sloužících k ověření řádného postupu při doručování. Za této situace nemohl žalovaný bez dalšího vycházet z předpokladu, že výzva k vyzvednutí zásilky byla žadateli řádně zanechána. Bylo na něm, aby se zjištěnými nedostatky doručovací obálky zabýval a posoudil, zda lze i přes ně považovat podmínky řádného doručení za prokázané. Pokud žalovaný bez jakéhokoli dalšího ověření označil doručení předmětné výzvy za bezvadné a na tomto základě postupoval podle § 25 písm. d) zákona o azylu , zvolil podle názoru soudu přepjatě formalistický přístup. Takový postup totiž nepřihlíží ke konkrétním nedostatkům dokladu o doručování ani k jejich možnému významu pro posouzení, zda byl žalobce skutečně řádně vyrozuměn o možnosti zásilku si vyzvednout.
27. Zdejší soud se taktéž zabýval průběhem posuzování žádosti žalobce. Soudu není především zřejmé, z jakého důvodu došlo k prodlevě mezi vydáním zrušujícího rozsudku zdejšího soudu a následnou výzvou k doplňkovému pohovoru. Ze správního spisu vyplývá, že po vydání rozsudku dne 2. 5. 2022 byla lhůta pro vydání rozhodnutí prodloužena nejprve dne 1. 11. 2022 do 2. 2. 2023 a následně dne 19. 1. 2023 do 2. 5. 2023. Po tomto druhém vyrozumění však správní spis neobsahuje žádný další úkon ani vyrozumění, z nichž by bylo možné dovodit, jak žalovaný ve věci dále postupoval. Jestliže žalovaný následně vyzval žalobce k dostavení se k doplňkovému pohovoru až dne 27. 2. 2026, jednalo se o první úkon učiněný po téměř tříleté nečinnosti na straně žalovaného. Takový postup soud považuje za rozporný s § 27 odst. 1 písm. b) zákona o azylu , ve znění účinném do 11. 6. 2026, neboť ze správního spisu nevyplývají žádné okolnosti, které by takto dlouhou dobu bez procesní aktivity odůvodňovaly. Tato skutečnost však sama o sobě nemůže vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Žalobce totiž uvedený postup žalovaného nenamítá a ani zdejší soud neshledal, že by popsaná nečinnost představovala v nyní posuzované věci vadu, která by bez dalšího zakládala nezákonnost napadeného rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2005, č. j. 6 Azs 283/2004 -80).
28. Žalobce nicméně v žalobě poukazuje, že se pravidelně dostavuje na pracoviště za účelem prodloužení jeho průkazu žadatele o mezinárodní ochranu a že žalovaný má jeho osobní údaje, včetně telefonního čísla. Dle jeho názoru mu žalovaný tedy mohl výzvu doručit alternativními metodami. Žalovaný naopak zdůraznil povinnost žalobce se aktivně zajímat o doručované zásilky.
29. Ve světle rozsudku velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci M. S. S. proti Belgii a Řecku ze dne 21. ledna 2011 (stížnost č. 30696/09) je nutné na žadatele o azyl pohlížet jako na zranitelnou skupinu osob. Z toho vyplývá, že postavení zranitelné osoby zakládá jednotlivci možnost domáhat se zvláštní ochrany, zejména nachází-li se přímo v péči státu. V těchto případech nepostačuje, aby stát pouze pasivně respektoval a neporušoval základní práva jednotlivce. Naopak je povinen přijímat aktivní opatření směřující k zajištění jejich účinné ochrany. Současně platí, že při rozhodování o právech zranitelných osob disponují státní orgány užším prostorem pro uvážení, než je tomu v jiných případech (TYMOFEYEVA, Alla. Zranitelné osoby v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Jurisprudence. 2019, č. 5, s. 11–17). Tyto skutečnosti společně se zásadou vstřícnosti ve smyslu § 4 správního řádu a tím, že žalovaný takto otálel s dalšími kroky po zrušení prvního rozhodnutí soudem a faktem, že žalobce se pravidelně dostavoval na pracoviště žalovaného (naposledy dne , kde si nechával prodlužovat průkaz žadatele o mezinárodní ochranu, kdy mohl žalovaný předat výzvu k doplňkovému pohovoru, dle úvah soudu musí převážit nad formalistickým přístupem žalovaného a vede k tomu, že žalovaný měl povinnost v daném případě doručit výzvu k dostavení se k pohovoru během pravidelných návštěv žalobce na pracovišti žalovaného či se jej pokusit opětovně vyzvat prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb.
30. Za situace, že zanechání výzvy o uložení zásilky nebylo postaveno najisto, námitky žalovaného o tom, že žalobce tvrzení, že mu výzva k vyzvednutí zásilky nebyla doručena do schránky, nedoložil relevantními důkazy, a že z žaloby nevyplývá, jakým způsobem měl žalobce údajné pochybení České pošty řešit, postrádají logiku, jelikož negativní skutečnost (nezanechání výzvy) nelze prokázat a rovněž mohl žalobce těžko s Českou poštou řešit něco, o čem nevěděl. Je sice povinností adresáta aktivně se zajímat o doručované zásilky, případně využít datovou schránku jako způsob doručování, nicméně žalobce nemohl dne 13. 4. 2026, kdy se dostavil na jeho pracoviště a dozvěděl se o termínu převzetí napadeného rozhodnutí, namítat existenci překážek v doručování, pokud o nich nevěděl. Soud má však za to, že je povinností správního orgánu snažit se zásilku doručit. Proto nechápe, proč jsou zásilky vraceny správnímu orgánu, nejsou po neúspěšném doručení a uplynutí doby k vyzvednutí na poště, následně vhozené do schránky adresáta, ale jsou vraceny správnímu orgánu a založeny do spisu. Pokud by si adresát i po uplynutí lhůty k vyzvednutí zásilky na poště, tuto našel ve schránce, mohl se o pohovoru dozvědět. Správnímu orgánu by stačilo na zásilce zaškrtnout kolonku „nevracet, vložit do schránky, uložit jen 10 dní“. Tento způsob doručování je zcela jistě vstřícnější, než pouhé zanechání výzvy a následné vrácení celé zásilky odesílateli, který se i při zanechání výzvy nemá možnost dozvědět, co v zásilce bylo.
31. Soud tak posoudil uvedené skutečnosti v jejich vzájemné souvislosti, nikoli izolovaně. Přihlédl přitom zejména k postavení žalobce jako k zranitelné osobě žadatele o mezinárodní ochranu, k zásadě vstřícnosti a součinnosti správního orgánu vyjádřené v § 4 správního řádu , k mimořádně dlouhé době nečinnosti žalovaného po zrušení jeho předchozího rozhodnutí i k tomu, že žalobce již jeden pohovor (dne 3. 9. 2021) absolvoval a k tomu, že žalobce zůstával se žalovaným v pravidelném osobním kontaktu při prodlužování průkazu žadatele o mezinárodní ochranu a správní orgán měl k dispozici jeho mobilní číslo. Souhrn těchto okolností podle soudu vyžadoval, aby žalovaný před zastavením řízení podle § 25 písm. d) zákona o azylu postupoval se zvýšenou procesní obezřetností a učinil přiměřené kroky k ověření, zda se žalobce o konání doplňkového pohovoru skutečně mohl dozvědět. Po téměř tříleté procesní nečinnosti žalovaného totiž nelze veškeré důsledky neuskutečnění doplňkového pohovoru přenést na žalobce pouze s odkazem na jeho obecnou povinnost zajímat se o průběh řízení a přebírat doručované písemnosti. Tato povinnost žalobce nepochybně existuje, nezbavuje však žalovaného povinnosti postupovat v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů. Žalobci proto nelze klást k tíži, že po téměř tříleté době bez procesní aktivity žalovaného nepředpokládal bezprostřední doručení výzvy k pohovoru, zejména pokud se jinak vůči žalovanému neskrýval a pravidelně navštěvoval jeho pracoviště. Ze správního spisu přitom nevyplývá, že by žalobce byl pro žalovaného fakticky nedostupný, že by neoznámil změnu místa pobytu, vyhýbal se kontaktu se správním orgánem nebo jiným způsobem mařil průběh řízení. Naopak jeho pravidelné návštěvy pracoviště žalovaného za účelem prodlužování průkazu nasvědčují tomu, že kontakt s ním byl objektivně možný. Žalovaný tak měl reálnou příležitost upozornit žalobce na potřebu provedení doplňkového pohovoru, popřípadě mu při některé z těchto návštěv příslušnou výzvu předat. Pokud k tomu z organizačních či evidenčních důvodů nedošlo, mohl žalovaný alespoň zopakovat pokus o doručení výzvy prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, případně využít kontaktní údaje žalobce (mobil) k tomu, aby jej na existenci zásilky vhodným způsobem upozornil. Nešlo by přitom o nahrazení zákonem stanoveného způsobu doručování neformálním kontaktem, nýbrž o doplňující úkon směřující k zajištění skutečné a účinné účasti žalobce v řízení.
32. Soud tím nevyslovuje obecnou povinnost žalovaného doručovat písemnosti žadatelům o mezinárodní ochranu opakovaně nebo vedle zákonem stanovených způsobů doručování využívat v každém případě rovněž telefonické či jiné neformální komunikační prostředky. Takovou povinnost nelze dovodit ani ze zásady vstřícnosti. V nyní posuzované věci však potřeba dalšího pokusu o vyzvání vyplynula ze zcela konkrétního souběhu okolností, tj. z nedostatků doručovací obálky, z dlouhodobé předchozí nečinnosti žalovaného a z pravidelných osobních návštěv žalobce pracoviště žalovaného. Právě tyto okolnosti odlišují nynější věc od situace, kdy se účastník řízení stane nekontaktním, nepřebírá zásilky a současně neposkytuje správnímu orgánu žádnou jinou možnost, jak jej zastihnout. Za daných okolností proto nemůže obstát ryze formální závěr žalovaného, že již jediný neúspěšný pokus o doručení výzvy bez dalšího odůvodňoval zastavení řízení podle § 25 písm. d) zákona o azylu . Žalovaný měl před použitím tohoto ustanovení odstranit pochybnosti vyvolané nedostatky dokladu o doručování a využít některou z reálně dostupných možností k opětovnému kontaktování žalobce. Jestliže tak neučinil a řízení zastavil, aniž se zabýval tím, zda byl žalobce o doplňkovém pohovoru skutečně a účinně vyrozuměn, upřednostnil formální účinky tvrzeného doručení před smyslem doručování, jímž je umožnit účastníkovi řízení se s písemností seznámit a odpovídajícím způsobem na ni reagovat.
33. Závěrem zdejší soud konstatuje, že rozhodnutí o zastavení řízení podle § 25 písm. d) zákona o azylu představuje procesní úkon, který má v řízení o mezinárodní ochraně fakticky obdobné účinky jako rozhodnutí zamítavé. Před jeho vydáním proto musí mít žalovaný postaveno najisto, že byly splněny veškeré zákonné podmínky pro takový procesní postup. To platí tím spíše v situaci, kdy je řízení zastavováno na základě fikce doručení. Ostatně, žalobci mohlo být předvolání k pohovoru doručeno zrovna tak, jako mu bylo doručeno rozhodnutí o zastavení řízení tj. osobně, o to víc, že pohovor byl učiněn po téměř čtyřech letech od posledního rozhodnutí.
VI.
Závěr a náklady řízení
34. V nyní posuzované věci však žalovaný přistoupil k zastavení řízení, aniž by měl dostatečně zjištěno, že byly beze zbytku splněny všechny podmínky pro náhradní doručení a současně bez zohlednění individuální situace žalobce. Tím zatížil řízení závažnou procesní vadou ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. s. ř. s. , která mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí ve věci samé. Soud proto shledal uplatněnou námitku důvodnou. Za této situace nezbývá než napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.
35. Bude-li žalovaný i v dalším řízení vycházet z toho, že výzva byla žalobci doručena náhradním způsobem, je povinen učinit taková opatření, aby bylo spolehlivě prokázáno oznámení pokusu o doručení výzvy žalobci a nevznikaly důvodné pochybnosti o splnění podmínek pro uplatnění fikce doručení. Pouze za této situace bude možné učinit jednoznačný závěr o tom, že byly naplněny všechny zákonné předpoklady náhradního doručení.
36. S ohledem na výše uvedené považuje zdejší soud za nadbytečné zabývat se námitkami žalobce směřujícími k bezpečnostní situaci na Ukrajině. Tato otázka nepředstavuje předmět nyní projednávaného sporu a její posouzení nemůže mít vliv na závěr soudu o zákonnosti napadeného rozhodnutí. Hodnocením uvedených námitek, stejně jako celkové bezpečnostní situace na Ukrajině, se bude žalovaný zabývat v dalším řízení, budou-li pro to splněny zákonné podmínky. Předpokladem takového postupu přitom bude mimo jiné poskytnutí potřebné součinnosti ze strany žalobce, která žalovanému umožní pokračovat v posuzování jeho žádosti o mezinárodní ochranu.
37. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. Žalovaný neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalobci náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. , soudního řádu správního , a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
V Praze dne 29. července 2026
Mgr. Andrea Veselá v.r.
samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje J. V.