Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 298/26

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Zdeňkem Kühnem o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Čeňka Krase, zastoupeného JUDr. Zbyňkem Kašpárkem, LL.M., advokátem, sídlem Pod Štěpem 707/5, Praha 15 - Hostivař, proti výroku IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2025 č. j. 30 Co 174/2025-554, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Heleny Krasové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ve výroku IV uložil stěžovateli v řízení o vypořádání společného jmění povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů řízení před soudy prvního a druhého stupně částku ve výši 185 463 Kč. Stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 10. 2025 odmítl jako objektivně nepřípustné, neboť směřovalo výhradně proti výroku o nákladech řízení.

2. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá výhradně zrušení rozsudku městského soudu ve výroku IV. Nesouhlasí s tím, že městský soud při posouzení nákladů nezohlednil specifická kritéria řízení o vypořádání společného jmění manželů, v němž se vychází z obecné zásady, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch. Městský soud podle stěžovatele v dané věci mechanicky aplikoval pravidla úspěchu ve věci podle , aniž by svůj postoj srozumitelně zdůvodnil a dal účastníkům řízení prostor se k náhradě nákladů vyjádřit. Stěžovatel má za to, že lhůta pro podání ústavní stížnosti je zachována a je třeba ji odvozovat od právní moci usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. Namítá, že se řídil poučením v napadeném rozsudku o možnosti podat dovolání.

3. Ústavní soud dospěl k závěru, že je tato ústavní stížnost opožděná.

4. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ( , o Ústavním soudu). Tímto rozhodnutím bylo ve vztahu k nákladovému výroku již rozhodnutí městského soudu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nepředstavuje rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, protože v dané věci bylo dovolání jen proti nákladovému výroku ze zákona nepřípustné [viz ].

5. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti nákladovému výroku rozhodnutí městského soudu tak začala běžet již dnem doručení tohoto rozhodnutí. Pokud totiž zákon dovolání výslovně nepřipouští a jeho přípustnost nezávisí na uvážení Nejvyššího soudu, plyne dvouměsíční lhůta pro podání ústavní stížnosti již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, a nikoli až od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 3. 4. 2025

sp. zn.

, body 16-19, či ze dne 29. 5. 2024

sp. zn.

, bod 14).

6. Stěžovatel však v této lhůtě ústavní stížnost nepodal. Ústavní soud ověřil, že napadený rozsudek městského soudu byl doručen do datové schránky právního zástupce stěžovatele dne 16. 7. 2025. Dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozsudku městského soudu ve výroku o nákladech řízení tedy skončila v úterý 16. 9. 2025 (viz ve spojení s ). Stěžovatel však podal ústavní stížnost až dne 2. 2. 2026, tedy více než čtyři měsíce po uplynutí zákonné lhůty.

7. Ani poučení v napadeném rozsudku o tom, že lze proti němu podat dovolání, neopodstatňuje, aby Ústavní soud považoval ústavní stížnost ve vztahu k nákladovému výroku městského soudu za včasnou. Městský soud v poučení zdůraznil pouze podmínky přípustnosti dovolání uvedené v . K nim však náleží i podmínky, které jeho přípustnost vylučují a které jsou jasně a přehledně uvedeny v následujícím ustanovení (viz ). To, že zákon činí z podmínek přípustnosti dovolání podle výjimky, je ostatně zřejmé již ze znění tohoto ustanovení, neboť začíná formulací "Není-li stanoveno jinak". K těmto závěrům Ústavní soud dospěl již ve svých dřívějších rozhodnutích, které vydal v obdobných situacích (viz např. usnesení , body 13-14). Dovolání ve věci samé totiž přípustné bylo, o věc samu však stěžovateli nejde, jde mu jen o náklady řízení, v dovolání napadl jen výrok o nákladech řízení.

8. Rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel ani nenapadá, neříká, že snad bylo neústavní.

9. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle jako návrh podaný po lhůtě.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2026

Zdeněk Kühn v. r.

soudce zpravodaj