Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
136027.html
HTML · 10.28 KB
No categories available
III.ÚS 3630/25
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti P. V., zastoupeného Mgr. Janem Heldesem, advokátem, sídlem Husovo náměstí 20, Polná, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. září 2025 č. j. 8 To 342/2025-94 a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. června 2025 č. j. 17 Nt 12501/2025-68, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Znojmě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Okresní soud ve Znojmě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 18. 1. 2024 č. j. 1 T 12/2023 -1548 uznal stěžovatele (i další obžalované) vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 , odst. 4 písm. d) trestního zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu 36 měsíců s přiměřenou povinností uhradit ve zkušební době způsobenou škodu. Současně bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody jednotlivých poškozených. K odvolání Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 5 2024 č. j. 7 To 84/2024 -1599 zrušil z rozsudku okresního soudu jen část výroku o náhradě škody jedné z poškozených.
2. V dovolacím řízení stěžovatel poukázal na probíhající trestní řízení okresního soudu vedené pod sp. zn. 1 T 50/2023 , v němž vyšly najevo nové skutečnosti týkající se jeho věci. Nejvyšší soud však nevyčkal na doplnění námitek stěžovatelem a usnesením ze dne 27. 11. 2024 č. j. 4 Tdo 975/2024 -1661 jeho dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
3. Vzhledem k novým poznatkům, k nimž Nejvyšší soud nepřihlédl, podal stěžovatel návrh na obnovu řízení. Okresní soud ve veřejném zasedání jeho návrh na povolení obnovy řízení zamítl a krajský soud v neveřejném zasedání zamítl i jeho následnou stížnost.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), namítá, že obecné soudy svým postupem zasáhly jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 , čl. 11 , čl. 36 a v čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal výpovědi účastníků řízení ve věci sp. zn. 1 T 50/2023 , z nichž dovozuje, že škodu, pro jejíž vznik měl být uznán vinným a odsouzen, způsobily jiné osoby, které v citovaném řízení tuto skutečnost přiznaly. Poukázal též na další poznatky vztahující se k nově získaným vyjádřením věřitelů o termínu vzniku škody, s tím, že tyto nebyly v době řízení ve věci sp. zn. 1 T 12/2023 okresnímu soudu známy. Podle stěžovatele jde o nové skutečnosti ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu (viz například nález ze dne 22. 10. 2019
sp. zn. III. ÚS 905/17
). Podle obecných soudů však byla ekonomická situace známa již tehdy a nové důkazy jen potvrzují pozdější fázi krize. Stěžovatel má za to, že obecné soudy se jeho návrhy nezabývaly, což považuje za nesoulad s nálezem ze dne 1. 11. 2017
sp. zn. I. ÚS 1135/17
. Některé důkazy byly označeny za nové, aniž by z napadených usnesení bylo patrné, proč nejsou způsobilé ovlivnit původní rozhodnutí, jiné důkazy byly zcela opomenuty. Podle nálezu ze dne 24. 2. 2009
sp. zn. I. ÚS 2517/08
je povinností soudu v řízení o obnově řízení zkoumat každý nový důkaz z pohledu způsobilosti zpochybnit závěry o vině, a vztahuje se na něj zásada in dubio pro reo. Obecné soudy však neověřily, jde-li o novum, a tím porušily práva stěžovatele, který proto navrhuje napadená usnesení zrušit.
III.
Vlastní posouzení ústavní stížnosti
6. Předně se z lustra Ústavního soudu podává, že stěžovatel zde napadl již rozhodnutí obecných soudů ve věci samé; jeho ústavní stížnost
sp. zn. II. ÚS 752/25
byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením ze dne 26. 3. 2025. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem uvedeného spisu a s nyní napadenými rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republik y soudním orgánem ústavnosti. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je věcí obecných soudů, které musí své závěry zákonem stanoveným postupem odůvodnit. Ústavní soud do jejich rozhodovací činnosti zasáhne pouze tehdy, je-li stižena vadami, které mají za následek porušení základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry hrubě nepřiléhavé nebo jsou projevem libovůle (nález ze dne 25. 9. 2007
sp. zn. Pl. ÚS 85/06
).
8. Z napadených usnesení i dalších písemností je patrné, že trestní řízení vedená u okresního soudu pod sp. zn. 1 T 12/2023 a sp. zn. 1 T 50/2023 se týkala shodné trestné činnosti, kdy v prvním z uvedených řízení stěžovatel vystupoval jako jeden z obžalovaných, ve druhém jako jeden z poškozených. V obou řízeních byly obžalovány dvě fyzické osoby a jedna právnická osoba (dále jen "společnost"), přičemž ve druhém případě byl stěžovatel "nahrazen" jinou fyzickou osobou. Toto nahrazení spočívalo v časovém rozlišení, kdy společnost změnila statutárního zástupce, stěžovatel ji opustil a tím ji přestal i zastupovat. Stěžovatel tak byl (spolu s dalšími dvěma osobami) uznán vinným za jednání, kterého se dopustil před ukončením svého vztahu ke společnosti (sp. zn. 1 T 12/2023 ), přiznání obžalovaných ve věci sp. zn. 1 T 50/2023 se týkalo jejich jednání až v následné době. Okresní soud ani krajský soud proto informace týkající se pozdější trestné činnosti obžalovaných, poté co stěžovatel neměl již k obžalované společnosti vztah (s výjimkou požadavku neuhrazené mzdy), neposoudily jako důkazy způsobilé zvrátit zjištění o jeho vině. Ta měla spočívat zejména v tom, že v době svého působení v obžalované společnosti za ni uzavíral smlouvy a odebíral zboží a služby, ačkoli věděl, že takto vzniklé závazky nebudou (a skutečně nebyly) řádně uhrazeny. Společnost v té době nebyla předlužena, byla však v prohlubující se platební neschopnosti a splácela pouze vybrané závazky, které souvisely s nutnou činností. Skutečnost, že v této praxi pokračovali zástupci společnosti i po odchodu stěžovatele, není způsobilá svědčit jako důkaz možné stěžovatelovy neviny. Obecné soudy v napadených usneseních vyloučily, že by stěžovateli byla přičítána odpovědnost za navazující jednání jiných osob; jinak řečeno, řízení vedené pod sp. zn. 1 T 50/2023 je vedeno pro jednání, které není stěžovateli vytýkáno. Tvrzení stěžovatele, že skutečná škoda věřitelům vznikla až po jeho odchodu ze společnosti, bylo v řízení ve věci samé (sp. zn. 1 T 12/2023 ) vyvráceno znaleckým zkoumáním. Jeho nová tvrzení proto nemohla zjištěné závěry zvrátit a provedení navržených důkazů bylo nadbytečné.
9. Užití mimořádného opravného prostředku - obnovy řízení - je rozděleno do dvou kroků: řízení o návrhu na povolení obnovy a následně samo obnovené řízení, jež však nenastane, neposoudí-li obecný soud navržené důkazy za způsobilé zvrátit předchozí pravomocné závěry. Posouzení je plně v kompetenci soudu, který se znalostí původního řízení má veškeré předpoklady prověřit, zda jde o skutečnosti nové, významné či zcela bezpředmětné. V rámci této kompetence okresní i krajský soud zcela srozumitelně vysvětlily, proč nepovažovaly navržené důkazy za novum a návrhu na obnovu řízení nevyhověly. Srozumitelně přitom uvedly, že nebyly předloženy důkazy, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi a důkazy odůvodnit jiné rozhodnutí o vině (§ 278 trestního řádu). Posouzení tvrzené způsobilosti nových důkazů mít vliv na původní rozhodnutí je v kompetenci obecných soudů, které musí, v rámci své zákonné povinnosti, zohlednit vypovídací schopnost předestřených tvrzení ve vztahu k původním důkazům. Obecné soudy se touto otázkou důkladně zabývaly, postupovaly zcela v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily. Nespokojenost stěžovatele s jejich závěry lze sice chápat, nezakládá však sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti, neboť jde jen o polemiku s právními závěry obecných soudů.
10. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listin y) zajišťuje každému, že v jeho věci bude rozhodovat nestranný a nezávislý soud podle předem stanovených pravidel a účastník může využít všechny procesní nástroje, které mu zákon přiznává. Avšak toto právo ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy) nezaručuje a ani zaručit nemůže, že řízení bude zakončeno rozhodnutím odpovídajícím požadavkům účastníka, a že jím předložené důkazy budou vyhodnoceny tak, jak očekává. Pravidlo in dubio pro reo, vyplývající z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listin y, § 2 odst. 2 trestního řádu), zaručuje, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností (jsou-li přítomny neodstranitelné důvodné pochybnosti), musí být rozhodnuto ve prospěch obviněného (například nález ze dne 8. 2. 2022
sp. zn. IV. ÚS 2718/21
). Uvedené pravidlo však lze aplikovat pouze tehdy, existují-li takové pochybnosti, z nichž objektivní pozorovatel nemůže ani jednu vyloučit - nepostačuje pochybnost vnímaná subjektivně účastníkem řízení nebo jím tvrzená alternativní verze skutkového děje, jako v projednávané věci.
11. Ve vztahu k tvrzenému porušení práva na vlastnictví se argumentace stěžovatele zúžila na pouhé konstatování zkrácení tohoto práva, aniž by uvedl, v čem měl zásah spočívat.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že obecné soudy v řízení o návrhu na obnovu řízení zasáhly jeho naříkaná práva. Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se návrhem stěžovatele řádně zabývaly a vyslovily jednoznačný závěr, že jím předložené podklady nelze považovat za nové důkazy. Obecné soudy postupovaly v souladu s procesními předpisy a rozhodnutí řádně odůvodnily.
13. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu