Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
135853.html
HTML · 6.97 KB
No categories available
I.ÚS 3681/25
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Frydrycha, zastoupeného Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem, sídlem Borská 588/13, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2025 č. j. 33 Cdo 206/2025-421, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a ČSOB Pojišťovny, a. s., člen holdingu ČSOB, IČ: 45534306, sídlem Masarykovo náměstí 1458, Pardubice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republik y (dále jen "Ústava ") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 36 odst. 1 , čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústav y.
2. Stěžovatel se žalobou domáhal po vedlejší účastnici zaplacení 72 615 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, které na jeho úkor měla získat plněním z neplatné pojistné smlouvy. Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 22. 3. 2024 č. j. 18 C 156/2023 -278 zastavil řízení co do částky 1 630 Kč, uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli 6 520 Kč a zamítl žalobu co do částky 64 465 Kč. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 1. 8. 2024 č. j. 23 Co 185/2024 -360 změnil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích tak, že žalobu o 6 520 Kč zamítl. Stěžovatel se následně obrátil na Nejvyšší soud, který v napadeném usnesení konstatoval, že stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř. "), proto dovolání odmítl. Stěžovatel v řízení namítal, že neplatnost smlouvy má plynout z toho, že nevěděl, jaké částky budou z jím hrazeného pojistného strženy. Stěžovatel tvrdil, že vůlí smluvních stran bylo uzavřít smlouvu o investičním životním pojištění nikoli pojištění rizikovém. Dle Nejvyššího soudu se odvolací soud zabýval podrobně tím, jaká byla vůle smluvních stran při uzavírání předmětné pojistné smlouvy, a nepochybil, neboť judikatura Nejvyššího soudu konstantně připomíná, že výklad vůle stran smlouvy je založen na zjišťování všech okolností souvisejících s projevem vůle. Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá skutkový závěr odvolacího soudu, že vůle smluvních stran při uzavření smlouvy směřovala ke sjednání pouze rizikového pojištění. Nejvyšší soud se vyjádřil také k tvrzení stěžovatele, že v řízení nebyla respektována judikatura Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") a Ústavního soudu. Uzavřel, že stěžovatelem namítaná judikatura je pro posuzovanou věc irelevantní.
3. V podané ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel uvádí, že obecné soudy učinily nesprávný právní závěr o tom, že vůle stran směřovala výhradně k uzavření rizikového pojištění. Dále stěžovatel namítá rozpor rozhodnutí obecných soudů s judikaturou Ústavního soudu a SDEU, který spatřuje především v tom, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly ochranou spotřebitele před zneužívajícími smluvními podmínkami.
II.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a vlastní posouzení věci
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu . Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Jedním z principů představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování je povinnost obecného soudu, tedy i soudu dovolacího, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Jakkoliv § 243f odst. 3 věta prvá o. s. ř. o. s. ř. týkající se rozhodování o dovolání představuje výjimku z § 157 odst. 2 a § 169 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. , neboť předpokládá pouze stručný popis důvodů rozhodnutí, nadále i z tohoto stručného odůvodnění musí být patrno, na základě jakých skutečností dospěl dovolací soud k vysloveným závěrům. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti. Musí z něj být dostatečně patrno, na základě jakých důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o odmítnutí dovolání. V opačném případě, tj. typicky, když Nejvyšší soud pouze cituje ustanovení o. s. ř. o. s. ř. či obecnou judikaturu Nejvyššího soudu, aniž by náležitě reagoval na právní argumentaci předestřenou dovolatelem, se jedná o odůvodnění nedostatečné a ve své podstatě nepřezkoumatelné (nález ze dne 1. 10. 2015
sp. zn. II. ÚS 1257/15
).
6. V posuzovaném případě Nejvyšší soud dostál požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí judikaturou Ústavního soudu. Z napadeného usnesení je zřejmé, z jakých důvodů dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele je na místě odmítnout. Odůvodnění napadeného usnesení není obecným citováním judikatury, nýbrž v něm Nejvyšší soud reaguje na konkrétní argumenty stěžovatele a vysvětluje, proč jim nebylo možné přisvědčit. Obdobnou argumentaci jako v dovolání pak stěžovatel opakuje v podané ústavní stížnosti. K námitkám stěžovatele Ústavní soud proto pouze obecně konstatuje, že ve věci neshledal, že by se Nejvyšší soud dopustil protiústavního postupu. Z napadeného usnesení je zřejmé, že se Nejvyšší soud věcí podrobně zabýval, a to navzdory skutečnosti, že stěžovatel v dovolání nepředložil k řešení otázku, jež by zakládala přípustnost dovolání. Nejvyšší soud stěžovateli vysvětlil, z jakého důvodu jsou závěry přijaté odvolacím soudem správné a souladné s provedenými důkazy. Na příslušné části napadeného usnesení proto Ústavní soud zcela odkazuje. Pokud jde o (taktéž opakovanou) námitku nerespektování judikatury Ústavního soudu a SDEU obecnými soudy, i této se Nejvyšší soud dostatečně věnoval a zcela logicky vyložil, proč jsou rozhodnutí, na které stěžovatel odkazuje, pro posuzovanou věc irelevantní. S těmito závěry Nejvyššího soudu se Ústavní soud rovněž ztotožňuje. V projednávané věci, jak konstatoval Nejvyšší soud, nejde o nárok vyplývající ze zneužívajícího ujednání smlouvy, nýbrž o nárok z pojistné smlouvy, stran které obecné soudy nedospěly v žádné fázi řízení k závěru, že by obsahovala zneužívající ujednání.
7. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci Ústavní soud žádné pochybení obecných soudů neshledal, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu