Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3083/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Jiřího Košíka a Ilony Košíkové, zastoupených JUDr. Irenou Sopkovou, advokátkou se sídlem Na Klaudiánce 781/19, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2025 č. j. 22 Cdo 3593/2024-261 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2024 č. j. 23 Co 41/2024-196, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a Milana Ďatka a Jany Ďatkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Vedlejší účastníci (žalobci) se proti stěžovatelům (žalovaným) domáhali určení vlastnictví k části pozemku. Okresní soud v Kolíně žalobu zamítl. Krajský soud v Praze následně rozsudek okresního soudu změnil tak, že určovací žalobě vyhověl. Krajský soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu (bod 5 rozsudku krajského soudu). Přisvědčil i tomu, že žalobci pozemek řádně nevydrželi. Odlišně však krajský soud posoudil otázku mimořádného vydržení, k němuž podle něj došlo. Z prokázaných okolností nevyplynula existence výprosy, která by dle bránila vydržení; žalobci rovněž neměli nepoctivý úmysl ve smyslu (bod 11 rozsudku krajského soudu). Nejvyšší soud nakonec odmítl dovolání stěžovatelů.

2. Stěžovatelé tvrdí, že Nejvyšší soud a krajský soud porušily jejich základní práva, zejména právo vlastnit majetek. Rozhodnutí jsou arbitrární, nesou prvky libovůle a nezohledňují skutkový stav tak, jak byl zjištěn nižšími soudy. Žalobci neměli poctivou držbu a pozemek užívali na základě výprosy, resp. dobromyslnosti stěžovatelů, kterou následně zneužili. Podle stěžovatelů je dán extrémní nesoulad mezi vykonanými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů.

3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a v takovém případě postačí, je-li usnesení Ústavního soudu stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá ( ).

4. Podstatou napadených rozhodnutí je výklad a aplikace podústavních norem; konkrétně posouzení toho, zda vedlejší účastníci mimořádně vydrželi pozemek. Rolí Ústavního soudu však není, aby tyto závěry civilních soudů přezkoumával z pohledu naplnění zákonných předpokladů vydržení. Posuzovaná věc tedy postrádá ústavní význam. Stěžovatelé ostatně ani neodkazují na žádnou judikaturu Ústavního soudu, ze které by vyplývalo porušení jejich základních práv.

5. Pro ústavnost napadených rozhodnutí je důležité, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a vypořádaly se se všemi okolnostmi, které jsou z pohledu zákona relevantní pro mimořádné vydržení (zejména délka držby, absence nepoctivého úmyslu držitele a neexistence překážky v podobě výprosy). V posuzované věci ani nemůže být dán extrémní rozpor v dokazování, jelikož krajský soud se s okresním soudem, co se týče skutkových závěrů, ztotožnil, jak na to poukázal již Nejvyšší soud v bodě 23 napadeného usnesení. Odlišně krajský soud vyhodnotil právní (nikoli skutkovou) otázku toho, zda mimořádnému vydržení v tomto konkrétním případě brání existence výprosy. Nejvyšší soud navíc relativně podrobně stěžovatelům vysvětlil, z jakých důvodů je rozhodnutí krajského soudu v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Z pohledu ústavního přezkumu tedy napadená rozhodnutí obstojí.

6. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2026

Dita Řepková, v. r.

předsedkyně senátu