Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3022/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Ing. Roberta Erlebacha, zastoupeného Mgr. Matejem Kozou, advokátem se sídlem Milady Horákové 116/109, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2025 č. j. -472, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Jana Kalvody, advokáta se sídlem Bělohorská 238/85, Praha 6, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel žaloval vedlejšího účastníka o zaplacení 61 327 207 Kč z titulu náhrady škody. Vedlejší účastník jako právní zástupce (advokát) stěžovatele nepodal dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 zamítnuta žaloba stěžovatele proti státu na náhradu škody. Přes poučení soudu o možnosti podat dovolání byla podána rovnou ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl jako nepřípustnou usnesením ze dne 21. 8. 2015.

2. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovateli nárok na náhradu škody vůči vedlejšímu účastníkovi nevznikl. Dovolání v původním řízení by nebylo důvodné, i kdyby bylo podáno. Nemohla tedy vzniknout škoda, která by byla v příčinné souvislosti s nepodáním dovolání (neúspěchem v řízení).

3. Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, v němž vymezil 3 právní otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí závisí: 1. zda je soud povinen každý důkaz, který byl v řízení před ním proveden a vztahující se k relevantnímu tvrzení účastníka, učinit předmětem svých úvah a hodnocení; 2. zda je povinností soudu v případě, kdy soud nepřijme právní argumentaci účastníka řízení, se s ní adekvátním způsobem vypořádat tak, aby bylo zcela zřejmé, jaké důvody jej k tomuto postupu (závěru) vedly; 3. zda by ústavní stížnost žalobce byla v případě její přípustnosti, shledána úspěšnou.

4. Nejvyšší soud dovolání napadeným rozhodnutím odmítl. Stěžovatel podle něj nevymezil žádnou konkrétní právní otázku odpovídající požadavkům ustanovení Stěžovatel namítal nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, což nepředstavuje způsobilý dovolací důvod. Kritika skutkových zjištění nebyla provázána s žádnou konkrétní otázkou hmotného či procesního práva.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že dovolání mělo být přípustné. Stěžovatel do dnešního dne nezná konkrétní úvahy obecných soudů k celé řadě důkazů, na které odkazovala původní ústavní stížnost. Napadené rozhodnutí vykazuje znaky přepjatého formalismu, a proto porušuje stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, a v důsledku toho také právo vlastnit majetek. Dle stěžovatele obecné soudy v původním řízení neposkytly ochranu legitimnímu očekávání stěžovatele, které vzniklo na základě výslovného písemného slibu orgánu státu, že bude odškodněn. Obecné soudy tím porušily princip právní jistoty a zákaz svévole, který je ústavním principem demokratického právního státu.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V případě usnesení Ústavního soudu o zjevné neopodstatněnosti přitom postačí, je-li stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá ( ).

7. Argumentace v ústavní stížnosti směřuje v zásadě jen k tomu, že Nejvyšší soud měl dovolání věcně přezkoumat - shledat je přípustným. Ústavní soud se však ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu, že otázky, které stěžovatel vymezil v bodě 3 dovolání, resp. v bodě 13 ústavní stížnosti, neodpovídají požadavkům dle Z pohledu ústavního je závěr o nepřípustnosti dovolání v posuzované věci konformní. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu není v žádném rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou stěžovatel odkazuje, a kterou navíc místy mylně vykládá - mnohé odkazované nálezy jsou pro stěžovatelovu věc nepoužitelné, jelikož se týkají odmítání dovolání pro vady, a nikoli pro nenaplnění předpokladů přípustnosti, jako tomu je ve zde posuzovaném případě (srov. nálezy

sp. zn.

,

,

). Nejvyšší soud neposuzoval dovolání formalisticky, ale posoudil je dle jeho pravého obsahu; tím byl nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů, který však není dovolacím důvodem.

8. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2026

Dita Řepková, v. r.

předsedkyně senátu