Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
10 C 84/2022-41
Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Tomášem Bělohlávkem ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce anonymizována dvě slova údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 68 801 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 64 967 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Zamítá se žaloba ve zbývajícím požadavku na úhradu kapitalizovaného smluvního úroku v částce 1 272,58 Kč za dobu od datum do datum, dále na úhradu poplatků ve výši 3 834 Kč, dále na úhradu smluvního úroku ve výši 23,99% ročně z částky 64 967 Kč od datum do zaplacení, a dále na úhradu zákonných úroků z prodlení z částky 64 967 Kč ve výši 8,25% ročně od datum do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 22 887,40 Kč k rukám právního zástupce žalobce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 64 967 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. II. Zamítá se žaloba ve zbývajícím požadavku na úhradu kapitalizovaného smluvního úroku v částce 1 272,58 Kč za dobu od [datum] do [datum], dále na úhradu poplatků ve výši 3 834 Kč, dále na úhradu smluvního úroku ve výši 23,99% ročně z částky 64 967 Kč od [datum] do zaplacení, a dále na úhradu zákonných úroků z prodlení z částky 64 967 Kč ve výši 8,25% ročně od [datum] do zaplacení. III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 22 887,40 Kč k rukám právního zástupce žalobce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobce se podanou žalobou domáhá po žalovaném úhrady částky 64 967 Kč jako nesplacené jistiny úvěrového rámce částky a částky 3 834,00 Kč sestávající z poplatků dle výpisu. Dále se žalobce domáhá kapitalizovaného smluvního úroku v částce 1 272,58 Kč za dobu od datum do datum, smluvního úroku ve výši 23,99 % ročně z částky 64 967 Kč od datum do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z 64 967 Kč od datum do zaplacení. Žalobce uvádí, že pohledávku nabyl od společnosti právnická osoba Pohledávka pak vznikla na základě smlouvy o vydání kreditní karty číslo kterou uzavřela právnická osoba se žalovaným datum a na základě této smlouvy byl žalovanému původním věřitelem poskytnut úvěrový rámec až do výše 69 000 Kč, který mohl žalovaný čerpat prostřednictvím kreditní karty. Vyčerpaná část úvěru byla přitom na základě smlouvy úročena smluvní úrokovou sazbou ve výši 23,99 % ročně. Žalovaný se ve smlouvě zavázal splácet čerpaný úvěr povinnou měsíční minimální splátkou z čerpaných prostředků. Současně byl žalovaný dle obchodních podmínek povinen hradit bance veškeré poplatky a náklady spojené s vydáním a užíváním kreditní karty, přičemž výše a druh všech poplatků byl stanoven Ceníkem účinným k datu jejich splatnosti. Dle obchodních podmínek byly úroky, poplatky a vzniklé náklady banky splatné pravidelně měsíčně vždy k datu splatnosti povinné minimální splátky. Před poskytnutím úvěru původní věřitel splnil své zákonné povinnosti, když zkoumal úvěruschopnost žalovaného, a to jak prostřednictvím bankovních a nebankovních registrů klientských informací (SOLUS), tak i kontrolou veřejných databází (insolvenční rejstřík, databáze MVČR). Zkoumáním úvěruschopnosti žalovaného nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by v poskytnutí sjednaného úvěru bránila. Žalovaný své závazky splácet čerpaný úvěr neplnil, proto banka zesplatnila úvěr k datum.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci učinil následující závěr o skutkovém stavu. Žalovaný a právnická osoba (dále též„ banka“) uzavřeli dne datum smlouvu o vydání kreditní karty číslo (přičemž dle textu smlouvy se jedná o smlouvu o úvěru a je odkazováno mj. na zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru), na základě které byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec až do výše 69 000 Kč, který mohl žalovaný čerpat prostřednictvím kreditní karty; vyčerpaná část úvěru byla přitom na základě smlouvy úročena smluvní úrokovou sazbou ve výši 23,99 % ročně (zjištěno z textu této smlouvy o vydání kreditní karty). Ze souhrnného výpisu z účtu kreditní karty ve vztahu k žalovanému má soud za zjištěné, že k datu datum žalovaný od banky čerpal částku 62 000 Kč, ke dni datum činil dluh na účtu ve výši 70 073,58 Kč. V řízení nebylo tvrzeno, že by žalovaný dlužnou částku čerpaného úvěru, nad rámec žalované jistiny 64 967 Kč, uhradil. Z prohlášení o okamžité splatnosti kreditní karty a výzvy k uhrazení dluhu z datum soud zjistil, že banka vyzvala žalovaného tímto dokumentem, který byl odeslán téhož dne, k úhradě dlužných částek, a to v celkové výši 70 073,58 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z datum uzavřené mezi bankou a žalobcem, z rámcové smlouvy o postupování pohledávek ze dne datum, z oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum a ze seznamu postoupených pohledávek a potvrzení o úhradě úplaty za postoupen soud zjistil, že žalobce nabyl pohledávku za žalovaným, tedy žalovaná pohledávka byla bankou postoupena žalobci. Z vyrozumění o postoupení pohledávek ze dne datum, které bylo zasláno téhož dne, soud zjistil, že žalovaný byl o postoupení těchto pohledávek informován. Soud dále zjistil, že žalobce vyzval před podáním žaloby žalovaného k úhradě dlužné částky 84 459,11 Kč, a to dne datum. Z vyjádření banky soud zjistil, že dle jejích tvrzení banka posuzovala úvěryschopnost klienta dle dostupných informací v interních a externích databázích a že na základě průměrných obratů na účtu ve výši 23 024 Kč banka porovnávala příjem žalovaného a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ a výpočtem získali částku disponibilních zdrojů klienta.
4. Ve stručnosti tak lze shrnout, že soud má za zjištěné, že původní věřitel právnická osoba poskytl žalovanému sjednaný úvěr, a to postupným čerpáním, jak se toto podává z historie účtu kreditní karty. Žalovaný dlužil ke dni datum bance částku ve výši 70 073,58 Kč a byl vyzván k navrácení dlužných částek dokumentem nazvaným jako zesplatnění úvěru ze dne datum, odeslaným téhož dne. Z provedených důkazů soud učinil pouze závěr, že původní věřitel úvěruschopnost žalovaného neověřil, ale odhadl porovnáním části známých údajů a údajů odhadnutých z dat ČSÚ. Žalobce ani k poučení o povinnosti tvrzení dle § 118a odst. 1 o.s.ř. nedotvrdil prověření úvěruschopnosti bankou tak, aby bylo možné posoudit, zda původní věřitel právnická osoba skutečně řádně ověřoval úvěruschopnost žalovaného - soud pouze z prohlášení banky uvěřil, že tato prověřovala majetkové poměry žalovaného prostřednictvím interních a externích databází, informací z u této banky vedeného účtu a že jeho úvěruschopnost banka jinak odhadla, zejm. na základě historických dat ČSÚ.
5. Soud ve věci nehodnotil Ceník produktů a služeb pro soukromé osoby právnická osoba, ani Všeobecné obchodní podmínky banky, ani Obchodní podmínky pro vydávání a používání kreditních karet, neboť jak uvedeno níže, dospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru. Rovněž soud nehodnotil dokument nazvaný„ Údaje klienta“, neboť tento časově následuje uzavření úvěrové smlouvy, tedy nemá relevanci pro prověřování úvěruschopnosti.
6. Soud zamítl návrh na provedení důkazu výpisy z účtu žalovaného u právnická osoba Soud žalobci uvěřil, že bance tyto údaje byly známy.
7. Soud posoudil věc podle následujících ustanovení:
Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o.z.), ve znění pozdějších předpisů, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. (ZSU) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet; podle odst. 2 pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 téhož zákona (ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy) pak poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
8. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobce je podnikatelem, bankou, a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s podnikatelskou činností a nic takového žalobce ostatně ani netvrdil.
9. Dle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel posoudí úvěruschopnost spotřebitele„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.“ Dle § 86 odst. 2 ZSU by měl poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vycházet (především) z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 75 ZSU je poskytovatel povinen provozovat svou činnost„ s odbornou péčí.“ Podle § 76 odst. 1 ZSU poskytovatel jedná čestně, transparentně a„ zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.“ Co se rozumí odbornou péčí, pak stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“
10. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C - 6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10).
11. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C - 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C - 240/98 až C - 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C - 243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C - 497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C - 176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C - 473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
12. Na základě výše uvedeného tedy soud uzavírá, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat.
13. I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
14. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.
15. Na jednání konaném dne datum byl žalobce soudem poučen o nutnosti doplnit relevantní skutková tvrzení k řádnému ověření úvěruschopnosti žalovaného bankou, nad rámec údajů zjištěných z interních a externích zdrojů a nad rámec odhadů dat prostřednictví dat ČSÚ. Žalobce k tomuto doplnil, že banka vycházela z jí známých obratů na účtu, kterýž byl u banky pro žalovaného veden, dále z prohlášení žalovaného, interních a externích databází a dále z dat ČSÚ, na jejichž základ odhadla výdaje žalobce. Žalobce tedy nesplnil povinnost tvrzení k řádnému ověření úvěruschopnosti žalovaného bankou. Soud má za dotvrzené a prokázané (soud toto bance, která kartu vydala a předtím účet vedla, uvěřil na základě jejího prohlášení), že bance byly známy údaje z účtu žalovaného vedeného u banky – proto soud tento důkaz zamítal, když nebylo tvrzeno nic konkrétního, co by těmito výpisy mělo být prokázáno. Žalobce však nedotvrdil, jak na stránce příjmové jinak konkrétně prověřil či ověřil příjmy žalovaného, např. zda šlo o příjmy z výdělečné činnosti či jiné. Zde zůstala žalobní tvrzení na úrovni, že banka vyšla pouze z prohlášení žalovaného. Žalobce však zejm. nedotvrdil, jaké byly výdaje žalovaného a jak tyto banka ověřila. Banka sama uvádí, že vyšla pouze z prohlášení žalovaného a ve zbytku výdaje odhadla dle dat ČSÚ – tedy nikoli individuálně ve vztahu k žalovanému. Žalobce tedy nedotvrdil konkrétní a individuální posouzení jak příjmů, tak výdajů žalovaného při poskytování úvěru bankou.
16. V řízení tak má soud pouze za prokázané, že původní věřitel skutečně poskytl úvěr, který v částce žalovaný jistiny 64 967 Kč žalovaným nebyl vrácen a k jehož navrácení původní věřitel žalovaného vyzval již v prohlášení o okamžité splatnosti kreditní karty a výzvy k uhrazení dluhu ze dne datum, odeslaným stejného dne.
17. Jelikož se jednání nařízeného na datum žalovaný nezúčastnil, a jelikož se žalovaný k podané žalobě nevyjádřil, nebyla v řízení vznesena případná tvrzení o úhradě předmětného úvěru v jiné částce, tedy nebyla zpochybněna věrohodnost důkazů v tomto směru žalobcem založených (ohledně zůstatku jistiny poskytnutých financí).
18. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce nedostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného, resp. pro nedotvrzení skutečností o řádném prověření úvěruschopnosti žalovaného soud uzavírá, že nemá soud za dotvrzené, že právní předchůdce žalobce před uzavřením smlouvy dostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to s ohledem na ustanovení § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru zajistí a pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem“ a na ustanovení § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého„ poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 zajišťuje a uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.“. Bez toho, aby žalobce dotvrdil, jak porovnával příjmy a výdaje žalobce, jinak než obecným tvrzením, že tyto odhadl či že uvěřil žalovanému či že vyšel blíže nespecifikovaných známých údajů z interních či externích zdrojů, nelze mít povinnost tvrzení za splněnou.
19. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právnímu předchůdci žalobce pouze poskytnutou jistinu ve výši 64 967 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku.
20. Soud se dále musel zabývat otázkou úroků z prodlení, přičemž vyšel z rozsudku NS sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, ze kterého se podává, že obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů neprověřených úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.
21. Pokud jde o požadovaný úrok z prodlení, tento požadavek tedy neshledal soud po právu, a to vzhledem k výše uvedenému. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru a speciální úpravě § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se žalovaný do prodlení ještě nedostal. Proto žalobci nemohl nárok na úroky z prodlení z poskytnuté jistiny dosud vzniknout a soud mu jej proto nepřiznal.
22. Ve smyslu § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru pak soud tedy vyhodnotil skutkové tvrzení žalobce i tak, že mezi stranami je spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele (žalovaný i přes urgence nehradí; spor tedy evidentně je; k poučení dle 118a odst. 1 o.s.ř. žalobce nedotvrdil, že by byla sjednána jiná splatnost pro případ vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení) a soud tedy zároveň tímto rozhodnutím fakticky musel i určit lhůtu, ve které žalovanému plnění uloží. Touto je lhůta k plnění uvedená ve výroku tohoto rozhodnutí, kterým soud přiznal žalobci nárok na úhradu původní jistiny úvěru. Tím se tedy stává nevrácená jistina úvěru, jakožto toto specifické bezdůvodné obohacení, splatnou. Soud ji proto přiznat může, nicméně nárok na úroky z prodlení žalobce nemá, neboť soud zároveň lhůtu splatnosti teprve stanovil tímto rozhodnutím.
23. Soud proto žalobci přiznal pouze jistinu ve výši 64 967 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Všechny další požadavky žalobce, tedy smluvní úrok za poskytnutý úvěr, poplatky a zákonný úrok z prodlení soud zamítl, neboť nemají oporu ve smlouvě, která je neplatnou, nebo pro úpravu § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.
24. Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, postoupena na žalobce a ten je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98, dovodil, že k obligatorním obsahovým náležitostem smlouvy o postoupení pohledávky vedle vlastního označení účastníků (postupitele a postupníka) patří identifikace postupované pohledávky, která musí zahrnovat řádné označení postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá. Dále v něm uvedl, že postupovaná pohledávka musí být identifikována dostatečně určitě, tedy tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem.
Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 22. března 2006, sp. zn. 32 Odo 523/2005, dovodil, že na účastnících smlouvy o postoupení pohledávky nelze požadovat, aby v ní v rámci identifikace postupované pohledávky tuto pohledávku i právně kvalifikovali, jelikož povinnost právního hodnocení věci jak z procesního, tak ani z hmotného práva účastníkovi nevyplývá. Za tohoto stavu je z pohledu platnosti cesse pohledávky zcela právně bezvýznamné, zda účastníci ve smlouvě tuto právní kvalifikaci provedou a s jakým výsledkem (t. j. zda jde o právní kvalifikaci správnou); právní kvalifikace je věcí soudu. Jelikož tak po skutkové stránce původní věřitel postoupil na žalobce plnění související s poskytnutím finančních prostředků žalovanému, ač formulované jako pohledávky ze smlouvy, pak se takové postoupení vztahuje jak na tímto vzniklé nároky právně posouzené jako smluvní, tak příp. mimosmluvní (z titulu bezdůvodného obohacení).
25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 a § 151 odst. 1 o.s.ř. a žalobci plnou náhradu nákladů řízení, neboť neúspěch žalobce v požadavku na příslušenství pohledávky a poplatky soud vyhodnotil jako neúspěch nepatrný.
26. Žalobci, který byl v řízení právně zastoupen, vznikly v řízení náklady v této výši:
-) soudní poplatek ve výši 2 753 Kč;
-) 4x odměna právního zástupce za úkon právní služby á 3 860 Kč bez DPH (převzetí věci; předžalobní upomínka datum; žaloba; účast na ÚJ), tj. 18 682,40 Kč s DPH (dle § 6, 7, 8/1, 11/1 a), d), g) AT); tarifní hodnota dle předmětu řízení 68 801 Kč;
-) 4x paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce za úkony právní služby dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu á 300 Kč bez DPH, tj. celkem 1 452 Kč s DPH;
-) právní zástupce žalobce je plátce DPH.
Tedy celkem 22 887,40 Kč DPH.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne jeho doručení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).