Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3639/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti I. S., N. S. a B. S., zastoupených advokátem JUDr. Markem Nespalou, sídlem Bělehradská 643/77, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -980 ze dne 17. září 2025, části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -932 ze dne 30. ledna 2025 a výrokům II a III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. -860 ze dne 14. června 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle d (dále jen "") a na rovnost účastníků řízení podle y. K tomu mělo dojít tím, že soudy při rozhodování o náhradě škody za nezákonné trestní stíhání v podobě nákladů vynaložených na právní zastoupení nesprávně stanovily výši mimosmluvní odměny.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. , stěžovatelky se jako právní nástupkyně původního žalobce po žalované (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) domáhaly zaplacení 490 932 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody spočívající v nákladech vynaložených na právní zastoupení původního žalobce v trestním řízení, které bylo zastaveno s tím, že skutky mu kladené za vinu nejsou trestným činem (původní nárok zněl na 664 182 Kč, žalovaná uhradila sama 173 250 Kč). Obvodní soud výrokem I žalobě co do částky 65 320 Kč vyhověl (výrok I), ve zbytku žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Městský soud v Praze prvostupňové rozhodnutí v odvoláním napadené části potvrdil, Nejvyšší soud dovolání stěžovatelek odmítl.

3. V ústavní stížnosti stěžovatelky namítají, že trestní věc byla mimořádně složitá, a mělo tak dojít k navýšení mimosmluvní odměny, od níž se odvíjí vyčíslení škody, podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu. Soudy složitost věci ani jednotlivých úkonů údajně dostatečně nedocenily a hledaly jen způsob jak určit odměnu co nejnižší. Stěžovatelky poukazují na to, že podle judikatury Nejvyššího soudu není vyloučeno, aby u všech úkonů došlo k navýšení na trojnásobek, přičemž v této věci měly stěžovatelky mít i legitimní očekávání, že tomu tak bude, neboť žalovaná v rámci mimosoudního řešení sporu poskytla částku odpovídající trojnásobku ve smyslu § 12 odst. 1 advokátního tarifu. Nejvyššímu soudu stěžovatelky také vytýkají, že jejich dovolání odmítl pro nepřípustnost, i když vymezily podmínky přípustnosti a argumentovaly porušením ústavně zaručených práv.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud z vyžádaného spisu ověřil, že zejména obvodní soud se věcí zabýval velmi pečlivě, přičemž v souladu s judikaturou Ústavního soudu řešil možné navýšení odměny vždy individuálně ve vztahu ke každému úkonu (viz např. bod 28 nálezu

sp. zn.

ze dne 24. 6. 2025, v němž Ústavní soud s odkazem na dřívější judikaturu uvedl, že aplikace zvýšení odměny advokáta se musí posuzovat k jednotlivým úkonům právní služby, přičemž zvýšení odměny podle § 12 advokátního tarifu nelze učinit paušálně pro celé řízení). K podrobnému popisu jednotlivých úkonů, který stěžovatelky v ústavní stížnosti předkládají, lze dodat, že jak v bodu 27 zmiňovaného nálezu Ústavní soud připomenul, nepřezkoumává, "který úkon právní služby v konkrétní věci lze považovat za maximálně náročný a který nikoliv, resp. za který má být přiznána navýšená odměna". Platí totiž, že "případná věcná nesprávnost (nezákonnost) rozhodnutí orgánu veřejné moci není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, a tudíž námitky na ní postavené nemohou důvodnost ústavní stížnosti založit".

6. Na námitku stran legitimního očekávání reagovaly odvolací soud i soud dovolací, s nimž lze souhlasit v tom, že předběžné projednání nároku má občanskoprávní povahu, přičemž mimosoudní přiznání náhrady v určité výši ze strany žalované soudy ve výkladu právních předpisů a jejich aplikaci na posuzovanou věc nijak nezavazuje a není způsobilé vzbudit ve stěžovatelkách legitimní očekávání co do výsledku soudního řízení.

7. K rozhodnutí Nejvyššího soudu lze poznamenat, že Nejvyšší soud se dovoláním zabýval veskrze (kvazi)meritorně, neúspěch stěžovatelek v dovolacím řízení v zásadě nebyl dán procesními důvody, nýbrž tím, že napadená rozhodnutí odpovídala praxi dovolacího soudu, jak Nejvyšší soud vysvětlil. Námitky, které stěžovatelky v ústavní stížnosti zmiňují na posílení závěru, že dovolání uplatnily řádně a Nejvyšší soud se jím měl zabývat, byly vypořádány. Některými jinými námitkami se sice Nejvyšší soud zabývat odmítl, šlo ale buď o námitky stavěné na jiném než zjištěném skutkovém základě (míra nezbytné znalosti cizích jazyků), námitky požadující korekci náhrady u úkonů, za něž soudy přiznaly trojnásobek, či námitky neurčité (nezohlednění blíže nespecifikovaných tvrzení, opomenutí nekonkretizovaných důkazů). Argumenty, proč by se i těmito námitkami měl Nejvyšší soud podrobněji zabývat, stěžovatelky nepřekládají. Bez ohledu na to však - jak už bylo řečeno - podstata sporu mezi stěžovatelkami a žalovanou byla i Nejvyšším soudem řešena (kvazi)věcně.

8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2026

Dita Řepková v. r.

předsedkyně senátu