Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3701/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Bacovského, zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, sídlem 5. května 1050/66, Praha 4 - Nusle, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. listopadu 2025 č. j. 2 As 241/2024-54 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2024 č. j. 17 A 39/2024-46, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Policejního prezidia České republiky, sídlem Strojnická 935/27, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutími uvedenými v záhlaví a navrhuje jejich zrušení, přičemž se dovolává porušení svých základních práv zaručených d (dále jen " "), ve spojení s y a y (dále jen " ").

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatel požádal v roce 2023 o udělení výjimky k nabytí vlastnictví a držení zbraně kategorie "A" - samopalu. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy (dále jen "krajské ředitelství") rozhodnutím ze dne 20. 2. 2024 č. j. KRPA-83011-26/ČJ-2023-0000IZ stěžovateli výjimku neudělilo. Stěžovatel proto podal odvolání, které vedlejší účastník zamítl rozhodnutím ze dne 2. 4. 2024 č. j. PPR-20346-18/ČJ-2023-990450.

3. Toto rozhodnutí stěžovatel napadl žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl. Městský soud aproboval závěry správních orgánů v rozsahu obou důvodů, pro které byla stěžovatelova žádost zamítnuta. Prvním důvodem neudělení výjimky bylo neprokázání dostatečného důvodu sběratelské činnosti pro požadované rozšíření sběratelského zájmu [ ve spojení s , o střelných zbraních a střelivu (dále jen " ")]. Druhým důvodem bylo to, že žádost stěžovatele odporovala veřejnému pořádku a bezpečnosti ( ).

4. Kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl. Konstatoval, že městský soud rozhodné právní otázky posoudil správně a přezkoumatelným způsobem. Protože Nejvyšší správní soud nezjistil ani žádný důvod pro zrušení napadeného rozsudku z úřední povinnosti, zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou ( věta druhá , ).

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel shrnuje průběh předchozího řízení i obsah jím uplatněné žalobní a (kasačně) stížnostní argumentace, přičemž má nadále za to, že rozhodnutí vedlejšího účastníka je v části, v níž se vypořádává s námitkami stěžovatele proti závěru, že udělení výjimky by bylo v rozporu s veřejným pořádkem, nepřezkoumatelné. Soudům vytýká, že aprobovaly nerespektování dřívějšího závazného právního názoru vedlejšího účastníka, týkajícího se prokázání sběratelské činnosti stěžovatele, krajským ředitelstvím.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátkou v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky ochrany svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. , 90 až 92 y). Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy jen tehdy, byla-li aplikace práva v konkrétním případě neústavní (srov. např. nález ze dne 25. 11. 2003

sp. zn.

). O takovou věc se však nejedná.

8. Ústavní stížnost je především obsáhlou a mnohdy se opakující polemikou se skutkovými a především právními závěry správních soudů, avšak bez bližší ústavněprávní argumentace. Ústavní soud nicméně není další přezkumnou instancí správního soudnictví.

9. Správní soudy závěry pečlivě odůvodnily a s tvrzeními stěžovatele se vypořádaly v rozsahu a způsobem, který je dostatečný a nelze mu z pohledu práva na soudní ochranu cokoli vytýkat. Hodnotily-li jeho námitky v kontextu celé věci jiným způsobem než stěžovatel, nejedná se o nezákonný, natož neústavní postup. Není úkolem Ústavního soudu, aby jako pátý v pořadí detailně rozebíral, co stěžovateli již přesvědčivě vysvětlily správní soudy a správní orgány. Postačí proto stručně uvést, že z napadených rozhodnutí dostatečně vyplývá, že prokázaná sběratelská činnost se týkala pouze předchozích žádostí stěžovatele souvisejících se zbraněmi z let 1938 až 1947, tedy nikoliv stávající zbraně (vyráběné v letech 1959 až 1984 - srov. rozsudek městského soudu, bod 8). Případné jsou i úvahy správních soudů, na nichž založily své závěry o přezkoumatelnosti rozhodnutí vedlejšího účastníka, že udělení výjimky odporuje veřejnému pořádku.

10. Z napadených rozhodnutí se podávají dva zákonné důvody, pro které správní orgány zamítly stěžovatelovu žádost o udělení výjimky k nabytí vlastnictví a držení zbraně spadající do kategorie "A" podle . Pokračující polemika s těmito právními závěry a opětovné přednesení námitek v ústavní stížnosti svědčí o snaze stěžovatele dosáhnout v řízení před Ústavním soudem potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení již ze strany správních orgánů, a následně i soudů při posouzení jím opakovaně předestřených námitek. Tímto nicméně stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedená východiska ústavního přezkumu nepřísluší.

11. Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele a ze shora uvedených důvodů jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r.

předsedkyně senátu