Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
9 C 52/2022-24
Okresní soud ve Vsetíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Pavlíkovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 16 998,03 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 999,99 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 999,99 Kč od 23. 12. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni:
- částku 2 005,39 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 005,39 Kč od 23. 12. 2021 do zaplacení
- kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 902,45 Kč
- kapitalizovaný úrok 12 523,43 Kč
- náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 651 Kč
- částku 3 992,65 Kč
se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 999,99 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 999,99 Kč od 23. 12. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni: - částku 2 005,39 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 005,39 Kč od 23. 12. 2021 do zaplacení - kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 902,45 Kč - kapitalizovaný úrok 12 523,43 Kč - náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 651 Kč - částku 3 992,65 Kč <b>se zamítá.</b> III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobou doručenou soudu dne 20. 5. 2022 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 16 998,03 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu žalobkyně odůvodnila tím, že mezi předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“) a žalovaným byla dne 25. 11. 2019 uzavřena smlouva
o úvěru číslo. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč. Spolu s jistinou úvěru se žalovaný zavázal uhradit příslušenství úvěru za dobu jeho trvání ve výši 12 888 Kč, spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku. Celkem se žalovaný zavázal zaplatit částku ve výši
27 888 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. První splátka byla splatná v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, v němž byla smlouva uzavřena, splatnost poslední splátky
a zároveň celková splatnost úvěru pak připadala na den 25. 1. 2021. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany předchůdkyně žalobkyně prověřena na základě žádosti o úvěr, ve které žalovaný uvedl své údaje, číslo občanského průkazu, požadovanou částku úvěru, příjmy, výdaje, zaměstnání. Na základě této žádosti byla s odbornou péčí posuzovaná schopnost žalovaného splácet úvěr a možnost dostát svému závazku. Žalobkyně uvedla, že s ohledem na výši příjmů
a výši úvěru, předchůdkyně žalobkyně vyhodnotila žalovaného jako způsobilého ke splácení úvěru takové výše, jaká mu byla poskytnuta. Dle údajů uvedených žalovaným mu mělo měsíčně zbývat k úhradě případných ostatních závazků 11 224 Kč, v takovém případě tak bylo možno dovodit, že žalovaný byl v takové finanční situaci, která mu umožnila splácet další závazky, a to
i s ohledem na to, že výše měsíční splátky dle uzavřené smlouvy byla 1 992 Kč. Žalobkyně v žalobě uvedla, že za této situace nebyl jediný důvod se domnívat, že by žalovaný nebyl schopen dostát svým závazkům a nemohl splácet spotřebitelský úvěr. Předchůdkyně žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného dále vycházela z předložených dokumentů k příjmům žalovaného, a to z výplatních pásek žalovaného, pracovní smlouvy a důchodového daňového dokladu. Rovněž bylo prověřováno, zda žalovaný není v době uzavírání úvěrové smlouvy evidován v insolvenčním rejstříku, když bylo zjištěno, že osoba žalovaného v insolvenčním rejstříku není vedena. Žalovaný sjednanou částku neuhradil řádně a včas, a to tím, že do sjednané doby splatnosti úvěru svůj závazek nesplatil. Žalovaný uhradil toliko částku ve výši 4 000,01 Kč, která odpovídá dvěma měsíčním splátkám. Na poskytnutou jistinu úvěru byla předchůdkyní žalobkyně alokována částka ve výši 1 994,62 Kč a na smluvně sjednané příslušenství pohledávky částka ve výši 2 005,39 Kč. Žalovaný se tak dostal do prodlení s úhradou částky 23 887,99 Kč, kterou představoval součet zůstatku jistiny ve výši 13 005,38 Kč a zůstatku smluvního příslušenství pohledávky ve výši 10 882,61 Kč. Žalovaný poskytnutý úvěr ke dni splatnosti poslední splátky, tj. do 25. 1. 2021 řádně nesplatil. V důsledku prodlení žalovaného vznikl nárok na zákonný úrok z prodlení z neuhrazené jistiny a v souladu s odst. 4 smlouvy i nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení. Žalobkyně tedy požadovala částku 13 005,38 Kč odpovídající nesplacené jistině spolu se zákonným úrokem z prodlení od 23. 12. 2021 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení za období od 26. 1. 2021 do 29. 11. 2021 ve výši 902,45 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 12 523,43 Kč (sestávající z nesplaceného úroku 1 080,10 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 6 295,78 Kč, nákladů za vyhodnocení úvěru 1 193,99 Kč, inkasního poplatku 2 312,74 Kč a postoupeného smluvního úroku za poskytnutí finančních prostředků ve výši 1 640,82 Kč), náklady vynaložené za mimosoudní vymáhání a uplatnění pohledávky ve výši 651 Kč a smluvní pokutu ve výši 3 992,65 Kč Smluvní pokuta vznikla v důsledku prodlení žalovaného, a to z nesplacené jistiny pohledávky ve výši 13 005,38 Kč za období od 1. dne prodlení po splatnosti poslední splátky úvěru, tj. od 26. 1. 2021 do 28. 11. 2021. Takto vypočítaná smluvní pokuta reflektuje zákonné omezení jejího výpočtu vyplývající dle § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, v řízení zůstal nečinný.
3. Soud následně vyzval účastníky usnesením, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Účastníci neučinili soudu žádné podání. Soud proto podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) rozhodl v této věci bez nařízení jednání.
4. Soud při zjišťování skutkového stavu vycházel z listinných důkazů předložených žalobkyní a učinil následující skutková zjištění.
5. Ze smlouvy o úvěru ze dne 25. 11. 2019 včetně předpisu splátek bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně, právnická osoba uzavřela se žalovaným smlouvu, na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 15 000 Kč Tyto byly žalovanému vyplaceny při podpisu smlouvy, což žalovaný stvrdil podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal zaplatit věřiteli (anonymizována čtyři slova) poskytnutou jistinu úvěru spolu s příslušenstvím, kdy žalovaný byl povinen zaplatit dle smlouvy věřiteli celkovou částku ve výši
27 888 Kč, a to v pravidelných 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. První splátka byla splatná v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, v němž byla smlouva uzavřena.
6. Z žádosti o úvěr bylo zjištěno, že žalovaný požádal předchůdkyni žalobkyně o poskytnutí úvěru ve výši 15 000 Kč, s tím že uvedl, že je zaměstnán u právnická osoba s.r.o. s měsíčním příjmem 13 188 Kč a dále pobírá invalidní důchod ve výši 7 036 Kč. Měsíční výdaje uvedl žalovaný ve výši 2 500 Kč za bydlení a energie, 3 000 Kč za dopravu, jídlo a osobní náklady a měsíční splátky stávajících půjček žalovaný specifikoval na částku 3 500 Kč. Průměrné měsíční výdaje žadatel uvedl v celkové výši 9 000 Kč. Žalovaný upřesnil, že bydlí v nájemním bydlení, má jednu vyživovací povinnost k dítěti do 26 let a je svobodný.
7. Z kopií výplatních pásek žalovaného za měsíc červenec, srpen a září roku 2019, že měsíční čistý příjem žalovaného ze zaměstnání odpovídal v měsíci červenci 17 491 Kč, v srpnu 8 659 Kč a v září 13 414 Kč.
8. Z kopie pracovní smlouvy ze dne 22. 2. 2019, že byl žalovaný zaměstnán jako dělník u zaměstnavatele právnická osoba, a to na dobu neurčitou. Jako den nástupu do práce byl sjednán den 22. 2. 2019.
9. Z kopie ústřižku pro příjemce – výplatního dokladu důchodu, že byl žalovanému dne 6. 11. 2019 vyplacen invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně ve výši 7 036 Kč.
10. Z formuláře Standardní informace o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že obsahuje detaily daného úvěrového produktu včetně prohlášení žalovaného, že souhlasí s těmito podmínkami úvěru.
11. Z kopie smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2021, přílohy smlouvy o postoupení pohledávek, potvrzení o úplatě za postoupené pohledávky, že byla předmětná pohledávka postoupena žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 11. 1. 2022 a podacího archu dokládající odeslání oznámení dne 12. 1. 2022, že bylo žalovanému postoupení pohledávky oznámeno.
12. Z dopisu s návrhem mimosoudního řešení ze dne 1. 2. 2022, že byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky.
13. Z výzvy před podáním žaloby ze dne 2. 5. 2022 a kopie podacího archu bylo zjištěno, že byl žalovaný ze strany žalobkyně vyzván k plnění dluhu před podáním žaloby, tato výzva byla žalovanému odeslána dne 4. 5. 2022.
14. S ohledem na právní závěr předestřený níže soud z dalších důkazů pro nadbytečnost ničeho dalšího nezjišťoval.
15. Po provedeném dokazování soud dospěl k tomuto skutkovému závěru. Žalovaný požádal předchůdkyni žalobkyně o poskytnutí finančních prostředků ve výši 15 000 Kč. Předchůdkyně žalobkyně jeho žádost posoudila na základě údajů v ní uvedených a přiložených dokumentů a žalovanému poskytla částku 15 000 Kč. Žalovaný byl dle smlouvy povinen zaplatit částku ve výši 27 888 Kč, a to v pravidelných 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Žalovaný uhradil toliko dvě splátky, tedy celkem 4 000,01 Kč. Pohledávka byla následně postoupena ve prospěch žalobkyně.
16. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen„ ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
17. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
18. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá,
že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
19. Podle § 87 odst. 1 věty první ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
20. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné
je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
21. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které
se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
22. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
23. Podle § 2993 věty první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala,
co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno.
24. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
25. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.
26. Soud se nejprve zabýval aktivní legitimací žalobkyně, kdy má za to, že žalobkyně prokázala postoupení pohledávky, která je předmětem tohoto řízení, z původního věřitele - předchůdkyně žalobkyně až na současnou žalobkyni. Rovněž bylo prokázáno oznámení postoupení žalovanému. Žalobkyně tak bezesporu je osobou aktivně legitimovanou k vymáhání této pohledávky.
27. Soud hodnotí uzavřenou smlouvu jako smlouvu o úvěru, neboť obsahuje podstatné náležitosti tohoto smluvního typu podle § 2395 o. z., když se původní věřitel - úvěrující zavázal,
že úvěrovanému – žalovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Jelikož předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky poskytla žalovanému v rámci výkonu své podnikatelské činnosti a současně žalovaný předmětné smlouvy neuzavíral v postavení podnikatele, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě občanského zákoníku také ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.
28. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě předchůdkyně žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí.
29. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Věřitel je povinen pečlivě zjišťovat, zda je spotřebitel schopen úvěr splácet, ale také je povinen požadovat doklady k jeho tvrzením. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit. Důležité je také využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Věřitel musí taktéž ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost spotřebitelem uváděných údajů, nedostojí povinnosti odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele.
30. Neposoudí-li poskytovatel úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud přihlédne k neplatnosti tohoto právního jednání, aniž by se musel spotřebitel této neplatnosti dovolávat. Jedná se tak o neplatnost absolutní. Závěrem o neplatnosti relativní by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), a to za situace, pokud by případná neplatnost smlouvy závisela na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu
v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé ZSÚ, je v tomto případě možná (MELZER, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167 a s. 174 - 178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/77, ECLI:EU:C: 1978).
31. V tomto případě předchůdkyně žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Předchůdkyně žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti vycházela z tvrzení žalovaného
a vyžádala si také některé doklady k jeho příjmům. Ač by se na první pohled mohlo zdát,
že předchůdkyně žalobkyně postupovala s odbornou péčí, soud se zaměřil na údaje, které
z předložených listin vyplývají, a porovnal je s tím, co žalovaný sdělil předchůdkyni žalobkyně v žádosti o úvěr. Pokud se týká příjmů, tak žalovaný uváděl v žádosti měsíční příjmy ze zaměstnání, tyto řádně doložil třemi výplatními páskami za tři uplynulé měsíce, čímž bylo ověřeno, jakého příjmu skutečně dosahuje. Rovněž žalovaný uváděl, že jeho příjem je invalidní důchod prvního stupně, k tomuto doložil výplatní doklad důchodu za měsíc listopad 2019. Až potud postupovala předchůdkyně žalobkyně v ověřování úvěruschopnosti správně. Pokud se však jedná o zjištění a ověření výdajů žalovaného, chybí ze strany předchůdkyně žalobkyně jejich zevrubnější zjištění a především pak ověření. Předchůdkyně žalobkyně vycházela pouze z údajů uvedených v žádosti o úvěr. Ačkoli žalovaný v žádosti uváděl, že bydlí v nájemním bydlení, předchůdkyně žalobkyně si nevyžádala nájemní smlouvu ani žádné potvrzení o měsíčních platbách energií, neověřila tedy řádně výdaje na bydlení, které žalovaný specifikoval na částku 2 500 Kč měsíčně včetně energií. Žalovaný v žádosti také uvedl, že má vyživovací povinnost k dítěti mladšímu 26 let, tuto skutečnost předchůdkyně také nereflektovala a výši výživného k tomuto dítěti u jeho výdajů nezohlednila. Z žádosti o úvěr také vyplývá skutečnost, že má žalovaný měsíčně platit částku 3 500 Kč na splátky stávajících půjček. Tento fakt ponechala předchůdkyně žalobkyně rovněž bez odezvy a dalšího prověření. Předchůdkyně žalobkyně si při sjednávání smlouvy nevyžádala výpisy z účtu žalovaného tak, aby věřitel při poskytnutí úvěru získal představu o reálných výdajích žalovaného. Pro řádné posouzení výdajů žalovaného bylo nezbytné vyžádat výpis z bankovního účtu, z něhož by mohla být výše měsíčních výdajů postavena na jisto. Stejně tak soud postrádá zjišťování jiných závazků a dluhů, když žalobkyně pouze tvrdila, že žalovaný nebyl v době uzavírání smlouvy evidován v insolvenčním rejstříku. Jak už soud výše uvedl, skutečnost, že dlužník není v insolvenčním rejstříku veden bez dalšího neprokazuje, že je schopen poskytnutý úvěr splácet. Ačkoli žalobkyně uváděla, že měsíční příjem dosahovaný žalovaným v rozhodném období mu umožňoval stanovené měsíční splátky hradit, pouhým mechanickým odečtením uvedených příjmů a výdajů, bez jejich ověření (v tomto případě výdajů a závazků) nebylo možné takový závěr učinit. Toto ověření příjmů a výdajů nemůže dle názoru soudu v konkrétním případě obstát.
32. Předmětnou smlouvu o úvěru tak soud posoudil jako neplatnou v celém rozsahu pro neposouzení schopnosti spotřebitele úvěr řádně splácet a nároky z ní bylo nezbytné vypořádat podle ust. § 2991 a násl. o. z. jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Pro vypořádání těchto nároků je nutná kvantifikace bezdůvodného obohacení. V případě neplatné úvěrové smlouvy při vzájemně poskytnutých stejnorodých (peněžitých) plnění představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka úvěru přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění. Je-li soudem vyhodnocena uzavřená smlouva jako neplatná, nelze z neplatného ujednání požadovat další plnění - například úrok, smluvní pokutu apod.
33. S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že žalobkyni vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 a násl. o. z. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 15 000 Kč, tedy plnila, aniž by existoval platný závazek, má tak právo na vrácení toho,
co plnila. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný předchůdkyni žalobkyně zaplatil částku 4 000,01 Kč, nadále tak žalobkyni dluží 10 999,99 Kč, které je dle § 2993 o. z. žalobkyni povinen vrátit. Tato částka odpovídá majetkovému prospěchu žalovaného na úkor žalobkyně.
34. Žalobkyně v řízení požadovala rovněž příslušenství ve formě zákonného úroku z prodlení, a to od 23. 12. 2021, tedy od následujícího dne po účinném postoupení pohledávky. Výše zákonného úroku z prodlení v době počátku prodlení odpovídala 8,25 % ročně. Zákonný úrok z prodlení tak soud žalobkyni přiznal dle jejího návrhu v souladu s ust. § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (tj. 8,25 % ročně).
35. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba s ohledem na předestřený právní závěr soudu zamítnuta, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku.
36. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci byla žalobkyně úspěšná pouze částečně. Její žalobě bylo vyhověno pouze co do částky 10 999 Kč. Při zohlednění v jakém rozsahu byla žaloba zamítnuta, je zřejmé, aniž by soud kapitalizoval požadované a přiznané příslušenství ke dni vydání rozsudku, že procesně úspěšnější byl v tomto řízení žalovaný. Žalovanému, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.
37. Lhůtu k plnění soud stanovil v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně.
Odvolání je třeba podat ve dvou vyhotoveních.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.