Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
11 C 198/2022-15
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 4 960 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 000 Kč od 12. 6. 2021 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 960 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 960 Kč od 17. 10. 2019 do 11. 6. 2021 a z částky 960 Kč od 12. 6. 2021 do zaplacení a ve výši 1,75 % ročně z částky 4 000 Kč od 12. 6. 2021 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 506 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 000 Kč od 12. 6. 2021 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 960 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 960 Kč od 17. 10. 2019 do 11. 6. 2021 a z částky 960 Kč od 12. 6. 2021 do zaplacení a ve výši 1,75 % ročně z částky 4 000 Kč od 12. 6. 2021 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 506 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala proti žalovanému zaplacení částky 4 960 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 960 Kč od 17. 10. 2019 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, se právnická osoba s.r.o., dne datum smlouvu o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 4 000 Kč, který měl být splacen nejpozději do 16. 10. 2019 spolu s poplatkem ve výši 960 Kč. Původní věřitel poskytuje úvěry prostřednictvím své webové stránky webová adresa, na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů, a to včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Tímto žalovaný zahájil kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu. Žalovaný následně odsouhlasil znění rámcové úvěrové smlouvy, jakožto podmiňující krok pro pokračování v registraci na předmětných webových stránkách. Žalovaný zaslal původnímu věřiteli žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet, mu byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy, který žalovaný akceptoval. Poté byly žalovanému zaslány peněžní prostředky dne 16. 9. 2019. Úvěr byl poskytnut z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalovaného č. bankovní účet. Původní věřitel identifikoval platbu úvěru uvedením variabilního symbolu číslo. Původní věřitel lustroval žalovaného ve veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB. Úvěr nebyl žalovaným do dnešního dne uhrazen. Žalovaný byl upomínán k úhradě dluhu upomínkami odeslanými původním věřitelem a následně i formou předžalobní upomínky prostřednictvím právního zástupce žalobkyně. Upomínka byla právním zástupcem žalobkyně odeslána dne 3. 6. 2021. Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 12. 2020. Žalovaný přes výzvu učiněnou před podáním žaloby neuhradil na svůj závazek ničeho.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci usnesením ze dne datum vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne datum náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.
4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listino u označenou jako rámcová smlouva číslo ze dne datum, smlouva o úvěru číslo ze dne datum, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, výpisem z účtu ze dne 6. 4. 2018 a ze dne 16. 9. 2019, smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 3. 12. 2020 včetně seznamu pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky spolu s předžalobní výzvou ze dne 3. 6. 2021 včetně podacího lístku z téhož dne. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého žalovaný dne datum uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně se právnická osoba s.r.o. Rámcovou smlouvu číslo smlouvu o úvěru číslo na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému bezhotovostním převodem na účet peněžní prostředky ve výši 4 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit částku 4 960 Kč do 30 dnů, tj. 16. 10. 2019. Úvěruschopnost právní předchůdce žalobkyně zkoumal nahlédnutím do databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB. Jelikož žalovaný neplnil své smluvní povinnosti řádně a včas, neuhradil ničeho, dostal se do prodlení. Posléze právní předchůdce žalobkyně dne 3. 12. 2020 postoupil svou pohledávku na žalobkyni. Dopisem ze dne 3. 6. 2021 bylo žalovanému oznámeno právním předchůdcem žalobkyně postoupení pohledávky a zároveň téže den vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 9 679 Kč (skládající se z neuhrazené jistiny 4 960 Kč a nákladů právního zastoupení 4 719 Kč) do 3 dnů od obdržení dopisu na příslušný účet. Oba dopisy byly odeslány dne 3. 6. 2021. Ze strany žalovaného nebylo ničeho uhrazeno.
5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
9. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
10. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
11. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
12. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 4 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006 ).
13. V daném konkrétním případě pak žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce vycházel při zkoumání úvěruschopnosti z výsledku zjištěných nahlédnutím do dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, přičemž netvrdil žádné konkrétní příjmy ani výdaje, kterých měl žalovaný dosahovat. Z tohoto důvodu má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdce žalobkyně nemohl dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne datum neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18.
14. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne datum žalovanému peněžní prostředky ve výši 4 000 Kč. Žalovaný dosud ničeho nevrátil, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 4 000 Kč. Žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 3. 6. 2021, který mu byl doručován téhož dne prostřednictvím České pošty. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalovaného nejpozději třetí pracovní den (k tomu srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019 -109), tj. 8. 6. 2021 a lhůta 3 pracovních dnů k vrácení poskytnutého úvěru uplynula 11. 6. 2021. Žalovaný se proto dostal do prodlení s vrácením částky 4 000 Kč dne 12. 6. 2021 a dle § 1970 o. z. je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky v zákonné výši 8,25 % ročně od 12. 6. 2021 do zaplacení. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).
15. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. , neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
16. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 soud kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku a dospěl k závěru, že v projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem co do jistiny vč. příslušenství 4 486,50 Kč (4 000 Kč + 486,50 Kč), tj. úspěch ve výši 67 %, zatímco částka představující zbývající jistinu a příslušenství, pro kterou byla žaloba zamítnuta činí po kapitalizaci částku 2 204 Kč, tj. neúspěch 33 %. Čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu od úspěchu) tak představuje 34 %. Žalobkyni proto ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. vzniklo právo na náhradu jí účelně vynaložených nákladů řízení ve výši 34 %.
17. Tyto celkové náklady jsou přitom představovány jednak zaplaceným soudním poplatkem ve výši 400 Kč a jednak částkou 1 089 Kč za náklady právního zastoupení žalobkyně mající oporu ve vyhl. č. 177/1996 Sb. tvořené částkou 600 Kč jako odměnou dle § 14b odst. 1 bodu 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. za tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci do podání žaloby po 200 Kč v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisu předžalobní výzvy a sepisu žaloby. Žalobkyni náleží také částka 300 Kč jako tři režijní paušály po 100 Kč za tyto tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. , to vše pak včetně 21% DPH (počítáno ze základu 900 Kč) ve výši 189 Kč. Žalovaný by byl povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 489 Kč, ale s ohledem na její procesní úspěch ve výši 34 % jí náleží částka 506 Kč, a to rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. , když ani zde soud důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, přičemž určené platební místo – k rukám právního zástupce žalobkyně – vychází z ust. § 149 odst. 1 o. s. ř
Poučení:
Odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.