Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 C 170/2022-34

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 21 791 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Řízení o zaplacení úroku ve výši 4 203 Kč a smluvní pokuty ve výši 2 785 Kč se zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 18 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 18 600 Kč od 1. 10. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 634,82 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 18 600 Kč od 8. 9. 2021 do 30. 9. 2021 a částky 256 Kč, zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 022,56 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění:

I. Řízení o zaplacení úroku ve výši 4 203 Kč a smluvní pokuty ve výši 2 785 Kč se zastavuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 18 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 18 600 Kč od 1. 10. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 634,82 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 18 600 Kč od 8. 9. 2021 do 30. 9. 2021 a částky 256 Kč, zamítá. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 022,56 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 18 600 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně právnická osoba dne 8. 3. 2021, ve znění dodatku ze dne 10. 3. 2021, smlouvu o úvěru číslo na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr celkem ve výši 18 600 Kč, který se zavázal splatit ve stanovené lhůtě. Žalovaný však neplnil své povinnosti ze smlouvy a nevrátil poskytnuté finanční prostředky spolu s úroky v dohodnutém termínu a ocitl se v prodlení. Žalobkyně požadovala uhradit jistinu ve výši 18 600 Kč s úroky ve výši 4 053 Kč, náklady na upomínání ve výši 150 Kč, smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za dobu od 8. 4. 2021 do 4. 9. 2021 ve výši 2 785 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 18 600 Kč od 8. 9. 2021 ve výši 8,25 %. Před uzavřením smlouvy o úvěru prověřila právní předchůdkyně žalobkyně z důvodu posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr bankovní a nebankovní registr klientských informací a insolvenční rejstřík. Žalovaný neuhradil na pohledávku žalobkyně ničeho.

2. Podáním ze dne 18. 7. 2022 vzala žalobkyně svůj návrh částečně ohledně kapitalizovaného úroku ve výši 4 203 Kč a smluvní pokuty ve výši 2 785 Kč bez udání důvodu zpět.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s postupem podle , , (dále jen „”), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.

4. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že mezi společností právnická osoba a žalovaným byla uzavřena dne 8. 3. 2021 smlouva o spotřebitelském úvěru, ve znění dodatku ze dne 10. 3. 2021, na základě které převzal žalovaný dne 8. 3. 2021 v hotovosti částku 5 100 Kč a dále byly žalovanému zaslány na jeho účet dne 10. 3. 2021 finanční prostředky ve výši 13 500 Kč, tedy finanční prostředky v celkové výši 18 600 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit jistinu a úrok ve lhůtě 30 dnů od poskytnutí úvěru s možností prodloužení splatnosti úvěru až na 360 dní. Nedílnou součástí smlouvy byly obchodní podmínky. Dle článku 1 smlouvy byla úroková sazba u úvěru ve výši 5 100 Kč sjednána dne ve výši 251,92 % ročně a u úvěru ve výši 13 500 Kč ve výši 265,12 % ročně. Pro případ porušení povinnosti splatit úvěr byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné části jistiny (smlouva o úvěru číslo ze dne 8. 3. 2021, ve znění dodatku ze dne 10. 3. 2021, výpis z účtu žalovaného ze dne 10. 3. 2021, vyjádření právnická osoba ze dne 23. 9. 2022).

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 29. 3. 2021). V oznámení o postoupení pohledávek byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky ve lhůtě 30. 9. 2021 (oznámení o postoupení pohledávky ze dne 13. 9. 2021, podací lístek ze dne 15. 9. 2021). Předžalobní výzva byla žalovanému zaslána (předžalobní výzva, podací lístek).

6. Při právním posouzení věci vycházel soud ze , (dále jen "o. z."). Podle , , smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

10. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

11. Podle § 1879 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

12. Podle může žalobce vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

13. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně vzala žalobu v části, v níž se domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 785 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 4 203 Kč, a to ještě před jednáním ve věci, soud řízení v souladu s ustanovením částečně zastavil.

14. Soud aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaný je spotřebitel, právní předchůdkyně žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr.

15. Soud se předně zabýval tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání smlouvy řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že nikoliv. Žalobkyně nenavrhla a ani nepředložila žádné důkazy k prokázání svých tvrzení týkajících se skutečného ověření výše příjmů a výdajů žalovaného před uzavřením smlouvy. Z listin předložených žalobkyní tak nelze učinit závěr, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru ověřením skutečné výše příjmů a výdajů žalovaného z jím předložených listin. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10ay, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek, a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011). S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C 240/98 až C 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (), ze dne 4. června 2015, Faber () a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

16. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

17. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a rozhodl se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení.

18. Žalovaný je proto povinen žalobkyni vrátit pouze finanční prostředky, které mu právní předchůdkyně žalobkyně poskytla a o které se tak žalovaný bezdůvodně obohatil na úkor žalobkyně dle § 2993 o. z. včetně zákonného úroku z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši 8,25 % ročně. Jedná se o jistinu ve výši 18 600 Kč. Z hlediska nároku na zaplacení zákonného úroku z prodlení jsou nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění, popřípadě ve lhůtě k plnění stanovené věřitelem. Prodlení žalovaného tak nastalo na základě zaslané výzvy k úhradě pohledávky ze dne 13. 9. 2021 dnem následujícím po uplynutí lhůty pro zaplacení. Dle podacího lístku byla výzva odeslána 15. 9. 2021, třetím pracovním dnem od odeslání je považována za doručenou a žalovaný měl uhradit do 30. 9. 2021, od 1. 10. 2021 je tedy v prodlení.

19. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením a , neboť žalobkyně měla ve věci úspěch celkem v částce 20 248 Kč (72 %) a neúspěch celkem v částce 7 975 Kč (28 %). Žalobkyně má nárok na náklady v poměru odpovídajícím rozdílu úspěchu v řízení a úspěchu žalované, tedy celkem v rozsahu 44 % Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 872 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle a , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 21 791 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Soud dále konstatuje, že návrh žalobkyně na vydání elektronického platebního rozkazu naplňuje kritéria formulářové žaloby vymezená nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. a tedy rovněž kritéria stanovená v  advokátního tarifu, neboť tento návrh je využitelný pro uplatnění nároků žalobkyně v typově obdobných případech, kdy postačuje jen zaměnit v něm uvedené číselné údaje. Opakovanost používaného vzoru a četnost podávání takovéhoto typového návrhu u Okresního soudu v Hodoníně je zd. soudu známa z jeho úřední činnosti. Celkem náklady řízení činí 2 324 Kč a žalobkyně má nárok na 44 %, tedy 1 022,56 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.