Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 630/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -2034 ze dne 27. října 2021 a rozsudkům Vrchního soudu v Praze sp. zn. ze dne 21. dubna 2021 a Městského soudu v Praze č. j. -1903 ze dne 13. ledna 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost i návrh k ní připojený se odmítají.

Odůvodnění:

1. Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákona ve stádiu pokusu, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců ve věznici s ostrahou; poškozená byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ve veřejném zasedání zrušil pouze výrok o trestu a nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců ve věznici s ostrahou. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné.

2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), namítá, že skutek pro který byl odsouzen, není trestným činem a obecné soudy rozhodly jen na základě svévolných úvah učiněných v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že jednáním popsaným v rozsudku nalézacího soudu nebyly naplněny znaky podvodu: Nebylo prokázáno uvedení poškozené v omyl, vznik škody ani obohacení stěžovatele; rovněž nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním stěžovatele a právním jednáním poškozené (zřízení svěřenského fondu). Absentuje subjektivní stránka trestného činu a zjevnost mentální nezpůsobilosti poškozené; obecné soudy opomenuly provést důkazy ke schopnostem poškozené činit právní jednání, porušily právo stěžovatele na obhajobu a řádně jej nepoučily o jeho právech.

4. S ohledem na uvedené podrobně popsané okolnosti je stěžovatel přesvědčen, že postupem obecných soudů byla porušena jeho práva zakotvená v , v a 40 odst. 3d (dále jen "") a požaduje zrušení napadených rozhodnutí; současně navrhuje projednání věci přednostně mimo pořadí, neboť vykonávaný trest odnětí svobody mu působí neodčinitelnou újmu.

5. Ústavní soud není povolán zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, tedy zjišťovat a hodnotit skutkový stav, provádět výklad a posuzovat aplikovatelnost toho kterého právního institutu plynoucího z jiných než ústavních předpisů. Zásah Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (y) připadá v úvahu jen v případě nejzávažnějších pochybení, reálně zasahujících ústavně zaručená základní práva, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo projevem libovůle. Takové pochybení však v napadených rozhodnutích Ústavní soud nezjistil.

6. Z ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí je patrné, že o spáchání zvlášť závažného zločinu stěžovatele obecné soudy rozhodly opakovaně: prvním rozsudkem nalézacího soudu ze dne 5. listopadu 2018 byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let a povinnost zaplatit poškozené na náhradu škody 1 412 917 Kč. Usnesením odvolacího soudu sp. zn. ze dne 20. února 2019 byl rozsudek zrušen a nalézacímu soudu uložen pokyn vyslechnout poškozenou. Rozsudkem ze dne 16. dubna 2019 rozhodl nalézací soud shodně jako v poprvé, jeho rozhodnutí následně odvolací soud rozsudkem sp. zn. ze dne 28. srpna 2019 zrušil a sám, při vypuštění části skutkové věty, stěžovatele uznal vinným a uložil mu trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců; poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením sp. zn. ze dne 12. května 2020 zrušil oba rozsudky a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání. Třetím rozsudkem ze dne 30. července 2020, při vázanosti zákazem zásadou reformatio in peius a skutkovou větou ve změněné podobě, uložil nalézací soud stěžovateli trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců. Vzhledem k procesní vadě byl rozsudek zrušen usnesením odvolacího soudu sp. zn. ze dne 30. listopadu 2020; teprve poté byla vydána shora napadená rozhodnutí.

7. Stěžovatel v tomto případě mohl uplatnit (a uplatnil) řadu procesních nástrojů k ochraně svých práv, opakovaně využil opravné prostředky, v průběhu řízení byl zastoupen několika obhájci (viz odst. 37 usnesení Nejvyššího soudu), a proto nelze přijmout jeho tvrzení o zásahu do práva na obhajobu (y).

8. Obecné soudy dospěly k přesvědčivému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu (y), vzaly v úvahu i řadu přitěžujících okolností, zohledňujících zejména osobnost poškozené. Napadená rozhodnutí nejsou projevem libovůle obecných soudů - je z nich patrné, že stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakoval námitky užité již v obhajobě a opravných prostředcích. Obecné soudy se s námitkami stěžovatele, které jsou jen pouhou polemikou se závěry obecných soudů, nezpůsobilou založit důvodnost ústavní stížnosti, podrobně vypořádaly, svá rozhodnutí dostatečně a přezkoumatelně odůvodnily a lze na ně bez dalšího odkázat.

9. Podle proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2022

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu