Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
11 C 205/2022-23
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení částky 9 708,75 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 070,01 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 070,01 Kč od 28. 1. 2022 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 2 444,50 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 495,96 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 7 049,24 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 514,51 Kč od 23. 12. 2021 do 27. 1. 2022, z částky 2 444,50 Kč od 28. 1. 2022 do zaplacení, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 795 Kč a smluvní pokutu ve výši 2 194,24 Kč, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 070,01 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 070,01 Kč od 28. 1. 2022 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 2 444,50 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 495,96 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 7 049,24 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 514,51 Kč od 23. 12. 2021 do 27. 1. 2022, z částky 2 444,50 Kč od 28. 1. 2022 do zaplacení, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 795 Kč a smluvní pokutu ve výši 2 194,24 Kč, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 9 708,75 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny ve výši 7 514,51 Kč a smluvní pokuty ve výši 2 194,24 Kč) s odůvodněním, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, dne datum smlouvu o úvěru číslo na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky v hotovosti ve výši 10 000 Kč, které žalovaná převzala v místě svého bydliště oproti podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit půjčku včetně sjednaného příslušenstvím v celkové výši 8 592 Kč spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů a inkasního poplatku. Celkovou částku 18 592 Kč se žalovaná zavázala uhradit v 14 pravidelných měsíčních splátkách po 1 328 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 9. 2. 2021. Žalovaná však své smluvní závazky nehradila řádně a včas, uhradila toliko částku 4 929,99 Kč, která byla započtena původním věřitelem zčásti jak na úhradu jistiny, tak na úhradu příslušenství a poplatků. Strany si ve smlouvě dále sjednaly, že pokud žalovaná poruší svoji povinnost platit měsíční splátky řádně a včas, je povinna zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky denně, kterou žalobkyně požadovala pouze za dobu od 10. 2. 2021 do 29. 11. 2021 v kapitalizované výši 2 194,24 Kč. Dluh žalované se stal splatným nejpozději dne splatnosti poslední předepsané splátky, tj. dnem 9. 2. 2021, od 10. 2. 2021 se tak žalovaná dostala do prodlení. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2021 s účinností k témuž dni, uzavřené mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalobkyně došlo k převedení pohledávky na žalobkyni, což bylo žalované písemně oznámeno dopisem ze dne 11. 1. 2022, přičemž právnímu předchůdci žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 22 865,64 Kč (navýšené o částky požadované původním věřitelem, které žalobkyně neuplatňuje). K posouzení úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že smlouva byla uzavřena na základě žalovanou vyplněné žádosti o úvěr, do které uvedla základní údaje o své osobě a dále pak okolnosti vypovídající o její finanční situaci, jakými jsou údaje o zaměstnání, ostatních finančních závazcích, výši měsíčních příjmů, výši měsíčních výdajů a požadovanou výši úvěru. Na dokumentu jsou rovněž vyznačeny listiny či doklady (výpis z běžného účtu, přehled vyplacených dávek), které byly žalovanou předloženy k posouzení její bonity a úvěruschopnosti. Správnost poskytnutých a vyplněných údajů žalovaná stvrdila svým vlastnoručním podpisem žádosti o úvěr. Na základě žádosti byla s odbornou způsobilostí posuzovaná schopnost žalované splácet úvěr a možnost dostát svému závazku. S ohledem na výši příjmů a výši požadovaného úvěru původní věřitel vyhodnotil žalovanou jako způsobilou ke splácení úvěru takové výše, jaká jí byla poskytnuta. Veškeré relevantní informace o obsahu závazku a povinností plynoucích z uzavřené smlouvy žalovaná získala z dokumentu Standardní informace o spotřebitelském úvěru, kdy seznámení se s obsahem tohoto dokumentu žalovaná potvrdila připojením vlastnoručního podpisu na uvedený dokument. Žalovaná dlužnou částku neuhradila i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Soud ve věci usnesením ze dne datum vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované doručeno dne datum náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaná se k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.
4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako smlouva o úvěru ze dne datum vč. smluvních podmínek a předpisu splátek, žádosti o úvěr ze dne datum, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne 9. 12. 2019, přehledem vyplacených dávek rodičovského příspěvku pro žalovanou za období 6-11/2019, přehledem vyplacených dávek příspěvků na dítě ve prospěch jméno příjmení za období 6-11/2019, výpisem z účtu žalované za období od 1. 9. 2018 do 6. 12. 2019, výpisem z interního systému právního předchůdce žalobkyně, Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2021, dohodou o úplatě za postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2021, oznámením původního věřitele o postoupení pohledávky spolu s výzvou k úhradě ze dne 11. 1. 2022 včetně podacího archu ze dne 12. 1. 2022, oznámením žalobkyně o postoupení pohledávky spolu s výzvou k úhradě ze dne 1. 2. 2022 a předžalobní upomínkou ze dne 2. 5. 2022 vč. podacího archu ze dne 4. 5. 2022. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne datum smlouvu nazvanou jako smlouva o úvěru, podle které právnická osoba poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaná se zavázala vrátit tuto jistinu navýšenou o úrok ve výši 963 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 4 900 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru (administrativní poplatek) ve výši 929 Kč a inkasní poplatek ve výši 1 800 Kč (celkem navýšené o 8 592 Kč) ve 14 měsíčních splátkách po 1 328 Kč, přičemž první splátka je splatná do měsíce od podpisu smlouvy. V rámci smlouvy si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Úvěruschopnost žalované byla zkoumána dotazem na její příjmy a výdaje. Z prohlášení žalované (žádosti o úvěr) bylo zjištěno, že žalovaná je na rodičovské dovolené s měsíčním čistým příjmem ve výši 7 600 Kč a dalšími příjmy ve výši 500 Kč (příspěvek na dítě). Celkové příjmy (dávky) měly činit v době uzavření smlouvy částku 8 100 Kč. Celkové výdaje měly činit v době uzavření smlouvy částku 6 590 Kč měsíčně, která sestává z částek 1 000 Kč za bydlení a energie, částky 5 590 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady. Jako použitelný příjem žalobkyně stanovila částku 1 510 Kč. S tím, že žalovaná bydlí u rodičů, je svobodná a má jednu vyživovací povinnost. Obchodní zástupce oprávněný jednat za právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy v žádosti o úvěr prohlásil, že ověřil občanský průkaz žalované, doklady o příjmech a dokad o bydlení. Z výpisu účtu žalovaného bylo zjištěno že, žalovaná má vyšší výdaje než příjmy. Z interního výpisu bylo zjištěno, že žalovaná uhradila žalobkyni celkem částku 4 929,99 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek došlo dne 22. 12. 2021 k postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 11. 1. 2022 a současně byla vyzvána k zaplacení dlužné částky do 10 dnů od obdržení dopisu, který byl odeslán dne 12. 1. 2022. Dopisem ze dne 1. 2. 2022 žalobkyně oznámila žalované postoupení pohledávky a vyzvala jej k úhradě dlužné částky do 25. 2. 2022. Předžalobní upomínka byla vyhotovena 2. 5. 2022 a odeslána 4. 5. 2022 s tím, že žalovaná je povinna svůj dluh uhradit nejpozději do 12. 5. 2022.
5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
9. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
10. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
11. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
12. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalované, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006).
13. V daném konkrétním případě pak žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce vycházel z částečně podložených informací od žalované, kdy měl mít při uzavírání smlouvy k dispozici pouze její doklady o příjmech (výpis z účtu, výpis vyplacených dávek a doklad o bydlení). Z výpisu z běžného účtu žalované vyplývá, že žalovaná měla v období od 1. 9. 2019 do 6. 12. 2019 vyšší výdaje než příjmy a konečný zůstatek na účtu byl v záporných hodnotách. Z údajů v žádosti o úvěr vyplývá, že nebylo nijak ověřováno, jaké jsou skutečné výdaje žalované, ani skutečnost, zda žalovaná by měla žít s někým ve společné domácnosti, a zda jsou tito výdělečně činní a jaká je výše jejich příjmů, neboť i toto má vliv na platební možnosti a schopnosti žalované. Z žádosti také vyplývá, že žalovaná má jednu vyživovací povinnost, avšak již nevyplývá, zda je jí hrazeno výživné na nezletilé dítě a v jaké výši a jaké jsou skutečné potřeby a výdaje na nezletilého. Dokazováním bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně vycházel u žalované z čisté měsíční mzdy (dávek SSP) ve výši 8 100 Kč (7 600 Kč rodičovský příspěvek a 500 Kč příspěvek na dítě). Při porovnání pravidelných měsíčních příjmů žalované s měsíčními výdaji (jak vyplývá z výpisu z účtu) je nutno konstatovat, že žalovaná není schopna jakýkoliv úvěr splácet, kdy její výdaje jsou vyšší než příjmy. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdce žalobkyně nemohl dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne datum neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18.
14. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne datum žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná dosud vrátila částku 4 929,99 Kč, a proto je povinna žalobkyni zaplatit částku 5 070,01 Kč. Žalovaná byla vyzvána k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 11. 1. 2022, který jí byl doručován 12. 1. 2022 prostřednictvím České pošty. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalované nejpozději třetí pracovní den (k tomu srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019-109), tj. 17. 1. 2022 a desetidenní lhůta poskytnutá žalobkyní k vrácení úvěru uplynula dne 27. 1. 2022. Žalovaná se proto dostala do prodlení s vrácením částky 5 070,01 Kč dne 28. 1. 2022 a dle § 1970 o. z. je povinna zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky v žalobou požadované výši 8,25 % ročně od 28. 1. 2022 do zaplacení, když zákonná výše úroku z prodlení ve smyslu vládního nařízení č. 351/2013 Sb. by byla k danému okamžiku vyšší, avšak soud při vázanosti rozsahem podané žaloby v souladu s § 153 odst. 2 o. s. ř. nemohl přiznat žalobkyni úrok vyšší, než požadovala. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části, ve které nebylo řízení zastaveno, byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).
15. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalované k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
16. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 5 070,01 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, zatímco částka jistiny spolu se smluvní pokutou, náklady na uplatnění pohledávky a kapitalizovaným příslušenstvím, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 12 978,94 Kč a dále část nekapitalizovaného příslušenství (viz výrok II.). Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že větší úspěch ve věci měla žalovaná, která by tak měla právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalované žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.).
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.