Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
16 C 149/2022-25
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalované údaje o účastníkovi, o zaplacení částky 96.780,06 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaná celé jméno žalované je povinna zaplatit žalobci částku 51.301,85 Kč s úroky z prodlení ve výši 15% ročně z této částky od 2.11.2022 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se pro částku 45.478,21 Kč, úrok z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 83.621,75 Kč a úrok z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 7.259,31 Kč od 30.3.2022 do zaplacení zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná [celé jméno žalované] je povinna zaplatit žalobci částku 51.301,85 Kč s úroky z prodlení ve výši 15% ročně z této částky od 2.11.2022 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se pro částku 45.478,21 Kč, úrok z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 83.621,75 Kč a úrok z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 7.259,31 Kč od 30.3.2022 do zaplacení zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobce se domáhal zaplacení částky 83.621,75 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 30.3.2022 do zaplacení, částky 7.259,31 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 30.3.2022 do zaplacení, částky 2.702,79 Kč, částky 322,73 Kč, částky 1.373,48 Kč a částky 1.500 Kč. Svůj nárok opřel o skutečnost, že žalobce uzavřel s žalovanou smlouvu o úvěru anonymizováno půjčka, na jejímž základě s zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 100.000 Kč. Splácení úvěru bylo sjednáno formou měsíčních anuitních splátek (skládajících se z jistiny a úroku) ve výši 2.320,53 Kč. Žalobce posoudil úvěruschopnost žalované. Žalobce vycházel z informací od spotřebitele. Získané informace ověřil nahlédnutím do databází do BRKI, NRKI, ISIR a insolvenčního rejstříku. Zároveň zohlednil státem publikované údaje o životním a existenčním minimu. Získané informace o příjmové a výdajové stránce porovnal s historickými daty Českého statistického úřadu. Úvěr ve výši 100.000 Kč žalovaná čerpala převodem na bankovní účet specifikovaný ve smlouvě o úvěru. Protože ze strany žalované docházelo k opakovanému porušování smluvních ujednání (prodlení s úhradou měsíčních splátek) žalobce oznámením o prohlášení úvěru za splatný, informoval žalovanou o prohlášení jejího úvěru za splatný ke dni 17.9.2021 a současně ji vyzval k úhradě již splatné částky. Žalovaná částka se skládá z načerpané neuhrazené jistiny úvěru ve výši 83.621,75 Kč, z obchodního úroku kapitalizovaného ke dni zesplatnění pohledávky ve výši 7.259,31 Kč, z úroku z prodlení počítaného z částky dlužné jistiny a kapitalizovaného ke dni předání případu k vymáhání advokátní kanceláři – 29.3.2022 ve výši 2.702,79 Kč, z úroku z prodlení počítaného z částky dlužného obchodního úroku a kapitalizovaného ke dni předání případu advokátní kanceláři – 29.3.2022 ve výši 322,73 Kč, z dílčích poplatků uvedených v sazebníku ve výši 1.373,48 Kč, z dílčích poplatků uvedených v sazebníku ve výši 1.500 Kč. Před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky.
V podání ze dne 26.10.2022 žalobce uvedl, že vycházel z údajů poskytnutých žalovanou v žádosti klienta o úvěr ze dne 31.7.2019. Žádost žalobce hodnotil individuálně, kontroloval veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MVČR. Žalobce vycházel z příjmu, který žalovaná doložila potvrzením o příjmu ve výši 14.705 Kč. Žalovaná zároveň uvedla celkový čistý měsíční příjem domácnosti ve výši 42.000 Kč. Při hodnocení úvěruschopnosti žalované žalobce porovnával její příjem a její výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Pokud se jedná o statisticky stanovené výdaje žalované, vycházel žalobce konkrétně z částky 7.398,95 Kč. Žalovaná na úvěr uhradila celkem částku 48.698,15 Kč. K jednání soudu se žalobce omluvil.
Žalovaná se k jednání soudu nedostavila. Dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalované byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst.4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm. a) o.s.ř. ). K jednání soudu se nedostavila a ani svou nepřítomnost neomluvila. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v její nepřítomnosti.
Soud má za prokázané tyto skutečnosti:
Z žádosti o úvěr ze dne 31.7.2019 soud zjistil, že žalovaná požádala o poskytnutí úvěru ve výši 100.000 Kč. Žalovaná uvedla, že je družka, bydlí v pronajatém bytě/domě. Je v pracovním poměru od 27.1.2019, uvedla zaměstnavatele a průměrný čistý měsíční příjem za 3 měsíce 14.705 Kč. Žalovaná uvedla celkový čistý měsíční příjem domácnosti: 42.000 Kč, počet zdrojů příjmu 1, ostatní nezbytné měsíční náklady 0 a počet vyživovaných osob 1.
Podle potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu ze dne 31.7.2019 činil průměrný čistý měsíční příjem žalované za 3 měsíce částku 14.705 Kč.
Podle tabulky žalobce činil deklarovaný příjem žalované 14.705 Kč, který byl ověřen, čistý měsíční příjem domácnosti 42.000 Kč, 1 vyživovací povinnost, podíl klienta na nákladech bydlení 35,01%, dosavadní interní splátky 3.213 Kč, dosavadní externí splátky 300 Kč, ostatní výdaje 0 Kč.
Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že dne 31.7.2019 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru (anonymizováno půjčka). Žalobce poskytl žalované spotřebitelský úvěr ve výši 100.000 Kč s datem čerpání dne 31.7.2019. Strany si dohodly úrok ve výši 118,7% ročně, RPSN ve výši 20,99% ročně. Žalovaná se zavázala úvěr splácet v měsíčních anuitních splátkách po 2.320 Kč, úhrada pojištění 230 Kč. Splátky jsou splatné k 15. dni v měsíci počínaje dnem 15.8.2019. Celková částka, kterou má spotřebitel zaplatit činí 165.884,06 Kč.
Podle platební historie byla částka 100.000 Kč čerpána dne 31.7.2019. Z platební historie soud zjistil, jakým způsobem žalovaná poskytnutý úvěr splácela. Dle tvrzení žalobce žalovaná uhradila celkem částku 48.698,15 Kč.
V dopise ze dne 19.9.2021 žalobce oznámil žalované, že v důsledku opakovaného porušování smluvních podmínek prohlašuje žalobce její úvěr na částku 100.000 Kč za splatný ke dni 17.9.2021. Současně ji vyzval k zaplacení celého dluhu, který činí 93.925 Kč do 4.10.2021.
Předžalobní upomínkou ze dne 31.3.2022 vyzval právní zástupce žalobce žalovanou k uhrazení dlužné částky ve výši 96.838,57 Kč do 7 dnů od odeslání výzvy.
Po provedeném řízení a dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav:
Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalovaná čerpala dne 31.7.2019 částku 100.000 Kč. Žalovaná svůj závazek splácet úvěr v pravidelných peněžních splátkách neplnila (zaplatila ve splátkách částku 48.698,15 Kč) a z toho důvodu žalobce dopisem ze dne 19.9.2021 úvěr zesplatnil. Úvěr se tak stal splatný ke dni 17.9.2021. Dluh žalované ke dni 17.9.2021 činila částka 93.925 Kč.
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.
Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18 , že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.
V projednávané věci uzavíral právní předchůdce žalobce s žalovanou úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaná ji uzavírala jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský.
Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to z důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr žalobce prověřil na základě prohlášení žalované a předložení potvrzení o příjmu od zaměstnavatele. V předložené žádosti o poskytnutí úvěru žalovaná uvedla, že celkový příjem domácnosti činí 42.000 Kč (žalobce neuvedl, zda a jakým způsobem ověřil tuto skutečnost). Pokud jde o výdaje žalovaná v prohlášení uvedla - ostatní nezbytné měsíční náklady 0 Kč. Žalobce pracoval s výdaji odhadnutými na základě historických dat z ČSÚ ve výši 7.398,95 Kč a v tabulce žalobce uvedl 1 vyživovací povinnost, podíl na nákladech bydlení 35,01%, dosavadní interní splátky 3.213 Kč, dosavadní externí splátky 300 Kč, ostatní výdaje 0 Kč. Žalobce počítal s celkovým příjmem domácnosti 42.000 Kč, aniž by tuto skutečnost nějakým způsobem ověřil a tento příjem měl doložen. Pokud žalobce vycházel z výdajů ve výši 7.398,95 Kč s připočtením splátek žalované ve výši 3.213 Kč a 300 Kč výdaje činí částka 10.911,95 Kč. Po jejím odečtení od příjmu žalované (14.705 – 10.911) zůstane částka 3.793 Kč. Žalobce tak po formální stránce učinil určitá zkoumání (šetření v uvedených registrech a ověření příjmu žalované, zápis interních a externích splátek), tato však v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotil. Je zřejmé, že nepostačuje opatřit si relevantní informace od spotřebitele či z jiných zdrojů, ale pro naplnění smyslu zákona je nutné z těchto učinit kvalifikovaný závěr. Posouzení úvěruschopnosti dlužníka nespočívá v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale v i odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet. Věřitel nesplní svou povinnost, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Žalobce ověřil pouze příjem žalované. U nákladů žalované žalobce však vycházel ze statisticky určené částky, aniž by ověřil, že tento údaj skutečně odpovídá výdajům žalované. Z těchto skutečností je zřejmé, že žalovaná nebyla osobou, jejíž majetkové poměry (alespoň dle písemností předložených soudu) by odůvodňovaly schopnost předmětný úvěr poskytnutý ve výši 100.000 Kč splácet. Ze strany žalobce tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele.
Podle ustanovení § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 o.z. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn. I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12 ) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst.1 o.z., neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 o,z.).
Podle ustanovení § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
Podle ustanovení § 1958 odst.2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
Podle ustanovení § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
Podle ustanovení § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalované částku 100.000 Kč. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyla žalovaná smluvně zavázána ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě ve smlouvě uvedených úroků a poplatků. Soud má za prokázané, že žalobce poskytl žalované částku 100.000 Kč, tím žalované vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které byla žalovaná povinna podle § 2991 odst.1 o.z. vydat. Z tvrzení žalobce vyplývá, že žalovaná zaplatila částku 48.698,15 Kč. Soud proto žalované uložil povinnost vydat zbývající bezdůvodné obohacení ve výši 51.301,85 Kč (částka poskytnutá 100.000 Kč – částka žalovanou zaplacená 48.698,15 Kč) a pro zbývající požadované částky a úroky žalobu zamítl.
Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem k plnění vyzván (§ 1958 odst. 2 o.z.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovanou k plnění a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalované doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 31.10.2022. Nárok se stal splatným 1.11.2022 a žalovaná se dostala do prodlení od 2.11.2022. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 2.11.2022 v souladu s ust. nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. , kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Úspěch účastníka podle § 142 odst.1 o.s.ř. v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.12.2015 sp.zn. 23 Cdo 2585/2015 ). Nejvyšší soud tento právní názor přijal ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp.zn. I ÚS 2717/08 (pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství). Žalobce požadoval celkem částku 104.445,06 Kč (částku 96.780,06 Kč + 7.052,80 Kč – úrok z prodlení 11,75% ročně z částky 83.621,75 Kč od 30.3.2022 do 16.12.2022 + 612,20 Kč – úrok z prodlení 11,75% ročně z částky 7.259,31 Kč od 30.3.2022 do 16.12.2022). Žalobci bylo ke dni rozhodnutí soudu přiznáno celkem 52.250,55 Kč (jistina – 51.301,85 Kč + 948,70 Kč – úrok z prodlení ve výši 15% ročně z 51.301,85 Kč od 2.11.2022 do 16.12.2022). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 50%, tomu odpovídá úspěšnost žalované ve výši 50%. Žádný z účastníků ve věci nebyl úspěšný a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.