Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

60 C 124/2021

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Langhansem ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený opatrovnicí příjmení jméno příjmení

sídlem adresa

o zaplacení 10 500 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 7 000 Kč od 14. 10. 2018 do zaplacení, smluvního úroku ve výši zákonného úroku z prodlení z částky 7 000 Kč od 6. 9. 2018 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 3 500 Kč, se zamítá.

III. Účastníci nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Ustanovené opatrovnici žalovaného příjmení jméno příjmení se přiznává odměna za zastupování žalovaného ve výši 3 680 Kč.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 7 000 Kč od 14. 10. 2018 do zaplacení, smluvního úroku ve výši zákonného úroku z prodlení z částky 7 000 Kč od 6. 9. 2018 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 3 500 Kč, se zamítá. III. Účastníci nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení. IV. Ustanovené opatrovnici žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení] se přiznává odměna za zastupování žalovaného ve výši 3 680 Kč.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že spol. anonymizována tři slova, IČO (dále též jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela s žalovaným dne 6. 9. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru (dále jen„ smlouva“), na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 7 000 Kč, který se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně uhradit do 13. 10. 2018. Žalovaný však úvěr řádně a včas nesplatil. Právní předchůdkyně žalobkyně dne 27. 9. 2019 postoupila smlouvou o postoupení pohledávek pohledávku na žalobkyni. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku. Před upomínku žalovaný ničeho nezaplatil.

2. S ohledem na skutečnost, že soudu nebyl znám pobyt žalovaného, ustanovil soud žalovanému usnesením ze dne 22. 11. 2022, č. j. číslo jednací, opatrovníka příjmení jméno příjmení, advokátku, se sídlem adresa.

3. Soud ve věci na den 23. 11. 2022 nařídil jednání, ke kterému se dostavila opatrovnice žalovaného. Právní zástupce žalobkyně se z jednání omluvil, a to podáním ze dne 16. 11. 2022 (doručeným soudu téhož dne), ve kterém zároveň souhlasil, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. S ohledem na to, že se žalobkyně uvedeného jednání nezúčastnila, tak nemohla být v souladu s  , (dále jen „“) poučena o tom, že nenavrhla důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného a dále nebyla poučena o neúplné apelaci a o koncentraci řízení podle

4. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, protože žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky. Soud nejprve zkoumal, zda je dána pravomoc českých soudů k projednání této věci. Podle čl. 4 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, platí, že není-li stanoveno jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.

5. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav.

6. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena dne 6. 9. 2018 smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 7 000 Kč, a to převodem na účet žalovaného. Ve smlouvě si smluvní strany ujednaly, že žalovaný úvěr splatí do 25 dnů od poskytnutí úvěru. (Zjištěno ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo).

7. Před uzavřením smlouvy zkoumala právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného na základě jeho prohlášení a vyšla přitom z příjmu žalovaného 22 000 Kč měsíčně a dále zkoumala úvěruschopnost žalovaného nahlédnutím do veřejně přístupných rejstříků. (Zjištěno z podání žalobkyně ze dne datum).

8. Žalovaný úvěr řádně a včas neuhradil. (Zjištěno z podání žalobkyně ze dne 16. 11. 2022).

9. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni. (Zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum).

10. Provedené důkazy soud zhodnotil z hlediska jejich pravosti a vypovídající hodnoty a posoudil je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti podle , (dále jen „“) tak, aby mohl zjistit skutečný skutkový stav. Další důkazy soud neprováděl, neboť nebyly pro rozhodnutí ve věci podstatné.

11. Na základě zjištěných skutečností dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému finanční prostředky, a to převodem na bankovní účet žalovaného. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit do 25 dnů od poskytnutí úvěru. Žalovaný svůj dluh řádně a včas nesplatil. Pohledávka byla smlouvou postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno.

12. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto.

13. Soud aplikoval české hmotněprávní předpisy v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne datum o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I).

14. Podle an. , (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

17. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

18. Podle , o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (dále též jen„ ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

19. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

20. Podle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2, věta první).

21. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 6. 9. 2018 uzavřena smlouva, kterou soud kvalifikuje jako smlouvu o úvěru podle an. o. z., přičemž žalovaný ji uzavřel mimo souvislost se svým podnikáním či samostatným výkonem zaměstnání, a tedy s ohledem na spotřebitelský charakter této smlouvy aplikuje se rovněž , o spotřebitelském úvěru. Nad to soud uvádí, že pokud by se žalobkyně účastnila jednání konaného dne 23. 11. 2022 u zdejšího soudu, tak by mohla doplnit dokazování týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany právní předchůdkyně žalobkyně, což se však nestalo kvůli její neúčasti na citovaném jednání a z tohoto důvodu nemohla být v souladu s  poučena o tom, že nenavrhla důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného a připravila se tak sama o dobrodiní ze strany soudu, který by ji v souladu s výše uvedeným ustanovením poučil o možnosti doplnit důkazy týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

23. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , Nejvyšší soud konstatoval, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“

24. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , v něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. -39, či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další). Podle nich součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel úvěru má tudíž„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“

25. Byť se uvedená judikatura vztahovala k , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s.r.o. v. GK. Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Dále nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

26. V právě souzeném případě není jasné na základě jakých podkladů, právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala majetkovou situaci žalovaného. Z provedeného dokazování dostatečně nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně činila sama aktivně jakékoliv kroky za účelem přezkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Z ničeho navíc nevyplývá, že by žalovaný byl skutečně prověřen prostřednictvím veřejných rejstříků (insolvenčního rejstříku bankovního i nebankovního registru klientských informací) a s jakým výsledkem a z jakých konkrétních informacích o majetkových poměrech právní předchůdkyně žalobkyně při poskytování úvěru u žalovaného vycházela. Žalobkyně soudu doložila pouze výpis z bankovního účtu žalovaného a smlouvu o nájmu bytu, ale z těchto dokumentů dostatečně nevyplývají informace o majetkové situaci žalovaného. Z podání žalobkyně ze dne 16. 11. 2022 vyplývá, že žalobkyně vycházela z odhadovaných měsíčních nákladů žalovaného ve výši 12 431 Kč, a to včetně nákladů na spotřebitelský úvěr a z průměrných měsíčních příjmů žalovaného ve výši 21 998 Kč, kdy po odečtení měsíčních nákladů byl zůstatek žalovaného, který by měl mít měsíčně k dispozici 472,60 Kč.y, ze kterých by měly vyplývat výše uvedené částky, však nebyly žalobkyní soudu nijak doloženy. Pokud žalobkyněy, jimiž měla údaje uváděné žalovaným ověřit, soudu nepředložila z toho důvodu, že je nemá, odkazuje soud na zákon o spotřebitelském úvěru, který ukládá poskytovateli uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly (, odst. 2 písm. b), odst. 4 ZoSÚ). Podle soudu tedy není zřejmé, zda a jaké dokumenty nezbytné k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného byly právní předchůdkyni žalobkyně skutečně předloženy a jaké údaje obsahovaly. Jinými slovy řečeno, při nepředložení dokladů, kterými měly být prověřeny majetkové poměry žalovaného (jako spotřebitele) před poskytnutím úvěru, má soud nadále za neprokázané, zda k prověření úvěruschopnosti žalovaného došlo. Na základě těchto úvah soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti podle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy neposoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr (spotřebitelský úvěr), a přesto mu poskytla spotřebitelský úvěr. S ohledem na to je tato smlouva o úvěru neplatná ( a 86 odst. 1 ZoSÚ).

27. Žalobkyně má tedy vůči žalovanému právo toliko na to, aby jí zaplatil zůstatek (nesplacenou část jistiny) poskytnutých finančních prostředků z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.

28. Z údajů poskytnutých žalobkyní vyplývá, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 7 000 Kč a na tento úvěr ničeho neuhradil. Ve vztahu k této částce má žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil i úroky z prodlení podle o. z. ve spojení s 

29. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. , má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou část jistiny úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Žalovaný navrhoval, aby nová doba splatnosti byla stanovena ode dne jednání soudu. Žalobkyně se k jednání soudu nedostavila, nemohlo tedy dojít k dohodě o době splatnosti mezi účastníky. Soud rozhodl tak, že dobu splatnosti neurčoval od okamžiku v minulosti, ale ztotožnil ji s lhůtou k plnění podle , a to vzhledem ke všem okolnostem projednávané věci, k nemožnosti zkoumat možnosti dlužníka plnit a nemožnosti dohody pro absenci žalobkyně na jednání.

30. Na základě výše uvedeného soud žalobě co do částky 7 000 Kč vyhověl.

31. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle , neboť žalobkyně a žalovaný měli ve věci úspěch jen částečný a jejich úspěch resp. neúspěch byl stejný; soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

32. Soud přiznal ustanovené opatrovnici žalovaného za poskytnuté právní služby odměnu ve výši 3 680 Kč, která se skládá z následujících úkonů podle § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, účast na jednání soudu dne datum), náleží jí podle § 7 a. t. odměna za zastupování žalovaného stanovená z tarifní hodnoty (10 500 Kč) stanovené podle § 7 a. t. ve výši 1 540 Kč za jeden úkon (celkem 3 080 Kč za dva úkony právní služby). Opatrovnici dále náleží částka 600 Kč jako náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 3 a. t. (2 x režijní paušál à 300 Kč). Opatrovnice žalovaného není plátcem DPH. Celkem opatrovnici žalovaného náleží částka ve výši 3 680 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.