Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1503/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. I. C., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha-Pankrác, zastoupeného JUDr. Naďou Kratochvílovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Spálená 92/21, 2. F. D., rozeného K., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Ladou Kosánovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Rumunská 1798/1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -3400 ze dne 18. února 2021 a rozsudkům Vrchního soudu v Praze sp. zn. ze dne 29. listopadu 2019 a Krajského soudu v Praze č. j. -3019 ze dne 19. června 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Krajský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinnými ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle , 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) , a uložil každému z nich trest odnětí svobody v trvání devíti let ve věznici se zvýšenou ostrahou. Odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů jako podané z jiných než zákonných dovolacích důvodů.

2. Oba řádně zastoupení stěžovatelé brojili proti týmž rozhodnutím obecných soudů samostatnými návrhy; ústavní stížnost 1. stěžovatele je vedena pod

sp. zn.

, ústavní stížnost 2. stěžovatele pod

sp. zn.

. S ohledem na shodnost návrhů rozhodl I. senát Ústavního soudu podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), ve spojení s , o spojení věcí ke společnému řízení pod

sp. zn.

.

3. Ve svém návrhu 1. stěžovatel namítá extrémní rozpor skutkových závěrů s provedenými důkazy. Vyslovené právní závěry nevyplývají podle stěžovatele z provedených důkazů logicky přijatelným způsobem; v takovém postupu spatřuje rovněž popření principu volného hodnocení důkazů. Obecné soudy nepřihlédly k důkazům ve prospěch stěžovatele, hodnotily jen důkazy v jeho neprospěch, nevypořádaly se s obhajobou stěžovatele a tím porušily i zásadu in dubio pro reo; k uvedeným námitkám stěžovatel odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení č. j. -147 ze dne 20. září 2017) i Ústavního soudu [nálezy

sp. zn.

ze dne 3. října 2006 (N 175/43 SbNU 17),

sp. zn.

ze dne 9. dubna 2008 (N 69/49 SbNU 45),

sp. zn.

ze dne 26. listopadu 2009 (N 247/55 SbNU 377),

sp. zn.

ze dne 12. ledna 2009 (N 7/52 SbNU 73),

sp. zn.

ze dne 10. července 2014 (N 140/74 SbNU 185) a

sp. zn.

ze dne 29. ledna 2019 (N 16/92 SbNU 182)].

4. První stěžovatel byl rovněž nepřiměřeně potrestán, neboť nebyl zohledněn předchozí trest, uložený mu rozsudkem nalézacího Městského soudu v Praze soudu sp. zn. ze dne 20. září 2017, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu sp. zn. ze dne 13. července 2018, v trvání sedmi let, neboť souhrn obou trestů činí 16 let. Stěžovatel uvádí, že jeho činnost v organizované skupině spočívala jen v řízení vozidla, aniž by měl povědomí o účelu jízd, pouze předal telefonní číslo, což nelze hodnotit jako zprostředkování nájmu a nebyly prokázány ani další činnosti (například nákupy fosforu). Z provedených důkazů nevyplývá mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, že by stěžovatel byl zapojen do trestné činnosti způsobem, za který by bylo namístě jej uznat vinným a uložit mu trest ve stejné výši jako osobám, jež se na výrobě drog přímo podílely. Je úkolem státu prokázat vinu obžalovaného nade vší pochybnost, závěry nemohou mít povahu presumpcí [viz nález

sp. zn.

ze dne 7. ledna 2010 (N 2/56 SbNU 11)]. Uložený trest nepovažuje 1. stěžovatel za přiměřený závažnosti jeho jednání a v potaz nebyly vzaty ani jeho rodinné poměry [viz usnesení sp. zn. -38 ze dne 28. května 2014, usnesení č. j. -26 ze dne 27. dubna 2015 či nález

sp. zn.

ze dne 7. srpna 2017 (N 137/86 SbNU 315)]. V postupu obecných soudů spatřuje 1. stěžovatel zásah do svých základních práv zakotvených v , 36 odst. 1 a v d (dále jen "") a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto navrhuje zrušení napadených rozhodnutí a vrácení věci k novému projednání.

5. Druhý stěžovatel je přesvědčen, že byl-li rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. ze dne 20. září 2017 ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu sp. zn. ze dne 12. září 2018 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, nepostupovaly obecné soudy správně, jestliže mu uložily napadenými rozhodnutími další trest v trvání devíti let; byly popřeny zásady pro ukládání trestů dané v a násl. . K tomu 2. stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 30. července 2019 (N 142/95 SbNU 230) ke kumulaci trestů, a rovněž na novelu [, kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "novela č. ")], který s účinností od 1. října 2020 umožňuje modifikovat výši trestu ( ) a mimořádně snížit trest odnětí svobody

( ). Pokud tak obecné soudy nepostupovaly, porušily jeho základní práva, zakotvená v a 2 Úmluvy, v , 36 odst. 1 a v y; proto navrhuje zrušit ve vztahu k sobě napadená rozhodnutí a výroku o trestu.

6. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelé byli stíháni a odsouzeni společně s dalšími osobami za (opakovanou) výrobu metamfetaminu ve velkém rozsahu (více než 1 500 g a 8 223,76 g) v organizované skupině, v níž měli rozdělené úkoly. Jakkoliv byly úkoly jednotlivých členů marginální, odpovídá uvedené činnosti podle trestní sazba v rozmezí osm až dvanáct let. S výjimkou hlavního organizátora výroby drogy byl všem odsouzeným uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let, tedy blízko spodní hranici trestní sazby. V případě stěžovatelů, dříve odsouzených za jinou (společnou) trestnou činnost, nebyl důvod ukládat úhrnný, souhrnný či společný trest ( a násl. ).

7. Z napadených rozhodnutí je dále patrné, že v průběhu řízení ve věci samé a v řízeních o opravných prostředcích oba stěžovatelé namítali nevědomost o výrobě drogy i nízkou míru své účasti, a dovozovali tím nesprávné závěry obecných soudů o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Tuto argumentaci opakuje 1. stěžovatel i v ústavní stížnosti, přestože se s ní obecné soudy již srozumitelně vypořádaly; stěžovatel zjevně nehodlá vyslovené závěry přijmout, a je proto přesvědčen o zásahu do svých zaručených práv. Právo na přístup k soudu (na soudní ochranu) zakotvené v y, obdobně jako právo na spravedlivý proces ( Úmluvy), zaručuje účastníkovi řízení, že řízení proběhne podle předem stanovených pravidel. Uvedená práva nezaručují a ani zaručit nemohou, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka. Namítá-li dále 1. stěžovatel porušení práva na obhajobu [y a písm. c) Úmluvy], aniž by blíže specifikoval, čím mělo být toto právo porušeno, nelze skutečnost, že jím použitou obhajobu obecné soudy nepřijaly a dospěly k jiným právním závěrům, považovat za tvrzený zásah.

8. Oba stěžovatelé poukazují na kumulaci postupně uložených trestů odnětí svobody - s tím, že takovým postupem mělo být porušeno i právo na rodinný a soukromý život ( a 2 Úmluvy a y). Výší trestů, i s ohledem na tresty odnětí svobody stěžovatelům dříve uložené, se obecné soudy zabývaly (viz odstavce 27 a 28 usnesení odvolacího soudu či zejména 132-135 a 141 usnesení Nejvyššího soudu) a dospěly k závěru, že v řízení nevyvstaly okolnosti pro mimořádné snížení uloženého trestu pod dolní hranici trestní sazby. Nadto Nejvyšší soud správně konstatoval, že dřívější odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, jehož výkon již započal, nemůže automaticky vést k aplikaci , neboť pluralitní trestná činnost není okolností (poměry pachatele), pro které by použití příslušné trestní sazby bylo nepřiměřeně přísné (viz závěr odstavce 135 usnesení). Nejvyšší soud tak učinil za situace, kdy sice nebyly naplněny dovolací důvody, námitku posoudil s ohledem na možné dotčení základních práv a svobod stěžovatelů.

9. Podle y jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit; podle y a y jen obecný soud rozhoduje o vině a trestu. Odkazuje-li druhý stěžovatel na právní úpravu po novele č. , účinnou od 1. října 2020, tedy deset měsíců po právní moci rozsudku odvolacího soudu, nezbývá, než odkázat na , podle kterého lze pachateli uložit pouze takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje. Skutečnost, že v době nabytí účinnosti nebylo doposud rozhodnuto o mimořádném opravném prostředku, nelze považovat za splnění uvedeného požadavku.

10. Stěžovatelé neuvedli žádnou okolnost svědčící o tvrzených zásazích do jejich základních práv; jejich argumentace je jen polemikou s rozhodnutími obecných soudů, která není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti. Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se věcí dostatečně zabývaly, na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o zapojení stěžovatelů do organizované skupiny a naplnění skutkové podstaty trestného činu. Jakkoliv Ústavní soud chápe, že stěžovatelé nejsou spokojeni se situací, kdy jim byly za různou (společnou) trestnou činnost uloženy samostatné tresty odnětí svobody v souhrnné výši šestnácti let, nespatřuje v postupu obecných soudů pochybení ani jejich závěry nepovažuje za (hrubě) nepřiléhavé či vykazující znaky svévole.

11. Podle proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. 8. 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu