Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 326/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy P. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Tomášem Zejdou, advokátem, sídlem Murmanská 1250/5, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020 č. j. -865, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. června 2020 č. j. -777 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 4. března 2020 č. j. -700, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Berouně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z d.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle , , a přečinu nebezpečného pronásledování podle . Toho se podle okresního soudu dopustila, stručně řečeno, tak, že ve snaze udržet si kontrolu a moc nad svou zletilou dcerou jí po odstěhování po dobu více než jednoho roku soustavně pronásledovala vyhledáváním její osobní blízkosti, čekáním před jejím domem, snahou o elektronickou komunikaci, nepřetržitým zvoněním u jejího bytu (i v nočních hodinách), očerňováním v očích dalších členů rodiny, a to vše proti vůli poškozené, u které toto jednání způsobilo významné omezení jejího obvyklého způsobu života. Dále jí vyhrožovala fyzickým násilím, vyhozením ze školy a odebráním její dcery (vnučky stěžovatelky), přičemž skutečně kontaktovala Městský úřad v X s tím, že poškozená vnučku týrá. Za uvedené jednání byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dále bylo stěžovatelce uloženo přiměřené omezení podle , spočívající v zákazu styku s poškozenou proti její vůli. Dále byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč. V posuzované věci šlo již v pořadí o třetí rozsudek, neboť první dva rozsudky okresního soudu zrušil krajský soud z důvodu procesních pochybení a nedostatečného odůvodnění. K závěru o vině stěžovatelky dospěl soud zejména na základě výpovědi poškozené, potvrzené dalšími svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy (komunikace mezi stěžovatelkou a poškozenou, obsah soudních a správních spisů týkajících se různých řízení řešících vztahy mezi oběma atd.).

3. Proti uvedenému rozsudku podala stěžovatelka odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zrušil napadený rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu, o přiměřeném omezení a o náhradě nemajetkové újmy. Sám nově rozhodl napadeným rozsudkem tak, že stěžovatelku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dále byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit poškozené náhradu nemajetkové újmy ve výši 60 000 Kč. V odůvodnění rozsudku se krajský soud plně ztotožnil se závěry okresního soudu týkajícími se viny stěžovatelky.

4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění nepřisvědčil stěžovatelčině námitce, že poškozená v průběhu hlavního líčení vzala zpět souhlas s trestním stíháním podle § 163 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů. Souhlas s trestním stíháním stěžovatelky byl udělen dne 15. 7. 2017 (jeden den po zahájení úkonů trestního řízení). Poté, co krajský soud zrušil druhý rozsudek okresního soudu (rovněž z důvodu, že ve spise není obsažen souhlas poškozené s trestním stíháním) zaslala poškozená soudu písemné a vlastnoručně podepsané prohlášení, v němž na svém souhlasu z přípravného řízení setrvala. Vyjádření poškozené v hlavním líčení stěžovatelka dezinterpretuje, neboť poškozená uvedla: "Ano pronásledování neskončilo, stále pokračuje. Obžalovaná pořád píše paní učitelce mé dcery, chce od ní informace, informace byla zjišťovat také v pedagogicko-psychologické poradně. Obžalovaná byla také u mě v práci, myslím, že byla i ve škole. Nechci, aby se to vyšetřovalo, je mi to trapné a je pro mě lepší, aby se to nechalo být." Podle Nejvyššího soudu se tato část netýká, jak je patrno z kontextu celého výslechu, předmětu trestního stíhání, nýbrž pokračování nežádoucího chování stěžovatelky. Proto nelze takové vyjádření brát jako zpětvzetí souhlasu poškozené s trestním stíháním. Na tom nemohlo nic změnit ani namítané nesprávné poučení předsedou senátu (o možnosti poškozené netrvat na trestním stíhání stěžovatelky) v této souvislosti, které se rovněž netýkalo posuzovaného skutku. Naopak na přímý dotaz obhájkyně stěžovatelky poškozená výslovně a bez zaváhání uvedla, že na trestním stíhání trvá.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka namítá porušení svého práva na soudní ochranu, neboť jako poškozená v trestním řízení vystupovala stěžovatelčina dcera, která tak "disponuje" s trestním stíháním. Během hlavního líčení se poškozená vyjádřila, že si soud a vyšetřování nepřeje a že je pro ni lepší, aby se věc nechala být. Na to reagoval předseda senátu, že takový postup nezáleží na její vůli. Projev poškozené a její vůli přešel Nejvyšší soud bez povšimnutí a nijak je nehodnotil. Nejvyšší soud měl hodnotit celý projev poškozené, zejména v souvislosti s nesprávným poučením předsedy senátu v hlavním líčení. Odvolací soud se pak měl touto skutečností zabývat z úřední povinnosti.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů ( a y). Respektují-li obecné soudy při svém rozhodování podmínky předvídané trestním řádem, a uvedou, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatelka namítá.

8. Těžiště námitek stěžovatelky v ústavní stížnosti spočívá v tom, zda a jak mělo být hodnoceno vyjádření poškozené, ze kterého stěžovatelka dovozuje, že šlo o uplatnění zpětvzetí souhlasu poškozené s trestním stíháním stěžovatelky, tedy její matky (viz blíže sub 5). K tomu Ústavní soud s ohledem na výše uvedené může pouze konstatovat, že tato argumentace stěžovatelky byla beze zbytku a ústavně konformně vypořádána v napadeném usnesení Nejvyššího soudu (viz sub 4).

9. Nejvyšší soud v něm logicky a přesvědčivě vysvětlil, z jakého důvodu není možné ze souvislosti vytržené vyjádření poškozené považovat za zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním podle § 163 odst. 1 trestního řádu. Aby mohly orgány činné v trestním řízení uznat takový projev poškozené osoby za relevantní, musí se (prostřednictvím poučení) v maximální možné míře přesvědčit, že poškozený chápe jeho význam a zároveň nejsou dány žádné okolnosti vylučující zpětvzetí souhlasu podle § 163a odst. 1 trestního řádu. K ničemu takovému nedošlo zejména proto, že poškozená opakovaně a beze změn při každé příležitosti výslovně uvedla, že na trestním stíhání trvá. Dezinterpretace z kontextu vytrženého vyjádření poškozené, týkajícího se navíc odlišného jednání, nikterak trestnímu stíhání stěžovatelky nebrání a Ústavní soud shledal vývody Nejvyššího soudu v kontextu okolností posuzované věci ústavně souladnými.

10. Ústavní soud tak uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných muu, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (y). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle .

11. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto ve složení IV. senátu podle § 9 odst. 4 ve spojení s § 10 odst. 3 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2021 (Org. 01/21), neboť stálý člen IV. senátu Pavel Šámal byl z projednávání a rozhodování nynější věci vyloučen usnesením III. senátu Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021 č. j.

-11

.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. dubna 2021

Jan Filip v. r.

předseda senátu