Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2398/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. H., zastoupeného Mgr. Karolinou Kovácsovou, advokátkou, sídlem Václavská 2073/20, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020 č. j. 8 Tdo 538/2020-1403, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2019 sp. zn. 61 To 285/2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. dubna 2019 č. j. 14 T 35/2018-1327, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo podle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z , , a d (dále jen " "), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a y.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle a odst. 4 písm. d) , , ve znění pozdějších předpisů. Toho se podle obvodního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že si jako předseda bytového družstva mezi roky 2009 a 2011 neoprávněně vyplatil 487 050 Kč, což se snažil zakrýt pokladními doklady se zfalšovaným podpisem, a dále mezi roky 2010 a 2016 pod záminkou rekonstrukce a údržby spravovaného domu vybral z účtu bytového družstva různé částky v celkové výši 1 048 017 Kč, což odůvodnil vyplacením částek pro různé vykonavatele prací, avšak žádné z těchto prací nebyly provedeny. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech všech obchodních korporací na dobu pěti let. Dále byla stěžovateli uložena povinnost uhradit poškozenému bytovému družstvu způsobenou škodu. U prvního skutku dospěl soud k závěru o stěžovatelově vině zejména na základě srovnání falešných dokladů a výběrů z účtu bytového družstva. Doklady byly přitom zajištěny v bytě stěžovatele a neprošly účetnictvím. U druhého skutku byla stěžovatelova vina prokázána zejména svědeckými výpověďmi podnikajících subjektů. Z nich současně vyplynulo, že předložené faktury jimi nebyly vystaveny a žádné práce v rozhodné době v domě jimi nebyly prováděny. Rovněž z výpovědí dalších svědků a fotodokumentace je zřejmé, že žádné práce odpovídající vybraným prostředkům v domě prováděny nebyly.

3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se zcela ztotožnil se závěry obvodního soudu.

4. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění dospěl k závěru, že v hodnocení soudů nižších stupňů není obsažen žádný relevantní rozpor.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že byl odsouzen za výběry, které z bankovních účtů nebyly provedeny. Na účtech poškozeného družstva žádné prostředky nechybí. Tuto skutečnost žádný z orgánů činných v trestním řízení neprověřil. K další části odsuzujícího rozsudku stěžovatel poukazuje naopak na to, že označené práce byly řádně provedeny, vyfakturovány a uhrazeny. Z důkazů vyplývá, že stěžovatel nedisponoval žádnými z údajně získaných prostředků (bral si auto na leasing, dva úvěry a na účtech byla zajištěna částka 105 000 Kč). Nejprve došlo k zajištění stěžovatelových prostředků jako výnosu z trestné činnosti a následně, po prokázání neudržitelnosti této konstrukce, se změnil účel zajištění na případnou náhradu škody. Stěžovatel tvrdí, že svědci byli ovlivněni orgány činnými v trestním řízení, když před hlavním líčením na chodbě soudu policista přesvědčoval svědka o vypovídání proti stěžovateli a státní zástupce se choval k další svědkyni žoviálně.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [ písm. d) y]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu ( a y) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.

9. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů ( a y). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle y.

10. Navzdory stěžovatelovu tvrzení je z napadených rozhodnutí zřejmé, že soudy se s jeho obhajobou, zopakovanou v ústavní stížnosti, dostatečně vypořádaly. Stěžovatel toliko přichází s vlastní verzí skutkového děje, která neodpovídá racionálnímu hodnocení provedených důkazů, z nichž ty nejobjektivnější stěžovatel v ústavní stížnosti pomíjí (bankovní výběry, fotografie, nepravé faktury apod.). Stěžovatelova tvrzení tak zůstávají zcela osamocena a vyvrácena velkým množstvím na sobě nezávislých důkazů.

11. Důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti nemůže být ani námitka pochybení při zajišťování stěžovatelových prostředků. Takové pochybení, i kdyby se ukázalo být reálným, nemůže mít vliv na ústavní konformitu samotného odsuzujícího rozsudku.

12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. října 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu