Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2938/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ JUDr. Antonína Křečana, 2/ Ing. Zdeňka Křečana a 3/ Hermenegilda Jirečka, všech zastoupených JUDr. Ivankou Posádkovou, advokátkou se sídlem Hasskova 16, Třebíč, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2019 č. j. 8 As 338/2018-62 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2018 č. j. 9 A 49/2015-414, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu zaručené a d (dále jen " ") a právo na ochranu vlastnictví zaručené y. Stěžovatelé rovněž namítají porušení y (dále jen " ").

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatelé se u správních soudů domáhali ochrany proti nečinnosti Státního pozemkového úřadu a žádali, aby Městský soud v Praze uložil žalovanému správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci dovypořádání restitučních nároků stěžovatelů. Městský soud v Praze žalobě vyhověl a rozhodl, že Státní pozemkový úřad je povinen vydat rozhodnutí podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v rozhodném znění (dále jen " "), ve věci dovypořádání restitučních nároků týkajících se ideální jedné třetiny velkostatku S., a to konkrétně ve výroku specifikovaných pozemků. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. 1. 2017 č. j. -93 rozsudek prvoinstančního soudu zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení s tím, že prvoinstanční soud musí v dalším řízení posoudit, zda stěžovatelé uplatnili nárok podle zákona o půdě ve vztahu ke specifikovaným pozemkům. Nejvyšší správní soud též shledal, že žalovaný správní orgán o některých pozemcích již rozhodl. Městský soud v Praze poté nyní napadeným rozsudkem žalobě vyhověl ohledně ve výroku specifikovaných pozemků, u nichž dospěl k závěru, že o nich nebylo dosud rozhodnuto, a ve zbytku žalobu zamítl. Žalobu v části, kterou se stěžovatelé domáhali zpracování znaleckého posudku a dovypořádání lesního celku v k. ú. S., rovněž zamítl. Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl kasační stížnost žalovaného správního orgánu a odmítl kasační stížnost stěžovatelů. Ve vztahu ke kasační stížnosti stěžovatelů konstatoval, že je vázán svým právním názorem vysloveným ve výše citovaném rozsudku č. j. -93, podle kterého se žalobou na ochranu proti nečinnosti nelze domáhat změny závěru civilních soudů o tom, že stát odebral Gabriele Jirečkové ideální třetinu celého velkostatku.

3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.

4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelé rozporují závěr, že Gabriele Jirečkové byla odebrána ideální třetina celého velkostatku (v rozsahu spoluvlastnického podílu) a toto tvrzení doplňují o řadu historických údajů. Dále namítají, že se obecné soudy nezabývaly zabráním podílu JUDr. Oskara Montlonga, kterým byl občan Rakouska, nikoli Němec, Maďar či zrádce. Městský soud v Praze neprovedl ani znalecký posudek, ani přepočet spoluvlastnických podílů. Obecné soudy, jakož i správní orgány rozhodovaly ve věci stěžovatelů formalisticky, nesprávně a nezákonně.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

7. Podle y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.

8. Ze samotné argumentace stěžovatelů v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelé pokračují v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, kterou vedli již v řízení před obecnými soudy. Obecné soudy se nicméně s jejich argumenty již vypořádaly a své závěry řádně odůvodnily. Podstatou sporu v posuzované věci je závěr správních soudů, že v rámci řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu nelze přehodnocovat závěry civilních soudů stran rozdělení restituovaných podílů. Ústavní soud tento závěr obecných soudů neshledává neudržitelným; na ústavní úrovni žádné pochybení neshledal.

9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že základní práva stěžovatelů napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu