Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2098/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. T., zastoupeného Mgr. Janem Kozákem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2020 č. j. -647, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2019 sp. zn. a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. května 2019 č. j. -578, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení ústavních práv vyplývajících z d.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle , , zvlášť závažného zločinu přijetí úplatku podle a odst. 3 písm. b) a přečinu vydírání podle . Těchto trestných činů se stěžovatel dle obvodního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že jako příslušník policejní hlídky spolu s dalším obžalovaným jednomu řidiči, u kterého byl zjištěn pozitivní výsledek na test užití omamných a psychotropních látek, sdělili, že za 2 000 Kč by mohl z místa odjet, avšak řidiči se nepodařilo peníze obstarat. V dalším případě zastavili poškozeného chodce, kterého donutili k prohlídce osobních věcí a následně ho po nasednutí do služebního auta pod hrozbou vysoké finanční pokuty donutili vydat jim drženou hotovost 4 000 Kč. V dalších dvou případech řidičům za blíže neustanovené protiprávní jednání uložili peněžitou sankci (500 Kč a 400 Kč), avšak k domnělým přestupcům nevydali pokutový blok a finanční prostředky si ponechali pro svoji potřebu. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, k peněžitému trestu ve výši 30 000 Kč a k trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu výkonu služebního poměru a pracovního poměru v bezpečnostních sborech na dobu sedmi let. Zároveň byla oběma obžalovaným stanovena povinnost uhradit poškozenému 4 000 Kč. K závěru o vině stěžovatele dospěl soud zejména na základě svědeckých výpovědí a videozáznamů jednotlivých činů. Kontroly byly prováděny nezákonným způsobem (s opomíjením řady povinností), přičemž se tak dělo opakovaně. Věrohodnost svědků potvrzují právě videozáznamy a listinné důkazy.

3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se zcela ztotožnil se závěry obvodního soudu.

4. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění dospěl k závěru, že rozhodnutí soudů nižších stupňů netrpí tzv. extrémním rozporem. V dané věci bylo provedeno dostatečné množství důkazů, které jednoznačně objasňují skutkový děj.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že odvolací soud se dostatečně nezabýval jeho odvolacími námitkami a s jeho argumenty se nikterak nevypořádal. Nenapravil tedy pochybení nalézacího soudu, který ve svých závěrech nerespektoval princip presumpce neviny, zásadu volného hodnocení důkazů a příkaz úplného přesvědčivého odůvodnění, jak vyplývají z judikatury Ústavního soudu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario).

7. Toliko pro úplnost se dodává, že stěžovatel sice výslovně nenavrhl zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, jeho námitky však obsahově směřují i vůči tomuto rozhodnutí, proto je Ústavní soud vzal v úvahu a přezkoumal (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008

sp. zn.

a ze dne 7. 12. 2004

sp. zn.

se zohledněním rozsudku Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

9. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [ písm. d)y]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu ( a y) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.

10. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů ( a y). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle y.

11. Námitce stěžovatele, že městský soud a Nejvyšší soud nereagovaly na jím uplatněnou argumentaci, Ústavní soud nemohl přisvědčit. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že se zcela ztotožnily s obsáhlými závěry obvodního soudu (srov. str. 6 a 7 usnesení městského soudu a str. 6 a 7 usnesení Nejvyššího soudu), což je postup ústavně konformní.

12. Stěžovatel byl odsouzen na základě souboru přímých a nepřímých důkazů, které si nikterak významně obsahově neodporovaly (k dílčím nepodstatným rozporům soudy přihlédly a výslovně se s nimi vypořádaly). Soudy důkazy jednotlivě i ve svém souhrnu vyhodnotily logickým a přezkoumatelným způsobem, přičemž upozornily na logickou neudržitelnost jiných skutkových verzí (zejména obhajoby). V tomto směru je nepodstatné, že tzv. skutková věta odsuzujícího rozsudku u některého jednání nevymezuje přesně chování obou obžalovaných. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí obvodního soudu je podíl stěžovatele a druhého obžalovaného buď zřejmý, anebo je nepodstatný, neboť je zřejmé, že oba jednali společně v úplné vzájemné shodě.

13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. září 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu